Operní panorama Heleny Havlíkové (389) – Operní přenosy: Covent Garden versus MET? Ne – MET plus Covent Garden!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V plném proudu je operní sezona nejen našich divadel, ale i přenosů do kin. Vedle těch tradičních přímých z newyorské Metropolitní opery mají i čeští diváci v této sezoně možnost v kinech sledovat produkci londýnské Covent Garden s Královskou operou i baletem. Pro první přenos Královská opera vybrala Pucciniho Madam Butterfly a Metropolitní opera na Cherubiniho Médeu navázala Verdiho La traviatou.

Giacomo Puccini: Madam Butterfly (zdroj Pannonia Entertainment)
Giacomo Puccini: Madam Butterfly (zdroj Pannonia Entertainment)

„Historicky poučená“ Butterfly z Královské opery
I tradiční Traviata z MET může být strhující
Covent Garden versus MET? Ne – MET plus Covent Garden!
Program přenosů z Covent Garden v sezoně 2022/2023
Program přímých přenosů z Metropolitní opery v sezoně 2022/2023

„Historicky poučená“ Butterfly z Královské opery

Královská opera vsadila na jistotu. Jako první přenos letošní sezony jsme viděli Madam Butterfly Giacoma Pucciniho, titul, který patří do top desítky po světě nejhranějších oper. A Královská opera emocemi nabitý příběh japonské dívky Čo-Čo-San, kterou zradí důstojník amerického námořnictva Pinkerton, uvedla ve velmi tradičním pojetí, když obnovila letitou inscenaci režisérského belgicko-francouzského dua Mosheho Leisera a Patrice Cauriera, v níž ještě posílila „historickou poučenost“.

Jak jsme se dozvěděli z přestávkových rozhovorů, Královská opera spolupracovala s řadou japonských odborníků, aby co nejvěrněji zachytila japonské Nagasaki na počátku dvacátého století – místo a dobu, v nichž se opera odehrává. Jednoduchou scénu s posuvnými i výsuvnými panely z matného skla doplňují už jen polštářky, nízký stolek a pak americké atributy, jimiž si vyzdobila dům Čo-Čo-San – miniaturní socha svobody, americká vlajka a rámeček s fotkou Pinkertona. Podstatnou roli hrálo svícení, které navozovalo patřičnou atmosféru nejen z hlediska průběhu dne a noci, ale i nálady jednotlivých situací.

Takto strohá scéna dávala plně vyznít hudbě – italský dirigent Nicola Luisotti ji pojal vskutku velmi temperamentně s pucciniovskými bouřemi emocí. Těmi hýřili i sólisté. Především italská sopranistka Maria Agresta skvěle pracovala s dynamikou a nepojala Čo-Čo-San jako křehounkou chudinku, ale jako odhodlanou ženu, která do poslední chvíle pevně věří, že se k ní Pinkerton vrátí.

Giacomo Puccini: Madam Butterfly – Royal Opera House, London (zdroj Royal Opera House)
Giacomo Puccini: Madam Butterfly – Royal Opera House, London (zdroj Royal Opera House)

Pinkertona vytvořil pevně mužným hlasem americký tenorista Joshua Guerrero tak, že byla od počátku zřetelná jeho bohorovnost ve vztahu k Čo-Čo-San. Americký konzul Sharpless, ač třetí klíčová postava opery, v podání Carlose Álvareze vedle Agresty a Guerrera poněkud zanikal. Ačkoli má tento španělský barytonista za sebou oslnivou kariéru těch největších rolí svého oboru, v přenášeném představení působil až příliš usedle. Typově přesnou Suzuki, věrnou služebnicí Butterfly, ovšem byla Christine Rice.

Giacomo Pucini: Madama Butterfly
Dirigent Nicola Luisotti, režie Moshe Leiser, Patrice Caurier, režie nového uvedení Daisy Evans, scéna Schristian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca, světelný design Christophe Forey
Osoby a obsazení:
Čo-Čo-San – Maria Agresta, Pinkerton – Johsua Guerrero, Sharpless – Carlos Álvarez, Goro – Carlo Bosi, Suzuki Christine Rice, Císařský komisař – Dawid Kimberg, Úředník – Lee Hickenbottom, Matka Čo-Čo-San – Eryl Royle, Strýc Yakuside- Andrew O’Connor, Sestřenice – Amy Cat,, Teta – Elizabeth Weisberg Bonze – Jeremy White Dolore – Leo Stokkland-Baker, Princ Yamadori – Josef Jeongmeen Ahn, Kate Pinkerton – Gabriele Kupšyté Orchestr a sbor Královské opery, sbormistr William SpauldingKoprodukce s Gran Teatre del Liceu v BarceloněZáznam z představení 27. září 2022 v kině Mat 26. října 2022

I tradiční Traviata z MET může být strhující

Metropolitní opera po Médee Luigiho Cherubiniho se Sandrou Radvanovsky v titulní pokračovala v přenosech osvědčenou inscenací Verdiho La traviaty režiséra Michaela Mayera z roku 2018. Viděli jsme v přenosech hned po premiéře pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina s obsazením „snů“ – Dianou Damrau, Juanem Diegem Flórezem v rolích Violetty a Alfreda. Až se zdálo, že je sotva kdo může překonat. Díky tomu, že se opera neměří ani na vteřiny, ani na minuty, byl aktuální přenos jinou, také hvězdnou alternativou v rámci stejné režie, v níž se při průběžném obnovování vystřídali v MET u dirigentského pultu také Nicola Luisotti, Karel Mark Chichon a Bertrand de Billy, v titulních rolích Anita Hartig, Aleksandra Kurzak nebo Lisette Oropesa jako Violetty, Dmytro Popov nebo Pierro Pretti v roli Alfreda a Artur Rucinski nebo Plácido Domingo v postavě Giorgia Germonta.

Základem úspěšné inscenace je názorově spřízněný inscenační tým. Americký divadelní a filmový režisér a herec Michael Mayer se od konce devadesátých let uplatňuje hlavně v broadwayských muzikálech (například Probuzení jara 2006) a činohrách (Strýček Váňa 2000). V MET už v roce 2012 režíroval Rigoletta situovaného do Las Vegas šedesátých let minulého století a v roce 2018 soudobou novinku Nica Muhlyho Marnie podle románu Winstona Grahama a slavného Hitchcockova filmu o krásné ženě mnoha identit, chronické kleptomance a frustrované neurotičce. (U nás Divadlo J. K. Tyla uvádí muzikál Greena Daye American Idiot, na němž se Mayer podílí jako autor libreta.)

Giuseppe Verdi: La traviata, Metropolitní opera New York – Luca Salsi jako Germont a Nadine Sierra jako Violetta (foto Marty Sohl, zdroj Aerofilms)
Giuseppe Verdi: La traviata, Metropolitní opera New York – Luca Salsi jako Germont a Nadine Sierra jako Violetta (foto Marty Sohl, zdroj Aerofilms)

Mayerova režijní koncepce Traviaty je při tomto srovnání tradiční v tom nejlepším slova smyslu – rozhodně ne „zastaralá“, ale plně podřízena Verdiho mistrovskému dílu, stejně jako scéna Christine Jones a dobové kostýmy Susan Hilferty. Odkazuje na Paříž a okolí v polovině devatenáctého století. Základem scény je elegantní honosný salon kurtizány Violetty Valéry s toaletním stolkem, klavírem, psacím stolem a taburetem kolem postele uprostřed. Svícením Kevina Adamse navozujícím od „zimní“ předehry v jednotlivých obrazech změny ročních období a posuny ozdobného zlatého mřížoví kolem stěn s motivy pnoucích se větví s listy se stále tatáž scéna proměňuje ve venkovské sídlo a nakonec v ložnici s ložem úmrtním.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2.2 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments