Operní panorama Heleny Havlíkové (364) – Za operou do Košic
Setrvalým důvodem operní návštěvy Košic je samotné zdejší divadlo z roku 1899, honosné, v neobarokním stylu. Tvoří jednu z dominant krásné pulzující pěší zóny tohoto druhého největšího města Slovenska s počtem obyvatel zhruba naší Ostravy.
Aktuální impulsy pro pobyt v Košicích byly ovšem dva. Jeden navazoval na letošní ročník festivalu Opera, přehlídku českých a slovenských operních souborů. Program tohoto bienále sice už na konci března skončil, ale festival pokračuje tím, že se ceny, Libušky, nepředávají v Praze, ale na jevištích oceněných divadel. A jednu z cen získala právě košická opera, respektive představitelka královny Alžběty Eva Bodorová v inscenaci Roberto Devereux, která při představení této Donizettiho opery přímo v Košicích cenu slavnostně převzala.
Druhým podnětem byla navazující premiéra Pucciniho Tosky, zasazená do květnových oslav 75. výročí názvu Národní divadlo v Košicích. Připomínka tohoto jubilea je iniciativou nového, velmi ambiciózního vedení Státního divadla Košice. Od minulé sezony stojí v čele generální ředitel Andrej Šoth, podle médií kontroverzní osobnost slovenského divadelnictví. Kritici mu vyčítají opakované prosazování vlastních titulů, pozastavují se nad údajně netransparentním výběrovým řízením na košickou pozici a připomínají údajné nehospodárné nakládání se státním majetkem během Šothova vedení Slovenského národního divadla v letech 2010–2011, což ovšem Šoth rezolutně odmítá a svoji tehdejší abdikaci nespojoval s výsledky ministerské kontroly. Šoth a jeho tým nyní v Košicích usilují o přejmenování divadla a získání statusu národního divadla (analogicky, jak k tomu došlo v roce 1992 u Státního divadla v Brně na Národní divadlo Brno a v roce 1995 v Ostravě na Národní divadlo moravskoslezské). Současný název Státní divadlo Košice současné vedení chápe jako akt brutální komunistické centralizace v roce 1955 a vzhledem k uměleckému a společenskému dosahu této instituce se touží vrátit k názvu Národní divadlo Košice s programem rozvíjejícím národní dědictví v konfrontaci se současným uměním a světem. Připomenu, že na Slovensku působí tři stálé operní soubory – ještě Slovenské národní divadlo v Bratislavě a Státní opera v Banské Bystrici, všechny tři financované slovenským ministerstvem kultury. (U nás máme deset stálých operních souborů, české ministerstvo kultury zřizuje pouze dva pod hlavičkou pražského Národního divadla, zřizovateli ostatních jsou příslušná města.)
Festivalová cena pro Evu Bodorovou
Eva Bodorová získala cenu za mimořádnou interpretaci role nejen od poroty kritiků, ale umístila se na pomyslném druhém místě i v hlasování diváků. I při košickém představení Roberta Devereuxe svrchovaně potvrdila své kvality. Její výkon byl strhující a tato slovenská sopranistka je ve vzácném pěveckém oboru dramatické koloratury velkým příslibem do budoucna jako nástupkyně Edity Gruberové. Ostatně právě Edita Gruberová měla v Košicích v této roli dokonce vystoupit. Kvůli covidovým restrikcím mohla nastudování jen sledovat a komentovat alespoň videozáznam z května loňského roku. Termín divadelní premiéry 30. září 2021 už zastihl Editu Gruberovou na samém sklonku života (do nebe operních hvězd odešla 18. října 2021).
Královna Alžběta v podání Evy Bodorové v náročném partu Donizettiho vrcholného italského belcanta s dramatickými koloraturami i dlouhodechými frázemi kantilény nebyla jen přehlídkou pěvecké ekvilibristiky, ale v synergickém propojení s hereckým projevem vystihla Alžbětin vývoj od nazdobené ikony moci, skrze utrpení lásky (kterou si ale panovnice nemůže dovolit) a postavu gradovala až do finále, kdy se dobelhá na práh smrti jako unavená stařena.
V košickém představení se ovšem vedle Evy Bodorové zaskvěla také ukrajinská mezzosopranistka Myroslava Havryliuk v roli Alžbětiny sokyně Sáry (na festivalu v Praze i na záznamu zpívala její alternantka Elena Maximova). Ale i další sólisté, kteří takovými specialisty na Donizettiho belcanto přece jen nejsou (barytonista Marek Gurbaľ jako Vévoda z Nottinghamu je platným členem sólistického ansámblu košické opery v padesátce rolí stylově širokého operního i operetního repertoáru, tenorista Juraj Hollý, v titulní roli Roberta, s košickou operou spolupracuje dlouhodobě a v lyrickém oboru se prosadil i na řadě evropských scén) dokázali komplikované vztahy na tudorovském dvoře s přesahy do analogie se současností rozehrát jako působivé drama střetu státních zájmů a soukromých osudů. Vynikající oporou byl všem dirigent Peter Valentovič, který má jistě také díky mnohaleté spolupráci s Editou Gruberovou styl vrcholného italského belcanta skvěle zažitý a je sólistům i sboru empatickým partnerem.
Tosca jen na půl cesty
Peter Valentovič ovšem svrchovaně osvědčil své kvality i při hudebním nastudování Pucciniho Tosky. Při premiéře potvrdil svoje renomé všestranného dirigenta, který se prosadil i v zahraničí. Svým plnokrevným temperamentním hudebním nastudováním interpretoval Toscu skutečně jako velké drama vášnivé operní divy, odbojného malíře Cavaradossiho a sadistického šéfa policie Scarpii. Velká sborová scéna Te Deum se zlověstným plánem Scarpii byla vskutku monumentální – ostatně Peter Valentovič je v košické opeře nejen šéfdirigentem, ale i sbormistrem.
Premiéře vévodila arménská sopranistka Karine Babajanyan. U nás ji známe z jediného představení Madam Butterfly v roce 2017, vystupuje ovšem na předních světových scénách. Právě Toscu má dokonale zažitou z mnoha produkcí, včetně Vídeňské nebo Berlínské státní opery. Pro tuto roli vládne charismatem, žensky smyslným půvabem a voluminézním mladodramatickým sopránem, byť se někdy nechala v dobré akustice košického divadla unést do příliš silné dynamiky, která jinak zaoblený hlas ve výškách zbytečně vyostřovala. Babajanyan střídala hysterické výbuchy žárlivosti a láskyplné erupce, teatrální gesta divy, koketnost všemi obletované krasavice, zbožnou kajícnost i docela „obyčejnou“ úzkost ženy, která se bojí, aby nepřišla o svého milence. Stejně přesvědčivě vyjádřila tíseň, zbabělost i vzdor a odhodlání vraždit, stejně jako chvilkový – ve finále hořký – triumf s kontrastním ztišením ve Vissi d’arte ve velké scéně se Scarpiou, jehož lstivý příslib fingované popravy neprohlédne.
Cavaradossiho na premiéře ze tří alternantů (Jaroslav Dvorský a Hovhannes Ayvazyan) zpíval Michal Lehotský. Nepřekvapil v tom smyslu, že stejně jako nedávno Dona Josého v pražském Národním divadle i Cavaradossiho hřímal svým mohutným tenorem se špatnými sykavkami – bez plastičtějších nuancí pro svobodomyslného bohémského malíře, oddaného přítele i milence, tolerantně chápajícího vrtochy své milované. Předností barytonisty Mariána Lukáče, více než dvacet let sólisty košického ansámblu, je spíš jeho všestrannost a spolehlivost, s níž splnil základní zadání pro Scarpiu. Vyhrocení této postavy jako sebejistého krutovládce s dalšími psychologickými vrstvami muže, který se stal otrokem svého chtíče a pod maskou uhlazenosti skrývá mocichtivou brutalitu, ale jen naznačil. Angelotti Michala Onufera byl dostatečně zbědovaný a kulhající Kostelník Martina Gurbaľa tradičně patolízalský.
V Košicích se rozhodli svěřit výpravu Tosky slovenským umělcům, kteří se neprofilují jako divadelníci. Lucie Tallová je i mezinárodně oceňovaná výtvarnice a autorka velkorysých site-specific instalací, nicméně Tosca byl její divadelní debut. Boris Hanečka, známý módní návrhář, v košické Tosce zopakoval svoji operní zkušenost po čtvrté.
Sázka na tvůrce nezatížené divadelní machou však vyšla jen částečně. Děj Tosky je historicky velmi přesně určený 17. červnem do čtvrté hodiny ranní následujícího dne roku 1800 v Římě uprostřed turbulentního vývoje napoleonských válek. Dnešní inscenátoři tuto danost běžně překračují. Připomeňme, jak v brněnském nastudování Tosky v roce 2015 Jiří Heřman a jeho tým vyšli z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky mezi napoleonskou a rakouskou nadvládou s příběhem jedné z jejích svrchovaných interpretek druhé poloviny dvacátého století – Marie Callas. Méně přesvědčivě přenesl v roce 2017 Toscu režisér Arnaud Bernard ve Státní opeře do mussoliniovské Itálie. Dnes legendární je ve Státní opeře opakovaně obnovovaná scénografie Josefa Svobody, vytvořená původně pro Velkou operu 5. května v roce 1947, s barokní iluzí malované perspektivy velkolepé kopule kostela, monumentální síní Scarpiovy pracovny a ochozů Andělského hradu, svým zkosením a odlišnými úhly pohledu zdola a shora korespondující s dramatem Pucciniho opery a sugerující jeho drtivý účinek.
Slovenští inscenátoři ale jakoby uvízli na půli cesty. Ctili tuto časovou ukotvenost částečně v kostýmech, jimž dominují v prvních dvou dějstvích okázalé sametové róby Tosky – smaragdové a temně fialové s extravagantně trčícími obřími rukávy. Režisér Anton Korenči, jinak též ředitel košické činohry, se při charakteristice postav a jejich vztahů držel v logice situací nastolených dějem opery.
Lucie Tallová se – však místo pokorné službě scénografii jako součásti celku inscenace – nevyvarovala pokušení prezentovat hlavně sama sebe a svůj obraz ze série Clouds/ Oblaka. Ten v různých formátech prochází celou inscenací na prázdné scéně „zabydlené“ pouze základními rekvizitami, stylově nesourodými jak s kostýmy, tak s obrazem Clouds. V prvním kostelním dějství jsou na jevišti lavice a regály (obraz, který Cavaradossi maluje, nevidíme, respektive když malé plátno v rámu žárlivá Tosca hodí na zem, není na něm nic), Scarpiovu pracovnu tvoří robustní stůl (spíše selského typu vedle zdobných empírových polstrovaných židlí) se svícny, vázami, bustami pod honosným křišťálovým lustrem. Obraz černo-šedých oblak nejprve překrývá vstup do kaple rodiny Attavanti, ve Scarpiově pracovně vytváří pozadí v průhledu dvou výřezů v zadní stěně a nakonec je zvětšený na celý zadní horizont. Obraz sice nepostrádá dramatičnost, ale takto zdůrazněný motiv oblak a hlavně černo-šedá barevnost se ocitala mimo souvislost nejen s Pucciniho tolik barvitou partiturou, ale také mimo režii, kostýmy i herectví sólistů.
Závěrečný skok Tosky z Andělského hradu inscenátoři vyřešili netradičně. Tosca v šatech s designem šedých Clouds se nakládání v kruhu jasného světla nad orchestřištěm. Když se tam za ní nahrnou její pronásledovatelé, Tosca se za nimi v šeru „ztratí“ a s pažemi vzhůru splyne s obrazem oblak. Jenže inscenátoři tento efekt do značné míry „prozradili“ už ve chvíli, kdy Tosca přijde za vězněným Cavaradossim v šatech v designu oněch černo-šedých mraků, a z řešení scény se dalo odtušit, že nejspíš nikam neskočí a splyne s obrazem na zadním horizontu. Charakteristiku Tosky však ve třetím dějství znejasňovalo použití černého pláště Scarpii. Poté, když zbožná Tosca po zavraždění tohoto trýznitele kolem něj postavila tradiční svícny a navíc si ještě strhla z krku křížek a položila ho mrtvole na hruď, bylo matoucí, když si do vězení a k popravě Cavaradossiho přes šaty vzala plášť nenáviděného Scarpii, navíc před eskortou popravčích (snad jako mimikry?). Vnucování mužských rysů této tolik ženské hrdince Pucciniho opery (včetně její fatální důvěřivosti) vlastně oslabovalo její velikost.
Třebaže košická Tosca neměla výlučnost Roberta Devereuxe, devízou obou inscenací bylo hudební nastudování Petera Valentoviče. Košickou operu bude zajímavé sledovat i nadále. Od minulé sezony velmi cílevědomé a pro vzestup úrovně košické opery planoucí vedení s ředitelem opery Rolandem Khernem Tóthem, dramaturgem Stanislavem Trnovským a právě šéfdirigentem Peterem Valentovičem chystá na další sezonu Krále Rogera Karola Szymanovského – titul, který zmizel z původního dramaturgického plánu naší pražské Státní opery. V plánu je také další Donizettiho opera z jeho tudorovské série – Anna Bolena, opět s Evou Bodorovou.
Gaetano Donizetti: Roberto Devereux
Hudební nastudování Peter Valentovič, režie Anton Korenči, pohybová spolupráce Andrej Petrovič, scénická spolupráce Pavol Juráš, kostýmy Mitzy von Hoffmann, light design Robert Farkaš, videoprojekce Jakub Pišek a Bea Kolbašovská, sbormistr Lukáš Kozubík
Osoby a obsazení: Alžběta, anglická královna – Eva Bodorová / Michaela Várady, Vévoda z Nottinghamu – Marián Lukáč / Marek Gurbaľ, Sára, vévodkyně z Nottinghamu – Elena Maximova / Myroslava Havryliuk, Roberto Devereux – Juraj Hollý / David Astorga, Lord Cecil – Anton Baculík / Maksym Kutsenko, Sir Gualtiero Raleigh – Michal Onufer / Martin Kovács, Páže – László Havasi / Krisztián Kokolusz, Rodinný příslušník z Nottinghamu –László Havasi / Krisztián Kokolusz, Dítě – Nicolas Tunkel
Obsazení reprízy 9. května 2022 vyznačeno tučně
Orchestr a sbor Opery Státního divadla Košice
Státní divadlo Košice, historická budova, repríza 9. května 2022
Giacomo Puccini: Tosca
Hudební nastudování a sbormistr Peter Valentovič, režie Anton Korenči, scénografie Lucia Tallová, spolupráce na scéně Ondrej Zachar, kostýmy Boris Hanečka, světelný design Róbert Farkaš, sbormistr Dětského operního studia Igor Dohovič, dramaturgie Stanislav Trnovský
Osoby a obsazení: Floria Tosca –Tatiana Paľovčíková Paládiová / Karine Babajanyan, Mario Cavaradossi –Jaroslav Dvorský / Hovhannes Ayvazyan / Michal Lehotský, Scarpia – Marek Gurbaľ / Marián Lukáč, Cesare Angelotti – Michal Onufer / Martin Kovács, Kostelník – Marián Lukáč / Mihály Podkopájev / Martin Gurbaľ, Spoletta – Maksym Kutsenko / Anton Baculík, Sciarrone – László Havasi, Žalářník – Daniel Karas, Pastýř – Bianka Marcinová / Jana Hrubovčáková.
Obsazení premiéry vyznačeno tučně
Orchestr a sbor Opery Státního divadla Košice
Státní divadlo Košice, historická budova, 1. premiéra 10. května 2022
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
