Operní panorama Heleny Havlíkové (397) – Návrat Johna Fioreho do Národního divadla tentokrát bez triumfu

  1. 1
  2. 2
Koncert s vokální symfonií Sergeje Rachmaninova Zvony a operou-oratoriem Oedipus Rex Igora Stravinského v pražském Národním divadle vyvolával, oprávněně, velká očekávání – nejen svým programem, ale i díky osobnosti významného amerického dirigenta Johna Fioreho. Při pátečním ze dvou provedení, na které jsem šla, byla však taková očekávání naplněna jen částečně.

Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – Jozef Benci, John Fiore, Alisa Kolosova, Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)
Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – Jozef Benci, John Fiore, Alisa Kolosova, Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)

Z dramaturgického hlediska je uvedení Zvonů a alespoň koncertní verze Oedipa v rámci Národního divadla přínosné. Ačkoli je Sergej Rachmaninov (1873–1943) autorem tří oper, pražské Národní divadlo dosud nenastudovalo žádnou z nich. Přitom nedávné liberecké inscenace Francesky da Rimini a Lakomého rytíře byly objevem při synergii dirigenta Martina Doubravského, režisérky Lindy Keprtové a sólistů s Pavolem Kubáněm v čele. Rachmaninovova vokální symfonie Zvony z roku 1913 v Národním divadle zazněla poprvé.

Zastoupení Igora Stravinského (1882–1971) je v repertoáru Národního divadla časté, ovšem hlavně díky baletům – pohádkový Petruška se zde v různých choreografiích od roku 1925 dočkal několika desítek představení, mnohdy v kombinaci s Ptákem ohnivákem, a objevovaly se i balety Svěcení jara a Pulcinella. Ze Stravinského oper jsme v Národním divadle sice v poslední době mohli slyšet jeho prvotinu Slavík, a to jak koncertně v roce 2010, tak v kombinaci s Čajkovského Jolantou scénicky, ale inscenace Stravinského stěžejního operního díla, Život prostopášníka z roku 1972, je už padesátiletá minulost. A bylo to opět mimopražské divadlo, tentokrát ostravské, které Život prostopášníka uvedlo ve vynikající inscenaci v roce 2012 se skvělým Jorgem Garzou v titulní roli Toma Rakewella.

Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – Martin Bárta, Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)
Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – Martin Bárta, Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)

Pokud jde o Oedipa, inscenace v roce 1987 v kombinaci s Ariadnou Bohuslava Martinů v hudebním nastudování Václava Neumanna a v režii Evalda Schorma s Miroslavem Švejdou v roli Oidipa a Věrou Soukupovou jako Iokastou patří k těm, na které se nezapomíná.

Nynější přínos připomenutí Rachmaninova a Stravinského při jejich skrovném zastoupení repertoáru ND posledních let posiluje ještě současný kontext ruské války na Ukrajině, když koncert byl poctou dvěma ruským skladatelům, souputníkům, kteří na vývoj sovětského Ruska po bolševické revoluci reagovali emigrací.

Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – John Fiore, Alžběta Poláčková, Jiří Brückler, Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)
Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – John Fiore, Alžběta Poláčková, Jiří Brückler, Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)

Johna Fioreho, dirigenta řady významných operních domů, u nás známe hlavně díky jeho nastudování kompletní tetralogie Prsten Nibelungův v roce 2005 a své umění zprostředkovat Wagnerova hudební dramata potvrdil ještě v roce 2011 v Parsifalovi. Vždy to byly v našem kontextu zcela mimořádné počiny, stejně jako Fioreho provedení Puccinho opery Děvče ze Západu (2007) a především pak v roce 2014 strhující znovuobjevení Fibichovy monumentální wagnerovské opery Pád Arkuna. Tato inscenace se v režii Jiřího Heřmana stala jedním z vrcholů tohoto období naší první scény.

Jenže Fioreho smysl pro vypjaté kontrasty hudebních dramat jakoby se tentokrát se Zvony a Oedipem míjely. Zůstalo u pečlivě zahraných not. To nestačí. Rachmaninovovy Zvony na slova volného ruského překladu stejnojmenné básně Edgara Allana Poea jsou postavené na zvukomalbě hlasu zvonů při různých příležitostech. Skladatel použil mohutný orchestr, smíšený sbor a trojici sólistů. Kompozice ve formě čtyřvěté symfonie tak skýtá základ pro rozehrání široké palety výrazu: První věta s tenorovým sólem zachycuje radostný stříbřitý cinkot rolniček při zimní jízdě saní, druhá věta, metafora lásky, se sopránovým sólem dává svatebním zvonům poněkud překvapivě spíše zádumčivý ráz, ve třetí větě, metafoře hrozby a strachu, v divokém accelerandu scherza zvony bijí na poplach při hrůzně pekelném požáru a ve čtvrté větě, metafoře smrti, se sólem barytonu i tklivého anglického rohu umíráček klinká člověku na jeho poslední cestě. Tyto kontrasty a Rachmaninovovo pohrávání si se zvukomalbou pod Fioreho taktovkou splývaly, tenorista Richard Samek se nevymanil z celkově zatěžkané části s rolničkami, Alžběta Poláčková zpívala vzorně, ale nepřesvědčila o melancholii, kterou Rachmaninov zvolil místo svatebního veselí. Apokalypticky divoké drama ohně i díky mohutné síle Sboru Národního divadla a pohřební závěr díky plastickému barytonu Jiřího Brücklera sice vyzněly barvitěji, ale celek propojený motivem středověké sekvence Dies irae to nezachránilo.

Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – Jiří Brückler, Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)
Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – Jiří Brückler, Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)

Opera-oratorium Oedipus Rex na libreto Jeana Cocteaua, jehož divadelní provedení si Stravinskij představoval staticky sošné, se pouze koncertně uvádí často, jakkoli i jednoduché scénické řešení ještě zvyšuje drtivý účinek této adaptace Sofoklova antického dramatu, jak přesvědčila ona legendární inscenace z roku 1987. Nelze se divit, že Sofoklova tragédie má stále široký dopad i proto, že klade stále aktuální provokativní otázky: neseme zodpovědnost i za tu část našich osudů, která je nám skryta v nevědomí, a za činy, kterých jsme se dopustili z nevědomosti?

Stravinskij ve svém meziválečném francouzském neoklasickém období přistoupil ke kompozici Oedipa s antiromantickým odstupem jako k antiiluzivnímu divadlu představování, nikoli prožívání, když zvolil pro zpívaný text latinu jako „jazyk nemrtvý, ale proměněný v kámen“ a děj jednotlivých částí nechá shrnout vypravěče s tím, že má zaznít v jazyce diváků, pro které se dílo hraje. (Věřím, že by i tak publikum ocenilo český překlad celého libreta stejně jako textu Zvonů v programové brožuře, jak to k vokálním koncertům dělá Česká filharmonie nebo Collegium 1704.) S využitím postupů barokních oratorií a mší, při nichž ovšem nezapře svůj smysl pro intelektuální vtip a ironii, dosahuje strhujícího účinku stupňující se neodvratitelnosti, s níž je drcen člověk, který se – marně – pokouší vzepřít svému osudu.

Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)
Sergej Rachmaninov: Zvony / Igor Stravinskij: Oedipus Rex, 20. ledna 2023 – Sbor a Orchestr Národního divadla (foto Jan Hromádko)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments