Operní panorama Heleny Havlíkové (36)

Týden od 6. do 12. června 2011

° Kouzlo jménem Bartoli
° Státní opera Praha a Národní divadlo – projekt „kulový blesk“
° Inspirace pro dny příští

***

Kouzlo jménem Bartoli

Konečně se i Praha dočkala. Cecilia Bartoli v recitálu Vivaldi ritrovato předvedla, že její pěvecká virtuozita založená na doslova fenomenální technice není dílem zvukařských mágů kouzlících se současnými technologiemi (jak to známe z přímých operních přenosů do kin), ale nefalšovaným svrchovaným mistrovstvím. Obdarovala zcela zaplněné Rudolfinum programem mimořádným i svým rozsahem: obsahoval dvanáct (!) Vivaldiho árií, často velice rozsáhlých. A bouřlivé ovace Bartoli odměnila ještě dvěma händelovskými přídavky. Počtem árií by to vydalo tak na tři opery. Kongeniálním partnerem v rozdávání radosti z hudby jí byl dirigent, ale i houslista Jean-Christoph Spinosi a jeho orchestr Ensemble Matheus, který se specializuje na historicky poučenou interpretaci. Program proložili sinfoniemi z oper L’Olimpiade, Orlando Furioso a větami Allegro ze Sinfonie b-moll RV 168 a Koncertu pro dvoje housle RV 513.

V programu Vivaldi ritrovato Bartoli rehabilituje tohoto italského mistra barokní hudby, kterého především díky houslovým koncertům Čtvero ročních období známe jako skladatele instrumentální hudby, také jako autora operního ve stylu neapolské opery seria. Vivaldi se (i jako impresario) zapojil do největšího kulturního byznysu Itálie první poloviny 18. století, kdy opera patřila k nejpopulárnější formě zábavy se zázraky barokní scénické výpravy, vrtošivými primadonami a kastráty zahrnovanými obdivem i astronomickými honoráři a také řediteli, kteří zásobovali lačné publikum stále novými a novými operami. Vivaldi tvrdí, že jich napsal 94, identifikováno zatím bylo méně než padesát. Některé árie Bartoli představila už v roce 1999 ve svém Vivaldi albu. Pražský koncert byl složen z výběru z této nahrávky a doplněn o nově nastudované pro turné Vivaldi ritrovato, které začalo v Mnichově a po Praze pokračuje přes Versailles do Baden Badenu. Zahrnuje opery od Vivaldiho první Ottone in villa, kterou napsal pro Vicenzu v roce 1713, přes opery L’Olimpiade, Farnace, Bajazet, La Silva, Orlando furioso či Argippo (s premiérou v Praze ve Šporkově divadle v roce 1730) až po Catone in Utica z roku 1737 pro Veronu.

Bartoli Vivaldiho árie podala jako komplexní příběhy a svým strhujícím uměním vtáhla posluchače do detailů tak, že nedýchali. Svrchovaně vládne virtuózním pěveckým uměním, jako by to byla samozřejmost. Její hlas sestupuje do temného altu, vznáší se k jiskřivým výškám, klene se v širokodechých liniích i třpytivě skotačí, jemně se ztiší i vášnivě hřímá. Hýří bohatými koloraturami, které tak báječně kontrastují s jejími dlouhodechými kantabilními liniemi. Až se tají dech, když „soutěží“ se sólovými houslemi či flétnou. Uchvacuje útlým pianissimem, v němž umí i nasadit tón ve všech polohách i bouřlivými forte. Je intonačně přesná ve skocích přes oktávy. Její deklamace textu má perfektní srozumitelnost. To vše jsou v případě Bartoli ovšem pouze „samozřejmé“ nástroje, předpoklady, jejichž prostřednictvím Bartoli interpretuje pocity a nálady tak typické pro hudební rétorické figury barokní afektové teorie, která si tolik libovala ve vyhrocených emocích lítosti, nářku i rozhořčení, vášně, touhy…

Bartoli neprodukuje noty, ale v barokních hudebních obrazech a květnatých alegoriích překypujících citovostí bouří, žhne, září, zurčí, ševelí, šeptá, naříká, vzdychá, pláče, směje se, jásá, triumfuje. I když si může díky své pěvecké technice pohrávat se zdobením pěveckých linií, jak se v Itálii první poloviny 18. století od primadon očekávalo, zachovává vkus a charakter dané árie.

Bartoli nedosahuje vysoce dramatického výrazu objemem hlasu – tuto doménu ponechává dramatickým sopranistkám na velkých divadelních scénách. To neznamená, že se neuplatňuje v divadle – například jako Semele si v Carsenově curyšské inscenaci vychutnává roli rozmarné domýšlivé kokety, dcery vysoko postaveného tatínka, a suverénně ovládá své ženské zbraně, jimiž dokáže roztoužit i samotného Jupitera. A stupňuje svoji marnivost a hloupou ješitnost až k sebestřednému výbuchu arogantní pýchy ve víru dramatických koloratur. Otevírá nové interpretační přístupy také jako Belliniho Norma. Bartoli pochopila, kde svůj dar hlasu, ale i umění bezprostředního navazování kontaktu a inteligenci dramaturgického objevitelství uplatnit nejlépe: v recitálech. Její mistrovství je v neuvěřitelně bohaté škále výrazu od bolestné melancholie a jemné lyriky až po dramatické erupce; umí ale vyjádřit i hravé šibalství.

Do svých projektů se Bartoli vždy pouští s plnou vervou a spoustou nápadů. Když se před několika lety rozhodla připomenout 200. výročí narození legendární zpěvačky Marie Malibran, učinila tak způsobem, který je hoden obou div operního nebe. Křižovala Evropou ve stopách této nezávislé, vzdělané, výstřední a muži obletované ženy v nablýskaném černém obřím náklaďáku, v jehož útrobách byla pro návštěvníky volně přístupná putovní výstava objektů, dopisů a hudebních rukopisů k o tomuto idolu romantické revoluce. Maria Malibran prý milovala rychlou jízdu na koni, jedna z fotografií dnes zachycuje drobnou Cecilii Bartoli za volantem jejího monstrózního náklaďáku.

Osm milionů prodaných desek a několik cen Grammy, spolupráce s nejvýznamnějšími dirigenty, orchestry. Cecilia Bartoli už neuvěřitelných dvacet let září na pěveckém nebi jako fenomenální koloraturní mezzosopranistka. Exceluje na koncertních pódiích, v nahrávacích studiích a také jako skvělá herečka i na operních scénách. Její pěvecké mistrovství, dramaturgickou nápaditost a vynalézavost hodnotí nejvyššími superlativy nejen odborníci, ale jejímu zpěvu, šarmu i temperamentu propadly miliony lidí po celém světě. I těch, kterým opera do doby, než poznali její umění, nic neříkala.

Pokud si neumíme vysvětlit, proč operním primadonám (podle dobových fotografií to často nebyly žádné krasavice a jejich BMI by u dnešních vyhublých krasotinek budil hrůzu) leželi u nohou největší umělci a nejvýznamnější muži své doby, pak zážitek z koncertu s Cecilií Bartoli dává jednoznačnou odpověď. Tyto zpěvačky dokázaly uplatnit kouzlo své osobnosti tak, že se propojilo s interpretovanou hudbou jedinečným, vzrušujícím a neopakovatelným způsobem. Bartoli se navíc projevila (i na tiskové konferenci) jako inteligentní a vtipná zralá žena – vstřícná, ale přesně si vědomá své hvězdné pozice.

Bartoli je přírodní úkaz, živel, zázrak. Jakkoli je vstupné na její koncerty u nás vysoké, můžeme se těšit, že Cecilia Bartoli letos do Prahy zavítá znovu 16. října v rámci turné se svou novou deskou, věnovanou repertoáru neapolských kastrátů z 18. století. Album Sacrificium, jehož prodejnost láme rekordy, obsahuje závratně virtuózní árie z repertoáru kastrátů.

***

Státní opera Praha a Národní divadlo – projekt „kulový blesk“

Na pondělní večer připravila Státní opera galakoncert, kterým sólisté, baletní soubor i orchestr řízený Janem Lathamem-Koenigem na vysoké interpretační úrovni poděkovali všem svým příznivcům za podporu samostatnosti této pražské scény. Jejich petici podepsalo přes 16 tisíc lidí. Ministr kultury Jiří Besser ovšem ten den dopoledne vyřkl jiný ortel: Po řadě personálních rošád (v prosinci rezignoval ředitel Oliver Dohnányi, byl pověřen Radim Dolanský – aby byl odvolán a řízením pověřen ředitel ND Ondřej Černý) a protikladných výroků (slučovat se v žádném případě nebude – slučovat se bude) je jasno. Slučovat se bude, od 1.ledna 2012. Po Laterně magice a Nové scéně Národní divadlo pohltí i Státní operu, která po dvaceti letech samostatného fungování jako umělecká konkurence Nároédního divadla skončí. Připomeňme si za poslední čtyři roky Brittenovu Smrt v Benátkách, Massenetova Dona Quijotta, Poulencovy Prsty Tiresiovy a Lidský hlas, Pucciniho Bohému, ale i obnovenou Svobodovu Tosku, Leoncavallovu Bohému, hudební nastudování Tristana…Vznikne jeden „Národní“ balet, jeden sólistický ansámbl opery, zůstanou samostatné orchestry a sbory – to vše pod jedním ředitelským vedením Ondřeje Černého, operního šéfa Rocca a baletního Petra Zusky. V činohře pod vedením Michala Dočekala nemá dojít k žádným změnám. Ve Stavovském divadle bude podle Černého v současných intencích spolupůsobit činohra a opera, která se bude zaměřovat především na mozartovský repertoár.

Zda je toto rozhodnutí správné či nikoli, se lze jen dohadovat. Zodpovědně ho posoudit vlastně nelze. Ministerstvo kultury tento akt vrchnostensky oznámilo prakticky bez jakéhokoli zdůvodnění. Na svých webových stránkách uvádí, že cílem spojení je zlepšit celkové podmínky pro práci a umělců a přitom zvýšit efektivitu hospodaření, vytvořit dlouhodobé stabilní prostředí pro práci klíčových uměleckých těles této země. Z jakých ekonomických, organizačních a uměleckých analýz vycházela komise, za tím účelem zřízená z ministerských (patřičně loajálních) úředníků a přizvaných konzultantů (Josef Herman, Jiří Srstka, Leoš Svárovský a Aleš Březina) pod vedením náměstka Radka Zdráhala, ministerstvo nezveřejnilo. Ani to, jak se vypořádalo s otevřeným dopisem České hudební rady, podle níž je nejpodstatnější nalezení vhodných a erudovaných uměleckých i manažerských osobností do čela divadel. Že se najednou odevšad (včetně novinářů) vyrojilo tolik odborníků na operu.

Proč Černý už během svého čtyřletého působení v čele Národního divadla neuplatňoval ministerstvem v druhé fázi oné dvoustránkové „koncepce“ avizovanou „revizi všech pracovních procesů s cílem zefektivnist řízení celé organizace, revizi mechanismů pro kontrolu umělecké kvality souborů nebo přechod k pružnému způsobu odměňování včetně motivačních složek mzdy“? V roce 2009 získal od ministerstva kultury ve srovnání s obdobím od roku 2005 rekordní částku 503,3 milionů Kč, přičemž podíl státního příspěvku na nákladech hlavní činnosti vystoupal na 67 %. V loňském roce příspěvek klesl na 477, 2 milionů a podíl klesl na 64 %. Zda ale má Černý svoji pozici jistou, Besser zpochybnil v sobotním rozhovoru uveřejněném na www.novinky.cz: „Budeme muset řešit personálie v případě Státní opery a Národního divadla a samozřejmě také výběrovým řízením.“

Možná už všichni pozapomněli, jak to celé začalo. A kde jsou ministrovy priority. Vyplatí se pro oživení paměti si připomenout Besserův klíčový výrok. V prosinci 2010, po rezignaci ředitele Dohnányiho, ministr kultury na vlastních stránkách MK píše : „I v ekonomicky složité době si jako reprezentanti státu uvědomujeme, že peníze do kultury představují investici. V prvé řadě dá stát vydělat firmám a lidem, kteří se na rekonstrukci budou podílet. Navíc jde o peníze, které se dlouhodobě několikanásobně vrátí.“ To bylo v době, kdy ministerstvo náhle avizovalo na tento rok investici v řádu desítek milionů do kompletní rekonstrukce Státní opery Praha. Tím developerské zájmy ministerstva nekončí a ministr avizuje vybudování komplexního nového výrobního, servisního i zkouškového zázemí. Jak ministr Besser uvedl v rozhovoru pro Právo, akce se jmenuje „kulový blesk“: „Je připraven projekt, že by se některé nemovitosti, se souhlasem ministerstva financí a vlády prodaly a peníze by přišly do rozpočtu.“ Ministr má zřejmě na mysli Anenský areál, dílny na Flóře nebo sklad dekorací u Apolináře v zajímavých lokalitách v centru Prahy. Jak ministr řekl Právu: „Vytvoříme prostředky 498 miliónů, které věnujeme potřebným opravám v opeře.“ Dodejme, že příspěvek ministerstva Národního divadla letos činí 422 milionů a SOP 117 milionů.

Zaměstnanci Státní opery proti rozhodnutí ministra kultury protestují a proti Ondřeji Černému a mladému režisérovi Roccovi s jeden a půl letými zkušenostmi šéfa brněnské opery staví osobnosti mezinárodně uznávaného dirigenta Jana Lathama-Koeniga a mnohaleté ředitelky londýnské Královské opery Elaine Padmore, kteří projevili zájem se samostatnou Státní operou spolupracovat.

***

Inspirace na dny příští

V kinech Palace Cinemas se ze záznamu poprvé představení Bavorská státní opera – 14. června.Toskou s hvězdným obsazením s Karitou Mattilou a Jonasem Kaufmannem.

Opera Národního divadla a Pražské Quadrienale se spojily pro uvedení Glassovy opery Les enfants terribles – Příšerné děti podle básně v próze Jeana Cocteaua; hrát se bude v bývalé vývařovně Psychiatrické léčebny v Bohnicích. K inscenaci byla přizvána všestranná divadelní a filmová režisérka a scénáristka Alice Nellis a dirigent Petr Kofroň, jehož doménou je právě interpretace soudobé hudby. Premiéra je v pátek 17. června, pět dalších repríz je naplánováno pouze do 24. června.

Na Pražské Quadrienale přijede také brněnská opera s Martinů Ženitbou. Dvě představení se v sobotu 18.června uskuteční od 15:00 a 18:00 hodin v prostoru La Fabrika.

Operou Endymio v provedení Ensemble Damian začíná v Ledeburských zahradách nový festival Pražské barokní slavnosti. Další opery z repertoáru Ensemble Damian, ale i Vivaldiho serenata Spojení míru s Martem v provedení souboru Hof Musici pod vedením Ondřeje Macka, se zde budou hrát denně za každého počasí až do 3. října.

Cecilia Bartoli – Vivaldi Ritrovato
Cecilie Bartoli (mezzosoprán)
Ensemble Matheus
Dirigent: Jean-Christophe Spinosi
Laurence Paugam – housle
9.června 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Antonio Vivaldi:
– “Gelosia, tu già rendi l’alma mia” from “Ottone in villa”
– “Zeffiretti che sussurate” from an unknown opera
– “Tra le follie. Siam navi all’onde algenti” from “L’Olimpiade”
– Sinfonia La Fida Ninfa (L’Olimpiade)
– “Sposa, son disprezzata” from Bajazet
– Sinfonia RV 116 (Orlando Furioso)
– “Gelido in ogni vena” from “Farnace”
– “Anch’il mar par che sommerga” from “Bajazet”
— přestávka —
– “Quel augellin” from “La Silva*
– “Sol da te, mio dolce amore” from “Orlando furioso”
– “Ah, fuggi rapido” from “Orlando furioso”
– Sinfonie in si minore RV 168 –Allegro
– “Se mai senti sul volto” from “Catone in Utica”
– Concerto 2 violins D maj. RV 513 -Allegro
– “Sovente il sole” from “Andromeda liberata”
– “Se lento ancora il fulmine” from “Argippo”
přídavky:
Georg Friedrich Händel: “Destero” from “Amadigi”
Georg Friedrich Händel: “M’adora l’idol mio” from “Teseo”

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde