Operní panorama Heleny Havlíkové (43)

Týden od 26. září do 2. října 2011

° Očistná lázeň renesanční vokální polyfonie
° Vesničko má italská… v Olomouci
° Inspirace na dny příští

***

Očistná lázeň renesanční vokální polyfonie

Mnichovský mužský vokální kvartet Stimmwerck, který se specializuje na hudbu renesance, vystoupil 27. října v rámci komorního cyklu FOK v kostele sv. Šimona a Judy s programem Hudba Lutherovy doby.

Podobně jako je plzeňský Mezinárodní festival divadlo příležitostí pro kalibraci divadelních, tedy i operních měřítek a Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha koncentrovanou nabídkou záznamů operních inscenací z celého světa (letošní ročník začíná zanedlouho, v sobotu 15. října), jsou různé „neoperní“ podoby zpěvu životadárným zdrojem pro poznání možností lidského hlasu, inspirací pro způsoby nakládání s ním a v neposlední řadě i měřítkem kvalit interpretace. Kombinace výlučně mužských hlasů, která přitom obsáhne celé spektrum od basso profondo po sopránové, v tomto případě kontratenorové, má zvláštní kouzlo – ať už z poslední doby připomeneme vystoupení amerického mužského komorního sboru Chanticleer loni v Rudolfínu nebo strhující britské pěvecké kvarteto Hilliard Ensemble na letošním Pražském jaru v Goebbelsově scénickém koncertu I Went To The House But Did Not Enter – Šel jsem do domu, ale nevstoupil.

Základem interpretace vokálního kvartetu Stimmwerck je stejně jako u souborů Chanticleer a Hilliard Ensemble spolehlivá intonační přesnost, stmelená jednolitost, sezpívanost, zvuková vyváženost. A ona zvláštní barevnost díky specifickému zvuku kontratenorové polohy, v níž je slyšitelný mužský základ. Právě renesanční vokální polyfonie je hudební styl, kde mohli kontratenorista Franz Vitzthum, tenoristé Klaus Wenk a Gerhard Hölzle a basbarytonista Marcus Schmidl tyto přednosti výborně uplatnit.

Program ani ne hodinového koncertu byl monotématický a tvořily jej duchovní skladby Ludwiga Senfela. Tento žák Heinricha Isaaka rozvinul během svého působení v Německu na dvoře císaře Maxmiliána I. a bavorského vévody Viléma IV. renesanční vokální polyfonii frankovlámského stylu první poloviny 16. století, v době, kdy opera teprve čekala na své zrození. Všech šest částí ordinaria parodické mše Nisi Dominus na text 127. žalmu– ve smyslu Není-li Bůh s námi, naše úsilí je marné – bylo proloženo motety na žalmové texty. Kostel sv. Šimona a Judy s delším dozvukem tvořil pro soustředění na umné předivo hlasů této duchovní hudby skvělý prostor. V kontextu operním to byl takový hluboký ponor do kontemplace a očistné lázně zvukové homogenity, plastičnosti a příklad, jak lze hudbou vyjádřit její duchovní dimenzi.

***

Vesničko má italská… v Olomouci

Olomoucká premiéra Donizettiho Nápoje lásky byla po vytříbeném pěveckém sladění Stimmwercku po hudební stránce hodně prudkým zlomem. Donizetti patří k mistrům belcanta, tedy pěveckého stylu založeného především na kantabilní linii lehce plynoucího hlasu a na brilantní technice. Hudební nastudování Tomáše Hanáka se ovšem s tímto stylem i žánrem gioccoso míjelo – orchestr hrál hřmotně, těžkopádně, rytmicky nepřesně. A podobně ani pěvecké výkony sólistů pomíjely delikátní frázování, dynamickou rafinovanost, flexibilní artikulaci či zvukovou lahodnost, které dělají belcanto belcantem.

Olomoucké nastudování zachraňovala režie Oldřicha Kříže. Tento barytonista nezapře, že jako sólista je i vynikající herec a divadelník každým coulem. V případě Donizettiho Nápoje lásky, který má díky své melodičnosti a jednoduchému přímočarému příběhu o lásce se šťastným koncem zajištěnou diváckou přitažlivost napříč generacemi, se nepachtil se za nějakým hlubokomyslným poselstvím, ale podařilo se mu rozehrát perlivou komedii ve stylu vesničko má italská, abychom parafrázovali známý Menzelův – Svěrákův film. A rozesmál premiérové diváky, což v opeře není ani snadné, ani běžné.

Kříž své pojetí založil na vtipném vypracování charakteristik postav a jejich vztahů; podařilo se mu dosáhnout toho, že i sólisté, kteří nejsou nadáni zvláštním hereckým talentem, přestali být topornými figurami, ale najednou doslova ožili jako svérázné lidské typy. Původní příběh bohaté majitelky statku Adiny, kterou platonicky miluje nesmělý stydlivý chudý rolník Nemorino, než se mu podaří ji s pomocí domnělého elixíru lásky získat, se odehrává v Donizettiho době počátku 19. století, Oldřich Kříž přesadil do současné vesnice řekněme konce 20. století. Adina Eleny Gazdíkové je v ní okouzlující i podnikavou majitelkou cukrárny, zamilovaný Nemorino Milana Vlčka je trochu trouboidní traktorista v džínové bundě, kostkované košili a montérkách s kšandami – a sluchátky proti hluku (které si občas rádi půjčí i ostatní, když se jim zrovna nechce něco slyšet nebo někoho poslouchat). Velitele Belcora v podání Filipa Tůmy a jeho posádku v maskáčích anoncuje nejprve dálkově ovládaný malý tančík (který se skvěle uplatní i jako messenger v případě květin pro Adinu nebo smlouvy a peněz pro Nemorina) a vzápětí najede hlaveň a přední část tanku ve skutečné velikosti. Jen není úplně jasné, proč má tento vojenský velitel vlasy, které evokovaly spíše zarostlého bezdomovce. Mastičkář Dulcamara, na premiéře Jiřího Přibyla, opanuje vesnici jako protřelý kolotočářský boss. Křížovi se podařilo komedii okořenit také tím, že udělal z Adininy kamarádky Gianetty, jež je v jiných inscenacích většinou jen tak do počtu, tlustou, trochu zakomplexovanou holku, která je v Adinině cukrárně pečená vařená a hltá nejen jeden dort za druhým, ale i Kámasútru, kterou Adina před dotěrnými zraky sousedů a hlavně sousedek ve své úvodní árii „přeznačkuje“ na příběh o Tristanovi a Isoldě. Kříž zalidnil vesnici přesně vystiženými typy – starostlivou maminou, horlivou pracantkou, nesmělým nemehlem, oddanou manželkou, koketním diblíkem i prudérní, ale o to zvědavější jeptiškou. Ocenění zaslouží i to, že Oldřich Kříž dokázal nejen dynamicky rozehrát situace tak, že nápad stíhá nápad, ale má také cit pro hudbu s jejími kontrasty, když lyrické pasáže dokázal patřičně zklidnit.

Nabízí se srovnání s nedávnou premiérou Nápoje lásky v pražském Národním divadle. První scéna si sice mohla dovolit pojízdné tříkolové auto Ape, moped i funkční pásový dopravník, zatímco ta olomoucká „jen“ pouhé makety tanku, traktoru či Dulcamarova vehiklu. Ale výtvarná inspirace italským neorealismem zůstala v režii italského choreografa Simona Sandroniho jen nevyplněným prostorem, ve kterém se všichni jen vrtěli, hemžili, natřásali, hopsali a trdlovali, aniž bylo jasné proč stále a proč tak stejně. Režie Oldřicha Kříže byla hravým, žertovným divadlem sršícím nápady, vtipem a citem pro hudbu.

***

Inspirace na dny příští

Tento týden začíná v maďarském Segedínu 4. ročník mezinárodní operní soutěže Armel. Za Českou republiku se ho opět účastní plzeňská opera, a to Rigolettem. Dalšími divadly jsou hostitelské Segedínské národní divadlo, které uvede Francesku da Rimini Riccarda Zandonaie, italského pokračovatele Mascagniho první poloviny 20. Století, a newyorské centrum festivalové opery – to představí novinku svého rezidenčního skladatele Michaela Dellairy Tajný agent. Je přinejmenším k zamyšlení, že české, resp. u nás působící skladatele na festival přiveze divadlo švýcarské z Bielu, které do soutěže vstupuje operou Josefa Myslivečka Antigona, a polská opera z Krakova s nastudováním Ullmannova Císaře z Atlantidy.

Hlavní zvláštností této soutěže, kterou se odlišuje od desítek, ba stovek pěveckých soutěží po celém světě, je to, že sólisté nesoutěží koncertním přednesem árií, ale představují se během představení přímo v rolích oněch pěti inscenací. Ty nastudovala zúčastněná divadla v rámci svého domácího repertoáru a ve finále toho celého dlouhého soutěžního procesu je přijede předvést právě do Segedínu. Smyslem soutěže tedy není jen prezentace krásných hlasů, ale umění ztvárnit operní role v jejich komplexnosti pěvecké a herecké v rámci celku inscenace. Důležitou součástí festivalu je také přímý přenos všech festivalových představení maďarskou veřejnoprávní, resp. státní televizní Duna, od které pak přebírá záznamy webový portál Arte, na kterém mohou festivalové inscenace sledovat i čeští zájemci – a hlasovat v ceně diváků.

Opera Národního divadla uvede Dvořákova Jakobína v hudebním nastudování Tomáše Netopila a v režii Jiřího Heřmana. Jak Heřman prozradil na tiskové konferenci, na Jakobína se chce podívat očima učitele Bendy a zaměřit se na vztah odvrženého syna a znovunalezení otcovské lásky. Premiéry jsou 8. a 9. října a Český rozhlas ze sobotní premiéry odvysílá nejen standardní zvukový záznam na stanici Vltava, ale zcela unikátně paralelně na digitální stanici D-dur moderátor Tomáš Černý zprostředkuje Jakobína pohledem, tedy spíše poslechem ze zákulisí a nabídne odtud i rozhovory. Bude to zajímavý experiment, v kterém posluchači u digitálních televizorů nebo set-top-boxů budou moci podle libosti přepínat mezi stanicemi.

Hudba Lutherovy doby
Ludwig Senfl:
Nisi Dominus; Missa „Nisi Dominus“; Non moriar, sed vivam; Ecce quam bonum; In pace in idipsum
Ensemble Stimmwerck
27.září 2011 Kostel sv.Šimona a Judy Praha

www.fok.cz
www.stimmwerck.de

***

Gaetano Donizetti:
Nápoj lásky
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Hanák
Režie: Oldřich Kříž
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Scéna a kostýmy: Jan Kříž
Orchestr a sbor Moravského divadla
Premiéra 30.září 2011 Moravské divadlo Olomouc

Adina – Elena Gazdíková
Nemorino – Milan Vlček
Belcore – Filip Tůma
Dulcamara – Jiří Přibyl
Gianetta – Lea Vítková

www.moravskedivadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde