Operní panorama Heleny Havlíkové (33)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 16. do 22. května 2011

° Boží mlýny melou v plzeňském Rigolettovi
° Pastorkyně s hvězdným obsazením v ND
° Akademický „rourofon“ Amadindy
° Bude Trubadúr ve Státní opeře zpívat labutí píseň?

***

Boží mlýny melou v plzeňském Rigolettovi

V Ústí mají od letošního 1. dubna nově na repertoáru Verdiho Trubadúra s režii Karly Štaubertové (viz Operní panorama 4. dubna 2011). Ta se v něm oprostila od prvoplánově popisného převyprávění historicky ukotvené opery (jak se vší opulencí do posledního detailu posledního dubna předvedla při přímém přenosu Metropolitní opera – viz Operní panorama 2. května 2011). Ústecká inscenace se soustřeďuje na podstatu této Verdiho opery – na věčně se opakující střety mezilidských vztahů. Podobné východisko zvolil pro další z Verdiho nejslavnějších oper – Rigoletta – v Plzni maďarský režisér Róbert Alföldi, ředitel Národního divadla v Budapešti, v týmu s českým scénografem Karlem Glogrem a maďarskou výtvarnicí kostýmů Anni Füzér.

Alföldiho u nás známe z krutě provokativních inscenací, jimiž se Maďarsko prezentovalo na Mezinárodním festivalu Divadlo – připomeňme Kupce benátského, Macbetha, 120 dní markýze de Sade nebo Žebráckou operu. Jeho Rigoletto však nebyl provokativní, spíše nesmlouvavý – pokud jsme ochotni si připustit, že psychologie mechanismů společnosti se neomezuje jen na 16. století, kde se drama podle Hugovy hry Král se baví původně odehrává. Alföldi obnažuje univerzálně platnou „skupinovou dynamiku“ společenství, kde vládci, vůdci a nejrůznější šéfové mají své oddané „šašky“, živící se přisluhováním – a kamarilu, která šéfovi kryje záda, dokud je to pro ně výhodné a pokud nejsou osobně ohroženi. Podobně jako výzkumníci sledují chování myší v připraveném bludišti při jejich cestách za kýženou odměnou, můžeme v jakési dřevotřískové krabici s dvěma prudkými schodišti sledovat chování sebejistého vévody, který si nutkavě odvádí ženy za jedny z dveří, i jejich triumfální i ponížené návraty včetně naivní Gildy, bláhově zamilované do darebáka. Vévodova kamarila je v oblecích s buřinkami „naprogramovaný“ dav, tolerující vévodovy výstřelky s „mlčenlivým“ souhlasem. Poruší ho jen Monterone, když vévoda zmermomocní jeho dceru, a je davem okamžitě vyvržený – jakkoli byl do chvíle, než se vzepřel, jedním z nich. Stejně tak šašek Rigoletto, který se na vévodových lumpárnách aktivně podílí – než pochopí, že žebřík, který tak ochotně přidržoval, vedl do jeho vlastního soukromí: dostihne ho vlastní kolaborace s režimem, kterému sloužil.


Osobní dramata účastníků této mašinérie pak byla vymezena mantinely pojízdného čtverce, který, včetně typických dvířek, připomínal kluziště: důvěřivá Gilda tu sní o své první dívčí lásce, vévoda pošlapává růže její nevinnosti a Rigoletto je zde doslova uvězněn svou vinou, která nad ním visí jako Damoklův meč.Ve stísněném prostoru se pak odehraje i závěrečná nájemná vražda. Sparafucile odtud vystrčí do igelitu zabalené zkrvavené mrtvé tělo a Rigoletto slyší již jen „nebeský“ hlas duše mrtvé Gildy, jejíž rudé šaty, podkolenky i boty se změní v bílé.

Tato základní schémata fungování společnosti Alföldi, který má osobní zkušenost s totalitním režimem za železnou oponou, uplatnil s přesností, která nastavuje zrcadlo „mlčící většině“, na jejímž souhlasu jsou tyto způsoby vládnutí založeny.

Hudební nastudování Ivana Paříka bylo svou emotivní sílou předpokladem, aby nesmlouvavost božích mlýnů vynikla vedle osobních tragédií uprostřed režimů založených na mlčící většině přisluhovačů. A také výborné výkony sólistů i sboru. Ivan Kusnjer má roli Rigoletta z mnoha inscenací dokonale zvládnutou. V plzeňské inscenaci nepotřebuje ani hrb, ani „nemusí“ kulhat. V šaškovské čepici i bez ní přesně postihl Verdiho geniální hudební vyjádření neslučitelné role služebného šaška s krutě nevybíravým posměchem vůči ostatním i milujícího otce, který – marně – žárlivě střeží tajemství svých osobních podkladů. Jako Gilda doslova zazářila mladá sopranistka Gabrijela Ubavić nejen skvěle vyškoleným hlasem, ale i dívčím půvabem. Ten ještě umocnil kontrast s žensky rafinovanou Maddalenou v podání Jany Tetourové, zatímco David Szendiuch pojal nájemného vraha Sarafucila jako chladně kalkulujícího profesionála. Jen Rafaelovi Alvarezovi na repríze 13. května tak úplně nevycházely všechny výšky vévodova tenorového partu – jeho bohorovnost ovšem vyjádřil přesně.


Plzeňská opera se Rigolettem zapojuje do zajímavého mezinárodní operního festivalu Armel, v němž mladí sólisté z celého světa soutěží o právo zazpívat si určené role v některé z inscenací zúčastněných divadel z Evropy i Ameriky. (Kromě plzeňského Rigoletta to letos bude Zandonaiova Francesca da Rimini ze Segedínu, Myslivečkova Antigona ze švýcarského Biennu, Ulmmanův Císař z Atlantidy v Krakově a světová premiéra opery Michaela Dellaira Tajný agent v provedení newyorského Centra pro současnou operu.) Plzeňští do soutěže přicházejí s inscenací, která ukazuje, jak inscenovat klasickou operu moderně. Díky partnerství festivalu s televizemi Mezzo a Duna budou mít příležitost zhlédnout během podzimního festivalu v soutěžní inscenace příznivci opery na celém světě.

***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
17 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments