Operní panorama Heleny Havlíkové (440) – Allāhu Akbar! z Metropolitní opery!

Asi málokterý český operní divák ví, kdo byl Malcolm X, jehož životní příběh se stal námětem nové opery, nebo přesněji doku-opery. Malcolm X, vlastním jménem Malcolm Little (1925–1965) byl americký černošský islámský duchovní a aktivista, angažující se v hnutí Afroameričanů v boji o občanská práva. Někdo si možná vzpomene na souvislost s konverzí boxera Cassiuse Claye/Muhammada Aliho k islámu.

Malcolm X je v Davisově opeře pojatý jako jednoznačně kladná postava, bojovník za lidská práva, svobodu, mučedník, který podobně jako Martin Luther King za své přesvědčení zaplatil životem. Jeho vlastní životní pouť ale takto jednoznačně pozitivní nebyla a ani jeho odkaz není interpretován jednoznačně. Malcolm byl členem islámské sekty Islámský národ (Nation of Islam), radikálně propagující nadřazenost černochů, jejich separaci od bílé populace a odmítající jejich integraci a asimilaci. Tato forma „černého islámu“ ostatně není ani v rámci islámu všeobecně přijímána. Malcolm se v roce 1964 s Islámským národem rozešel, konvertoval k sunnitské větvi islámu a propagoval černošský nacionalismus a panafrikanismus. Rozklíčovat jeho postoje a zasadit je do souvislostí amerických reálií ovšem předpokládá rozsáhlé „domácí studium“ velmi komplikované problematiky černošského hnutí ve světle náboženských a politických souvislostí.

Hudební tvorba amerického skladatele, klavíristy a pedagoga Anthonyho Davise (*1951) začleňuje a propojuje několik hudebních stylů – jazz, rythm&blues, gospel, evropskou klasiku, ale i africkou hudbu, indonéský styl „gamelan“ a improvizovanou hudbu. S propojováním stylů experimentuje, současně hraje v několika jazzových kapelách a uskupeních a jeho hudba se hraje i na Broadwayi.

Nejznámější je ale Davisova operní tvorba, s níž se propracoval mezi nejvýraznější afro-americké operní skladatele. Po X: Životu a době Malcolma X (1985) následovaly opery Amistad (1997), Wakonda´s Dream (2007), Lilith (2009), Lear on the 2nd Floor (2012) a The Central Park Five (2019), za kterou získal v roce 2020 Pulitzerovu cenu za hudbu. Libreta Davisových oper často vycházejí z afro-amerických dějin a jejich osobností, vymezují se proti pod povrchem stále přítomnému rasismu. Dalším tématem jsou pak osudy původních obyvatel Ameriky.

Svou nejznámější operu X: Život a doba Malcolma X komponoval Anthony Davis na libreto své sestřenice, americké dramatičky, novinářky, básnířky a libretistky Thulani Davis (*1949, napsala mu ještě libreto k opeře Amistad). V centru jejich pozornosti jsou dějiny zotročování černochů, abolicionistické hnutí devatenáctého století za zrušení otroctví, po dodnes přetrvávající skryté projevy rasismu. Libreto vychází z vlastního autobiografie, jak ho v rozhovorech s Malcolmem X zaznamenával černošský spisovatel Alex Haley (vydán až posmrtně). Opera X: Život a doba Malcolma X měla premiéru v roce 1985 na Festivalu amerického hudebního divadla ve Filadelfii (Pensylvánie).

Děj opery sleduje ve třech jednáních rozdělených do 12 obrazů klíčové milníky života Malcolma X – od narození po násilnou smrt (kterou po rozchodu se sektou předvídal). První jednání (1931, Lansing, Michigan a kolem roku 1940, Boston) zachycuje jeho dětství, poznamenané smrtí otce, pastora (patrně zavražděného bílými rasisty) – jeho matka se psychicky zhroutila a Malcolma vychovává jeho starší sestra Elly. V Bostonu se zaplete s kriminálním podsvětím je zatčen a uvězněn.

V druhém jednání (1946–48 a 1954–1963) Malcolma ve vězení navštíví bratr Reginald a poví mu o černošském vůdci Islámského národa Elijahovi Muhammadovi, který by mu mohl pomoci najít novou cestu. Malcolm začne ve vězení studovat islám – setká se s Elijahem, odvrhne své „otrocké“ občanské jméno Little, stane se Malcolmem X a coby charismatický řečník začne šířit slovo Alláhovo. Jeho popularita (i svérázný výklad islámu, pokoušející se islám propojit s křesťanstvím i komunismem) začíná ohrožovat pozici vůdce Islámského národa Elijaha.

Ve třetím jednání (1964–1965) je Malcolm X Elijahem kritizován a je mu na tři měsíce zakázáno veřejně vystupovat. Malcolm je z rozporů uvnitř hnutí nešťastný a bezradný – manželka Betty mu koupí letenku do Mekky, aby tam našel klid a prosil Alláha o pomoc. V Mekkce, mezi poutníky všech barev kůže, zažije Malcolm vizi/prožitek univerzální víry, silnější než ideologie. Po návratu do Harlemu založí Organizaci afroamerické jednoty proti kolonialismu a rasismu, opustí Islámský národ – a tuší, že tím je jeho osud zpečetěn.

Opera končí výstřely v harlemském tanečním sále, kam Malcolm přišel přednášet svou vizi. Přivítá se od řečnického pultíku s publikem – a je (jako odpadlík) zastřelen.

Oceňovaný americký scénárista a (převážně činoherní) režisér Robert O´Hara (*1970) se celoživotně věnuje otázkám rasové a (sám gay) sexuální identity. Za inscenaci Slave Play (Otrocké hry) byl nominován na Tony Award (2020). Spolu se scénografem Clintem Ramosem za dominantu scény zvolili jakousi kosmickou loď nebo létající talíř, který rámuje scénu seshora a na jehož prstence jsou promítána jména černošských obětí rasismu nebo útržkovitě různé dobové záběry. Dočetla jsem se, že tato koncepce koresponduje s Davisovým afrofuturismem, což je myšlenkový směr, podle kterého Afroameričané najdou spravedlnost až mimo planetu Zemi…

V „útrobách“ tohoto korábu je v rámu s červenou oponou umístěno naivní divadélko s idylickou krajinkou jako z Chaloupky strýčka Toma – snad jako oáza klidu nebo vytoužený černošský domov. V nitru „vesmírné lodi“ se scéna proměňuje podle prostředí, v němž se právě Malcolmův život (a smrt – včetně repliky tanečního sálu) odehrává. Také kostýmy Dede Ayite věrně kopírují černošské odívání Malcolmovy doby od 30. do 60. let ve Spojených státech a kontrastují tak s honosnou nadřazeností okázalých kostýmů afrických královských předků jako svědků Malcolmova života.

Anthony Davis je bezesporu talentovaný skladatel, který dovede vyjádřit specifickou barevnost a rytmiku černošské původní africké hudebnosti i její proměny v americkém prostředí – a zároveň obratně pracovat s odkazem klasické (evropské) opery, ale i chrámového gospelu, jazzu nebo islámské hudebnosti (při pouti do Mekky). Sborové frenetické volání Allāhu Akbar /Bůh je veliký, provázené navíc divokými kreacemi tanečníků v choreografii Rickeyho Trippa, se do paměti diváků vrylo asi nejvíce. V kontextu evropské zkušenosti z tohoto volání (provázeného zpravidla brutálním násilím) hodně mrazilo.

Orchestr MET, doplněný o samostatnou osmičlennou jazzovou skupinu hrající improvizace, řídil americký dirigent (a klarinetista) Kazem Abdullah, který v MET debutoval v roce 2009 (Gluckův Orfeo, následovala řada asistencí, včetně příprav Prstenu, Vojcka nebo Lulu) a pro tento styl hudby je vyhledávaným dirigentem (dirigoval i Davisovu operu The Central Park Five). Nyní žije v Norimberku.

Všichni sólisté zvládali své pěvecké party skvěle, mnozí ve více rolích. Titulní postavu Malcolma X ztvárnil americký barytonista Will Liverman (mohli jsme ho vidět při přenosu Ohně v kostech z MET). Zpíval výborně, ale pro titulní roli postrádal charisma strhujícího „táborového řečníka“ (Malcolm byl vysoký výrazný chlap), až příliš se utápěl v pochybnostech o svém poslání. Přesvědčivěji působil jeho bratr Reginald, kterého zpíval basbarytonista Michael Samuel nebo „vůdce“ Islámského národa Elijah v podání Victora Ryana Robertsona, který se svým vysokým tenorem blýsknul i v roli šejdíře Streeta. Výrazné bylo i ženské obsazení – Malcolmovu matku Louise a zároveň starostlivou manželku Betty vytvořila sopranistka Leah Hawkins a jeho sestru Ellu a zároveň Královnu matku mezzosopranistka Raehann Bryce-Davis. Uznání zaslouží i výkon Bryce Christiana Thompsona jako malého Malcolma

Pokud při pouti do Mekky, které se každoročně účastní asi dva miliony muslimů, hrozí ušlapání, v pražském kině Světozor tentokrát takové nebezpečí nevzniklo – hlediště bylo zaplněno (na produkce z MET nezvykle) jen asi z jedné čtvrtiny (a během promítání řady diváků ještě prořídly). A v Liberci se sešla necelá dvacítka zájemců. Ostatně sám skladatel přiznává, že chtěl oslovit hlavně afroamerickou komunitu. Byla to pro mě nad rámec operního kontextu výlučná zkušenost rozkrývající hloubku problémů života Afroameričanů v současné Americe. Jako dílo mě ale – i přes kvality nastudování i výkonů sólistů – nová tří a půl hodinová (!), z mého pohledu zdlouhavá opera neoslovila natolik, abych ji považovala za zlomovou, jak byla průvodkyní přenosem deklarována a vynášena.

Průvodkyní přenosem byla tentokrát nikoliv některá z pěveckých hvězd MET, ale činoherečka Angela Bassett, afroamerická aktivistka, spojená s hnutím za zrovnoprávnění černochů (a kampaní na podporu volby Baracka Obamy nebo Clintonové). Její exaltovaný projev měl patrně podtrhnout výjimečnost události, kdy v této inscenaci prakticky celý inscenační tým a většinu účinkujících tvořili umělci tmavé pleti (a newyorské premiéře v MET předcházel celodenní maraton čtení pamětí Malcolma X aktivistickými umělci a celebritami). Východiskem Bassettové a přestávkových rozhovorů vůbec byl důraz na „zlomovou“ událost americké opery a oslavu osobnosti Malcolma X. Její afektovaný projev se svou patetičností vymykal dosavadnímu standardu přestávkových rozhovorů z MET a jen potvrzoval postupující „dělení“ americké společnosti a sílící vliv ideologie probuzených („wokeness“), Black Lives Matter (BLM) a podobných hnutí.

Premiéra Malcolma X se v MET uskutečnila 3. listopadu, do přímého přenosu se dostala repríza 18. listopadu 2023. Inscenace se tak náhle ocitla ve zcela nečekaném kontextu, který při její přípravě dozajista nikdo nečekal – ani ne měsíc po teroristickém vpádu Hamásu do Izraele, který rozpoutal palestinsko-izraelský válečný konflikt provázený propalestinskými demonstracemi po celém světě.

Připomeňme, jaké bouřlivé reakce v roce 2014 vyvolalo uvedení premiéry opery Johna Adamse Smrt Klinghoffera v newyorské Metropolitní opeře. Dílo je inspirované událostmi unesení výletní loď Achille Lauro palestinskými teroristy a zavraždění newyorského židovského podnikatele v roce 1985. Proti dílu se vznesla kritika, že obsahuje antisemitské prvky a oslavuje terorismus. MET tehdy kvůli protestům zrušila přenos inscenace do kin po světě. Aktuálně se letošního 30. listopadu MET stala kolbištěm pro klimatické extremisty z mezinárodního hnutí Extinction Rebelion, kteří hlasitými výkřiky o znečištěné planetě a klimatické krizi narušili obnovenou premiéru Wagnerova Tannhäusera.

Malcolm X s frenetickým voláním Allāhu Akbar! z jeviště MET s blokem osmi představení během brutálního palestinsko-izraelského konfliktu, však (kupodivu) žádné protesty v hledišti ani kolem MET nevyvolal. V USA byla premiéra Malcolma X kritikou přijata převážně příznivě i publikum v hledišti MET, jak jsme mohli vidět během přenosu, ji odměnilo nadšenými ovacemi. Pro mě se z inscenace Malcolm X stala až agresivní nábožensko-politická agitka a z MET obtížně přijatelná platforma politického aktivismu.

A již tuto sobotu nás čeká další soudobá opera, tentokrát ve španělštině od mexického skladatele Daniela Catána Florencie v Amazonii. Ústřední postavou romanticky tajemného příběhu s kořeny v magickém realismu je operní diva Florencia Grimaldi. Cestou lodí po Amazonce chce najít nejen sebe sama, ale také svého dávno ztraceného milence.

Anthony Davis: X: Život a doba Malcolma X

Dirigent Kazem Abdullah, režie Robert O´Hara, scéna Clint Ramos, kostýmy Dede Ayite, světelný design Alex Jainchill, projekce Yee Eun Nam, choreografie Rickey Tripp

Osoby a obsazení: Malcolm – Will Liverman, Louise/Betty – Leah Hawkins, Ella – Raehann Bryce-Davis, Elijah/Street – Victor Ryan Robertson, Reginald – Michael Samuel, Malý Malcolm – Bryce Christian Thompson.

Orchestr, sbor a balet Metropolitní opery.

Přímý přenos z MET, kino Světozor 18. listopadu 2023.