Operní panorama Heleny Havlíkové (391) – Aida v betonovém bunkru Covent Garden

  1. 1
  2. 2
Vedle přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery mají zájemci o operu možnost sledovat v kinech i produkci londýnské Covent Garden. Po prvním záznamu letošní sezony, pro který Královská opera vybrala Pucciniho Madam Butterfly, následovala Verdiho Aida. Přenosy lze sledovat v patnácti městech České republiky, kde je vždy během dvou týdnů uvádí 22 kin. Já jsem přenos viděla v pražském Cinema City Slovanský dům.

Giuseppe Verdi: Aida – Royal Opera House (foto Tristram Kenton)
Giuseppe Verdi: Aida – Royal Opera House (foto Tristram Kenton)

Londýnská Královská opera vyslala do kin novou inscenaci Aidy Giuseppe Verdiho s hvězdným inscenačním týmem: dirigentem Antoniem Pappanem a režisérem Robertem Carsenem. Obou si velmi považuji a ve světě opery jsou pro mě spolehlivou zárukou vrcholného uměleckého ztvárnění.

Je známo, že Verdi nejdříve odmítal požadavek egyptského chedíva Ismáíla na oslavnou ódu k zbudování nového operního divadla v Káhiře, aby zvýšil lesk oslav otevření Suezského průplavu v roce 1869. Divadlo tedy „náhradou“ zahájilo činnost jeho Rigolettem – Ismáíl ale na Verdiho dále naléhal a nabídl honorář, který se už nedal odmítnout. Libreto Antonia Ghislanzoniho na základě podkladů Camillea du Locke vycházelo z podkladů dodaných egyptologem Augustem Mariettem. Příběh je sice smyšlený, ale postavy Amneris a Amonasra mají historické pozadí a mnohé reálie vycházejí z tehdejšího vědeckého poznání starého Egypta. Po odkladech způsobených prusko-francouzskou válkou, kdy se muselo čekat na velkolepou scénickou dekoraci vyráběnou v Paříži, se premiéra konečně konala 24. prosince 1871. A založila tradici monumentální zlatisté podívané s mohutnými sbory, triumfálními průvody, dokonce se zvířaty na scéně.

Aida jsou vlastně dvě opery v jedné – uvnitř velkolepého pohybu mas, bojů armád a mašinérie dvora faraonů se odehrává komorní drama lásky a cti, individuální milostný příběh dvou žen – sokyň v lásce k egyptskému vojevůdci Radamovi a dcer králů dvou znepřátelených a na smrt bojujících zemí: Amneris, dcery krále Egypta, a Aidy, která je v egyptském zajetí, dcery Amonasra, krále Etiopie. Posledním důležitým hráčem je Ramfis, egyptský velekněz. Tuto šestici protagonistů nechá Verdi rozehrát osudový příběh – milostné drama shakespearovského motivu milenců ze znepřátelených stran, které nutně končí tragicky „v zájmu státu“.

Giuseppe Verdi: Aida – Royal Opera House (foto Tristram Kenton)
Giuseppe Verdi: Aida – Royal Opera House (foto Tristram Kenton)

Uvádím tyto obecně známé skutečnosti spjaté se vznikem a obsahem Aidy, ale i například připomínku Zeffirelliho legendární velkolepé statické inscenace ve Scale hlavně proto, že režisér Robert Carsen se rozhodl k této ukotvenosti Aidy v konkrétním zadání účelu egyptské objednávky nepřihlížet vůbec a pokusil se Aidu vyložit jako obecný vzorec války znepřátelených národů, jak ho v praxi vidíme i v dnešních válečných konfliktech, včetně těch v dnešní severovýchodní Africe. Carsenovy aktualizace klasických oper otevírají nový, možný, pečlivě zdůvodněný a z reality současného světa přesně odpozorovaný úhel pohledu na původní téma. Tentokrát se mechanismy mocenské mašinérie totalitních režimů vedraly do specifické povahy kultury faraonů, s níž je Verdiho opera intenzivně prorostlá. Nahradit ji betonovými bunkry dnešních generálních štábů naráží na své limity, ale zároveň obnažuje zhoubnost dopadů těchto konfliktů nikoli jako dávných „pohádek“, ale jako děsivě agresivní reality.

Scéna Miriam Buether a kostýmy Annemarie Woods rezignovaly na reálie starověkého Egypta i velkolepou statičnost sborových scén. Příběh Aidy a Amneris milujících vojevůdce Radama zasadily do konfliktu blíže neurčených zemí a armád současnosti ve směsi elementů supervelmocí Ruska, Číny, Severní Koreje, ale i USA. A v rozhovoru o přestávce Carsen k aktuálnímu londýnskému nastudování upřesnil, že tento koncept Aidy vznikl před vypuknutím války na Ukrajině.

Milostný příběh odehrávající se v soukolí válečných konfliktů je nadčasový a řada scén přenesením do současnosti získala atakující naléhavost, když místo velkolepé přehlídky zvířat sledujeme ceremoniál ponurého defilé nad rakvemi padlých pokrytých vlajkami. Nicméně ani tak zkušenému režisérovi, jakým Carsen bezesporu je, se nepodařilo dosáhnout toho, aby zacházení se zbraněmi a vojenský dril působily věrohodně. Proměna krále Amonasra v partyzána vypadala „kašírovaně“ a k hudební délce scén ani Carsen občas neměl už co hrát.

Giuseppe Verdi: Aida – Royal Opera House (foto Tristram Kenton)
Giuseppe Verdi: Aida – Royal Opera House (foto Tristram Kenton)

Pokud režijní koncepce narážela na obtížně „maskovatelné“ reálie Egypta doby faraonů, skvostný zážitek z Verdiho vrcholné opery přineslo nastudování hudebním ředitelem Královské opery Antoniem Pappanem s výtečnými výkony sólistů i sboru. Ponižovanou, ale hrdou Aidu v šedých pracovních šatech skvostně zpívala ruská sopranistka Elena Stikhina vedle její sokyně Amneris v podání polské mezzosopranistky Agnieszky Rehlis jako dámy velkého světa, která se snaží zakrýt nezadržitelné stárnutí. Jejich milostný idol Radames italského tenoristy Francesca Meliho teprve postupně přesvědčoval o suverenitě vojevůdce a obstál v situacích, které se dají zvládnout jen obtížně – třeba když ho ve finále režisér nechá zaživa i s milovanou Aidou pohřbít ne do hrobky, ale do muničního skladu napěchovaného bombami.

Zajatého krále Amonasra v podání Ludovica Téziera při manipulaci a citovém vydírání dcery doprovází skupina pofiderních „partyzánů“ a sám Amonasro si neví rady se svým překážejícím samopalem. Velekněz Ramfis Solomana Howarda ovšem díky svému hřímajícímu basu obhájil důstojnost svého úřadu i v uniformě novodobého generála.

Ozdobou nastudování je v Covent Garden sbor, kdy ten mužský v druhém obrazu prvního dějství při posvěcování zbraní u Verdiho, rozdávání samopalů a přísaze na bibli u Carsena a zejména při soudu nad Radamem v jakémsi mauzoleu s věnci, věčným plamenem a nekonečnou řadou jmen padlých na zdi měl magickou hudební sílu.

Giuseppe Verdi: Aida – Royal Opera House (foto Tristram Kenton)
Giuseppe Verdi: Aida – Royal Opera House (foto Tristram Kenton)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments