Operní panorama Heleny Havlíkové (43)

Týden od 26. září do 2. října 2011

° Očistná lázeň renesanční vokální polyfonie
° Vesničko má italská… v Olomouci
° Inspirace na dny příští

***

Očistná lázeň renesanční vokální polyfonie

Mnichovský mužský vokální kvartet Stimmwerck, který se specializuje na hudbu renesance, vystoupil 27. října v rámci komorního cyklu FOK v kostele sv. Šimona a Judy s programem Hudba Lutherovy doby.

Podobně jako je plzeňský Mezinárodní festival divadlo příležitostí pro kalibraci divadelních, tedy i operních měřítek a Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha koncentrovanou nabídkou záznamů operních inscenací z celého světa (letošní ročník začíná zanedlouho, v sobotu 15. října), jsou různé „neoperní“ podoby zpěvu životadárným zdrojem pro poznání možností lidského hlasu, inspirací pro způsoby nakládání s ním a v neposlední řadě i měřítkem kvalit interpretace. Kombinace výlučně mužských hlasů, která přitom obsáhne celé spektrum od basso profondo po sopránové, v tomto případě kontratenorové, má zvláštní kouzlo – ať už z poslední doby připomeneme vystoupení amerického mužského komorního sboru Chanticleer loni v Rudolfínu nebo strhující britské pěvecké kvarteto Hilliard Ensemble na letošním Pražském jaru v Goebbelsově scénickém koncertu I Went To The House But Did Not Enter – Šel jsem do domu, ale nevstoupil.

Základem interpretace vokálního kvartetu Stimmwerck je stejně jako u souborů Chanticleer a Hilliard Ensemble spolehlivá intonační přesnost, stmelená jednolitost, sezpívanost, zvuková vyváženost. A ona zvláštní barevnost díky specifickému zvuku kontratenorové polohy, v níž je slyšitelný mužský základ. Právě renesanční vokální polyfonie je hudební styl, kde mohli kontratenorista Franz Vitzthum, tenoristé Klaus Wenk a Gerhard Hölzle a basbarytonista Marcus Schmidl tyto přednosti výborně uplatnit.

Program ani ne hodinového koncertu byl monotématický a tvořily jej duchovní skladby Ludwiga Senfela. Tento žák Heinricha Isaaka rozvinul během svého působení v Německu na dvoře císaře Maxmiliána I. a bavorského vévody Viléma IV. renesanční vokální polyfonii frankovlámského stylu první poloviny 16. století, v době, kdy opera teprve čekala na své zrození. Všech šest částí ordinaria parodické mše Nisi Dominus na text 127. žalmu– ve smyslu Není-li Bůh s námi, naše úsilí je marné – bylo proloženo motety na žalmové texty. Kostel sv. Šimona a Judy s delším dozvukem tvořil pro soustředění na umné předivo hlasů této duchovní hudby skvělý prostor. V kontextu operním to byl takový hluboký ponor do kontemplace a očistné lázně zvukové homogenity, plastičnosti a příklad, jak lze hudbou vyjádřit její duchovní dimenzi.

***

Vesničko má italská… v Olomouci

Olomoucká premiéra Donizettiho Nápoje lásky byla po vytříbeném pěveckém sladění Stimmwercku po hudební stránce hodně prudkým zlomem. Donizetti patří k mistrům belcanta, tedy pěveckého stylu založeného především na kantabilní linii lehce plynoucího hlasu a na brilantní technice. Hudební nastudování Tomáše Hanáka se ovšem s tímto stylem i žánrem gioccoso míjelo – orchestr hrál hřmotně, těžkopádně, rytmicky nepřesně. A podobně ani pěvecké výkony sólistů pomíjely delikátní frázování, dynamickou rafinovanost, flexibilní artikulaci či zvukovou lahodnost, které dělají belcanto belcantem.

Olomoucké nastudování zachraňovala režie Oldřicha Kříže. Tento barytonista nezapře, že jako sólista je i vynikající herec a divadelník každým coulem. V případě Donizettiho Nápoje lásky, který má díky své melodičnosti a jednoduchému přímočarému příběhu o lásce se šťastným koncem zajištěnou diváckou přitažlivost napříč generacemi, se nepachtil se za nějakým hlubokomyslným poselstvím, ale podařilo se mu rozehrát perlivou komedii ve stylu vesničko má italská, abychom parafrázovali známý Menzelův – Svěrákův film. A rozesmál premiérové diváky, což v opeře není ani snadné, ani běžné.