Operní panorama Heleny Havlíkové (415) – Grigòlova one man show v Rudolfinu

Vittorio Grigòlo (*1977) je skutečnou hvězdou světové opery. Jeho uměleckým vzorem byl Luciano Pavarotti, který ostatně stál u počátků jeho pěvecké kariéry. Jako chlapec zpíval Grigòlo v papežském sboru Sixtinské kaple a dostal dětskou roli v inscenaci Toscy, v níž Cavaradossiho zpíval právě Pavarotti, který si talentovaného zpěváčka povšiml – a nasměroval.

Na hvězdnou orbitu ho vynesla v roce 2010 role rytíře des Grieuxe v inscenaci Massenetovy Manon v londýnské Covent Garden a následně role Pucciniho Rodolfa, s níž debutoval v Metropolitní opeře. Jeho doménou se staly hlavní tenorové role v italských a francouzských operách: Alfréd v Traviatě, Vévoda v Rigolettovi, Nemorino v Nápoji lásky, Edgardo v Lucii z Lammermooru, Gounodův Faust i Romeo, Massenetův Werther i des Grieux v Manon nebo Offenbachův Hoffmann. Vittorio Grigòlo je další tenorista, který rozbíjí představu statického korpulentního milovníka. Štíhlý, mladistvý fešák obdařený i hereckým talentem tak svrchovaně naplňuje i současné požadavky, které jsou na operní divadlo kladené i po této představitelské stránce.

Ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina ovšem stál na pódiu jen klavír a vpravo od něj obrovitá kytice, která navozovala poněkud funerální dojem – a hlavně otázku, jak se dvěma účinkujícím podaří „prostor“ áriemi, k nimž patří standardní operní orchestr, svým uměním zaplnit. Uvádění operních árií pouze s klavírem, akceptovatelné na absolventských koncertech sólistů, kteří si „nevyzpívají“ vystoupení s orchestrem, považuji u tak renomovaného umělce za náhražku na hranici přijatelnosti. O to víc, že i „vsuvky“ mezi vokálními čísly tvořily také klavírní redukce instrumentálních částí oper, v případě Massenetovy meditace z Thaïs navíc založené právě na barevnosti instrumentace.

Obavy z takto redukované dimenze recitálu složeného přitom převážně z těch nejznámějších tenorových operních hitů ovšem Vittorio Grigòlo „vyhnal“ už svým příchodem – prostoru se doslova zmocnil a zaplnil jej intenzitou charismatu své osobnosti a elektrizující vitalitou. A nutno uznat, že Grigòlo nedostatku operních árií pouze s klavírem dokázal ve výsledku využít k až manýristickému hýření s nuancemi v dynamice do jemných pianissim, a také v agogice s rozvolňováním temp, které by s orchestrem při koncertním provedení (a už vůbec ne v divadle) do takových detailů nejspíš zajít nemohly.

Publikum si Grigòlo podmanil hned první árií La donna è mobile sebevědomě vyzývavého Vévody mantovského z Verdiho Rigoletta, včetně suverénně drženého závěrečného vysokého „c“. Následující romance Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky pak první dojem obohatila s cituplnými pianissimy o dojetí nad Nemorinem, který uvěřil „zázračnému“ lektvaru a z kradmé slzy v oku vytoužené a zpočátku nedostupné Adiny usuzuje, že i ona ho miluje a jejich vzdechy i tlukoty srdcí začnou splývat. A z chladu, do kterého se jako Rodolfo choulil, postupně sálalo milostné vzplanutí tohoto bohémského básníka ke švadlence Mimi v Pucciniho Bohémě.

Hned po těchto třech číslech, jimiž zazářil už na svém prvním pražském recitálu ve Smetanově síni v roce 2015, tehdy ovšem s PKF – Prague Philharmonia a dirigentem Albertem Meolim, bylo zřejmé, že ani po sedmi letech Vittorio Grigòlo neztratil nic nejen ze svého pěveckého mistrovství, ale ani z výbušné síly svého italského temperamentu. A že v případě jeho plného tenoru měli zvukoví mistři při přenosech Bohémy (2014), Hoffmannových povídek (2015), Romea a Julie (2017) a Tosky (2018) z Metropolitní opery spíš problém, jak všechny valéry Grigòlova tenoru při současných možnostech nahrávací a přenosové techniky zprostředkovat, než aby museli „pomáhat“ se zvětšením hlasového objemu. Ve Dvořákově síni jsme mohli plně docenit Grigòlův hlasový fond ve všech polohách a intenzitách, od plného uplatnění jeho volumenu až pozvolná ztišení.

Ale i jako Pucciniho Cavaradossi, který v árii Recondita armonia opěvuje skrytou harmonii kontrastních krás své vášnivé tmavovlasé milenky Tosky s neznámou modrookou blondýnou, kterou maluje, či jako odbojný vůdce pirátů ve Verdiho Korzárovi v první „italské“ části programu byl Grigòlo mužem, který – ať už miluje, nenávidí, naříká nebo vyhrožuje – dělá to vždy naplno. Žádná nota, žádná fráze není v jeho podání „obyčejná“. Nijak neochudil tyto emocionální výbuchy ani v až zběsilých tempech, ve kterých se mu však vždy tak docela nepodařilo dotahovat intonaci. City také rozbouřil do návalů mocných poryvů prostřednictvím tempových změn s až „neposlušnými“ ritardandy, accelerandy, korunami. Grigòlo znovu zužitkoval svůj italský rodokmen, který jeho belcantu dodává autentickou pečeť původu.

K tomu všemu prodchnul Grigòlo druhou část programu francouzským espritem: převtělil se do Gounodova roztouženého Romea v kavatině pod Juliinou ložnicí Ah! lève-toi, soleil! a Massenetova nešťastného des Grieuxe, který v árii En fermant les yeux nejprve sní o životě s Manon v tichém stínu domku uprostřed lesů, než je život rozdělí – ale ani v kněžském semináři při modlitbě, aby na Manon zapomněl, nedokáže v árii Ach, fuyez douce image zaplašit vzpomínky na svou osudovou ženu. Grigòlo také vnesl obrovské napětí do Bizetovy árie La fleur que tu m’avais jetée, v níž se po svém návratu z vězení strážmistr Dona Josého „zpovídá“ Carmen, jak ho omámila květina, kterou mu vyzývavá Carmen hodila k nohám. A na koncertě to byl Grigòlo, kdo vytáhl z květinového koše růži a nehodil, nýbrž ji s šarmem věnoval dívce v první řadě.

Na závěr se Grigòlo s neutuchající energií blýsknul v roli, s níž právě sklízí úspěchy v milánské Scale: v Offenbachově Hoffmannovi a jeho vyprávění legendy o skřetovi Kleinzachovi Il était une fois à la cour d’Eisenach!, do které se prolíná jeho vzpomínka na ženu, do níž se bezhlavě zamiloval.

Sudičky ovšem nadělily Grigòlovi do vínku i šoumenství. Ten příval emocí se hrne, překypuje nejen ze zpěvu, ale z celkového projevu. Grigòlo zpívá doslova celým tělem. Zatímco jiným stačí při koncertě úzce vymezený prostor vedle klavíru, on svou rtuťovitou osobností ovládl celé pódium, běhal z jedné strany na druhou, před klavírem i za ním, otáčel se k publiku na empoře, gestikuloval, intenzivně zapojoval mimiku.

Grigòlovým partnerem byl klavírista, cembalista a pedagog Vincenzo Scalera. Narodil se sice v USA, ale své italské kořeny a vnímavost pro italskou operu nezapře. Ostatně s Itálií jsou spjaté i počátky jeho umělecké kariéry – připravoval hudební nastudování v La Scale pro takové dirigenty, jako Claudio Abbado nebo Riccardo Chailly. A brzy se stal vyhledávaným pedagogem, který umí zpěvákovi přesně poskytnout oporu. Uplatňuje se i jako sólista, nicméně jeho doménou je spolupráce s operními pěvci. Proč je vyhledáván nejen jako citlivý partner, ale též virtuózní klavírista, převedl i během Grigòlova recitálu ve Verdiho přídavkové Romanci beze slov F dur, v klavírních adaptacích intermezza z Pucciniho Manon Lescaut, Meditace z Massenetovy Thaïs nebo líbivě sentimentální Ukolébavky z Godardovy Jocelyn. Nicméně ani Scalerovy bohaté zkušenosti s operou a umění klavírní hry nemohly nahradit orchestr, pro který byly na programu uváděné opery jejich tvůrci komponovány. V tom pro mě byly další hranice Grigòlova pražského recitálu.

I za takto limitovaných podmínek ale Vittorio Grigòlo přesvědčil, že mezi světovou tenorovou operní elitu patří právem – sice nikoli jako jediný pretendent Pavarottiho, ale vedle Rolanda Villazóna, Juana Diega Flóreze, Jonase Kaufmanna nebo Piotra Beczały i dalších z následujících generací mladých tenoristů jako respektovaná a rozhodně svérázná osobnost. Grigòlo je vynikající pěvec, ale i šoumen, který popouští uzdu svému živelnému temperamentu z našeho středoevropského pohledu příliš, když se do svých rolí vžívá natolik, že publikum až „emočně vydírá“. Ovšem je třeba přiznat, že tuto stránku své profese Grigòlo ovládá výborně. A že to občas přežene, je asi u osobnosti vyzařující takovou energii skoro nutné – stejně, jako „papiňák“ upouští páru, aby nevybuchl.

Je na každém, nakolik teatrálnost tohoto extrovertního sangvinika přijme. Když na konci koncertu kytici, kterou dostal, vhodil jako na svatbě zády do publika, zůstal pak upřímně překvapený, že namísto vdavekchtivých fanynek se jí v Praze zmocnil muž. To by se prý v Itálii nestalo. A závěrečný přípitek z Traviaty už s Grigòlem zpívalo i rozjařené publikum a dlouho se s tímto šoumenem loučilo potleskem vestoje.

Vittorio Grigòlo – tenor. Vincenzo Scalera – klavír.

Program: Giuseppe Verdi: La donna è mobile (Vévoda mantovský), Rigoletto, 3. dějství; Gaetano Donizetti: Una furtiva lagrima (Nemorino), Nápoj lásky, 2. dějství; Giuseppe Verdi: Romanza senza parole in fa maggiore, klavír sólo; Giacomo Puccini: Che gelida manina (Rodolfo), Bohéma, 1. dějství; Manon Lescaut, Intermezzo, klavír sólo; Recondita armonia (Cavaradossi), Tosca, 1. dějství, Foglio d’album, klavír sólo, Giuseppe Verdi: Ah sì, ben dite… Tutto parea sorridere – Sì: de’ corsari il fulmine (Corrado), Korsár, 1. dějství.

Přestávka

Jules Massenet Instant charmant… En fermant les yeux (Des Grieux), Manon, 2. dějství; Charles Gounod: Ah! lève-toi, soleil! (Romeo), Romeo a Julie, 2. dějství; Jules Massenet: Thaïs, Meditace, klavír sólo; George Bizet: La fleur que tu m’avais jetée (Don José), Carmen, 2. dějství; Benjamin Godard: Ukolébavka, Jocelyn, 2. dějství, klavír sólo, Jules Massenet: Je suis seul!… Ah, fuyez, douce image (Des Grieux), Manon, 3. dějství; Jacques Offenbach: Il était une fois à la cour d’Eisenach! (Hoffmann), Hoffmannovy povídky, Prolog.

Dvořákova síň Rudolfina, 16. dubna 2023.