Operní panorama Heleny Havlíkové (421) – Samson a Dalila poprvé v Českých Budějovicích
Socha Samsona bojujícího se lvem na vrcholu mohutné barokní kašny tvoří od roku 1727 dominantu hlavního budějovického náměstí, dnešního náměstí Přemysla Otakara II. (autorem je jihočeský sochař Josef Dietrich). Samson se pak stal symbolem města a jeho jméno převzal i českobudějovický Pivovar Samson. Nastudování Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila tak má v Českých Budějovicích tento lokální kontext.
Francouzský pozdně romantický skladatel Camille Saint-Saëns původně zamýšlel napsat na starozákonní téma o Samsonovi oratorium a teprve následně se rozhodl pro operu. Stopy původního záměru však v díle zůstaly patrné hlavně v mohutných sborových výstupech. Saint-Saëns byl mistr kompozičního řemesla ukotveného v romantismu. Jenže ne vždy ho v případě Samsona a Dalily podporuje dostatek hudebních nápadů: dlouhé plochy s nekonečným opakováním jednoduchých motivů a orchestrální výplně bez nosného melodického impulsu (na rozdíl od Wagnera, kterého tak obdivoval) působí zdlouhavě. Teprve postupně se Saint-Saëns v této opeře dostává k větší intenzitě eroticky opojných scén, ale i hudebnímu vyjádření vzdoru, zmaru i naděje. Z celé opery tak jsou v širším povědomí hlavně árie Dalily Mon cœur s’ouvre à ta voix (Mé srdce se otevírá před tvým hlasem) a Printemps qui commence (Jaro, které začíná) jako ozdoba repertoáru světových mezzosopranistek a efektní orchestrální bakchanále, při kterém Filištíni oslavují svého pohanského boha Dagona.
Nalézt způsob inscenačního řešení, které by překonalo statičnost díla, není snadné – a ve finále je třeba se vypořádat se zřícením chrámu. Opera vyžaduje pro představitele Dalily a Samsona pěvce skutečně špičkových (wagnerovských) kvalit, k tomu početný sbor.
Přesto byl Samson a Dalila u nás v minulých desetiletích uveden hned několikrát (v pražském Národním divadle v roce 2006, Plzni v roce 2002 a Brně v roce 1997) a dokonce i tak malým operním souborem, jaký mají v Opavě. Na festivalu Opera 2011 Slezské divadlo zaujalo pod taktovkou Damiana Binettiho jak velkou muzikantskou energií, tak režií Jany Andělové-Pletichové s jednoduchými prostředky a přitom hloubkou poselství biblického příběhu.
Po hudební stránce se Saint-Saënsova opera v nastudování budějovického dirigenta Martina Peschíka ukázala být na hranici současných budějovických možností, limitovaných ovšem výrazně akustikou divadelního sálu DK Metropol. Ani sebelepší nastavení mikrofonů pro dozvučení nemůže v případě opery s tak rozsáhlými sbory vedle sólistů dosáhnout vyrovnaného zvuku. Bylo přitom zřejmé, že sbor pod vedením Martina Veselého věnoval nastudování mimořádnou péči. Orchestr zaslouží uznání za kázeň, s níž pečlivě zahrál noty partitury, a dirigent za citlivost vůči sólistům, ale to v případě tak zvukově barvité opery, jakou je Samson a Dalila, nestačí. Onu svůdnou vábivost Saint-Saënsovy zvukové imaginace neobvyklých nástrojových kombinací a emotivnosti v kombinaci německého wagneriánství a francouzského šarmu bylo možné jen vzdáleně tušit.
Děj opery se odehrává v palestinské Gaze (1150 let před Kristem), která je výbušným místem konfliktů dodnes. „Scenérie se mění, lidstvo jen velmi zvolna,“ komentuje Magdalena Švecová výstižně východisko své režijní koncepce, v níž přesunula příběh do současnosti. A tento koncept v symbióze se svým týmem výtvarníka Marka Cpina, světelného designéra Michala Hora a choreografa Martina Šintáka pro diváky „odvyprávěla“ velmi srozumitelně a především promyšleným hereckým vedením při detailní práci s jednotlivými členy sboru překonala onu statičnost přisuzovanou této Saint-Saënsově opeře.
Scénu ze všech tří stran jeviště až do výšky rámuje bohatě řasený závěs medové barvy, která i v kostýmech přináleží Filištínům. Toto řešení je v průběhu celého večera „praktické“ tím, že mezi jednotlivými pásy lze kdekoli procházet, takže zejména nástupy a odchody sboru, jednoho z protagonistů opery, jsou rychlé a plynulé. Minimum dekorací na jevišti pak skýtá dostatek prostoru pro masové scény. A v závěru prudké stržení závěsů efektně navodí prudké zborcení chrámu boha Dagona.
Inscenátoři vystačili s minimem výstižně zvolených jednoduchých znaků: židle jsou pro ponížené Hebrejce místem spočinutí k úpěnlivým modlitbám s hlavami sklopenými, ale vztyčené do výšky se stávají i zbraní. Velká sametová postel zalitá fialovým světlem, neonový nápis „coer“ a dámský toaletní stolek definují „zbraně“ Dalily. Závěrečná scéna erotických orgií jásotu nad mamonem graduje v kasinu vyjádřeného zářícím hracím automatem.
Už v kostýmech inscenátoři zřetelně vyjádřili odlišnost obou znesvářených národů rozdílných ve víře a životních hodnotách: černé mužské obleky a jednoduché dámské šaty Izraelců navozují askezi, smutek z ponížení a porobení, zatímco zlatavě žluté oblečení a černé brýle Filištínů jsou symboly lesku, luxusu, rozmařilosti, požitkářství, u Velekněze ještě se zdůrazněním v mondénním kožichu. Tuto charakteristiku pak Magdalena Švecová v režii rozvedla i charakterem chůze a chování s hrubým zacházením Filištínů vůči Izraelcům, přidává i němou roli Samsonovy zavržené manželky, naznačuje, že jedním z milenců Dalily byl i Velekněz a klíčový moment stříhání Samsonových vlasů zprostředkuje čtveřice tanečníků divokým tancem s noži. Taneční scény kulminují ve slavném bakchanále, které choreograf Martin Šinták obsadil páry ze starověkého Egypta, antického Říma, Indie a Turecka.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
