Operní panorama Heleny Havlíkové (395) – Hodiny úzkosti z MET

Třebaže šlo o soudobou operu, v kině Světozor bylo plno, zjevně s diváky, kteří na přenosy z MET běžně nechodí. Zájem mohl být podnícen tím, že libreto Francesca Grega Pierce k opeře Hodiny vychází z románu Michaela Cunnighama Hodiny, který se inspiroval románem Paní Dallowayová Virginie Woolfové (oba romány vyšly i v češtině). Možná ještě větším lákadlem bylo to, že podle Cunnighamova románu byl v roce 2002 natočen úspěšný a oceňovaný americký film Hodiny (režie Stephen Daldry) s hvězdným obsazením a hudbou Philipa Glasse.

Americký spisovatel Michael Cunnigham (*1952) je dnes jedním z nejprodávanějších autorů. Je gay, věnuje se tématu sexuálních menšin a za román Hodiny získal Pulitzerovu cenu (1999) a také Cenu LBGT. Podle Hodin byl v roce 2002 natočen stejnojmenný film (režie Stephen Daldry, scénář David Hare) s kongeniální hudbou minimalisty Philipa Glasse a hvězdnou trojicí hereček Julianne Moore, Meryl Streep a Nicole Kidman – ta nakonec jako jediná získala z devíti nominací tohoto filmu Oskara. Soundtrack Hodin si žije svým životem nezávisle na filmu – získal cenu za nejlepší filmovou hudbu a byl nominován na Oscara a cenu Grammy za nejlepší hudební album pro film.

Kevin Matthew Puts (*1972) patří v USA oceňovaným soudobým americkým skladatelům. Hned za svou první operu Tichá noc (2011) o vánočním příměří na bojišti první světové války mezi Skoty, Francouzi a Němci v roce 1914, získal Pulitzerovu cenu. Následovaly Mandžuský kandidát (2015) podle dvakrát zfilmovaného stejnojmenného románu Richarda Condona a Elizabeth Cree (2017) s prolínáním historických faktů Londýna 80. let 19. století, kdy řádil Jack Rozparovač, s imaginativní fikcí. Hodiny (2022) jsou zatím jeho čtvrtou operou. Koncertní premiéru měla 18. března 2022 ve Filadelfii s částečně jiným obsazením.

Hodnocení, dojem z každé inscenace je do značné míry závislý na zkušenostech, znalostech, nastavení každého diváka. V případě Hodin Kevina Putse to platí násobně – už proto, že opera nemá přímočarý tradičně se rozvíjející děj, ale skládá se postupně a na přeskáčku jako mozaika z malých kamínků, útržků proudů vědomí. Z nich si divák v průběhu večera zvolna sestavuje osudy tří různých žen v jediném dni v různých dobách v rozmezí 76 let, které spojují podobné životní krize, pocity osamění, pochybností o naplnění svých životních rolí včetně lesbické orientace – a román Paní Dallowayová.

Různorodost vnímání (a srovnávání) Putsovy operní adaptace Hodin v tomto případě ovšem výrazně ovlivnila znalost předloh. Jiný dojem mohl mít ten, kdo zná život Virginie Woolfové (1882–1941), anglické spisovatelky a významné představitelky modernismu a její slavný román Paní Dallowayová (1925) založený na literární technice zachycující proud vědomí, proces myšlení. Jinak opera působila na toho, kdo četl román Michela Cunnighama. A ještě jinak ji nejspíš hodnotí ten, kdo zná stejnojmenný film a může být pro něj těžké představit si jiné herečky (natož zpěvačky) v hlavních rolích.

Pro ty, kteří nečetli Paní Dallowayovou Virginie Woolfové ani Hodiny Michaela Cunnighama nebo neviděli stejnojmenný film, je jen velmi obtížné se v ději opery Hodiny orientovat. Ale i diváka, který nezná nic z tohoto řetězce inspiračních zdrojů může inscenace zasáhnout svou soumračnou atmosférou situací, kdy na mučivě naléhavé otázky se nedostává odpovědí – a hlavně skvělými pěveckými a hereckými výkony.

Pro mě byl přenos operní verze Hodin se znalostí stejnojmenné filmové předlohy směsicí dnes frekventovaného tématu hledání sexuální identity a společenské role žen, promyšleně využitých osvědčených operních postupů a špičkové interpretace, jakou se může honosit právě Metropolitní opera. Při délce dvě a půl hodiny čistého času opery, s dvěma dějstvími rozdělenými přestávkou, však poněkud zdlouhavou a mnohomluvnou.

Opera Hodiny nemá „příběh“ – vnořuje se pocitů tří žen, které si neví rady se svými životy, ve kterých se cítí uvězněné, nejsou si jisté ani svou identitou, sexuální orientací, svou rolí ve svém životě, který ani nevnímají jako „svůj“. A toto jejich tápání je ve stejném duchu výstižně zhudebněno. Operou se paralelně prolíná jeden den v životě těchto tří žen: Psychicky labilní spisovatelka Virginia Woolfová (Joyce DiDonato) začíná v roce 1923 psát v azylu svého venkovského domu v anglickém Richmondu jedno ze svých vrcholných, nejintimnějších a vnitřně nejkomplikovanějších děl, Paní Dallowayovou. Druhá žena, Laura (Kelli O’Hara), matka šestiletého syna Richieho a podruhé těhotná, se v Los Angeles roku 1949 k této knize utíká při přípravě narozeninové oslavy pro svého manžela – není si jistá, zda svou roli manželky a matky zvládne a je zmítaná vlnami zoufalství a sebevražedných myšlenek. Třetí ženou je Clarissa (Renée Fleming), redaktorka žijící otevřeně v lesbickém vztahu, jakási moderní paní Dallowayová, jejíž jméno sdílí, která v New Yorku roku 1999 stejně jako románová Clarissa jde nakupovat květiny, protože chystá oslavu pro svého blízkého přítele, básníka Richarda. Ten umírá na AIDS a za Clarissiny přítomnosti spáchá sebevraždu skokem z okna. Ukáže se, že to je dospělý Richie, syn Laury, která tehdy rodinu opustila a jako stará přijde na jeho pohřební hostinu. Výseče myšlenek těchto tří žen a situací „jejich“ dne se bez jakýchkoli předělů střídají, často probíhají souběžně. Nevědí, co si (se sebou) počít, jsou jako zvěř zahnaná do kouta – chtějí utéct, schovat se, nebýt. Když na závěr všichni odejdou a zůstanou jen ony tři – v tom okamžiku „mimo prostor a čas“ pocítí jakousi hlubokou spřízněnost svých osudů.

Syžet Hodin se třemi ženskými postavami a rozkrýváním jejich vnitřních světů v různých dobách se pro operu jevil jako velmi vhodný – vždyť právě hudba nám umožňuje svou emocionální naléhavostí jejich niterné stavy spoluprožívat a, na rozdíl od románu a filmu, dokonce v ansámblech souběžně kombinovat různé, ba protichůdné nálady. Toho autoři operní adaptace plně využili, když v řadě ansámblů, včetně rozsáhlého bilančního na závěr, zpívají zároveň nejen tyto tři ženy, ale i další postavy opery. Různé roky, v nichž ženy žily, také otevřely prostor pro adaptaci hudebních stylů těchto období. Ostatně Puts, který vychází z americké neoromantické tradice Samuela Barbera, je oceňovaný právě jako mistr polystylovosti. V Hodinách se nijak „nestyděl“ za pucciniovské, straussovské, wagnerovské, ba i mozartovské inspirace, které obratně propojoval s repetitivními principy minimalismu nebo taneční hudbou 50. let. I na banální texty aplikuje veristicky naplno rozezpívané vzletné melodické linie s podporou velkého orchestru. Depresivní pocity žen, nejistých si svou identitou a tápajících životem, vyjádřil velmi naléhavě v až iritujících „návalech“ hudby, která jen zřídka nechá posluchače vydechnout. Ale finální tercet upomínající závěr Straussova Růžového kavalíra, v němž se protagonistky „setkávají“, se s mnohonásobným opakováním věty „Here is the world and you live in it… and you try to be“ vytrácí do ticha.

Prolínání světů tří žen dali scénickou podobu režisér Phelim McDermott (*1963), výtvarník scény a kostýmů Tom Pye a light designer Bruno Poet. Anglický divadelní režisér a herec Phelim McDermott se v MET uvedl v 2008 režií Glassovy opery Satyagraha, následoval Kouzelný ostrov (2011, barokní pasticcio z děl Händela, Vivaldiho a Rameaua), Mozartova opera Così fan tutte přesazená do newyorského lunaparku na Coney Islandu a typického amerického motelu (2018) a další Glassova opera Akhnaten (2019). Ve své režijní koncepci Hodin se svým inscenačním týmem velmi napomohl srozumitelnosti obsahově komplikované opery. Pro každou ze tří protagonistek zvolil typické reálné prostředí s prostorem vymezeným zadní stěnou. Odpovídá životnímu stylu lepší středostavovské vrstvy stejně jako kostýmy ctí módu oněch období jejich života: pracovna a jídelna Virginie Woolfové ve viktoriánském stylu, ložnice, kuchyň a hotelový pokoj ve stylu 50. let Laury, neomítnutá cihlová zeď haly newyorského bytu Clarissy a špinavý kutloch umírajícího básníka Richarda. Všechny tyto prostory jsou umístěné na jednoduše přemístitelných podvozcích, takže z nich snadno vznikají různé kombinace – a přitom svým základním jednotným architektonickým řešením podporují sjednocující hlavní téma opery – analogické krize tří žen napříč stoletím.

Za námět se postavila taková operní diva, jakou je Renée Fleming, která vytvořila roli současné newyorské redaktorky Clarissy. Do tria žen se podařilo získat další hvězdy – sólistku broodwayských muzikálů Kelli O’Hary jako Lauru 50. let a mezzosopranistku Joyce DiDonato jako Virginii Woolfovou, jejíž výkon se záblesky sarkasmu nakonec opeře dominoval. Po excelentní Händelově úskočné intrikánce Agrippině, ale i Massenetově dojemné Popelce, Mozartově Servilii, Donizettiho Marii Stuartovně nebo kalhotkové role Raimbauda v Rossiniho Hraběti Orym DiDonato jako Virginie ukázala, jak hluboko se dokáže ponořit do postavy, i když je jí typově vzdálená.

Celkově bylo zřejmé, že MET na novince nijak nešetřila – a to i ve vynikajícím, chce se říci filmově přesném obsazení dalších rolí. Není jich nijak málo – sedmnáct – včetně šikovného jedenáctiletého kluka Kaie Edgara, který zpívá malého Richieho. Skvělou studii básníka Richarda, který umírá na AIDS a před smrtí se Clarisse vyznává z lásky k ní, vytvořil barytonista Kyle Ketelsen. Postavu květinářky s kaskádami perlivých koloratur připomínajících Mozartovy árie Královny noci vystřihla Kathleen Kim.

Významnou roli má v opeře sbor – nikoli jako účastník děje, ale komentující chór. Puts zapojil i kontratenoristu, Johna Holidaye jako Muže pod obloukem, pro mě v tomto případě spíš jako nadbytečné, dnes současnými skladateli módní využívání náhražky kastrátů v barokních operách. A k tomu všemu nechybí ještě všudypřítomný balet v choreografii Annie-B Parsonové rekvizitami knih pro scény Virginie, nádobí pro Lauru, ale i jako mrtvých těl ke scénám s Richardem. Sbor i balet zároveň v modrém nasvícení evokuje vlny, snad jako ilustraci principu proudu vědomí nebo řeky, v níž ukončila svůj život Woolfová. I když nás v kinech střihy ušetřily permanentní přítomnosti baletu, mě spíš to neustálé hemžení rozptylovalo.

Hudební ředitel Yannick Nézet-Séguin (*1975) řídil objemný aparát díla a různorodost stylů suverénně a s přehledem a jeho nastudování s orchestrem a sborem Metropolitní opery bylo v nazvučení přenosu do kin působivé.

Kevin Puts v Hodinách nejde cestou prolamování hranic operního žánru, jak to známe třeba z novinek uváděných na festivalu New Opera Days Ostrava, ale dokáže „tradiční“ prostředky včetně efektní podívané rozvíjet do tvaru, v němž zhudebnění tak silné předlohy, jakou Hodiny jsou, „ospravedlňuje“ prohloubení emocí a duševního rozpoložení postav, jehož je schopna právě jen hudba a zpěv.

Už z předchozí sezony přenosů bylo zřejmé, že Metropolitní opera, považovaná za velmi tradicionalistickou a konzervativní, se začala více zaměřovat na současnou tvorbu. Loni MET uvedla operní adaptaci Hamleta od současného australského skladatele Bretta Deana a operu Oheň v kostech Terence Blancharda, šestinásobného držitele ceny Grammy a afroamerického jazzového trumpetisty. Dokonce hned v této sezoně zazní další Blanchardova opera, jeho prvotina Šampion o boxerovi Emilu Griffithovi. Generální manažer Peter Gelb sází na to, že americké publikum reaguje dobře na opery v angličtině založené na známém filmu nebo knize či příběhu. Zdá se, že ví, co dělá. Publikum v MET dávalo najevo nadšení ovacemi vestoje. Také pro mě to byl operní zážitek, takový americký, s koktejlem atraktivního, slavného, pro operu vhodného, nicméně módně konjunkturálního námětu, zvládnutého skladatelského řemesla – ovšem bez větší originality, a špičkové interpretace. Odcházela jsem z kina s přáním, aby si i u nás mohla divadla dovolit věnovat operním novinkám takovou péči – včetně hvězdného obsazení, na kterém MET postavila svůj vypilovaný marketing.

Kevin Matthew Puts: Hodiny

Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Phelim McDermott, scéna a kostýmy Tom Pye, světelný design Bruno Poet, projekce Finn Ross, choreografie Annie S.Parson.

Osoby a obsazení: Clarissa Waughan – Renée Fleming, Laura Brown – Kelli O´Hara, Virginia Woolf – Joyce DiDonato, Louis – William Burden, Leonard Woolf – Sean Pannikar, Richard – Kyle Ketelsen, Dan Brown – Brandon Cedel.

Orchestr a sbor Metropolitní opery.

Premiéra v Metropolitní opeře 22. listopadu 2022.
Přenos do kin 10. prosince 2022.