Operní panorama Heleny Havlíkové (442) – Demontáž Prodanky pod Palmovkou

Program propaguje inscenaci jako „nejslavnější českou hudební komedii o tom, jak nepřijít o peníze, ale ani o milovanou Mařenku a o jedné geniální léčce“. Kdo je fanouškem souboru pod Palmovkou a byl ochoten vzít za vděk zredukovanou Prodanku, v níž je Smetanova partitura jen orientačním podkladem (své)volné adaptace pro činoherce, mohl nejspíš odcházet spokojeně. Třeba hned za mnou seděl pán, který se neustále hlasitě smál téměř každé situaci během představení. Pro mě zůstaly nezodpovězené otázky a důvody, čemu všechno to pitvoření a randál měly posloužit.

V rozhovoru otištěném v programu k inscenaci režisér Jakub Krofta svůj výklad Prodané nevěsty rámuje konstatováním, že „jednotlivé postavy připomínají spíš komiksové figurky nebo jakési živé loutky.“ Podle Krofty „v tom jednoduchém příběhu s chytlavými písněmi je zakódována jakási pravda o češství. Pravda, kterou současně milujeme a nenávidíme – nebo kterou obdivujeme, ale taky se za ni trochu stydíme.“ A připouští, že „inscenovat Prodanou nevěstu je úžasná příležitost prozkoumat ten nebezpečný terén.“

Pokud jde o ten „nebezpečný terén“, má Jakub Krofta naprostou pravdu. Dnes můžeme Prodanou nevěstu srovnávat s korunovačními klenoty ve svatovítské katedrále – k našemu opernímu zlatu a základům naší kulturní tradice i národní identity. O to, kdo vlastní „klíče“ k tomuto kulturnímu pokladu, bývá ale zamotaná tahanice. Každé nové nastudování Prodanky je posuzováno nejrůznějšími „strážci klíčů“, kteří tvrdí, že právě oni vědí nejlépe, jak by měla vypadat. Ostatně na vlastní kůži byl s tímto „nebezpečným terénem“ konfrontován režisérův otec Josef Krofta. Ve „Zlaté kapličce“ ani na počátku 90. let neprošla jeho hravá a skvěle promyšlená koncepce, ve které měl aviatik Jeník dopravit venkovany na pražskou národopisnou výstavu v roce 1892 balonem, scény se měly odehrávat také v módním salonu u Podolské, a v bludišti na Petříně, což byla v době výstavy nová pražská atrakce, se díky zrcadlům měl setkat Vašek hned s pěti Mařenkami v podání pěti sólistek. V závěru se Jeník s Mařenkou měli vznést nad cirkusové šapitó do portálu jeviště. Inscenátoři však svým požadavkem na hudební škrty a úpravy narazili u dirigenta Bohumila Gregora a jehož odpor vyslyšela i tehdejší šéfka opery Eva Herrmannová (a svěřila novou inscenaci Prodané nevěsty Pavlovi Šmokovi).

Pokud jde o „pravdu o češství,“ tu netřeba hledat, Smetana ji servíruje jako na talíři. V Prodance je bezesporu jakási výpověď o zkušenostech s lidmi a světem, kterému „rozumíme“. Příběh zamilovaného chasníka, jenž přechytračí chytráka, který se přechytračováním druhých živí, možná souvisí s naší národní identitou více, než jsme ochotni si připustit. Tohle chytračení přitom rozhodně není vzorovou ukázkou bezchybného charakteru, ale je obecně tolerováno jako ještě přijatelný „podfuk“. Těžko říci, nakolik lze tento rys zobecnit a učinit součástí „balíčku“ národní povahy (čecháčkovství, švejkování apod.) – jisté ale je, že v tom balíčku jsou i rysy nelichotivé.

V Divadle pod Palmovkou však hledání „pravdy o češství“ ustrnulo na „demontáži“ Prodanky podle vzoru zvídavého dítka, které rozebere dokonale fungující spolehlivý budík na součástky – řadu z nich poztrácí nebo nepochopí, proč tam jsou – a už ho nedokáže složit a navrátit mu jeho funkci.

Karel Sabina v libretu typu anekdoty z vesnického posvícení, i Bedřich Smetana svým hudebním pojetím geniálně balancují na hraně vážného a nevázaného, s laskavým pochopením pro normální chybující lidi. Na banketu u příležitostí 100. představení Prodané nevěsty měl v té době již zcela hluchý Smetana prohlásit: „Prodaná nevěsta – pánové – jest vlastně jen hračka. Já jsem ji skládal ne ze ctižádostivosti, nýbrž ze vzdoru, poněvadž se mi po Braniborech vyčítalo, že jsem wagnerián a že bych ani v národním lehčím slohu nic nedovedl…“ Jakkoli Smetana Prodanou nevěstu charakterizoval jako hračku v národním lehčím slohu, Jeníkovou lstí a Mařenčinou intrikou to není jen prvoplánově komická opera, ale ani jednoduchá moralita.

Hlavní slabinou režijního pojetí Prodanky pod Palmovkou je Kroftovo vnímání Smetanovy hry s „Gesamtkuntswerkem“ pouze skrze libreto, bez reflexe Smetanovy hudby. Krofta se svěřuje, jak „objevil“ (!), že „to vůbec není taková selanka, jak bývá často inscenovaná. Všichni tam lžou, vymýšlí nějaké lsti, každý jde tvrdě za svým zájmem. Je to vlastně strašně drsné. A my neděláme nic jiného, než že tohle vytahujeme a akcentujeme, a v podstatě nám z toho vychází taková kritická, možná trochu satirická věc o nás Češích“. Tento přístup ovšem Prodanku zredukoval na jakési panoptikum záporných figurek, které s černě podmalovanýma očima a zdůrazněným obočím za klaunsky zabílenými tvářemi ztrácejí lidskou osobitost. Zůstává jen jakýsi zlý škleb a pachuť.

Jeník (Jaroslav Blažek) s výrazným tetováním vypadá, jako když přichází rovnou z kriminálu a po většinu inscenace se opilecky potácí. Mařenka je podle nervové lability a chuti na kyselé okurky, kterými se láduje z pětilitrové zavařovačky a které levitují v třírozměrné projekci, už „zbouchnutá“. Při sextetu Rozmysli se, Mařenko, rozmysli, kdy si zoufalá Mařenka (Pavla Gajdošíková), má vybrat mezi Vaškem, zde explicitně retardovaným obecním bláznem, a opileckým kriminálníkem Jeníkem, se chtělo zvolat: „Mařenko, moc se nerozmýšlej a vyhoď je oba!“

Figurky panoptika, postrojené do kostýmů Matyldy Kotlińské, chaoticky parodují změť krojových prvků. Aby nebylo nejmenších pochybností o retardovanosti Vaška (dle vyjádření režiséra místního blázna, jediné čisté duši, která nelže) se zdůrazňovaným předkusem (Jakub Albrecht), je v miminkovsky bleděmodrém, neustále si žmoulá kraje kraťasů, v haleně a žluté paruce ale připomíná spíše ruského Ivánka z Mrazíka. V roli Esmeraldy Krofta zopakoval už několikrát použitý nápad obsadit tuto komediantku s „hezkými nožičkami“ korpulentní představitelkou ve vyzývavém kostýmu (Dagmar Soukupová). Originální není ani přidaná Kecalova manželka – které má tento dohazovač jiných manželek jiným, jak si postěžuje Jeníkovi, až po krk. Například v Ur-Prodance (také první verze) v Ústí nad Labem v roce 2009 režisérka Karla Štaubertová umístila první dějství přímo do hospody „U Kecalů“, které vládl s vtipností jemu vlastní mim Jaroslav Čejka coby hostinská paní Kecalová. V Kroftově adaptaci paní Kecalová (Barbora Kubátová), při pití piva na ex s vytrénovaným „splávkem“, energicky přebírá dohazovačské řemeslo, zatímco její muž (Martin Němec) v až do trapnosti přepjaté groteskní senilitě vegetuje v invalidním křesle, kde si pouští kapačkou do žíly pivo. Aby toho balábile nebylo „málo“ a divák se „náhodou“ nenudil, další postavy se „zjevují“ prostřednictvím hojně používaných projekcí: „mladík slušný a mravů víc tichých“ je zkarikovaný jako svalovec ve slipech, coby „dívka s dukáty“ je (zne)užita Marylin Monroe v koláži se socialistickými (sic) paneláky, traktory a auty. A k bujarému juchání Proč bychom se netěšili dokonce AI na začátku přidá přímo Smetanu skrze projekci portrétu s rozpohybovanými ústy. A v „pravdě o češství“ nechybějí ani „drsné“ scény, když Mícha mlátí Vaškovou hlavou o stůl, až má obličej zkrvavený, a červená se spustí z nosu i Mařence, když upadne, protože jí Mícha sebral zpod zadku židli. Ani Mařenka není nijak útlocitná a hádku „tvrdošíjná dívka, co nechce pravdu zvědět“ vygraduje pořádným kopem rovnou do Jeníkova rozkroku.

V dramaturgii Ivy Klestilové s redukcí hudebních čísel jsou autory hudební úpravy zkušení skladatelé a muzikanti Ivan Archer a Martin Konvička. Zaranžovali a zinstrumentovali Smetanovu standardní orchestrální partituru pro vesnickou kutálku v obsazení křídlovka, klarinety, suzafon, buben, marščinely a smyčcový kvintet. Z takto upraveného „neotesaného“ doprovodu se záměrnými kiksy čiší vtipný smysl autorů pro humor. Je dozajista jedním z možných hudebních výkladů Prodanky – ovšem za předpokladu, že by byli hráči takové kapely živě na scéně. Jenže doprovod je předtočený a z reproduktorů se jen valí ohlušující decibely, jak je (nejen) u činoherních inscenací dnes obvyklé. A do toho se s mikroporty snaží herci trefovat tu neumělým tvořením tónů, tu pouze parlandem.

Viděla jsem řadu činoherních adaptací Prodanky: Inscenace Divadla na provázku Prodaný a prodaná se dva roky před sametovou revolucí soustředila na osud libretisty a konfidenta Karla Sabiny a na témata kolaborace s režimem, vztahu jednotlivce, společnosti a politické moci. S loutkohereckou hravostí odlehčil Prodanku Josef Krofta v hradeckém divadle Drak (1986). V Ypsilonce seskládali z Prodané nevěsty puzzle tak vtipně, že se od roku 1996 stala kultovní inscenací tohoto studiového souboru. „Undergroundová“ inscenace Vladimíra Morávka v hradeckém Klicperově divadle s Pavlou Tomicovou jako paní Kecalovou se stala na GRAND Festivalu smíchu komedií roku 2004. V ABC uvedli muzikál The Greatest Hits (2012), který převádí dvacítku slavných „kousků“ ze Smetanových oper do různých stylů pop music v rámci poněkud krkolomného příběhu, v němž divadelní soubor zkoušející Hamleta začne horečně plnit požadavek štědrého japonského donátora na vytvoření inscenace seskládané ze všech Smetanových oper. Životodárně štědrý gejzír radosti a energie tryskal z jiskřivé inscenace jako lidové hry se zpěvy a tanci, v níž se spojily sokolské ochotnické soubory (Sbor Dobrovolných Ochotnických Liboherců Pyšely, národopisný soubor Formani ze Slatiňan, pěvecký sbor Gaudium-Praha ze Sokola Královské Vinohrady a 1. LF Univerzity Karlovy Praha a Divadelní soubor Lázně Toušeň) v adaptaci Bohumila Gondíka pro živě hrající národopisnou kapelu Formani, v níž hráli muzikanti napříč generacemi – děda, dcera i vnučka.

V tomto kontextu nová inscenace zdánlivě nezničitelné Prodanky pod Palmovkou selhává – zde si na ochotníky jen lopotně hrají, z plnokrevných postav zůstaly pitvorně zjednodušené napodobeniny maškar a směsce nápadů chybí empatie a humor. I z hudebního provedení bylo zřejmé, že do Prodané nevěsty obsazení herci Divadla pod Palmovkou ani při tak simplifikované hudební složce pěvecky (intonačně a rytmicky) nedosáhnou, snad (s odřenýma ušima) na variantu „činoherního zpívání“. Akceptovatelného za předpokladu, že by takový hudební handicap byl zdůvodněn hledáním a rozvíjením témat této Smetanovy opery a konotací s ní spjatých. Nic z toho se však v nové inscenaci nepodařilo.

Inscenace Prodané nevěsty v Divadle pod Palmovkou je součástí široce pojatého projektu Smetana 200 zaštítěného Českou filharmonií a festivalem Smetanova Litomyšl jako realizátory s finanční podporou Ministerstva kultury ČR. Posláním projektu má být u příležitosti 200. výročí narození Bedřicha Smetany oslava tohoto skladatele, české kultury a hudebnosti. Provedení pod Palmovkou je ale spíš ukázkou toho, že ne tak úplně všechno Smetana a jeho Prodanka vydrží. K propagaci „obrazu České republiky jako země s velkým kulturním potenciálem“, jak inscenátoři projekt zdůvodňují, nepřispívá.

Bedřich Smetana, Karel Sabina: Prodaná nevěsta

Režie Jakub Krofta, výprava Matylda Kotlińská, dramaturgie Iva Klestilová, hudební úprava Ivan Archer a Martin Konvička, choreografie Milena Czarnik, video design Jakub Lech, hudební nastudování Martin Rada, hlasová poradkyně Regina Szymiková, produkce Markéta Benčová.

Osoby a obsazení: Krušina – Radek Valenta, Ludmila Krušinová – Hana Seidlová, Mařenka Krušinová – Pavla Gajdošíková, Mícha – Ivan Jiřík, Háta Míchová – Ivana Wojtylová, Vašek Mícha – Jakub Albrecht, Jeník Mícha – Jaroslav Blažek, Kecalová – Barbora Kubátová, Kecal – Martin Němec, Principál – Martin Hruška, Esmeralda – Dagmar Soukupová, Indián – Tomáš Dianiška, Sbor – Václav Vostarek, Dagmar Soukupová.

Divadlo pod Palmovkou, premiéra 9. prosince 2023, recenze z reprízy 11. prosince 2023.