Operní panorama Heleny Havlíkové (349) – Stvoření, Poklad Arkádie a Albert Herring

Třikrát netradičně z operní Moravy a Slezska: V Opavě s Haydnovým Stvořením ke „stvoření“ nového publika, v Olomouci s queer hledáním operního Pokladu Arkádie a v Brně s ostýchavostí před satirou Brittenova Alberta Herringa.

• S Haydnovým Stvořením ke „stvoření“ nového publika
• Queer hledání operního pokladu v Arkádii
• Ostýchavost před Brittenovým Albertem Herringem

S Haydnovým Stvořením ke „stvoření“ nového publika

Nejnovější premiérou operního souboru Slezského divadla je oratorium Josepha Haydna Stvoření světa v hudebním nastudování Olivera Dohnányiho. Inscenace je zajímavá z mnoha důvodů: nejen scénickým provedením v režii Ilji Racka, ale i svým cílem získávat nové diváky a mladé interprety. Zaslouží předeslat, že záměr vyšel.

Oratoria známe spíš z koncertních provedení: uvádění v kostelích byla jedna z odlišností mezi oratoriem a operou při vzniku těchto příbuzných žánrů na počátku 17. století. Když se v divadlech nesmělo v postní době hrát, operní představení nahrazovala právě oratoria provozovaná v kostele. Od opery se oratoria také liší duchovními náměty, rolí vypravěče a rozsáhlými sborovými částmi. Nicméně struktura s hudebními čísly, předehrou, áriemi, ansámbly, sbory a recitativy, je opeře velmi podobná. Rozkvět tohoto žánru spadá do období vrcholného baroka a zasloužil se o něj během svého působení v Anglii Georg Friedrich Händel.

S popularitou oratoria v Británii souvisí i podnět, který dostal Joseph Haydn za svého londýnského pobytu spolu s textem určeným původně Händelovi. Rozsáhlé libreto Stvoření světa čerpalo z První knihy Mojžíšovy, biblických žalmů a Miltonova Ztraceného ráje. Haydn si sice anglický text odvezl do Vídně, nakonec ale toto oratorium komponoval na upravený, a do němčiny přeložený, text vídeňského císařského knihovníka, diplomata, mecenáše, ale i hudebního skladatele Gottfrieda van Swieten. Od velmi úspěšné veřejné premiéry v roce 1798 ve Vídni patří Stvoření dodnes k často uváděným Haydnovým dílům, většinou s početným sborem, což odpovídá i Haydnově instrumentaci. Svým námětem právě Haydnovo Stvoření ovšem vyzývá také ke scénickému provádění, což využili nyní i v Opavě.

Slezské divadlo se tímto počinem zapojilo do mezinárodního projektu Let’s Sing Oratorio Music/Zpívejme hudbu oratorií. Má v rámci Evropské unie také podporu kulturního programu Kreativní Evropa. Projekt se snaží reagovat na situaci, kdy tradiční operní publikum stárne a mnozí hledají způsoby, jak získat, a nadchnout, pro klasickou hudbu a operu mladou generaci.

Projekt Let’s Sing Oratorio Music má podobu tvůrčí dílny, která obohacuje výuku hudební výchovy ve školách praktickou zkušeností ze studování hudby – a to jak pro učitele, tak pro žáky. Učitelé se účastní workshopů, díky kterým se naučí, jak se žáky oratorium nastudovat, a dětem se otevírá zážitek z interpretace krásné hudby a z vystoupení v divadle před publikem. Z vlastní dětské zkušenosti vím, že to opravdu může být zážitek na celý život.

Při premiéře Stvoření ve Slezském divadle pěly sborové party děti ze Základní školy Ostrava-Poruba, skvěle připravené sbormistryněmi Lenkou Roupovou a Pavlou Dědičovou. Obdivuhodně zvládly nejen zpěv, ale i herecké akce, když se v teniskách, bílých tričkách, kraťasech nebo sukýnkách zapojovaly do dětských her vycházejících z příběhu o stvoření světa. Při dalších reprízách se představily ještě děti ze Základní školy v Opavě a ze Základní školy Leoše Janáčka v Hukvaldech.

Pro daný účel bylo Stvoření zredukováno z originálního trvání v délce zhruba stovky minut na pouhou hodinu. Základní příběh pohledem křesťanské teologie ovšem zůstal zachován: z chaosu se rozvíjí dějový půdorys, v němž prvního dne Bůh stvoří nebe, zemi a světlo, druhý den pojmenuje oblohu a nebe, pak stvoří zem s trávou, bylinami a stromy, čtvrtý den slunce a měsíc, následující den zvířata, potom ženu a muže. Oratorium pak uzavírá výjev Adama a Evy v ráji.

I když Stvoření zpívají často také amatérské sbory, přece jen bylo i při tak razantním vykrácení stěží představitelné, že by sborové party pro celé spektrum hlasů – soprány, alty, tenory a basy – obsáhly a zvládly školní děti. Bylo dobře, že měly oporu v profesionálním sboru opavské opery. Je však otázka, zda měl tento dospělý sbor skutečně zůstat zcela skrytý za oponou na zadním jevišti, nebo spíše přiznaně, třeba v „civilu“, dotvářet i vizuální stránku inscenace. Zcela zarážející, až matoucí, ale bylo, že se operní sbor divákům neukázal ani při závěrečné děkovačce.

Projekt Let’s Sing Oratorio Music je promyšlený i tím, že je propojen s mezinárodní pěveckou soutěží duchovní hudby pro sólisty do třiceti šesti let. Loňský ročník se konal v Římě a byl zaměřen právě na výběr zpěváků pro sólové role Haydnova Stvoření – sopránového archanděla Gabriela, tenorového Uriela a basového nebo barytonového Raphaela. Vítězové soutěže se zapojují do uvádění Haydnova Stvoření, které se po Opavě bude konat také v Itálii, v Řecku a v Rumunsku. Z vítězů soutěže se při opavské premiéře představila talentovaná sopranistka Leigh Michelow a vzhledem ke covidovým restrikcím mužské role doplnili mladí, velmi šikovní čeští sólisté – tenorista Vincenc Ignác Novotný a barytonista Michal Marhold.

Hrál orchestr Slezského divadla – v hudebním nastudování Olivera Dohnányiho premiéru řídil dirigent Fabrizio Da Ros. Věřím, že při další sérii celkem devíti představení se jeho výkon ještě usadí, aby byl v orchestru pro všechny děti spolehlivou oporou.

Režisér Ilja Racek dodal s výtvarnicí scény a kostýmů Danou Hávovou nastudování scénický rámec dětského pískoviště s hračkami, symbolizujícími výtvory Božího díla, které se zobrazovaly i na projekcích promítaných na zadní horizont. Toto řešení se k danému konceptu hodilo, stejně jako současné civilní sportovní oblečení dětského sboru. S tímto milým a záměrným „naivismem“ mladičkých amatérů se však střetával zbytečný patos nejen vypravěče v podání Daniela Volného, herce opavského činoherního souboru, který v češtině uváděl jednotlivé části oratoria zpívaného v angličtině, ale i tanečníků ztvárňujících v choreografii Jiřího Pokorného Anděla, Adama, Evu nebo Hada.

Přes tyto dílčí výhrady si opavské Stvoření zaslouží pochvalu. Výsledek ukazuje, že projekt funguje. Při premiéře bylo vyprodáno – a z rozhovorů o přestávce vyplývalo, že se na své ratolesti přišlo s nadšením podívat mnoho rodičů, prarodičů, sourozenců, kamarádů a známých. A když v zákulisí po skončení opadla tréma, panovala mezi dětmi spontánní radost a hrdost na to, jak představení zvládly.

Ve snaze o získání mladé generace pro operu ovšem není Opava osamocena. Nedávno měla v Českých Budějovicích premiéru hravá Mimi opera Lukáše Sommera, koncipovaná skutečně pro ty nejmenší, dokonce od tří měsíců. Radioservis čerstvě vydal knihu Nebojte se opery, v níž Jan Jiráň převyprávěl dvanáct slavných oper, velké zkušenosti se zapojením dětí do svých inscenací má opera Národního divadla moravskoslezského. A už více než dvacet let v Praze působí Dětská opera Praha, kterou založila a vede Jiřina Marková a iniciuje i vznik nových skladeb. Pro její soubor například napsali vtipné pohádkové minioperky Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř.

Získat a nadchnout pro operu nové generace potenciálních milovníků tohoto žánru je náročná mise. Mnozí naši divadelníci jsou si ji nejen vědomi, ale daří se jim ji i naplňovat – opavské Stvoření je návodným příkladem.

Joseph Haydn: Stvoření světa

Hudební nastudování Oliver Dohnányi, dirigent Fabrizio da Ros, režie Ilja Racek, scéna Dana Hávová, sbormistr Kremena Pešakova, pohybová spolupráce Jiří Pokorný.

Osoby a obsazení: Gabriel, Eva – Leigh Michelow / Karolína Janů / Helena Kalambová, Uriel – Joseph Dahdah / Thomasz Tracz / Vincenc Ignác Novotný, Raphael, Adam – Jan Kukal / Michal Marhold, Průvodce – Daniel Volný, Anděl – Iva Táborská.

Tanečníci: Bílá – Karolína Valalíková, Černý, Had – Tomáš Hoš, Eva – Kateřina Ostapenko, Adam – Patryk Zamojski, Anděl – Petra Španělová.

Sólisté: vítězové pěvecké soutěže duchovní hudby Concorso Internazionale Musica Sacra 2020 – Sacred Music International Competition Rome 2020.

Obsazení premiéry v případě alternací vyznačeno tučně.

Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava.

Děti ze škol: Základní škola Ostrava-Poruba, Základní škola Opava, Základní a Mateřská škola Leoše Janáčka Hukvaldy.

Slezské divadlo Opava, premiéra 5. prosince 2021.

Queer hledání operního pokladu v Arkádii

V Olomouci se v první polovině prosince podařilo uskutečnit 16. ročník festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach, když ten loňský zhatil koronavirus. Festival rozvíjí odkaz významného olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala Schrattenbacha (1660–1738), který jako první uvedl v první polovině 18. století novou formu opery na Moravu. Novodobá festivalová dramaturgie se proto orientuje na nové tvary hudebního divadla a novou operní, multimediální a koncertní tvorbu inscenovanou netradičními prostředky. Festival pořádá Tvůrčí centrum Olomouc, z. s., ve spolupráci s Ensemble Damian, z. s., a Katedrou hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Mottem letošního festivalu bylo téma původně plánované pro loňský ročník – izolovanost a osamocení. Roční odkad mu neubral nic na aktuálnosti. Prolíná se i operou Tomáše Hanzlíka na libreto Marka Řiháka Poklad Arkádie, která měla pod hudebním vedením skladatele světovou premiéru v rámci festivalu Opera Schrattenbach 9. prosince 2021 v pavilonu E na Výstavišti Flóra Olomouc. S Ensemble Damian na inscenaci poprvé spolupracoval režisér Jakub Čermák, umělecký vedoucí souboru Depresivní děti touží po penězích.

Jak uvádějí tvůrci, operou chtějí navázat na styl Theokritových pastýřských zpěvů situovaných do bájné pastýřské země Arkádie. Theokritos ze Syrákús, řecký básník helénistického období, žijící ve 3. století př. n. l., je považován za zakladatele básnického žánru bukolské idyly. Ve svých epylliích líčí výjevy z pastýřského života s motivy nenaplněné lásky mladého pastýře a oslavy klidu malebné krajiny. K nejznámějším patří Idyla 1, v níž se zpívá o mýtickém pastevci Dafnidovi, který se vzepřel moci bohyně lásky Afrodity a raději podstoupil smrt – s vyústěním do ponaučení o pošetilosti smrtelníků, kteří se vzpírají bohům. Postava Dafnida, dle řecké mytologie syna boha Herma a nymfy, který svou krásou a hrou na sýringu okouzloval nymfy a zemřel hořem z nešťastné lásky, inspirovala řadu umělců – hellénistický spisovatel Longos ve svém milostném románu přidal k Dafnidovi pastýřku Chloé, a tato dvojice, jejíž nevinná dětská láska přechází v lásku fyzickou, pak inspirovala nejen mnoho výtvarníků a literátů, ale i skladatele – Offenbach parodoval toto antické pastorále ve své stejnojmenné operetě z roku 1860 a slavný je i Ravelův balet. Idylický výstup Dafnis a Chloé se objevuje také jako divadelní scéna na plese v druhém dějství Čajkovského opery Piková dáma.

Marek Řihák a Tomáš Hanzlík adaptovali dafnidovské téma na queer operu. K pastýřovi Dafnidovi (sopránový kontratenor – Vojtěch Pelka) přidali Starého Dafnida (bas – Jiří Poláček) a trojici „loupežníků“, jejichž jména odvodili ze starořeckých pastorálních básní a bajek – Thyrsis (altový kontratenor – Matej Benda), Korydón (tenor – Ondřej Benek) a Menalkás (bas – Michal Marhold). Mladý Dafnis v rozsáhlé úvodní árii s chlapeckou něhou opětuje přírodu, její klid a krásu ve všech ročních obdobích. Když usne, ve snu ho stařec varuje před blížícím se nebezpečím v podobě trojice loupežníků – Thyrsia, Koryda a Menalka, kteří se budou chtít zmocnit jeho těla. Tato trojice skutečně k Dafnidovi vzápětí dorazí a tři mladí muži, kteří se představí jako „tlupa něžných loupežníků, co hledá poklad Arkádie“, jsou uchváceni Dafnidovou krásou. Nadšeně se podvolí mladíkově návrhu, aby s ním zušlechťovali sad a starali se o jeho stáda. Postupně se každý z nich snaží získat Dafnidovu lásku. Nejprve pro něj Korydón složí milostnou báseň, v níž se svěřuje se svou touhou po Dafnidovi, odhodlaný se zabít, nebude-li jeho láska opětována. Vzdychající Menalkás ukazuje Dafnidovi sochu podobnou božskému Amorovi, kterou vymodeloval z hlíny podle Dafnida a okrášlil ji velkým plodným údem v Dafnidově dětském klíně. A nakonec Thyrsis hraje Dafnidovi tklivou milostnou píseň o Amorovi. Dafnis však všechna vyznání chladně odmítá: „Vy fauni šílení, chtíči jste posedlí / chcete jen tělo mé do vašich postelí. / Cožpak si myslíte, že dám svou chlapeckost, / jen pro něžný zpěv, pro vaši sobeckost? / Jen proto, že s tóny umíte zacházet, / nebo snad kameny v nádheru obracet? / Že slova zkušeně ke slovům vážete, / uvnitř však sníte jen, jak roucho servete. / Servete ho ze mne, těla se dotknete, / celou noc objímat, laskat mne budete. / Cožpak si myslíte, že se vám jen tak vzdám, / sice jsem chlapec jen, přesto svou hrdost mám.“ Korydón, Menalkás i Thyrsis lkají nad tím, jak Dafnis odmítl jejich milostné návrhy, a ptají se luny, jaký smysl může mít jejich život, když se ani jednomu z nich nepodařilo probudit Dafnidovo němé srdce. I Dafnis je ze situace zoufalý a rozhodne se zachránit před „loupežníky“ jeho těla sebevraždou. Sám zamilovaný do obrazu své krásné tváře se chce utopit v jezeře: „Před světem, kde láska před chtíčem pokleká / jezero spásou je, kde zem je prokletá.“. V tu chvíli loupežníci pochopí, že lásku si vynutit nelze. Může však být oním „pokladem Arkádie“ jako inspirace pro jejich umělecká díla; Thyrsis: „Nemusím tebe mít, stačí mi, když mohu / o tobě básně psát, tím ukojím též touhu.“ A Dafnis si úlevně pochvaluje, že Korydón sepíše verše, Thyrsis k nim připojí hudbu a Menalkás zhotoví scénu i kostýmy, takže společně vytvoří o Dafnidově životě novou operu. Jejich umělecké prozření Dafnis okomentuje: „Kdo pro milé své umění vykoná, / zjistí, že láska i mocnou smrt překoná.“ Po epilogu starého Dafnida opera končí decrescendem dvou zvonivých tónů až do úplného ticha.

Tomáš Hanzlík queer verzi Dafnidova příběhu s nápaditým obsazením dvou rolí kontratenoristy zhudebnil ve svém „starém“ životodárném neobarokně-minimalistickém stylu s nadsázkou, odstupem, hudebním vtipem při repetování melodických i harmonických fragmentů odvozených z barokní hudby. Komorní doprovod tvořily dva digitální klavíry, kontrabas a klávesový dechový nástroj zvaný melodika se zvukem podobným harmonice. Poklad Arkádie tak zapadá do kontextu dosavadní Hanzlíkovy operní tvorby, avšak nedosahuje originality některých jiných Hanzlíkových oper, zejména jeho zhudebnění barokních libret nebo adaptace Monteverdiho Lamenta do podoby celé opery L’Arianna, ale i jeho komických oper inspirovaných poetikou commedie dell’arte, ve kterých uplatnil i svůj až uličnicky dovádivý smysl pro humor, včetně drsně lidové profánní erotiky. V Pokladu Arkádie se mu kontury homosexuální transformace Dafnidova příběhu podařilo alespoň částečně rozostřit a odlehčit. Ostatně i libreto si s tématem narcismu, probouzející se sexuality a hledání „pokladu“ své identity do jisté míry jen pohrává – místy v krásných „barokně“ opulentních bukolických obrazech, někdy ovšem také v těžkopádném, mnohomluvném a rádoby filozofickém mudrování, klopotném veršování a explicitním pojmenovávání homosexuálně pojímané tělesnosti.

Ne tak hravě odlehčená zůstala režie Jakuba Čermáka. Pro tuto inscenaci opustil Umělecké centrum Univerzity Palackého v bývalém barokním jezuitském konviktu, kde se odehrával ostatní program festivalu Schrattenbach, a zvolil site specific prostor strohé, „vybydlené“ haly pavilonu E na Výstavišti Flora Olomouc. Současné bílé tričko, kraťasy a tenisky pro Dafnida doplňují šedé teplákové komplety a červená trika pro všechny tři loupežníky. Výtvarnice Pavlína Chroňáková je i autorkou jednoduché scény. Formuje ji pouze vyvýšené dlouhé molo uprostřed s plochou pro projekce, navozující barvami nebo konkrétními obrazy krajiny či květin náladu a situace. Výtvarnou stránku, kromě různobarevných světel (Filip Obrmajer), pak dotváří jen postmoderní koláž několika málo rekvizit – květiny, neonová svatozář, kbelík, lahve s vodou, jejíž průzračnost zakaluje černý prášek, a pro scénu u jezera akvárium, v němž čirá voda také postupně černá. Po nasypání suchého ledu bouřlivě a efektně kypí, než celou scénu v epilogu překryje Dafnis-Stařec černým igelitovým pásem, pod kterým se postavy příběhu vytratí.

Přidáním tanečního dublu Dafnida (Matěj Pšenička) v režii Jakuba Čermáka už homosexualita přestává být pouhou možností, provizoriem, dráždivým pokusem. Queer realita implicitně a vtíravě převládne, když se taneční dubl svlékne do rudých slipů a strká si pod ně fotografie s detailem údu sochy, o které zpívá Menalkás. Vzpomínala jsem, jak atmosféru touhy, kterou nelze naplnit/uspokojit, mistrně zprostředkoval skrze Mannovu předlohu Luchino Visconti ve Smrti v Benátkách. Tuto polohu touhy se v olomoucké inscenaci Pokladu Arkádie vyjádřit nepodařilo. V oscilaci mezi „vysokým a nízkým“ ve výsledku namísto touhy převážil chtíč. Přitom pochybnosti o šíři tohoto rozkmitu v libretu na rozdíl od „queer“ scénické podoby obsaženy jsou, třeba v Dafnidově povzdechu: „Proč plýtváš talentem na věci ohavné, když můžeš vytvořit sousoší oslavné?“

Vysoké ocenění zaslouží výkony všech sólistů. V sedmdesátiminutové opeře mají rozsáhlé a pěvecky náročné monology i ansámbly, které zvládali s obdivuhodnou pěveckou suverenitou a hereckou ukázněností při minimalisticky stylizovaném herectví.

Po provokativní queer Traviatě pod podstavcem bývalé Stalinovy sochy na pražské Letné v adaptaci experimentálního uskupení Run OpeRun se nyní objevila na toto téma přímo původní opera. I tento pokus zaujal, hlavně pro autentičnost a upřímnost reflexe krize, nejen té covidové, která je – stejně jako virus – součástí dnešního světa.

Tomáš Hanzlík – Marek Řihák: Poklad Arkádie
Opera o dvanácti scénách z roku 2021

Hudba a hudební nastudování Tomáš Hanzlík, režie Jakub Čermák, scéna a kostýmy Pavlína Chroňáková, světla Filip Obrmajer.

Osoby a obsazení: Dafnis, soprán – Vojtěch Pelka, Dafnis, pohybová role – Matěj Pšenička, Starý Dafnis, bas – Jiří Poláček, Thyrsis, alt – Matej Benda, Korydón, tenor – Ondřej Benek, Menalkás, bas – Michal Marhold.

Ensemble Damian: klavír – František Jeník, klavír a melodika – Martin Smutný, kontrabas – Jakub Sobotka.

Premiéra v rámci Festivalu Schrattenbach 9. prosince 2021, Výstaviště Flora Olomouc, pavilon E.

Ostýchavost před Brittenovým Albertem Herringem

Hudební fakulta JAMU, jejíž studenti si mohou díky Komorní opeře a Divadlu Na Orlí v praxi prověřit své umělecké sny, zvolila pro podzimní premiéru titul, který se jevil pro studentské nastudování jako ideální – komorní operu Benjamina Brittena Albert Herring. Příležitost dirigovat premiéru dostal Ľubomír Zelenák ze třídy doc. Mgr. Emila Skotáka, režie byla absolventským výkonem Jany Tajovské Krajčovičové ze třídy doc. Aleny Vaňákové. 

Britten se v této komické opeře s titulní rolí naivního dospívajícího mladíka z chudé rodiny místní hokynářky, který se musí vyrovnat s tím, že byl zvolen místní honorací králem ctnosti, vysmál pokryteckému maloměšťáctví. Na poměry viktoriánské Anglie v malém městečku Loxford na východním pobřeží Anglie adaptoval povídku Guy de Maupassanta Le Rosier de Madame Husson. Premiéru měl Albert Herring, Brittenova třetí opera, na festivalu v Glyndebourne v roce 1947. U nás zažil Albert Herring doslova boom v 60. letech minulého století, kdy ho v rozmezí let 1958–1969 nastudovalo pět divadel. Pak se objevil už jen v roce 1989 v Opavě v režii Jany Pletichové Andělové s Vladimírem Němcem v titulní roli a v roce 2001 v Olomouci v režii Václava Málka s Tomášem Hinterholzingerem v alternaci s Jiřím Vinklárkem jako Albertem Herringem. Do programu Komorní opery JAMU byla tato Brittenova opera zařazena již v roce 1999.

Albert Herring je ideální pro studentské představení hlavně svým námětem, jemuž dal Britten se svou vyhlášenou vynalézavostí hudební charakteristiky i ostře řezanými postavami ráz ironizující karikatury, až výsměšné grotesky. A v Komorní opeře vhodně sáhli po osvědčeném českém překladu Evy Bezděkové, který místo originální angličtiny umožnil českým interpretům i publiku, aby si snadněji a bezprostředněji vychutnali humor libreta Erica Croziera.

Dalo by se očekávat, že se všech těchto předností Brittenovy opery a příležitosti využít partituru pro vyjádření svého kritického pohledu na svět a lidi kolem sebe, studenti chopí naplno. Zůstalo u veskrze pokojné ostýchavosti, která Brittenův humor popsala se svědomitostí vzorných žáčků.

Režisérka Jana Tajovská Krajčovičová, která má zkušenosti i jako operní sólistka, přistoupila k Brittenově komedii příliš nesměle. Umístěním příběhu do neukotveného bezčasí otupila osten Brittenovy satiry na všeobecný humor, který vyplývá ze základního syžetu. Chybělo tak buď „koření“ anglického humoru, jak ho lze vyčíst z originálu, nebo adaptace na prostředí, z něhož by se dalo vykřesat vtipkování nám bližší. A že těch panovačných mondén, závistivých drben, ješitných papalášů a neschopných policajtů je pořád víc než dost.

Komedie, a to i ta operní, je bezesporu žánr náročný na nápady, které by měly sršet tak, aby měly situace spád i díky mnohotvárnosti hereckého vyjádření. Režisérka předvedla, že základní dějovou osu vyhmátnout umí, dobře ilustrovala i Brittenovy návodné hudební špílce (opilecké škytání, smuteční vzlyky v hoboji, Sidův signál pod oknem milované Nancy, falešné tóny při chvalozpěvu), smích v hledišti vyvolal vtípek s nesprávnou výškou mikrofonu, ale větší rozmanitost gagů do inscenace nevnesla. Přitom měla v mnoha případech herecky velmi tvárné interprety a všem sólistům velmi pomáhaly kostýmy Lenky Jungwirt, které návodně vystihovaly jednotlivé postavy s nevkusem rób a kostýmků Lady Billowsové, emancipovaného kalhotového modelu přičinlivé „slečny“ učitelky Wordsworth, s kostkovanou zástěrou a šátkem ustarané hokynářky Herringové, nebo se vzorně bílým oblekem, krátkými kalhotami a podkolenkami pro dekorovaného krále máje Alberta.

Sopránovou roli Lady Billowsové, coby sebestředné výstřední afektované dámy, si s nadsázkou při premiéře vychutnala Hana Kuželová. Tereza Horová si díky svému hlubokému mezzosopránu poradila s kontraaltovým partem Florence, správcové Lady Billowsové, ale herecky se až příliš upnula k jednostrannému portrétu této zdánlivě upjaté, ale o to neúprosnější drbny s pohoršlivým úšklebkem nad všemi a vším. Energickou učitelku Miss Wordsworth vystihla svým průrazným subretním sopránem Katarína Ľašová. Z trojice mužů místní honorace, kteří se také podílejí na volbě královny máje jako vzoru ctnosti a mravnosti, Tomáš Chloupek nastínil jemnou parodii „ctihodnosti“ vikáře Mr. Gedge, zatímco Pavel Janečka v roli „veledůležitého“ starosty Mr. Upfolda a hlavně pak Václav Jeřábek jako velitel policie Budd, jehož skrývané opilství prozrazuje červená špička nosu, zatím hledali způsob, jak obsáhnout a pojmout pěvecké party a komiku svých rolí. Zamilovanost mladého páru, řeznického pomocníka Sida a pomocnice v pekařství Nancy, půvabně rozehráli barytonista František Sliž a mezzosopranistka Bedřiška Ponížilová, kteří se svým elánem stali Albertovými pokušiteli, ale nakonec i parťáky, když ho místo pohrdlivého výsměchu vzali mezi „dospělé“. Do role starostlivé Herringovy matky, studentce věkově vzdálené, se vcítila Alžběta Symerská, zatímco dovádění nezbedných dětí Emmie a Cise působilo v podání Šárky Neprašové a Anastasiie Hart.

Titulní roli Alberta Herringa při premiéře vytvořil tenorista Michal Kuča. Byl vhodným typem pro plachého mamánka, pro normální život nepraktického nekňubu, který trpně snáší dekorování králem máje, než se posílen svou první skleničkou vzepře dosavadnímu „vzorňáctví“ a bez zábran se vrhne do víru zakazovaného světa dospělých.

Uznání tentokrát zaslouží orchestr pod vedením Ľubomíra Zelenáka, který v komorním obsazení třinácti hráčů se smyčcovým kvintetem, čtveřicí dřevěných dechových nástrojů, lesním rohem, harfou, bicími a klavírem zprostředkoval důvtip Brittenovy partitury a byl oporou sólistům.

Benjamin Britten: Albert Herring
Český překlad Eva Bezděková.

Dirigent Ľubomír Zelenák, režie Jana Tajovská Krajčovičová (abs. v.), pohybová spolupráce Kateřina Prášková, j. h., scéna Helena Heinrichová, kostýmy Lenka Jungwirt j. h., light design Barbora Jágrová.

Osoby a obsazení: Lady Billows, postarší šlechtična (soprán) – Hana Kuželová / Lucie Vaňáčková, Florence Pike (kontraalt) – Tereza Horová / Veronika Vandová, Miss Wordsworth, učitelka (soprán) – Ekaterina Krovatyeva / Katarína Ľašová / Ilona Laubová, Mr. Gedge, vikář (baryton) – Tomáš Chloupek / Martin Frýbort, Mr. Upfold, starosta (tenor) – Pavel Janečka / Tadeáš Janošek, Superintendent Budd (bas) – Václav Jeřábek / Ondřej Musil, Sid, z řeznictví (baryton) – František Sliž / Jan Faltýnek, Albert Herring, ze zelinářství (tenor) – Martin Klempár / Michal Kuča, Nancy, z pekárny (mezzosoprán) – Zuzana Čurmová / Bedřiška Ponížilová, Mrs. Herring, Albertova matka (mezzosoprán) – Alžběta Symerská / Aneta Loskotová, Emmie, dítě (soprán) – Adriana Pružincová / Šárka Neprašová, Cis, dítě (soprán) – Anastasiia Hart / Mariana Mikocziová, Harry, dítě (treble) – Rostislav Jatel / Daniel Krejza, Rodiče – Laura Uhorskaiová, Vilém Cupák.

Obsazení premiéry v případě alternací zvýrazněno tučně.

Janáčkův akademický orchestr a hosté.

Komorní opera Hudební fakulty JAMU, Divadlo na Orlí, premiéra 20. listopadu 2021.