Operní panorama Heleny Havlíkové (398) – Fedora ukotvená v tradici MET

Sólisté v čele se Sonjou Jončevou a Piotrem Beczałou pod taktovkou maestra Marca Armiliata a v režii zkušeného Davida McVicara předvedli, proč je newyorská MET stále operní Mekkou pevně ukotvenou v tradici.

Italský skladatel Umberto Giordano (1867–1948) svou první operu Marina (1888) přihlásil do soutěže o jednoaktovou operu, vypsané vydavatelem Sonzognou – tehdy vyhrál Pietro Mascagni se Sedlákem kavalírem. Giordano ale porotce z 73 přihlášených skladatelů zaujal také a získal objednávku na novou operu v duchu tehdejšího módního verismu. Mladý Giordano v opeře Mala vita (1892) zpracoval příběh tuberkulózního nádeníka a prostitutky z neapolského slumu, což vyvolalo skandál s nadšením i tvrdými odsudky. Světovou kariéru nastartoval až Andrea Chénier (1896) a po ní hned Fedora (1898). Dalších devět Giordanových dokončených oper záhy po premiérách zapadlo.

Předlohou Fedory je stejnojmenná divadelní hra Victoriena Sardoua premiérovaná v roce 1882 s kongeniální titulní představitelkou Sarah Bernhardtovou. Giordano inscenaci viděl v roce 1889 a hned požádal dramatika o svolení ke zhudebnění. Slavný Sardou ale dlouho záměr od neznámého Giordana odmítal a kladl si také přemrštěné finanční nároky. Svolil až o sedm let později, když se i Giordano proslavil svou operou Andrea Chénier. (Připomeňme, že podle další Sardouovy hry Tosca (1887) komponoval svou operu Giacomo Puccini, premiéru měla v roce 1900.)

Fedora se po milánské premiéře v Teatro Lirico v roce 1898 úspěšně vydala na světová operní jeviště přes Vídeň, La Scalu, MET, Covent Garden, Chicago. Pak se ale Fedora nadlouho dostala do stínu především Pucciniho oper a připomínali ji na svých recitálech hlavně tenoristé efektní árií Amor ti vieta nebo společně se sopranistkami v duetu Fedory a Lorise Vedi, io piango, případně orchestry intermezzem z druhého dějství. Znovu se k Fedoře divadla začala vracet od devadesátých let minulého století – a díky obsazení to býval návrat velkolepý: v roli Fedory po Matildě Bellincioni, která se zasloužila v titulních sopránových rolích o první úspěchy mnoha veristických oper, zářily takové hvězdy jako Maria Jeritza, Renata Tebaldi, Renata Scotto, Mirella Freni, Éva Marton, Katia Ricciarelli, Maria Guleghina nebo Angela Gheorghiu na nahrávce s Plácidem Domingem. A na Enrica Carusa, který rolí hraběte Lorise začínal svou hvězdnou kariéru, navazovali Beniamino Gigli, Plácido Domingo, José Carreras nebo José Cura.

U nás Fedoru v roce 2011 objevila ostravská opera, protože do té doby se podle informací z programu k této inscenaci Fedora hrála jen dvakrát: nedlouho po své italské premiéře v Praze v roce 1906 a o dva roky později v Brně. V operním debutu činoherního režiséra Petera Gábora, který navodil na jednoduché scéně, jíž dominoval klavír, patřičnou noblesu, eleganci i atmosféru podezřívavosti a špiclování, pod taktovkou Zbyňka Müllera zazářili gruzínská sopranistka Nana Miriani a tenorista Tomáš Černý v alternaci s Gianlucou Zampierim v titulní dvojici Fedory a Lorise.

I když je Umberto Giorgano řazen k veristům, jeho Fedora se tak jednoznačnému škatulkování vzpírá. Oproti u veristů skoro povinným tématům sociálních vyděděnců a drsnému naturalismu venkovských dramat žije kněžna Fedora Romazovova obklopena přepychem petrohradské aristokracie a její emocemi nabitý příběh jako z červené knihovny je okořeněn i detektivní zápletkou. Giordano přidal k tomuto melodramatickému ději s vraždami, pomstami a otráveným křížkem patřičně „srdcervoucí“ hudbu. To ovšem klade na interprety značné nároky pěvecké i herecké, aby dokázali věrohodnost vyhrocených emocí v efektně napínavém hudebním dramatu.

Jak už to u detektivek bývá, děj je zašmodrchaný, pro operu až na hranici srozumitelnosti. Příběh ruské aristokratky, časově umístěný do roku 1881, se odehrává na trase tehdejší ruské smetánky Petrohrad – Paříž – švýcarské Alpy. Poskytl tak Giordanovi příležitost pro uplatnění ruských, francouzských, alpských, ba i polských hudebních charakteristik.

Bohatá, elegantní, duchaplná a pro muže přitažlivá kněžna Fedora se chce pomstít za záhadnou smrt svého snoubence Vladimira, kterého těsně před svatbou někdo zastřelil. Z vraždy podezírá hraběte Lorise Ipanova, sledovaného i ruskou policií pro jeho styky s anarchisty a nihilisty, a slibuje pomstu. Když se posléze Loris objeví v jejím pařížském salonu, napíše udavačský dopis šéfovi tajné carské policie nejen na Lorise, ale i jeho bratra a pokusí se jej svést, aby přímo získala jeho přiznání. Až pozdě se tak Fedora od Lorise dozvídá, že v sebeobraně hájil svou čest i život, když Vladimira přistihl při nevěře se svou manželkou. Zaslepené Fedoře s důkazy v dopisech ukáže pravou tvář jejího tehdejšího záletného nastávajícího, který si ji chtěl vzít jen pro peníze. Z Fedory a Lorise se postupně stanou milenci a v alpském letovisku tráví opojné líbánky. Dostihnou je ale důsledky někdejšího Fedořina neuváženého udání a série informací, které se dozvídají nebo které sdělují příliš pozdě nebo příliš brzo. To vše vyústí do tragického konce: V Rusku po zatčení zemřel Lorisův mladší bratr, což neunesla jeho nemocná matka. Loris přísahá jemu neznámé udavačce pomstu. Fedora vypije jed. Loris až pozdě pochopí, že onou udavačkou byla Fedora, a odpouští už jen umírající.

MET při dosavadním uvádění Fedory vždy vsadila na pěvecké hvězdy. Při prvním provedení v roce 1906 vedle Enrica Carusa, který zde roli Lorise zopakoval po milánské světové premiéře, vystoupila Lina Cavalieri, která upoutala spíše krásou než zpěvem. Maria Jeritza a Giovanni Martinelli pak okouzlili publikum MET během dvacátých let, poté zde Fedora zmizela na téměř sedmdesát let, dokud nebyla obnovena pro Mirellu Freni a Placida Dominga v roce 1996.