Operní panorama Heleny Havlíkové (450) – Carmen ubitá v MET baseballovou pálkou

Přenosem tentokrát provázel jako pohotový záskok za původně avizovaného režiséra přenosů Garyho Halvorsona tenorista Matthew Polenzani, který se této role ujal, i když ho večer čekal Pinkderton v Butterfly. O nové inscenaci režisérky Carrie Cracknell nadšeně hovořil jako o přelomové a novátorské a natěšil tak publikum na silný zážitek. Po zhlédnutí inscenace však musím konstatovat, že označovat nové nastudování za mezník v inscenování Carmen je jen poněkud barnumský marketingový tah. Nebýt obsazení, hudebního nastudování a výkonu orchestru, pojetí režisérky nic nového nepřineslo. Inscenací Carmen přesazených do nejroztodivnějších míst a dekorací jsme už viděli desítky.

Britská režisérka Carrie Cracknell (*1980) se prosadila hlavně v činohře a filmu (ve 26 letech se stala nejmladší uměleckou ředitelkou divadla v Británii – The Gate Theatre in Notting Hill), její režie Ibsenova Domu panenek jí vynesla uznání (nominace na cenu Evening Standard Best Director Award), stejně jako její první režie opery (Vojcek pro Anglickou národní operu), a následné úspěchy (film Nora) jí otevřely cestu na Broadway.

Pro svůj režijní debut v MET připravila koncepci vyhovující dnešní obsesi „aktualizovat“ klasické tituly pro dnešní publikum, v inscenacích MET optimálně pro to americké. Děj opery, odehrávající se ve španělské Seville a okolí kolem roku 1830 přemístila do současných Spojených států někde u mexických hranic.

Továrna v 1. dějství není tabáková – sice všichni neustále kouří cigarety (až to může vyvolávat dojem, že MET je skrytě sponzorováno nějakou tabákovou značkou), ale v armádou střeženém objektu se (zřejmě) vyrábějí zbraně. Postupně nás režisérka zavádí do kriminálního prostředí nových generací imigrantů, kdy dělnice v čele s Carmen „odkloní“ dlouhý kamion se zásilkou zbraní do hor, kde čekají jejich komplici. Cestou uspořádají v nákladním prostoru kamionu divokou diskotékovou party před bodavým stroboskopem neonových trubic po celém obvodu i stropu jeviště. Ve 3. „pašeráckém“ dějství vidíme kamion se stále blikajícími světly vybouraný – převrácený na bok. Býčí zápasy režisérka nahradila jezdeckým rodeem ve strohé kovové konstrukci tribun.

Tento posun do současnosti ale nefunguje – když pominu zjevné (dnes pohříchu běžné) rozpory s libretem, tak pokus proměnit scénu Metropolitní opery na „silnici“, kde se přímo „on the road“ předjíždějí makety aut, kterým se „opravdu“ točí kola, působí až komicky. A to při přenosu těmto scénám pomohl střih záběrů z různých kamer.

Hlavním důvodem neúspěchu tohoto posunu v čase je hudba. Dnešní Latinoameričané už mají zcela jiný hudební vkus a zkušenost. Doplatil na to hlavně Escamillo – jezdec rodea prostě není toreador a jeho klíčové árie vlastně při zpěvu z parádního nablýskaného červeného jaguáru zanikly. Vrcholem neporozumění duchu původní opery pak bylo ubití Carmen baseballovou pálkou, kdy zvuk tupé smrtící rány byl navíc ještě zdůrazněn amplifikací.

Takto pojatá Carmen je jen jakousi rozostřenou „vzpomínkou“ – nejen na starou vlast, ale i na původní Bizetovu operu.

Dirigoval mladý italský dirigent Daniele Rustioni (*1983) a jeho hudební nastudování mělo potřebnou „cikánskou“ jiskru a temperament. Jako kluk zpíval v chlapeckém sboru Teatro alla Scala, studoval hru na violoncello a klavír. Absolvoval program Jette Parker pro mladé umělce v Covent Garden a Antonio Pappano si ho vybral za asistenta. V současnosti je uměleckým ředitelem Ulsterského orchestru. V MET měl k dispozici dokonale sehraný orchestr, který mu umožnil pracovat s detaily výrazu i dynamiky, a bylo vidět, jak si práci s ním užívá.

Nová inscenace Carmen byla původně plánována pro Anitu Rachvelishvili, která se však už dva roky nemůže dostat z hlasové krize. Titulní role byla svěřena z Baškirska pocházející Ajgul Achmetšině, která jako Carmen debutovala v pouhých 21 letech rovnou v londýnské Královské opeře, kde od té doby vytvořila také Charlottu ve Wertherovi, Rosinu v Lazebníku sevillském, Preziosillu v Síle osudu. V MET debutovala už v listopadu 2022 jako Verdiho Maddalena v Rigolettovi. Svým temným a výborně ovládaným mezzosopránem se v džínových šortkách, přiléhavém tričku a kovbojských botách dokázala prosadit i přes místy až hloupé režijní vedení – když např. Josému musela „tančit“ na stojanu opuštěné benzínové pumpy a kastaněty nahradila pohráváním s nožem. Přes zdravotní problémy, které polského tenoristu Piotra Beczału v roli Dona Josého v této inscenaci provázely (při premiéře a tří dalších představeních ho musel zastoupit Rafael Dvila), během zaznamenávaného představení 27. ledna už předvedl, že se stále drží v dostatečné formě a svým hereckým projevem dodal příběhu, neodvratně směřujícímu k tragédii, věrohodnost. Na režijní aranžmá ovšem doplatil zkušený americký barytonista Kyle Ketelsen, který má roli toreadora mnohokrát zažitou – tentokrát, coby jezdec rodea, působil nevýrazně a matně a jeho klíčová árie zanikla. A přes své pěvecké kvality byla do role křehké Micaëly nevhodně obsazena značně korpulentní afroamerická sopranistka Angel Blue (kde jsou ty časy, kdy jako modelka sklízela v letech 2005 až 2007 tituly královny krásy po různých amerických státech). Ostatní sólisté i početný sbor Metropolitní opery odvedli výkony odpovídající standardu této scény.

Georges Bizet: Carmen

Dirigent Daniele Rustioni, režie Carrie Cracknell, scéna Michael Levine, kostýmy Tom Scutt, světelný design Guy Hoare, projekce rocafilm/Roland Horwath, choreografie Ann Yee, režie HDpřenosu Gary Halvorson.

Osoby a obsazení: Carmen – Ajgul Achmetšina, Micaëla – Angel Blue, Don José – Piotr Beczała, Escamillo – Kyle Ketelsen, Frasquieta – Sydney Mancasola, Mercédès – Briana Hunter, Remendado – Frederick Ballentine, Dancaïre – Michael Adams, Zuniga – Wei Wu, Moralès – Benjamin Taylor.

Orchestr a sbor Metropolitní opery.

Průvodce přenosem Matthew Polenzani.

Přenos z Metropolitní opery do kin, recenze psána ze záznamu v pražském kině Aero 4. února 2024.