Operní panorama Heleny Havlíkové (453) – Čirá radost ze zpěvu Pene Patiho podruhé

Připomeňme, že Pene Pati debutoval v roce 2017 v San Franciscu jako Verdiho Vévoda v Rigolettovi a vzápětí jej na prvooborové tenorové role začali zvát od Pařížské národní opery (Nemorino v Donizettiho Nápoji lásky, Orombello v Belliniho Beatrice di Tenda), Vídeňské státní opery (Percy v Donizettiho Anně Boleně), Státní opery Berlín (Alfredo ve Verdiho Traviatě, Mozartův Mitridate) nebo Královské opery v Madridu (Des Grieux v Massenetově Manon). Na lednovou sérii inscenace Verdiho Rigoletta v roce 2025 je plánovaný Patiho debut jako Vévody v Metropolitní opeře.

Exkluzivní smlouvu s ním uzavřelo vydavatelství Warner Classics a jeho debutové album v roce 2022 pod taktovkou Emmanuela Villauma s italskými a francouzskými áriemi z oper Verdiho, Gounoda, Rossiniho, Donizettiho Meyerbeera, Masseneta a Benjamina Godarda získalo na Opus Klassik ocenění Newcomer of the Year. Pene Pati je ovšem i dobrý „obchodník“ – se svým bratrem Amitaiem, tenoristou, a bratrancem Mosesem Mackayem, barytonistou, vytvořili v roce 2013 skupinu Sol3 Mio a jejich koncerty jsou natolik populární, že vyprodávají i sportovní stadiony a jejich první deska (u Decca Classics) dosáhla platinového prodeje.

Stejně jako své minulé pražské vystoupení, byl i tentokrát program koncertu založený na vyhlášených tenorových „hitech“ neméně slavných oper (jiných, než při prvním pražském koncertě) a na přídavkových „prskavkách“. Výjimkou byly dvě árie, které Pati zařadil i na své debutové CD: z Verdiho Bitvy u Legnana Arrigova árie La pia materna mano, ve které se tento voják raduje z uzdravení a věří, že stejně tak bude zachráněno město Milán, nebo arioso Danilowitze Quel trouble affreux z Meyerbeerovy opery Hvězda ze severu, v níž se tento cukrář v příběhu plném převleků a protivenství včetně domnělého šílenství podílí na naplnění lásky ruského cara Petra a Kateřiny.

Lze znovu potvrdit, že si Pene Pati takový repertoár, ve kterém „soutěží“ s celou plejádou slavných tenoristů, včetně Pavarottiho jako vzoru, k němuž bývá přirovnáván, může dovolit. Pati je nadaný nádherně barevným, pružným, svěžím hlasem a muzikalitou. Tyto talenty rozvinul se spolehlivou technikou do vyrovnaných rejstříků, takže i ty nejvyšší znějí plně a zároveň s měkkostí, jak si „užíval“ vysoké tóny zejména v závěrech árií. Celý tenorový rozsah s dechovou oporou Pati propojuje v dlouhých oblých liniích kantilény, jimiž se uvedl hned vstupní árii koncertu – Cavaradossiho romancí Recondita armonia z 1. dějství Tosky, v níž tento malíř porovnává krásu své vášnivé milenky s jemným půvabem ženy, která je mu vzorem pro Maří Magdalenu. Další svoji přednost, odstiňování dynamiky v jemných přechodech crescenda a decrescenda Pati uplatnil třeba v árii Nemorina Una furtiva lagrima z 2. dějství Donizettiho Nápoje lásky, v níž kradmá slza na tváři milované Adiny dává do té doby odmítanému prostému rolníkovi naději na naplnění jeho lásky k této bohaté statkářce. Pati na koncertě rozezněl jak zvučná fortissima, které si u něj ovšem zachovávají sametovou oblost, tak znělá pianissima bez ztráty barevnosti i při nasazení ve vysoké poloze, jak předvedl například v árii Dona Josého La fleur que tu m’avais jetée z 2. dějství Bizetovy Carmen) s vyznáním cikánce, která ho uhranula hozením květiny, a on ji uchovával po celou dobu vězení, do něhož se kvůli útěku Carmen dostal.

Ke všem těmto přednostem Pati přidává i vynikající deklamaci, s níž zaujatě „vypráví“ obsah árií. Třeba když se s radostným nadšením dělil v árii De’ miei bollenti spiriti v roli Alfréda o jeho život jako v nebi, který zažívá s Violettou ve Verdiho Traviatě, než se jejich štěstí tragicky zhroutí. Jak se Pati svěřil v jednom z rozhovorů, tuto schopnost má zakódovanou v genech, protože pro samojskou kulturu je charakteristický zpěv mýtů a legend – a díky tomu má hluboké emocionální propojení s rolemi, které interpretuje.

První část koncertu završila slavná árie Vévody La donna è mobile ze 3. dějství Rigoletta. Dozajista musí být zajímavé, jak bezstarostnou lehkovážnost, s níž Pati interpretuje vévodovo „ponaučení“ z nestálosti žen, kterým není radno propadnout, propojuje s výkladem této postavy. V rozhovoru vysvětloval, že má pro roli Vévody slabost a na rozdíl od jiných ho nevidí jako špatného člověka: „Zajímalo by mě, zda je člověk špatný, když neví, že je špatný. Nebo jsou to úmysly člověka, které ho činí špatným? Pokud jste se například narodili do bohatství a moci a neznáte nic jiného, jste špatný člověk kvůli tomu, že jste zvyklý dostávat vše, co chcete? Protože podle této logiky je Rigoletto horší než vévoda, a přesto s ním soucítíme kvůli jeho ztrátě. Ale vévoda neudělal nic špatného, jen žil svůj život jako vždy. Rigoletto je dobrovolně podrazák, protože musí vycházet se všemi kolem sebe a činit jim ústupky. Má v úmyslu ublížit lidem pro potěšení společnosti. Myslím, že by to bylo velmi zajímavé pozorování a povídání.“

Díky Patiho interpretaci získávají i árie, které známe z mnoha desítek, ba stovek provedení a nahrávek na zajímavosti. O to se zasloužila i PKF – Prague Philharmonia, která pod vedením svého hudebního ředitele a šéfdirigenta Emmanuela Villauma neodehrála jen „povinný“ doprovod, ale při koncentrované sehranosti podpořila Patiho zejména citlivým vypracováním dynamiky. I jednotlivé nástrojové skupiny s kompaktním zvukem žesťů, vyrovnaností sekce dřevěných dechových nástrojů a plasticitou smyčců se uplatnily ve třech samostatných orchestrálních číslech – v Suitě č. 1 z Bizetovy Carmen sršící energií, v předehře Verdiho Síly osudu s vystavěnými kontrasty pasticcia témat a v orchestrální verzi Měsíční noci Manicinho skladby k filmu Snídaně u Tiffanyho a patřičným „šarmem“ tohoto typu hudby.

Ne dost na tom – Pati je obdařený darem navazovat s publikem bezprostřední kontakt směsicí sympatické bodrosti, milé přívětivosti – a také nevtíravého smyslu pro humor. Díky němu i druhá část večera složená z populárních písní, které tenoristé zařazují spíše jako přídavky, byla akceptovatelná – počínaje písní Caruso plnou emocí, kterou italský skladatel Lucia Dalla dedikoval této tenorové legendě, přes svěží Leoncavallovu Mattinatu, kterou proslavil právě Enrico Caruso, po „chytlavé“ efektní neapolské písně Torna a Surriento Ernesta de Curtise (u nás ji nazpíval Karel Gott) a Funiculì, Funiculà Luigiho Denzy (u nás ji nazpívala Helena Vondráčková s Evou Urbanovou, Peterem Dvorským a Karlem Gottem).

V této sérii nechyběl ani Tonyho song Maria z Bernsteinova muzikálu West Side Story, v němž Pati předvedl krásný skok do cis1 na vokál „í“, a píseň Nicholase Brodszkého Be My Love psané pro další tenorovou hvězdu – Maria Lanzu.

Svůj cíl propagovat původní novozélandskou hudbu Pati naplnil na závěr druhé části koncertu sólovým zpěvem Haky, maorského bojového tance, provázeného podle tradice pokřikem, gestikulací i grimasami včetně vyplazování jazyka a vykulováním očí.

V přídavcích Pati vygradoval koncert nejprve další neapolskou písní – O Sole mio Eduarda di Capuy a pak podobně jako při svém minulém koncertu Pucciniho Kalafem s jeho Nessun dorma. A protože publikum opět nechtělo Patiho pustit z jeviště, také ještě jednou zopakoval závěr této árie.

Jakkoli tenorové „hity“ jsou (nejen) v případě Patiho spolehlivou zárukou bouřlivě nadšeného přijetí publika a mohou být pro posluchače, kteří opeře neholdují, atraktivní, věřme, že příští pražské vystoupení Patiho pěvecké přednosti doplní i neotřelá dramaturgie – vždyť má na repertoáru role v operách, které jsou zasuté jen v těch nejpodrobnějších operních encyklopediích (Amenophise z Rossiniho opery Moise et Pharaon nebo Orombella v Belliniho Beatrice di Tenda) nebo jsou inscenovány jen zřídka jako Massenetova Thaïs s rolí Niciase nebo Donizettiho Favoritka s postavou Fernanda nebo jeho Anna Bolena s Percym.

Po Pene Patim (a předcházejících koncertech s Jonathanem Tetelmanem a Jonasem Kaufmannem) se můžeme se těšit od agentury Nachtigall Artists na další tenorovou hvězdu současnosti – na listopad 2024 je naplánován koncert francouzského tenoristy Benjamina Bernheima, kterého jsme o víkendu mohli vidět jako Romea při přímém přenosu Massenetovy opery z Metropolitní opery do kin.

Pene Pati (tenor)

Dirigent Emmanuel Villaume.

Giacomo Puccini: Recondita armonia (Mario Cavaradossi), Tosca, 1. dějství; Gaetano Donizetti: Una furtiva lagrima (Nemorino), Nápoj lásky, 2. dějství; Giuseppe Verdi: De’ miei bollenti spiriti (Alfredo), La traviata, 1. dějství; Georges Bizet: Carmen Suita č. 1 Aragonský tanec (předehra k 4. dějství); La fleur que tu m’avais jetée (Don José), Carmen, 2. dějství; Giuseppe Verdi: Síla osudu, předehra; La pia materna mano (Arrigo), Bitva u Legnana, 1. dějství; Giacomo Meyerbeer: Quel trouble affreux (Danilowitz), Hvězda severu, 3. dějství; Giuseppe Verdi: La donna è mobile (Vévoda), Rigoletto, 3. dějství.

Přestávka.

Lucio Dalla: Caruso, Ruggero Leoncavallo: Mattinata, Ernesto de Curtis: Torna a Surriento, Luigi Denza: Funiculì, Funiculà; Henry Mancini: Snídaně u Tiffanyho; Leonard Bernstein: Maria (Tony), West Side Story, 1. dějství, Nicholas Brodszky: Be My Love; tradiční maorská Haka.

PKF – Prague Philharmonia.

Dvořákova síň Rudolfina 22. března 2024.