Operní panorama Heleny Havlíkové (40)

Týden od 5. do 11. září 2011

° Operní zábava v krumlovském barokním divadle (aneb klady využívání jaderné energie)
° Inspirace na dny příští

***

Operní zábava v krumlovském barokním divadle (aneb klady využívání jaderné energie)

Tento víkend měli diváci jedinečnou příležitost „vrátit se“ do magického a důmyslného světa divadla druhé poloviny 18.století a zažít něco z tehdejších panských oslav. Unikátní barokní divadlo krumlovského zámku ožilo pouhými dvěma představeními opery Dove è amore è gelosia (Kde je láska je i žárlivost). U italského skladatele ze slavného muzikantského rodu a rodinného učitele hudby Giuseppe Scarlattiho (1718-1777) ji objednal kníže Josef Adam ze Schwarzenberga, vévoda krumlovský, ctitel hudby a divadla. A to pro oslavu svatby svého syna Jana Nepomuka. Slavnost se konala 24. července 1768 a o její velkoleposti referoval dobový tisk dokonce i ve Vídni (v rubrice „Politické novinky“).

Děj je jednoduchý: Dvě dvojice (aristokratů a jejich služebných) – mladá půvabná šlechtická vdova Clarice a její roztoužený ctitel hrabě Orazio, podnikavá komorná Vespetta a tu důvtipný, tu natvrdlý sluha Patrizio – jsou zamilovaní, ale dokážou se vzájemně pořádně „vytáčet“. Vypuštěný džin žárlivosti postupně „zkoušce lásky“ podrobí oba páry, aby je ve finále, kdy se všechno vysvětlí a dvojice si padnou do náruče, poučil, že „lásku vždy provází žárlivost“.

Je úsměvné, že tato opera na libreto Marka Coltelliniho byla určena pro slavnostní operu právě u příležitosti svatby urozeného syna. Knížecí tatínek musel být vskutku osvícensky svobodomyslný, když schválil libreto, které by patrně jinde cenzurou (přinejmenším rodičovskou) neprošlo: rozvolňuje totiž vztah mezi panstvem a poddanými způsobem, který pak na prahu francouzské revoluce rozvinul Mozart ve Figarově svatbě. A kníže měl zřejmě i smysl pro černý humor, když k oslavě sňatku objednal operu, v níž peripetie namlouvání rozhodně nejsou nějakou milostnou idylkou, ale až drsným obrazem partnerských schválností a neshod.

Na rozdíl od patetických mytologických alegorií opery seria, obvykle v té době užívaných pro podobné slavnostní události v rodinách panovníků, je Dove è amore è gelosia čistokrevná buffa, kterou ostatně Scarlatti přesně nazval intermezzo giocoso – hravá, žertovná mezihra. Opera má však regulérní jeden a půl hodinový rozsah rozvržený do dvou dějství. Scarlatti plně dostál charakteru zadání a složil operu pro dvorskou slavnost, která měla panstvo pobavit. Tehdejší představení získalo na půvabu dozajista i tím, že roli Clarice zpívala knížecí dcera, princezna Theresa Swarzenbergová, Vespetu Scarlattioho manželka, Orazia hrabě Salbourg a Patrizia si střihnul libretista Coltellini. Profesionální zpěvačka byla jen paní Scarlattiová – ale party protagonistů sice nejsou exponovaně brilantní, rozhodně je ale nelze označit za pěvecky „amatérské“; v žádném případě nešlo jen o taškařici, z jejíchž pěveckých nároků se lze jen tak vylhat. Svědčí to o vysoké míře hudebního vzdělání, kterého se šlechtickým rodinám díky kvalitním učitelům hudby dostávalo.

Zásadní roli v celém projektu novodobého uvedení Scarlattiho buffy má ono jedinečné zámecké krumlovské divadlo, které se zachovalo téměř ve stejné podobě jako za doby opery milovného knížete Schwarzenberga – i díky Nadaci barokního divadla, které se v čele s Pavlem Slavkem o jeho uchování i revitalizaci důmyslných systémů pečlivě stará. Hlediště má až překvapivě velkou kapacitu, odhadem 300 diváků. Kníže býval tehdy usazen v lóži, pro páteční premiéru byla vyhrazena současnému ministru zahraničí Karlu Schwarzenberkovi. „Plebs“ ovšem sedí na bytelných výškově odstupňovaných dřevěných lavicích bez opěradla. Polozapuštěné orchestřiště s tzv. liniovým oboustranným dlouhým pultem pojme dvacítku muzikantů, dvě cembala byla umístěna po stranách, jednomu usedal při recitativech i dirigent Vojtěch Spurný. Noty měli hráči osvětleny opravdovými svíčkami (samotné osvětlení hlediště divadla je sice také zajištěno svícemi, ale při detailním zkoumání se ukáže, že to jsou velmi zdařilé elektrické napodobeniny, včetně kolísání plamene). Hlavní „atrakcí“ je samozřejmě jeviště, navozující svou sbíhavou perspektivou malovaných kulis a opon iluzi palácového sálu, zámeckého interiéru nebo zahrady. Podlaha, boční stěny, horizonty i stropy jeviště jsou součástí složité mašinérie s rumpály, kladkami, lanovody a soustavami posuvných a vyklápěcích desek, propadel i spouštěcích mechanismů, které umožňují rychlou, několika vteřinovou kompletní výměnu kulis a rozmanité scénické efekty. A bylo milé, že na děkovačku přišla i parta mašinistů, protože díky nim byly proměny bleskurychlé, tiché, budící úžas a efektní natolik, že se až vtírala otázka, zda moderní technologie jsou skutečně tím pravým vylepšením divadla.

Právě na „vymoženostech“ oné téměř 250 let staré divadelní mašinérie krumlovského divadla postavil svoji repliku rokokového intermezza režisér Ondřej Havelka. Správně usoudil, že tahle rozpustilá buffa se svěží hudbou má potenciál „režírovat se sama“ a své vedení omezil na jemnou ironii při hře s šálky a podšálky, při kouzelnickém nadzvedávání Oraziova klobouku spolu s výší not nebo při vichřici, zuřící v Patriziově plášti – špílce kopírující přiznaně „mašinistické“ triky.

Dirigent Vojtěch Spurný a jeho Schwanzerberský dvorní orchestr v parukách a dobových kostýmech dodali rozkošnou hudební eleganci – založenou ovšem na muzikantské zkázněnosti a řádu.. A čtveřice sólistů – Lenka Máčiková, Kateřina Kněžíková, Aleš Briscein a Jaroslav Březinanejen skvěle zpívali a se zjevnou znalostí obsahu italského textu si brilantně „povídali“ v recitativech, ale také dodali svým postavám člověčí komiku. Březinova kreace v převleku za ženu a zpěv falzetem patřily k nezpomenutelným ozdobám inscenace. Takové pojetí obstojí i v tvrdé konkurenci dnešních specialistů na historicky poučenou interpretaci.

Jistě, takto znovuobjevené svěží Scarlattiho dílko asi nepřekreslí operní mapu druhé poloviny 18. století, ale jako vhled do světa rokové opery zazářilo skvěle. A podstatnou hodnotou celého projektu je zachování genia loci, tedy uvedení díla, které se v dochovaných prostorách zámeckého divadla doložitelně provádělo.

Byl to unikátní zážitek – doufejme, že takto založená tradice bude mít pokračování i v dalších letech. Jen je škoda, že snad třicítka míst, která byla označena jako „Reservé“, zůstala v pátek neobsazena. Možná v televizi dávali nějakou důležitou telenovelu, které soudobé „panstvo“ dalo přednost. Nicméně dobrá zpráva pro ty, kteří se na pouhá dvě představení do Krumlova nedostali – záznam (v HD), který dá nahlédnout i do útrob divadla s taji mašinérie, bude vysílat Česká televize o Vánocích. A měl by být ke koupi i na DVD.

***

Inspirace na dny příští

Z rokokového Krumlova to bude hodně prudký skok do současnosti. V rámci koncertů Orchestru Berg bude v klubu Roxy v úterý 14. září od 19:30 poprvé uvedena nejen skladba Michala Nejtka Heart in Darkness, ale zazní tu i psychedelická video opera italského skladatele Fausta Romitelliho An Indes of Metals, v níž tento zvukový experimentátor zachází se zvukem na široké škále mezi jeho pokřivením až po destrukci.

Giuseppe Scarlatti:
Dove è amore è gelosia
Dirigent: Vojtěch Spurný
Režie: Ondřej Havelka
Schwarzenberský dvorní orchestr
Premiéra 9.září 2011 Barokní divadlo Státního hradu a zámku Český Krumlov

Clarice – Lenka Máčiková
Vespetta – Kateřina Kněžíková
Orazio – Aleš Briscein
Patrizio – Jaroslav Březina

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu H.Havlíkové najdete zde