Operní panorama Heleny Havlíkové (424) – Cesta, nebo Konečná stanice?

Inscenace s námětem, scénářem a režií Lindy Hejlové Keprtové je složena za čtyř částí: každá má „svou“ skladbu a každá se odehrává na jiném místě Liberce. První část s názvem Na Peróně začíná na nádvoří Technického muzea a v podání sboru liberecké opery v ní zazní Janáčkova sborová a capella úprava písně Kačena divoká. Tento jímavý nářek umírající kačeny truchlící nad osudem svých dětí se opakuje ještě v průběhu večera a předznamenává téma inscenace – vztah matky/ochranitelky a dětí.

Prostor pak „proříznou“ rozkazy politruka vyvýšeného na chůdách a ověšeného metály. Přísně nažene zástup dětí s hlavami smutně sklopenými v oblečení válečných čtyřicátých let minulého století a kufry do jedné z hal Technického muzea, kam se za nimi přesunou i diváci. Tam v druhé části označené Nastupovat politruk v podání Petra Jeništy vyvede děti z posuvných dveří připomínající dobytčí vagóny a rozdá jim žluté hvězdy. Děti se brání svému údělu představením opery Hanse Krásy Brundibár (ve verzi, jak se hrála v letech 1943 až 1944 v terezínském ghettu) o zlém flašinetáři Brundibárovi, který brání dětem, aby si zpěvem vydělaly na mléko pro nemocnou maminku.

Uznání zaslouží nejen komorní orchestr ZUŠ Jabloňová s dirigentkou Annou Novotnou Peškovou, ale i mnoho desítek dětí spojených dětských sborů Severáček, Plamínek Severáčku, Lesněnky a Karolka spolu s Dětským operním studiem při DFXŠ. Ke zpívání dokázaly ukázněně plnit režijní koncepci Lindy Hejlové Keprtové, aniž ztratily dětskou přirozenost.

Když už se zdá, že je zlý Brundibár poražen, prostor se ponoří do tmy, kterou protínají záblesky světel a jako varování před nálety se rozezní sirény. Diváci pak přecházejí do prostoru u libereckého bazénu, kde v části nazvané Krátké zastavení děti z Baletní školy při DFXŠ v černých fracích dvakrát předvedou taneční číslo na reprodukovanou hudbu klavírního foxtrotu Bugatti step Jaroslava Ježka. Jednou předvádějí, jak jedou zvesela na výlet do přírody, což se lze dočíst z nápisu na kufrech, které srovnají do řady. Podruhé z písmen na kufrech složí vzkaz, že jedou do koncentráku – poněkud překvapivě ve stejné choreografii, tedy stejně zvesela. A zlý ometálovaný politruk mění chůdy za typická gesta Charlieho Chaplina, nejspíš s odkazem na jeho film Diktátor – satiru na nacistický režim z roku 1940. Třebaže režisérka tuto roztančenou část po Brundibárovi a před Stabat mater Antonína Dvořáka označuje s odvoláním na barokní praxi jako odlehčené groteskní intermezzo, pro mě se takto opakovaný Bugatti step, který Jaroslav Ježek zkomponoval v roce 1930 do Voskovcovy a Werichovy revue Don Juan & Comp., jevil v celku inscenace cizorodě. Ocenila jsem ovšem šikovnost dětí z Baletní školy v choreografii Mariky Mikanové.

Poslední půlhodina nazvaná Konečná stanice se sugestivní hudbou první části kantáty Antonína Dvořáka Stabat mater se už odehrávala na jevišti Divadla F. X. Šaldy s diváky v hledišti a pod taktovkou Karola Kevického s profesionály orchestru, sboru a sólistů – Věrou Poláchovou, Petrou Vondrovou, Sergejem Kostovem a Ievgeniem Gunkem. A dalo se dovodit, že Linda Hejlová Keprtová ve svém konceptu dospěla od zármutku, úzkosti, zoufalství a bolesti ke katarzi záblesku naděje. Ze střídání řízných rozkazů chraplavého politruka v němčině, italštině a ruštině bylo zřejmé, jak varovné je téma války a násilí na dětech napříč historií.

Děti, stále v oblečení válečných čtyřicátých let minulého století, se setkávají se svými „rodiči“ a vypadá to, že k pokání dospěl také surový politruk – nyní už bez metálů, pouze ve spodkách pomazává své nahé tělo šedou barvou, kterou má v ešusu, do kterého típnul zpupně pokuřovaný doutník. Děti ve frontě čekají, aby si z něj setřely barvu na prsty. Se závěrečným hodně nesmělým obratem od výkřiků zoufalství a smutku do útěšnější durové tóniny Dvořákovy hudby této první části Stabat Mater na politrukův kufr jedna z holčiček napíše – člověk. A muž si lehne do kufru v pozici Krista sejmutého z kříže.

Zažila jsem dlouhé rozhovory s lidmi, kteří byli v terezínském ghettu a přežili holocaust. Je možné, že pro diváky bez této zkušenosti vyznívá závěr inscenace jinak, ale já jsem se při takto scénicky pojatém Stabat Mater nemohla zbavit neúprosné myšlenky, že ona šedá barva, kterou se politruk potírá, je popel lidí zavražděných v koncentračních táborech. A stoupal ve mně stále neodbytnější pocit, jak snadno se dobré úmysly mohou proměnit v podbízivé citové vydírání.

Celá, včetně přesunů dvě hodiny trvající inscenace, na mě působila v mnoha ohledech depresivně. Překvapilo mě však, že účinkující děti v upoutávkovém videu vyprávějí o svých pocitech z inscenace a jejím tématu v klidu, věcně, bez emocí, ba radostně s veselým máváním. Mně do smíchu nebylo. A hodně by mě zajímalo, jak takový projekt přijmou vrstevníci účinkujících dětí od mrňat po dospívající mládež, protože do konce června jsou plánovaná nejen večerní představení, ale i dopolední pro školy a sobotní odpolední pro rodiče s dětmi.

Koncept přesunu diváků v průběhu inscenace není v opeře nic nového. Jsou na něm například založené operní večery v prostoru zámku Nové Hrady v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Ba dokonce i ve velebném Bayreuthu režisér Tobias Kratzer část své inscenace Tannhäusera přesunul do parku kolem Wagnerova svatostánku na Zeleném vršku. A svého druhu cestou je na začátku září i každoroční putování diváků za operou do někdejšího prostoru přírodního divadla v Divoké Šárce v Praze. Takové vykročení mimo „zlaté“ portály kamenných divadel bezesporu dává opeře nový rozměr.

Cesta ovšem není prvním projektem, v němž liberecké Divadlo F. X. Šaldy hledá způsob, jak by jeho operní soubor mohl vystoupit z „komfortní“ zóny svého standardního operního, operetního a muzikálového repertoáru. Už v roce 2018 měla v režii Lindy Keprtové premiéru inscenace pro malé i velké s názvem OPERA? OPERA!, hudební show, v níž jsou Múzák (opět herec Petr Jeništa) a Vrátný (Marek Sýkora) ve vtipných gazích průvodci dějinami tohoto žánru se slavnými operními hity v podání čtveřice sólistů nadšených tak, že od televize odvrátí i nerudného Vrátného.

Dalším nestandardním projektem, který propojoval liberecký operní soubor se souborem činoherním a baletním, byla po covidovém lockdownu inscenace Legenda z mlžných hor – fantasy příběh, v němž se děti při pátrání po rodičích na cestě za svobodou a při hledání léku proti strachu ocitají v magických světech bytostí, které se vyjadřují pouze zpěvem, nebo pouze tancem. I v této inscenaci účinkovaly děti, podobně jako v Poulencových Dialozích karmelitek. Právě toto zapojování dětí, ať už z Dětského operního studia Divadla F. X. Šaldy, Baletní školy DFXŠ nebo dětského pěveckého sboru Severáček, je důležitým benefitem této dramaturgické linie, v níž se Divadlo F. X. Šaldy snaží otevřít lidem, kteří CESTU k tradiční opeře teprve hledají.

Cesta
Kačena divoká, úprava lidové písně Leoše Janáčka pro smíšený sbor; Hans Krása: Brundibár; Jaroslav Ježek: Bugatti step; Antonín Dvořák: Stabat Mater, první část
Námět, scénář a režie Linda Hejlová Keprtová, hudební nastudování Karol Kevický, scénografie David Janošek a Luděk Hora, kostýmy David Janošek a Taťána Horová, sbormistr Lukáš Kozubík, choreografie baletních školiček Maria Mikanová, dramaturgie Lenka Dandová
Účinkují sólisté, orchestr a sbor DFXŠ, Petr Jeništa, Dětské operní studio a Baletní škola při DFXŠ, Orchestr ZUŠ Jabloňová, spojené dětské sbory Severáček, Plamínek Severáčku Lesněnky a KarolkaDivadlo F. X. Šaldy v Liberci, premiéra 2. června 2023