Operní panorama Heleny Havlíkové (398) – Fedora ukotvená v tradici MET

Italský skladatel Umberto Giordano (1867–1948) svou první operu Marina (1888) přihlásil do soutěže o jednoaktovou operu, vypsané vydavatelem Sonzognou – tehdy vyhrál Pietro Mascagni se Sedlákem kavalírem. Giordano ale porotce z 73 přihlášených skladatelů zaujal také a získal objednávku na novou operu v duchu tehdejšího módního verismu. Mladý Giordano v opeře Mala vita (1892) zpracoval příběh tuberkulózního nádeníka a prostitutky z neapolského slumu, což vyvolalo skandál s nadšením i tvrdými odsudky. Světovou kariéru nastartoval až Andrea Chénier (1896) a po ní hned Fedora (1898). Dalších devět Giordanových dokončených oper záhy po premiérách zapadlo.

Předlohou Fedory je stejnojmenná divadelní hra Victoriena Sardoua premiérovaná v roce 1882 s kongeniální titulní představitelkou Sarah Bernhardtovou. Giordano inscenaci viděl v roce 1889 a hned požádal dramatika o svolení ke zhudebnění. Slavný Sardou ale dlouho záměr od neznámého Giordana odmítal a kladl si také přemrštěné finanční nároky. Svolil až o sedm let později, když se i Giordano proslavil svou operou Andrea Chénier. (Připomeňme, že podle další Sardouovy hry Tosca (1887) komponoval svou operu Giacomo Puccini, premiéru měla v roce 1900.)

Fedora se po milánské premiéře v Teatro Lirico v roce 1898 úspěšně vydala na světová operní jeviště přes Vídeň, La Scalu, MET, Covent Garden, Chicago. Pak se ale Fedora nadlouho dostala do stínu především Pucciniho oper a připomínali ji na svých recitálech hlavně tenoristé efektní árií Amor ti vieta nebo společně se sopranistkami v duetu Fedory a Lorise Vedi, io piango, případně orchestry intermezzem z druhého dějství. Znovu se k Fedoře divadla začala vracet od devadesátých let minulého století – a díky obsazení to býval návrat velkolepý: v roli Fedory po Matildě Bellincioni, která se zasloužila v titulních sopránových rolích o první úspěchy mnoha veristických oper, zářily takové hvězdy jako Maria Jeritza, Renata Tebaldi, Renata Scotto, Mirella Freni, Éva Marton, Katia Ricciarelli, Maria Guleghina nebo Angela Gheorghiu na nahrávce s Plácidem Domingem. A na Enrica Carusa, který rolí hraběte Lorise začínal svou hvězdnou kariéru, navazovali Beniamino Gigli, Plácido Domingo, José Carreras nebo José Cura.

U nás Fedoru v roce 2011 objevila ostravská opera, protože do té doby se podle informací z programu k této inscenaci Fedora hrála jen dvakrát: nedlouho po své italské premiéře v Praze v roce 1906 a o dva roky později v Brně. V operním debutu činoherního režiséra Petera Gábora, který navodil na jednoduché scéně, jíž dominoval klavír, patřičnou noblesu, eleganci i atmosféru podezřívavosti a špiclování, pod taktovkou Zbyňka Müllera zazářili gruzínská sopranistka Nana Miriani a tenorista Tomáš Černý v alternaci s Gianlucou Zampierim v titulní dvojici Fedory a Lorise.

I když je Umberto Giorgano řazen k veristům, jeho Fedora se tak jednoznačnému škatulkování vzpírá. Oproti u veristů skoro povinným tématům sociálních vyděděnců a drsnému naturalismu venkovských dramat žije kněžna Fedora Romazovova obklopena přepychem petrohradské aristokracie a její emocemi nabitý příběh jako z červené knihovny je okořeněn i detektivní zápletkou. Giordano přidal k tomuto melodramatickému ději s vraždami, pomstami a otráveným křížkem patřičně „srdcervoucí“ hudbu. To ovšem klade na interprety značné nároky pěvecké i herecké, aby dokázali věrohodnost vyhrocených emocí v efektně napínavém hudebním dramatu.

Jak už to u detektivek bývá, děj je zašmodrchaný, pro operu až na hranici srozumitelnosti. Příběh ruské aristokratky, časově umístěný do roku 1881, se odehrává na trase tehdejší ruské smetánky Petrohrad – Paříž – švýcarské Alpy. Poskytl tak Giordanovi příležitost pro uplatnění ruských, francouzských, alpských, ba i polských hudebních charakteristik.

Bohatá, elegantní, duchaplná a pro muže přitažlivá kněžna Fedora se chce pomstít za záhadnou smrt svého snoubence Vladimira, kterého těsně před svatbou někdo zastřelil. Z vraždy podezírá hraběte Lorise Ipanova, sledovaného i ruskou policií pro jeho styky s anarchisty a nihilisty, a slibuje pomstu. Když se posléze Loris objeví v jejím pařížském salonu, napíše udavačský dopis šéfovi tajné carské policie nejen na Lorise, ale i jeho bratra a pokusí se jej svést, aby přímo získala jeho přiznání. Až pozdě se tak Fedora od Lorise dozvídá, že v sebeobraně hájil svou čest i život, když Vladimira přistihl při nevěře se svou manželkou. Zaslepené Fedoře s důkazy v dopisech ukáže pravou tvář jejího tehdejšího záletného nastávajícího, který si ji chtěl vzít jen pro peníze. Z Fedory a Lorise se postupně stanou milenci a v alpském letovisku tráví opojné líbánky. Dostihnou je ale důsledky někdejšího Fedořina neuváženého udání a série informací, které se dozvídají nebo které sdělují příliš pozdě nebo příliš brzo. To vše vyústí do tragického konce: V Rusku po zatčení zemřel Lorisův mladší bratr, což neunesla jeho nemocná matka. Loris přísahá jemu neznámé udavačce pomstu. Fedora vypije jed. Loris až pozdě pochopí, že onou udavačkou byla Fedora, a odpouští už jen umírající.

MET při dosavadním uvádění Fedory vždy vsadila na pěvecké hvězdy. Při prvním provedení v roce 1906 vedle Enrica Carusa, který zde roli Lorise zopakoval po milánské světové premiéře, vystoupila Lina Cavalieri, která upoutala spíše krásou než zpěvem. Maria Jeritza a Giovanni Martinelli pak okouzlili publikum MET během dvacátých let, poté zde Fedora zmizela na téměř sedmdesát let, dokud nebyla obnovena pro Mirellu Freni a Placida Dominga v roce 1996.

I v novém nastudování se silvestrovskou premiérou v MET na závěr roku 2022 a přímým přenosem 14. ledna 2023 se inscenátorům i sólistům a orchestru Metropolitní opery podařilo svrchovaně naplnit nároky, které klade Giordanova Fedora na inscenátory. Dirigent Marco Armiliato dal hudebnímu nastudování poněkud „upovídané“ opery spád, s patřičným italským temperamentem podtrhl zpěvnost Giordanových partů a vystihl charakteristické hudební ilustrace situací a prostředí.

Zkušený režisér David McVicar se s realistickými detaily držel „zadání“ detektivky v luxusním prostředí paláce Fedořina snoubence, jejího pařížského salónu i malebného horského sídla s výhledem na Alpy. Ze závěrů kamer bylo zřejmé, že nepodcenil ani věrohodné rozehrání situací, včetně průhledů na zkrvaveného zmírajícího Vladimira, z nichž vybočil jen během intermezza druhého dějství, kdy se ve Fedořině pařížském salonu zjevuje duch jejího mrtvého snoubence Vladimira. S takovou koncepcí vhodně souzněly svou okázalostí kostýmy Brigitte Reiffenstuel, které přesně ilustrovaly elegantní módu tehdejší aristokracie.

Bulharská sopranistka Sonja Jončeva se k roli Fedory, kterou poprvé zpívala v La Scale v říjnu 2022, prozpívala od Gildy, Violetty či Luisy Miller přes Mimi a Toscu, když si postupně upevňovala hlubší polohu. Pro part Fedory je podstatné, aby sólistka s plnou intenzitou postihla exaltovanost lásky a nenávisti, extatického štěstí a nelítostného zoufalství, mezi kterými se Fedora i ve velmi ostrých střizích zmítá.

Sonja Jončeva není typem tradiční divy, který by z Fedory udělal operní femme fatale, ale její civilnější herectví s aristokratickou grácií odkrylo lidský rozměr bernhardtovsky patetické excentrické hrdinky, jejíž špatná rozhodnutí komplikovaného milostného života od první árie Ed ecco il suo ritratto, v níž vyjadřuje svou oddanou lásku k Vladimirovi, vyústí do výlevu výčitek a úzkosti nad svou rolí ve smrti Lorisova bratra a matky a v její ukvapenou sebevraždu během závěrečných okamžiků opery. Také Piotr Beczała, jehož tenor v duetech souzněl se sopránem Jončevy, vyjádřil naplno výrazovou škálu Lorise oscilujícího mezi zlobou, nenávistí, láskou i zoufalstvím. Je obdivuhodné, jak dlouho se tento polský tenorista drží na světových operních scénách v prvooborových mladodramatických tenorových rolích – hned v následujícím přenosu vytvoří titulní roli ve Wagnerově Lohengrinovi, s nímž se úspěšně představil před dvěma lety přímo v Bayreuthu.

Pokud Fedora a Loris vnášejí do děje vypjaté emoce, citové bouře zklidňuje a odlehčuje veselá bezstarostná hraběnka Olga, která se chce hlavně nezávazně bavit. Její postava vnáší do inscenace i humor, což se výborně dařilo italské sopranistce Rose Feole, která nejen skvěle zpívala, ale roli „znuděné zlaté mládeže“ zvládla jak v pařížském salonu, kde do společnosti uvedla svého miláčka, polského klavírního virtuosa (Bryan Wagorn předvedl své chopinské umění dle Giordanovy partitury přímo na jevišti), tak v alpském letovisku, kde zlákala k vyjížďce na nejnovějším vynálezu – bicyklu – diplomata De Siriexe. Tomu dal patřičnou eleganci americký barytonista Lucas Meachem. Ruské patolízalství hned na začátku opery vystihla až groteskní trojice sloužících v okázalém sídle syna šéfa tajné carské policie, Fedořina snoubence Vladimíra, atmosféru večírku ve Fedořině salónu pak okázalá honorace, zatímco melancholickou náladu „stínu alpských vrcholů“ skvěle vyjádřila písnička, se kterou se představil malý „horálek“, doprovázející se na tahací harmoniku.

Fedora se v tradičně pojaté inscenaci s výborným obsazením do MET vrátila velkolepě – verismus v celé své napínavosti a emocionální exaltovanosti. Jistě bude mít zvláště u amerického publika úspěch a bude „vyvažovat“ soudobé opery, jimiž se generální ředitel MET Peter Gelb rozhodl obohatit tradiční operní repertoár.

Umberto Giordano: Fedora
Dirigent Marco Armiliano, režie David McVicar, scéna Charles Edwards, kostýmy Brigitte Reiffenstuel, světelný design Adam Silverman, choreografie Sara Erde, dramaturgie Paul Cremo, režie přenosu Gary Halvorson
Osoby a obsazení: Fedora – Sonja Jončeva, Olga – Rosa Feola, Loris – Piotr Beczała, De Siriex – Lucas Meachem, Baron Rouvel – Scott Scully, Borov – Richard Bernstein, Boleslao Lazinski – Bryan Wagorn, Grech – Lucia Lucas, Cirillo – Jeongcheol Cha
Průvodkyně přenosem Christine Goerke
Metropolitní opera, přímý přenos do kin 14. ledna 2023