Operní panorama Heleny Havlíkové (330) – Traviata mezi drag queens

Do hegemonie staré hudby na letošních prázdninových festivalech s operou vtrhlo se svou mladickou nespoutaností alternativní uskupení Run OpeRun režisérky Veroniky Loulové. V Praze na Letné na Stalinovi se v režijním tandemu s Martinem Talagou zmocnila Verdiho Traviaty v nevázaném, ale i nemilosrdném světě drag queens.

Principálka Run OpeRun Veronika Loulová v rozhovorech pro média nešetřila výroky o podobnostech estetik přehnanosti v opeře a drag performancích nebo, s kořeny v bigotně katolickém prostředí, o hledání společenských hranic dnešní doby: „Odpustíme v představení i rodičům, kteří pro nás chtěli to nejlepší, ale v tomtéž okamžiku ničili náš svět. Vše ale bude doprovázeno lehkostí nespoutaných večírků a sexuální svobody.“ Zkušenosti s Dvořákovou Rusalkou, kterou Run OpeRun na stejném místě uvedl loni, i dalšími inscenacemi tohoto operního uskupení, včetně satirického operního politického kabaretu Klystýr nebo Mozartovy Figarovy svatby jako thrilleru ve Venuši ve Švehlovce, dávaly tušit, že se i do Verdiho Traviaty pokusí tento soubor vnést něco ze své aplikace site-specific produkcí s prvky undergroundu. A zvědavost ještě vystupňovala souvislost s Prague Pride, která však prý vyplynula až ze shody termínů.

Ačkoliv to ještě ve čtvrtek odpoledne v Praze vypadlo, že přibude další z deštivých, ba bouřných dnů letošních prázdnin, večer se vyčasilo. V devět byl prostor pod bývalým pompézním pomníkem sovětskému generalissimovi nabitý natěšenými, převážně mladými diváky a kyvadlo obřího metronomu sochaře Vratislava Nováka mohlo začít odměřovat další „atrakci“ na tomto bizarním místě. Kvůli technickým problémům se začátek asi o dvacet minut opozdil, ale všichni zůstali v pohodě. A před půl desátou „to“ začalo.

Byla i nebyla to Verdiho Traviata. Inscenátoři s předlohou naložili velmi volně a tříaktová opera byla zredukována do jednoho bloku, který bez přestávky trval necelé dvě hodiny. Základem zůstala Verdiho Traviata/Zbloudilá v open air nazvučené verzi, s titulky českého a anglického překladu promítanými na žulový podstavec. Zpívalo se s mikroporty, jen za doprovodu kláves (osvědčený bytostný muzikant Ahmad Hedar), violoncella (Štěpán Drtina) a syntezátorů. Byly to, s výjimkou post-finále, autentické melodie Traviaty, zpívané sólisty, kteří by suverénně obstáli ve standardním operním provozu našich divadel. Zásadní odlišnost ale spočívala v režijní koncepci – ta byla queer.

Co si pod tím má „normální“ operní divák představit? Výraz „queer“ v angličtině znamená prapodivný, zvláštní, divný, záhadný, ale i podezřený, falešný. Slangově pak praštěný, cáklý, střelený – a také zvrhlý. Také se vztahuje k homosexualitě a výraz je také užíván v souvislosti s LBGTQ komunitou. Jako sloveso má význam něco pokazit, zkazit, překazit nebo zhatit.

Všechny tyto významy i pocity, spojené se slovem queer byly v nové inscenaci Traviaty skutečně obsaženy. Veronika Loulová ve spolupráci s Martinem Talagou (PLAYboyz s platformou PiNKBUS spojující mladé umělce z LGBTQ scény) do své režijní koncepce včlenili spolupráci s mladými lidmi, věnujícími se stylu drag queens (drag je zkratka pro „dressed as a girl“), v němž se muži oblečením i chováním s karikovanou přehnaností stylizují jako ženy. Je třeba přitakat inscenátorům, že opera bývá kostýmní show plná převleků – objevují se v ní „kalhotkové“ role, kdy ženy hrají role mužů, a zejména barokní opera s androgynními kastráty, popularitou srovnatelnými s dnešními hvězdami popmusic coby pěveckými hvězdami, si doslova libovala v nejrůznějších mixech záměn identit jak v ději, tak v interpretech. Ostatně využití drag stylu ve svých inscenacích hojně využívá třeba takový provokatér, jakým je režisér Barrie Kosky v berlínské Komické opeře.

Na scénu je Violetta transportována v dřevěné bedně s nápisem fragile jako dodávka „zboží“ pro velkolepou trans party. Jako královna plesu se efektně vztyčí z obřího poháru, naplněného patrně vínem, které, „posvěcené“ jejím tělem, společnost usrkává přímo z číše hadičkami. A pěvecky i představitelsky skvělá francouzská sopranistka Roxanne Choux (českou sopranistku se prý pro takový koncept nepodařilo pro titulní roli najít) se v průběhu večera „nebála“ převléknout z dlouhé róby s korzetem do černé igelitové pláštěnky sahající sotva do rozkroku a holínek, do pouze řídce síťového topu a na konci do bílé košile (kostýmy Vojtěch Hanyš). Společnost na party tvoří směsice drag queens a operních sólistů předvádějící show na vysokých podpatcích v typicky sexuálně hypertrofovaných kostýmech v choreografii Martina Talagy a působivém light designu různobarevných světel. Kromě funkce sboru rozvíjeli i své vlastní mikro-příběhy a scénky.