Operní panorama Heleny Havlíkové (410) – Další kinopřenosy opery: Úředník Lohengrin z MET a rozpustilý Lazebník z londýnské Královské opery
Lohengrin coby spořádaný úředník na cestě z vesmíru
Wagnerovy opery mají mnoho výkladových vrstev a v posledních letech jsme si už zvykli na jejich velký interpretační rozkmit. Platí to také pro Lohengrina s Wagnerovou hudbou i libretem (včetně rozsáhlých scénických poznámek) koncipovaného spojením dvou legend – o svatém Grálu a rytíři s labutí – jako báje o záhadném rytíři, který přijede na labuti zachránit nástupkyni brabantského vévody Elsu neprávem nařčenou z bratrovraždy. Jako rytíř svatého Grálu může setrvat jedině pod podmínkou, že se ho Elsa nezeptá na jeho jméno a původ. Ponouknuta poníženou Ortrudou to však ona nedodrží, Lohengrin odhalí svou identitu a musí se vrátit na hrad Monsalvat. Z hlediska chronologie Wagnerovy tvorby je Lohengrin (premiéra 1850) jakousi předzvěstí Parsifala (premiéra 1882), který svým návratem ke křesťanství, naznačeným Lohengrinem, tolik popudil Friedricha Nietzscheho, že Wagnera zavrhl.
Richard Wagner umístil děj opery do Antverp první poloviny desátého století. V Bayreuthu v roce 2018 v režii Yuvala Sharona se z Lohengrina stal opravář elektrického vedení vysokého napětí ve venkovském sovětském sovchozu a barokních Antverpách zároveň. V letech 2010–2015 z něj ve wagnerovské Mekce režisér Hans Neunfels udělal experimentátora v laboratoři myší všech barev. Jako nalezenec bez minulosti vyvolal v režii Clause Gutha pořádný skandál, když v roce 2012 dokonce místo italského skladatele zahajoval sezonu v La Scale.
Kanadský filmový i divadelní režisér a scénárista François Girard (*1963) se nyní do Metropolitní opery vrátil s Lohengrinem poté, kdy zde v roce 2013 debutoval inscenací Wagnerova Parsifala, která se tehdy dostala také do kinopřenosů, a pokračoval tu v roce 2020 Bludným Holanďanem (tato inscenace v přenosech do kin nebyla).
Nadšení z Girardovy režie Parsifala (americkými kritiky oceňované jako přelomové) jsem po jejím zhlédnutí v kině nesdílela. Vše bylo podřízeno hlavně výtvarnému efektu s vyprahlou abstraktní krajinou bez vegetace, abstraktními obrazy jako z Windows Media Playeru a potoky krvavé tekutiny. Více než návrat ke křesťanským kořenům evropské civilizace připomínal Girardův výklad Parsifala jakousi postapokalyptickou vizi zmaru lidstva, která ve vyprahlé krajině už v příchod Mesiáše ani nedoufá.
V Lohengrinovi Girard, tentokrát s hongkongským scénografem Timem Yipem (*1967), který vytvořil scénu i kostýmy, na svoji deset let starou inscenaci Parsifala navázal. Inscenátoři dali příběhu kosmický rozměr. Průhledem jakéhosi oválného kráteru z rozbitého železobetonu vidíme planetu, která v projekcích Petera Flahertyho vybuchuje v ohňovou kouli, proměňuje se v mlhovinu různých barev či emanaci hvězd jako v nízkorozpočtovém fantasy filmu, či spíše připomíná spořič obrazovky. Při příchodu a odchodu Lohengrina je koule překryta stínem obřího labutího křídla. Mobiliář na scéně není prakticky žádný – jedinou kulisou na kruhu v „podzemí“ je pahýl uschlého stromu, který slouží i jako „trůn“ krále Jindřicha.
Výrazným scénografickým prvkem se tak staly kostýmy 130 členného sboru rozsazeného po celý večer na půlkruhovém stoupajícím schodišti kolem ústředního kruhu, na kterém se děj odehrává. Pod černými plášti s kapucemi sboristé rozevírali jejich další červené, zelené, fialové či bílé vrstvy, jak se dalo částečně vypozorovat podle toho, zda převažovaly síly dobra nebo zla. Ale stálým opakováním se tento nápad nejen vyčerpal, ale gesto rozevírání pláště začalo připomínat exhibicionisty.
Od „pohádkových“ říz a plášťů sólistů (v případě Elsy připomínajících spíš obnošené neslušivé kombiné) se odlišoval Lohengrin v bílé košili a černých kalhotách jako spořádaný úředník. I když si divák, který viděl Girardotova Parsifala, mohl připomenout, že v něm rytíři svatého Grálu také vypadali jako úředníci, kteří se účastní team buildingu. Z režisérova pojetí nebylo vůbec jasné, proč tento úředník / Lohengrin „přiletěl“ z kosmu, respektive se objevil na kraji oválného kráteru. A proč se v po něm před svatbou promenuje i Elsa.
V závěru Lohengrinovi už nikdo schůdky nepřistrčil, aby po nich mohl vystoupat zpět do „kosmu“, takže zůstal „trčet“ pod betonovou stěnou. Přitom režisér tohoto úředníka vybavil „nadpřirozenými“ schopnostmi, když ho do souboje, který měl rozhodnout o vině Elsy, vyslal beze zbraně: Lohengrin zastavil Telramundův úder meče pouze paží. Srozumitelnější byl výklad Ortrudy s výraznou čarodějnicky strašidelnou gestikou rukou a prstů (pro diváky přímo v MET ovšem od 1. balkonu dál sotva viditelnou) jako zosobnění zla – ve finále nad zhroucenou Elsou zaujímá triumfální postoj dovršitelky zkázy a pomsty.
Když pominu kosmický rámec, ovšem pouze vnějškový, Girard odvyprávěl Lohengrinův příběh bez větší divadelní vynalézavosti. Ještě že orchestr Metropolitní opery podal svůj standardní do detailu propracovaný výkon, který v plné šíři postihl nároky Wagnerovy partitury. A nebylo ani zapotřebí, aby dirigent Yannick Nézet-Séguin pro jednotlivá dějství poněkud sebestředně vystřídal černý, červený a bílý outfit v podobě sportovní bundy.
Do role Lohengrina po drážďanské Semperově opeře (2016) a Bayreuthu (2018 a 2019) i Metropolitní opera obsadila Piotra Beczału. Je obdivuhodné, v jaké formě se udržuje tento polský tenorista, který od roku 1992 prošel v prvooborových lyrických a později spinto rolích většinu významných světových scén a v MET debutoval v roce 2006 jako Vévoda v Rigolettovi. Od té doby zde ve čtrnácti rolích odzpíval na sto šedesát představení. I v partu Lohengrina uplatnil svoji suverénní belcantovou techniku. Nepojal ho jako hřímajícího superhrdinu, ale mnohem plastičtěji – jako statečného zachránce, oddaného milence i muže zklamaného zradou ženy.
Pokud Beczałův výkon inscenaci dominoval, problémem se ukázala nesourodost obsazení Elsy americkou sopranistkou Tamarou Wilson. Nedokázalo se s ním vypořádat ani režijní aranžmá, ani zvukaři a detailní záběry přenosu (navíc velmi často směřované zespoda) ji ještě zvýraznily. Vizuální vjem, v kině dominantní, se dostával až do groteskní polohy, která bohužel hudební prožitek rušila. Vím – pohybuji se na křehkém ledě – ale tuto úvahu, týkající se fyzických dispozic sólistů pro svěřené role, zde nemohu pominout. Zatímco Piotr Beczała je svým zjevem pro roli tajemného rytíře bez bázně a hany, vysněného „hrdiny“ a neohroženého posla dobra, byť zde zredukované na neosobního úředníka, ideálním představitelem, Tamara Wilson svým vzezřením spíše asociuje bornovské karikatury více než korpulentních matron. Když ji režie nutila pokleknout, divák se při nejlepší vůli nemohl oprostit od soucitného sledování obtíží, s nimiž vstávala. A matoucí byl nepoměr mezi jejím mohutným zjevem a přitom útlým sopránem, jak jsme ho slyšeli z reproduktorů v kině. Jakkoli je „láska slepá“, uvěřit ústřední dvojici osudové milostné vzplanutí prostě nešlo – i proto, že fyzickému kontaktu nad rámec podání ruky se milenci v Girardově režii vyhýbali. Vkrádala se (stále neodbytněji) myšlenka, že v tomto případě namísto problematické inscenace by mohlo být vhodnější koncertní provedení.
Pěvecky koncizněji a herecky přesvědčivěji se prosadila druhá dvojice – Telramund a jeho manželka Ortruda. Jakkoliv fyzické proporce Christine Goerke jen o málo zaostávaly za těmi Tamary Wilson, díky barevnosti střední polohy svého hlasu i herecky srozumitelně vyjádřila mocenské ambice a děsivou sílu pomstychtivosti Ortrudy. Ruský basbarytonista Jevgenijem Nikitinem doplnil Goerke do silného páru „zloduchů“, byť vyšší poloha partu Telramunda mu nezněla s dostatečnou průrazností. A Günther Groissböck dodal svým oblým basem postavě krále Jindřicha Ptáčníka moudrou rozvahu. Oporou přenášeného představení byl ovšem mohutně znějící sbor.
Třebaže i Metropolitní opera se vedle tradičních režií v poslední době pouští do režijních „adaptací“ zavedených titulů, nový Lohengrin coby úředník na cestě z vesmíru uvízl v plytké prázdnotě.
Richard Wagner: Lohengrin
Dirigent Yanick Nézet-Séguin, režie François Girard, scéna a kostýmy Tim Yip, světelný design David Finn, projekce Peter Flaherty, choreografie Serge Bennathan, dramaturgie Serge Lamothe
Osoby a obsazení: Elsa – Tamara Wilson, Ortrud – Christine Goerke, Lohengrin – Piotr Beczała, Telramund – Jevgenij Nikitin, král Jindřich Ptáčník – Günther Groissböck, Královský hlasatel – Brian Mulligan, Gottfried – Andrew Spriggs, čtyři brabantští šlechtici – Errin Duane Brooks, Thomas Capobianco, Anthony Clark Evans, Stefan Egerstrom, čtyři pážata – Catherine MiEun Choi-Steckmeyer, Andrea Coleman, Alexa Jarvis, Anne Nonnemacher
Metropolitní opera, přenos do kin 18. března 2023, recenzován přenos z kina Světozor
Rozpustilý Lazebník z londýnské Královské opery
Vedle přenosů do kin z newyorské Metropolitní opery mají čeští diváci možnost zhlédnout v kinech operní produkce z dalšího operního svatostánku – londýnské Královské opery. Jakkoliv co do kvality inscenací je produkce obou domů srovnatelná – ostatně mnozí dirigenti, režiséři, výtvarníci i sólisté působí jak v Covent Garden, tak MET – marketingově je mnohaletý projekt MetinHD zavedenější. V pražských kinech je na kinopřenosy z MET plno, a to i na soudobých novinkách, zatímco na přenosy z Královské opery si operní fanoušci teprve hledají cestu. Stojí za to vydat se i po ní.
Po Pucciniho Butterfly, Verdiho Aidě a Pucciniho Bohémě pokračovala letošní sezona kinopřenosů z Covent Garden Rossiniho Lazebníkem sevillským. Po dubnové Pucciniho Turandot bude v květnu pokračovat Mozartovou Figarovou svatbou, jejíž děj navazuje na Lazebníka, v němž hrabě Almaviva za vydatné pomoci prohnaného sevillského holiče Figara teprve o půvabnou Rosinu střeženou jejím opatrovníkem Donem Bartolem teprve usiluje.
Pokud má Mozartova Figarova svatba i společensko-politicky kritický osten, jak ho zdůraznil i režisér David McVicar ve své inscenaci z roku 2006, Rossiniho Lazebník je čistokrevná veselá buffa, která chce publikum hlavně potěšit a rozesmát. A v tomto duchu, jako nespoutaná groteska, je Lazebník sevillský v ROH inscenován.
Belgičan Moshe Leiser (*1956) a Francouz Patrice Caurier (*1954) spolu jako režisérské duo pracují od roku 1983, dokonce se stejným týmem spolupracovníků v čele se scénografem Christianem Fenouillatem a kostýmním výtvarníkem Agostinem Cavalcou. Výčet jejich inscenací je velmi obsáhlý. Lazebníka v Královské opeře inscenovali v roce 2005 již jako zabydlení tvůrci. Předtím zde už režírovali Rossiniho Popelku (2001), Pucciniho Butterfly (2003), Thomasova Hamleta (2003), následoval Humperdinckův Jeníček a Mařenka (2008), Rossiniho Turek v Itálii (2010) a Donizettiho Maria Stuarda (2014).
Rossiniho Lazebník v jejich režii se na repertoáru Královské opery udržuje osmnáct let a proměňují se jen dirigenti a sestava sólistů, kdy si ROH takto zkouší (a objevuje) nové talentované umělce. Toto obnovení je v pořadí už páté a přineslo novou sestavu účinkujících, kde se vedle ostřílených matadorů objevili i umělci na počátku svých operních kariér.
Scéna Christiana Fenouillata svou sešikmenou perspektivou a kašírovaným stromem navozuje až pocit amatérského divadelního spolku. Tato jednoduchost scény je ale záměrná – aby o to více vynikly pěvecké a herecké kreace protagonistů. Navíc ve svižném tempu grotesky, kterou svým vervním pojetím podpořilo i hudební provedení v ROH debutujícího venezuelského dirigenta a hornisty Rafaela Payarea (*1980). S operou má zkušenosti už ze Švédské královské opery. V Londýně se Lazebníkem uvedl výborně – jeho temperamentní a přitom v souhře naprosto precizní podání Rossiniho partitury mu dává šanci prosadit se na evropských operních scénách.
Opravdovým objevem byla ovšem Rosina v podání ruské mezzosopranistky Aigul Akhmetshiny. Je jí teprve dvacetjedna let a světový tisk o ní píše jako o „nové Netrebko“. V ROH už zpívá Bizetovu Carmen a v Massenetově Wertherovi Charlottu. Rosinu už vytvořila i v Pařížské opeře a Carmen také v Německé opeře Berlín. A čeká ji vystoupení v řadě světových operních domů, včetně MET. Její mezzosoprán má nádherné temné zabarvení a přitom Rosininy brilantní koloratury zvládal s bravurní lehkostí. Rosina v jejím podání nebyla žádná chudinka, která čeká, až ji její vyvolený vysvobodí z poručnictví doktora Bartola – ale sama bere svůj osud velmi energicky do vlastních rukou. Čas svého „vězení“ si krátí házením šipek do zdi. A když se cítí být „studentem“ Lindorem zrazena, rozpoutá opravdovou bouři emocí (která dokonce povalí i klavír).
Zamilovaného hraběte Almavivu, který se s Figarovou pomocí snaží překonat ostražitost starého a Rosinina věna chtivého doktora Bartola, ztvárnil americký tenorista Lawrence Brownlee. Je známý právě především z belcantových rolí. Rossiniho Almaviva je od roku 2002, kdy v něm debutoval ve Viržinské opeře, jeho vlakovou „lodí“, s níž v roce 2007 „doplul“ i do Metropolitní opery a pak do řady dalších významných divadel celého světa. Zpíval sice výborně, ale bohužel pro komediantsky rozehranou inscenaci to nebyla dobrá volba. Už svým zjevem do sestavy sólistů nezapadal a s Rosinou nevytvořil milenecký pár. Jejich vztah prostě nefungoval. Navíc režie vyžadovala groteskní nadsázku, kterou se mu nedařilo herecky vyjádřit.
Výborná byla ale volba polského barytonisty Andrzeje Filończyka do role Figara, se kterou splynul, jako by mu byla psaná na tělo. V pruhovaném triku a pracovních „lacláčích“ s kapsičkami na své lazebnické nářadí se uvedl jako suverénní sevillský mačo, který svůj rajón dokonale zná a má pod kontrolou.
Spolehlivou oporou inscenace byl zkušený velšský basbarytonista (a jak ho známe z pražských vystoupení neodolatelný komik) Sir Bryn Terfel, který v roli dona Basilia přesně odhadl míru grotesknosti a nejen působivě zvládl árii o pomluvě, ale navíc předvedl i zdatnou ekvilibristiku na opěradlech Bartolova křesla.
Doktora Bartola ztvárnil patřičně rozložitý italský basista Fabio Capitanucci, který vystupuje nejen v ROH, ale i v MET, Scale nebo vídeňské a mnichovské opeře. V přenosu jsme mohli vidět jen jeho herecké umění, s nímž doplnil Rossiniho buffu o postavu poručníka Rosiny, který rozhodně nebyl pro Figara a Almavivu snadný soupeř. Kvůli Capitanucciho hlasové indispozici ovšem Bartolův part zpíval v operních domech celého světa zabydlený barytonista Grant Doyle. Dlužno poznamenat, že tímto operativním řešením, které Královská opera musela zvládnout na poslední chvíli, přenos nijak neutrpěl.
Pokud hlavním smyslem obnoveného uvedení Lazebníka sevillského bylo ozkoušet si potenciál nových talentů pro Královskou operu, pak v této zkoušce obstáli všichni: Aigul Akhmetshina, Andrzej Filończyk i dirigent Rafael Payare.
Gioachino Rossini: Lazebník sevillský
Dirigent Rafael Payare, režie Moshe Leiser a Patrice Caurier, scéna Christian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca, světelný design Christophe Forey, sbormistr William Spaulding
Osoby a obsazení: Rosina – Aigul Akhmetshina, Figaro – Andrzej Filończyk, Hrabě Almaviva – Lawrence Brownlee, Don Basilio – Bryn Terfel, Doktor Bartolo – Fabio Capitanucci, Doktor Bartolo (zpěv) – Grant Doyle, Berta – Ailish Tynan, Fiorello – Josef Jeongmeen Ahn, Ambrogio – Charbel Mattar, Důstojník – Dawid Kimberg, Notář – Andrew Macnair
Orchestr a sbor Královské opery
Záznam z Královské opery z 15. února 2023, recenzován přenos v kině Lucerna 19. března 2023
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
