Operní panorama Heleny Havlíkové (389) – Operní přenosy: Covent Garden versus MET? Ne – MET plus Covent Garden!
„Historicky poučená“ Butterfly z Královské opery
I tradiční Traviata z MET může být strhující
Covent Garden versus MET? Ne – MET plus Covent Garden!
Program přenosů z Covent Garden v sezoně 2022/2023
Program přímých přenosů z Metropolitní opery v sezoně 2022/2023
„Historicky poučená“ Butterfly z Královské opery
Královská opera vsadila na jistotu. Jako první přenos letošní sezony jsme viděli Madam Butterfly Giacoma Pucciniho, titul, který patří do top desítky po světě nejhranějších oper. A Královská opera emocemi nabitý příběh japonské dívky Čo-Čo-San, kterou zradí důstojník amerického námořnictva Pinkerton, uvedla ve velmi tradičním pojetí, když obnovila letitou inscenaci režisérského belgicko-francouzského dua Mosheho Leisera a Patrice Cauriera, v níž ještě posílila „historickou poučenost“.
Jak jsme se dozvěděli z přestávkových rozhovorů, Královská opera spolupracovala s řadou japonských odborníků, aby co nejvěrněji zachytila japonské Nagasaki na počátku dvacátého století – místo a dobu, v nichž se opera odehrává. Jednoduchou scénu s posuvnými i výsuvnými panely z matného skla doplňují už jen polštářky, nízký stolek a pak americké atributy, jimiž si vyzdobila dům Čo-Čo-San – miniaturní socha svobody, americká vlajka a rámeček s fotkou Pinkertona. Podstatnou roli hrálo svícení, které navozovalo patřičnou atmosféru nejen z hlediska průběhu dne a noci, ale i nálady jednotlivých situací.
Takto strohá scéna dávala plně vyznít hudbě – italský dirigent Nicola Luisotti ji pojal vskutku velmi temperamentně s pucciniovskými bouřemi emocí. Těmi hýřili i sólisté. Především italská sopranistka Maria Agresta skvěle pracovala s dynamikou a nepojala Čo-Čo-San jako křehounkou chudinku, ale jako odhodlanou ženu, která do poslední chvíle pevně věří, že se k ní Pinkerton vrátí.
Pinkertona vytvořil pevně mužným hlasem americký tenorista Joshua Guerrero tak, že byla od počátku zřetelná jeho bohorovnost ve vztahu k Čo-Čo-San. Americký konzul Sharpless, ač třetí klíčová postava opery, v podání Carlose Álvareze vedle Agresty a Guerrera poněkud zanikal. Ačkoli má tento španělský barytonista za sebou oslnivou kariéru těch největších rolí svého oboru, v přenášeném představení působil až příliš usedle. Typově přesnou Suzuki, věrnou služebnicí Butterfly, ovšem byla Christine Rice.
Giacomo Pucini: Madama Butterfly
Dirigent Nicola Luisotti, režie Moshe Leiser, Patrice Caurier, režie nového uvedení Daisy Evans, scéna Schristian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca, světelný design Christophe Forey
Osoby a obsazení: Čo-Čo-San – Maria Agresta, Pinkerton – Johsua Guerrero, Sharpless – Carlos Álvarez, Goro – Carlo Bosi, Suzuki Christine Rice, Císařský komisař – Dawid Kimberg, Úředník – Lee Hickenbottom, Matka Čo-Čo-San – Eryl Royle, Strýc Yakuside- Andrew O’Connor, Sestřenice – Amy Cat,, Teta – Elizabeth Weisberg Bonze – Jeremy White Dolore – Leo Stokkland-Baker, Princ Yamadori – Josef Jeongmeen Ahn, Kate Pinkerton – Gabriele Kupšyté Orchestr a sbor Královské opery, sbormistr William SpauldingKoprodukce s Gran Teatre del Liceu v BarceloněZáznam z představení 27. září 2022 v kině Mat 26. října 2022
I tradiční Traviata z MET může být strhující
Metropolitní opera po Médee Luigiho Cherubiniho se Sandrou Radvanovsky v titulní pokračovala v přenosech osvědčenou inscenací Verdiho La traviaty režiséra Michaela Mayera z roku 2018. Viděli jsme v přenosech hned po premiéře pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina s obsazením „snů“ – Dianou Damrau, Juanem Diegem Flórezem v rolích Violetty a Alfreda. Až se zdálo, že je sotva kdo může překonat. Díky tomu, že se opera neměří ani na vteřiny, ani na minuty, byl aktuální přenos jinou, také hvězdnou alternativou v rámci stejné režie, v níž se při průběžném obnovování vystřídali v MET u dirigentského pultu také Nicola Luisotti, Karel Mark Chichon a Bertrand de Billy, v titulních rolích Anita Hartig, Aleksandra Kurzak nebo Lisette Oropesa jako Violetty, Dmytro Popov nebo Pierro Pretti v roli Alfreda a Artur Rucinski nebo Plácido Domingo v postavě Giorgia Germonta.
Základem úspěšné inscenace je názorově spřízněný inscenační tým. Americký divadelní a filmový režisér a herec Michael Mayer se od konce devadesátých let uplatňuje hlavně v broadwayských muzikálech (například Probuzení jara 2006) a činohrách (Strýček Váňa 2000). V MET už v roce 2012 režíroval Rigoletta situovaného do Las Vegas šedesátých let minulého století a v roce 2018 soudobou novinku Nica Muhlyho Marnie podle románu Winstona Grahama a slavného Hitchcockova filmu o krásné ženě mnoha identit, chronické kleptomance a frustrované neurotičce. (U nás Divadlo J. K. Tyla uvádí muzikál Greena Daye American Idiot, na němž se Mayer podílí jako autor libreta.)
Mayerova režijní koncepce Traviaty je při tomto srovnání tradiční v tom nejlepším slova smyslu – rozhodně ne „zastaralá“, ale plně podřízena Verdiho mistrovskému dílu, stejně jako scéna Christine Jones a dobové kostýmy Susan Hilferty. Odkazuje na Paříž a okolí v polovině devatenáctého století. Základem scény je elegantní honosný salon kurtizány Violetty Valéry s toaletním stolkem, klavírem, psacím stolem a taburetem kolem postele uprostřed. Svícením Kevina Adamse navozujícím od „zimní“ předehry v jednotlivých obrazech změny ročních období a posuny ozdobného zlatého mřížoví kolem stěn s motivy pnoucích se větví s listy se stále tatáž scéna proměňuje ve venkovské sídlo a nakonec v ložnici s ložem úmrtním.
Mayer se soustředil na rozkrytí vztahů mezi protagonisty a psychologickou práci s nimi tak, aby zvýraznil pokryteckou morálku společnosti, která se za fasádou mravní bezúhonnosti oddává neřestem. Jedinými „inovacemi“ jsou princip retrospektivy, protože už při předehře vidíme umírající Violettu, takže následující opera zpětně rozkrývá, co okamžiku smrti předcházelo, a přidání (němé) postavy Alfredovy sestry. Mayer tak zesiluje Germontovu licoměrnou vypočítavost, s níž otec Germont zneužívá svou dceru ke zvýšení tlaku na Violettu, když požaduje, aby se Alfreda vzdala a umožnila dceřin sňatek bez poskvrnění „skandálem“, že se syn stýká s prostitutkou. Dcera se pak objeví i ve smrtelných vidinách blouznící umírající Violetty, kdy ve svatebních šatech s dlouhou vlečkou přejde jeviště jako zhmotnění snu o svatbě, která byla Violettě odepřena.
Tento inscenační tým prokázal, že Verdiho La traviata je stále aktuální i bez „aktualizací“ – ovšem když se podaří najít sestavu sólistů, kteří dokážou Verdiho emocemi nabitou partituru interpretovat věrohodně. Americká sopranistka Nadine Sierra raketový vzestup k opernímu hvězdnému nebi zahájila už na konzervatoři, bývala nejmladší vítězkou pěveckých soutěží a v MET debutovala v roce 2015 rolí Gildy v Rigolettovi. (Když v roce 2018 vystoupila v Praze, byl její recitál strhující a věřme, že se 1. března 2023 uskuteční náhrada za zrušený koncert v covidovém roce 2019.) Když nás Renée Fleming o přestávce prováděla galerií slavných představitelek Violetty v historii MET a Nadine Sierra pak excelovala ve třetím dějství, bylo zřejmé, že její po pěvecké i herecké stránce synergicky propojené pojetí Violetty jako bojovnice za svoji lásku k Alfredovi vedle těchto slavných jmen plnohodnotně obstojí svým osobitým způsobem interpretace proměny kurtizány skrze prožitek opravdové lásky.
Violettina osudového milence Alfreda Germonta neméně přesvědčivě ztvárnil americký tenorista Stephen John Costello. V MET debutoval už v roce 2007 jako Arturo v Lucii di Lammermoor a vystupuje v prestižních operních domech a festivalech v Americe i Evropě. S Nadine Sierrou se jim podařilo vytvořit uvěřitelný pár od nesmělého mladíka a koketní kurtizány po zamilovaný pár, věrohodně ztvárnili i mileneckou krizi, vyvolanou požadavkem Alfredova otce, aby se Violetta Alfreda vzdala, protože vztah s prostitutkou by byl nepřijatelnou skvrnou na společenském profilu rodiny Germontů. Costellovi se dařilo postihnout proměny a vývoj vztahu jak k Violettě, tak k otci – kdy osobnostně dozrává až u smrtelné postele milované ženy.
Právě pokrytectví „lepší“ společnosti se dokonale zdařilo vyjádřit italskému barytonistovi Lucovi Salsimu. Tento zkušený umělec vystupuje na prestižních scénách Ameriky i Evropy (proslavil ho v roce 2015 i pohotový záskok za indisponovaného Plácida Dominga při odpoledním představení Ernaniho v MET, o který byl požádán jen čtvrt hodiny před začátkem představení v to v den, kdy ho večer čekal Enrico v Lucii di Lammermoor). Svým hereckým ztvárněním role přesně obnažil cynickou manipulaci a emoční vydírání nátlaku na Violettu, když opravdovost její lásky, kterou zničil, si uvědomí příliš pozdě.
Skvostný výkon protagonistů se opíral o výtečnou souhru s orchestrem, citlivě vedeným italským dirigentem Danielem Callegarim, jehož specializace na italskou operu byla z intenzity výrazu zcela zřejmá. Bylo osvěžující vidět Traviatu inscenovanou týmem umělců zcela podřízených službě Verdiho dílu, a přitom s osobitým vkladem umění a zkušeností každého z nich. Byl to nádherný zážitek a současně hold vrcholnému umění opery.
Giuseppe Verdi: La traviata
Dirigent Daniele Callegari, režie Michael Mayer, scéna Christine Jones, kostýmy Susan Hilferty, světelný design Kevin Adams, choreografie Lorin Latarro, režie přenosu Gary Halvorson, průvodce přenosem Renée Fleming.
Osoby a obsazení: Violetta Valéry – Nadine Sierra, Alfredo Germont – Stephen Costello, Giorgio Germont – Luca Salsi. Flora – Siphokazi Molteno, Gastone – Jonah Hoskins, Baron Douphol – Brian Major, Marquis D’Obigny – Jeongcheol Cha, Dr. Grenvil – Paul Corona, Annina – Eve Gigliotti, Giuseppe – Patrick Miller, Posel – Jonathan Scott, Germontova dcera – Allegra Herman, Tanečníci – Barton Cowperthwaite a Cara Seymour
Přenos z MET 5. listopadu 2022, recenzován přenos v kině Světozor, Praha
Covent Garden versus MET? Ne – MET plus Covent Garden!
Metropolitní opera po svém historicky nejdelším osmnácti měsíčním výpadku z důvodů covidových restrikcí obnovila od sezony 2021/2022 přímé přenosy do kin a nadále v nich pokračuje. Generální manažer MET Peter Gelb s nimi přišel už v sezoně 2006/2007 a tehdy v opeře zcela novátorsky položil základy toho, jak zprostředkovat operu v přímém přenosu širšímu okruhu diváků prostřednictvím záznamů – a to rovnou do kin po celém světě. Tehdy nemohl tušit, že to budou právě archivy profesionálně natočených záznamů inscenací, které milovníkům opery pomůžou „přežít“ restrikce při uzavření divadel během koronavirové pandemie. V posledních letech přenosy z MET přebírá na dva tisíce kin v téměř sedmdesáti zemích.
MET i v sezoně 2022/2023 zůstává u deseti přímých přenosů, což je počet, který se v posledních sezonách u tohoto projektu ustálil. Nabídka zahrnuje jak starší obnovované tituly, a to i ty už dříve zařazené do přenosů – ovšem s jiným obsazením a dirigenty (v sezoně 2022/2023 to byla La traviata Michaela Mayera a na duben se chystá vyhlášená inscenace Růžového kavalíra v režii Roberta Carsena), tak nedlouho po premiérách v MET nová nastudování. Podobně jako v roce 2014 i tentokrát zasáhla do přenosů politika. Tehdy MET stáhla z plánovaného programu Smrt Klinghoffera Johna Adamse kvůli obvinění díla z antisemitismu, tentokrát Anna Netrebko nesplnila podmínku MET, že odmítne svou veřejnou podporu Vladimiru Putinovi, který rozpoutal válku s Ukrajinou. Byla stažena z obsazení Alžběty z Valois ve Verdiho Donu Carlosovi a původně plánovaný přenos této opery nahradil Verdiho Falstaff.
Královská opera s přenosy začala jen o chvíli později než MET – v roce 2018. O zařazení londýnských přenosů do programů kin se u nás od té doby pokoušeli různí distributoři, nyní od roku 2022 Pannonia Entertainment. Letošní sezonu přenosů avizuje Covent Garden jako největší v jejích dosavadní historii. Zahrnuje třináct titulů – sedm operních a šest baletních. Záznamy představení přebírá na 1.300 kin po celém světě.
Při přenosech z Covent Garden stejně jako těch z MET je zpívaný text libret opatřen českými titulky. Protože v případě přenosů z Covent Garden nejde na rozdíl od MET o přímé přenosy, překlad je k dispozici také u úvodního slova a přestávkových rozhovorů, u MET tyto překlady mají diváci až v pražském Biu OKO, které zařazuje záznamy na nedělní odpoledne týden po sobotním přímém přenosu.
Po Butterfly se Covent Garden i v dalších titulech drží těch statisticky nejhranějších. Z první dvacítky nejoblíbenějších oper, jak je uvádí celosvětová databáze Operabase, to v této sezoně londýnských přenosů budou ještě další Pucciniho slavná díla: Bohéma a Turandot. V kategorii operních „hitů“ zůstává Covent Graden i s Rossiniho Lazebníkem sevillským, Verdiho Aidou i Trubadúrem a také Mozartovou Figarovou svatbou.
Taková dramaturgie přenosů z Královské opery mě překvapila – zejména ve srovnání s letošní sezonou přenosů z newyorské Metropolitní opery, která je přitom považována za baštu tradicionalismu. Jistě, i Metropolitní opera dramaturgicky sází na osvědčené opery: Verdiho La traviatu, Mozartovu Kouzelnou flétnu a Dona Giovanniho. Ten nás bude zajímat i díky tomu, že do role Leporella je obsazený Adam Plachetka. Ovšem MET tyto repertoárové stálice doplňuje o díla, která mezi divácké tituly takto prvoplánově nepatří: o Wagnerova Lohengrina, Verdiho Falstaffa nebo Straussova Růžového kavalíra (u nás premiéru připravuje na listopad Státní opera). Mezi operními raritami se dnes z nabídky přenosů z MET ocitla Médea Luigiho Cherubiniho (u nás ji v české premiéře hráli v Plzni v roce 2017) i Fedora Umberta Giordana (u nás ji uvedli v Ostravě v roce 2011).
MET ovšem letos nabídne dokonce i dvě soudobé novinky: Hodiny Kevina Putse, což je adaptace stejnojmenného románu Michaela Cunninghama, slavného nejen díky Pulitzerově ceně, ale i oscarovému filmu. Psychodrama tří žen v různých časových obdobích propojených románem spisovatelky Virginie Woolfové a překvapivými příbuzenskými vazbami ztvární hvězdné trio sólistek – Renée Fleming, Kelli O’Hary a Joyce DiDonato. Druhou novinkou bude po opeře Oheň v kostech další dílo šestinásobného držitele ceny Grammy Terence Blancharda, jeho prvotina Šampion o boxerovi Emilu Griffithovi. Postava je rozdělena mezi dva sólisty – mladého Griffithe ztvární Ryan Speedo Green, staršího pak Eric Owens.
Tak tradiční dramaturgie přenosů z Covent Garden je překvapivá i tím, že Královská opera, která nasazuje inscenace v blocích, chystá na sezonu 2022/2023 třeba Brittenovo Zneuctění Lukrécie, Händelovu Alcinu nebo Bergova Vojcka. Nás ovšem může hlavně mrzet, že se do přenosů nedostane Dvořákova Rusalka. Na jejím novém únorovém nastudování se budou v Covent Garden podílet umělci, které jsme mohli slyšet při koncertním provedení na Dvořákově Praze – dirigent Semjon Byčkov a v titulní roli Asmik Grigorian. Web Královské opery avizuje pojetí divadelní a filmové režisérky Natalie Abrahami jako inscenaci, která odhaluje náš nelehký vztah k přírodě a pokusům lidstva ji vlastnit a zkrotit.
I tak budou ovšem přenosy nejen z MET, ale i z Covent Garden v našem kontextu mimořádné tím, že obě jako nesporně nejprestižnější divadla na světě zvou renomované tvůrce – dirigenty, režiséry, sólisty. A pokud jde o režijní přístupy, nabízejí obě scény širokou škálu od tradičních pojetí po nekonvenční výklady. V Covent Garden Verdiho Aidu uvidíme pod taktovkou Antonia Pappana, hudebního ředitele Královské opery, v novém nastudování režiséra Roberta Carsena jako současné politické drama střetu dvou národů. Do čínské divadelní tradice se ponořil režisér Andrei Serban, aby evokoval v Turandot starodávný Peking. Z inspirací obrazy Hieronyma Bosche vychází nastudování Trubadúra v režii Adeli Thomas. Hodně rozdováděný Lazebník sevillský je dalším titulem, který pro Covent garden režírovala dvojice Leiser/Caurier, bude to obnovená inscenace z roku 2009. A mnohaletou oblibu si v Královské opeře udržuje také Figarova svatba v režii Davida McVicara.
Metropolitní opera nabídne inscenace osvědčených režisérů Roberta Carsena (nové nastudování Verdiho Falstaffa a obnovený Straussův Růžový kavalír), Davida McVicara (nové nastudování Giordanovy Fedory) nebo Michaela Mayera (obnovená La traviata a nová inscenace Cherubiniho Médey). Do MET se po úspěšné režii Glassových oper Satyagraha a Achnaton, barokního pasticcia Kouzelný ostrov a Mozartovy opery Così fan tutte (kterou z Neapole osmnáctého století přesadil do newyorského lunaparku na Coney Islandu v padesátých letech minulého století) vrátí Phelim McDermott s Hodinami Kevina Putse. François Girard se v MET uvedl v roce 2013 Parsifalem, v roce 2020 pokračoval Bludným Holanďanem a ve své wagnerovské sérii bude nyní pokračovat Lohengrinem. James Robinson Šampionem naváže na své režie v MET Oheň v kostech a Porgy a Bess. Sezona 2022/2023 přinese i dva režijní debuty v MET: Ivo van Hove avizuje přesazení Dona Giovanniho do nadčasového prostoru, režisér a choreograf Simon McBurney plánuje Kouzelnou flétnu rozehrát s oslnivými projekcemi, zvukovými efekty a akrobatickými výstupy.
Pokud jde o sólisty, v inscenacích obou divadel se opakují hvězdy, jakými jsou Sondra Radvanovsky (Médea), v Hodinách Kevina Putse Renée Fleming (Clarissa Vaughan), Kelli O’Hara (Laura Brown), Joyce DiDonato (Virginia Woolf), ale také Nadine Sierra (Violetta), Sonja Jončeva (Fedora), Lise Davidson (Maršálka), Isabel Leonard (Oktavián), Piotr Beczła (Loris Ipanof a Lohengrin), Juan Diego Flórez (Rodolfo), Danielle de Niese (Musetta), Lawrence Brownlee (Hrabě Almaviva), Bryn Terfel (Don Basilio), Günther Groissböck (Jindřich Ptáčník a Baron Ochs), Michael Volle (Falstaff). Přenosy ovšem slibují rozšířit tento okruh sólistů o mnoho dalších osobností, z nichž je zřejmé, jak vysoká je úroveň zpěváků, aby si zejména režiséři mohli dokonce vybírat představitelsky vhodného typy jako ve filmu, a jak tvrdá konkurence dnes v operním byznysu vládne.
Na rozdíl od MET Covent Garden uvádí také balety a také je zařazuje do přenosů.
Podobně jako v opeře je základem klasika – Čajkovského Šípková Růženka a Louskáček, oba balety v choreografii Mariuse Petipy, Prokofjevova Popelka v choreografii Fredericka Ashtona z roku 1948. Na repertoár se vrací také balet Kennetha MacMillana Mayerling s hudbou Franze Liszta podle historické události společné sebevraždy korunního prince Rudolfa Habsburského a jeho milenky.
Do baletních přenosů ovšem pronikly novinky: Jako voda na čokoládu podle rodinné ságy mexické spisovatelky Laury Esquivelové o lásce plné překážek. A název večera Diamantová oslava s ukázkami rozmanitého baletního repertoáru vystihuje šedesáté výročí Přátel Covent Garden, jako dárek takto sdružených donátorů, kteří finančně podporují Královskou operu.
U nás zůstává operním přenosům z MET věrný okruh devatenácti kin nejen v centrech, kde mají divadlo s operním souborem: v Praze čtyři kina – Aero, Světozor, Cinestar Anděl a OKO, v Brně, Českých Budějovicích, Plzni, Liberci, Olomouci, Ostravě nebo Opavě. U projektu setrvávají i kina ve městech bez operního divadla – v Hradci Králové, v Chomutově, Kutné Hoře, Náchodě, Pardubicích, Semilech, Vrchlabí a Žatci.
Přenosy z Covent Garden tak robustní základnu zatím nemají. Všech třináct titulů operních a baletních titulů uvede pouze pražské kino Lucerna a dále kina v Opavě, Jablonci nad Nisou a Kopřivnici. Výběr z letošní sezony ovšem zprostředkuje dalších dvacet kin včetně řady pražských (Mat, Cinema City v Chodově, Novém Smíchově, Slovanském domě), ale i kina v Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Děčíně, Turnově, Jičíně, Havířově, Teplicích, Semilech, Karviné, Hodoníně, Kroměříži nebo Pardubicích.
A doufejme, že jak Královská opera, tak naše kina v přenosech vytrvají, protože od září 2025 na vskutku mimořádně prestižním postu hudebního ředitele Královské opery vystřídá Antonia Pappana náš dirigent Jakub Hrůša.
Covent Garden tak u nás v přenosech rozhodně nelze chápat jako rivala Metropolitní opery, ale jako skvělé rozhojnění možností, jak se v pohodlí našich kin seznamovat se světovou operní produkcí a aktuálními trendy. Je skvělé, že oba vyhlášené operní domy si v přenosech do kin nekonkurují (třeba už jen tím, že se termínově nepřekrývají), ale naopak přímo vybízejí ke srovnání – snad se tento luxus, přerušený covidem, podaří pro milovníky opery udržet i navzdory těžkým zkouškám, které nás čekají.
Program přenosů z Covent Garden v sezoně 2022/2023
Opera:
Madam Butterfly od 25. října 2022Aida od 9. listopadu 2022Bohéma od 23. listopadu 2022Lazební sevillský od 15. března 2023Turandot od 26. dubna 2023Figarova svatba od 14. května 2023Trubadúr od 12. července 2023
Balet:
Mayerling od 2. listopadu 2022Diamantová oslava od 13. prosince 2022Louskáček od 22. prosince 2022Jako voda na čokoládu od 1. února 2023Popelka od 11. května 2023Šípková Růženka od 20. června 2023
Program přímých přenosů z Metropolitní opery v sezoně 2022/2023
Médea – nová inscenace 22. října 2022
La traviata – obnovená inscenace 5. listopadu 2022
Hodiny – nová inscenace 10. prosince 2022
Fedora – nová inscenace 14. ledna 2023
Lohengrin – nová inscenace 8. března 2023
Falstaff – nová inscenace 1. dubna 2023
Růžový kavalír – obnovná inscenace 15. dubna 2023
Šampion – nová inscenace 29. dubna 2023
Don Giovanni – nová inscenace 20. května 2023
Kouzelná flétna – nová inscenace 3. června 2023
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
