Operní panorama Heleny Havlíkové (475) – Smetanova Litomyšl: nepovedená Hubička z Bratislavy

Nepovedená bratislavská Hubička

• Dirigentské zkušenosti nestačily
• Příliš mnoho erotických excesů
• Pištění plaček, trávnice v sednici, lesní zvěř, kartony cigaret a kouřící Vendulka
• Bratislavská Hubička v českých kontextech

Protože jsem inscenace v Litomyšli uvedených Smetanových oper recenzovala z premiér v jejich „domácích“ divadlech, zaměřím se na bratislavskou Hubičku. (A v dalším Operním panoramatu se podělím o mimořádný zážitek z odvážné, velice zdařilé adaptace Dvou vdov situované do domova důchodců.)

Hostování operního souboru Slovenského národního divadla, většinou v rámci festivalu OPERA, je u nás vždy vítáno s velkým zájmem. Letošní vystoupení s Hubičkou na Smetanově Litomyšli se dostalo do centra pozornosti ještě víc hned z několika důvodů. SND se touto inscenací zapojilo do jubilejního smetanovského roku a k tomu připomnělo zvláštní význam speciálně tohoto titulu ve své historii: Hubičkou SND zahájilo 1. března 1920 svoji činnost a nové uvedení mělo premiéru přesně ve stejný den o 104 roky později. Bratislavská inscenace se navíc dostává do bezprostředního kontextu s premiérami u nás, protože tuto operu nově nastudovaly soubory v Liberci a v Plzni, Ostrava přidala obnovení inscenace z roku 2021.

I při vědomí handicapu, který Festivalová hala představuje pro produkce nastudované v regulérních divadelních prostorech, bratislavské představení zůstalo daleko za očekáváními, která si se Slovenským národním divadlem z minulosti spojujeme.

Dirigentské zkušenosti nestačily

Novou inscenaci Hubičky v SND svěřili dirigentovi Jaroslavu Kyzlinkovi a režisérce Andree Hlinkové. Jaroslav Kyzlink patří k velmi zkušeným operním dirigentům, navíc s praxí přímo v SND. S tímto souborem navázal spolupráci už v roce 2003 a v letech 2004–2006 tam působil jako šéfdirigent. Hubičku tam nastudoval už v roce 2003 v režii Pavola Smolíka.

Jaroslav Kyzlink se sice dokázal ve Festivalové hale zvukově vypořádat s neobvyklou dispozicí nekrytého orchestru bezprostředně před jevištěm, aniž výrazněji překrýval sólisty, ale své další zkušenosti při festivalovém představení nezúročil. Jako by jeho veškerou pozornost spotřebovávalo úsilí o koordinaci souhry, kterou se mu ovšem udržet nedařilo, a pak už došlo jen na odehrané noty bez výrazněji propracované dynamiky, a především bohatství výrazu, kterým tato Smetanova opera oplývá.

Příliš mnoho erotických úletů

Ač v obsazení bratislavské Hubičky figurovali sólisté, kteří se výrazně uplatňují v repertoáru Opery SND a mnozí i na zahraničních scénách, představení v Litomyšli svým výkonem dominoval v roli Matouše Ivan Lyvch, nikoli jako „starý pašíř“, jak ho charakterizuje libreto Elišky Krásnohorské, ale mladistvým sonorním basem se blýskne v přestrojení za „jelena-šesteráka“. Přitom Lyvch po studiu VŠMU a působení v Operním studiu SND teprve loni nastartoval svoji profesionální kariéru jako sólista Státní opery v Banské Bystrici.

Své mnohaleté pěvecké kvality uplatnil barytonista Daniel Čapkovič v roli Tomeše. Jeho výkon však zásadním způsobem ovlivnilo režijní pojetí této role. Režisérka ho na rozdíl od Krásnohorské i Smetanovy hudby nepojala jako moudrého a zkušeného rádce, který usměrňuje prchlivě tvrdohlavého Lukáše, ale jako opelichaného seladona, který se, trapně, pokouší machrovat svým vyčpělým sexappealem. Vedle ustavičného česání své „přehazovačky“ na temeni hlavy se věnuje muckování s Barčetem a v závěru opery ji, svolnou, za přihlížení ostatních sklátí do jedné z obřích postelí. Barče ovšem v bratislavské inscenaci není žádné rozjařené děvče. V pěveckém podání Mariany Sajko neměla subretní jiskru, ale spíše zkušenost spinto sopránových rolí Verdiho Violetty, Desdemony nebo Mozartovy Donny Anny. Výrazněji se neprosadila ani Terézia Kružliaková, které nezněla spodní poloha, pro part Martinky ovšem podstatná.

I když erotické výstřelky v případě otce Palouckého tak explicitní intenzity nedosahovaly, i on si s gustem zalaškoval s Martinkou, což svým hurónským basem ještě podtrhl Jozef Benci. Přitom se dle textu opery tento muž co chvíli zaklíná Pánembohem a těší se, že bude mít „z domu ten povyk světský a v bázni boží, ve svatosti se chystá na pouť do věčnosti“, navíc podle Karolíny Světlé si lidé Palouckého neustále rozjímajícího o hříších bludného světa, který se nerad obíral marnostmi světskými, dobírali pro jeho přílišnou nábožnost.

Tomáš Juhás patří k tenorovým oporám Opery SND jako Dvořákův Princ v Rusalce nebo Jirka v Čertovi a Káče, Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě nebo Rodolfo a Pinkerton v Pucciniho Bohémě a Madam Butterfly. Při představení v Litomyšli nebyla ohlášená jeho indispozice, zjevně však nebyl 2. července 2024 v optimální formě: fráze v partu Lukáše přerušoval nádechy a ve vysokém rejstříku se pohyboval nejistě.

Mária Porubčinová si podmanila publikum v Praze i v Ostravě jako kněžna Libuše a získala ocenění za Mařenku, svoji další Smetanovu roli, kterou vytvořila v SND. Dojemnými Vendulčinými ukolébavkami sice zklidnila dryáčnickou režii, ale jako by se svým technicky výborně vedeným objemným sopránem ještě hledala pro sebe optimální výrazovou polohu (a srozumitelnější deklamaci) pojetí Vendulky jako citlivé, ale ve svých názorech pevné a energické osobnosti.

Pištění plaček, trávnice v sednici, lesní zvěř, kartony cigaret a kouřící Vendulka

Nejen kvůli tomu, jak Andrea Hlinková posunula charaktery jednotlivých postav, má bratislavská inscenace k „poetické klenotnici nádherné české melodiky“, jak svou Hubičku propaguje na webu SND – dle dojmu z provedení na Smetanově Litomyšli – režie hodně daleko. I když Hlinková vyhlašovala režijní pojetí moderní klasiky, která bude ctít Smetanu bez extrémních aktualizací, na rozdíl od Jaroslava Kyzlinka se pustila do Hubičky „plnou parou“. A vyšla jí z toho až dryáčnická groteska, která se s deklarovaným záměrem zcela míjela.

Už scéna Miriam Struhárové se sešikmenými stěnami i okny a rozehrání předehry anticipovaly víc režijní „naklonění“ inscenace, než záměr vyjádřit nejistoty z rozkolísaného vztahu Vendulky a Lukáše, jak hlásala výtvarnice. Bez ohledu na charakter Smetanovy hudby a motivy, které skladatel provázal s jednotlivými postavami a situacemi, se během předehry pohřební obřad naříkaček a Lukáše se zavinovačkou v náručí nad jeho zesnulou první ženou „zvrhne“ v groteskní křepčení s podřezáváním slepice nad hrncem nebo oblékáním mrtvoly, která při tom za pištění plaček kolem jako by ožívala.

I když některým mini-scénkám nelze upřít vtip (když Vendulka při zprávě o příchodu Lukáše připálí buchty a ten se pak nad nimi patřičně ofrní), jiné působí nevkusně (když si Lukáš a Tomeš v lese „větrají“ zpocené nohy z holínek, navlékají si bílé ponožky a přezouvají se do sandálů). Na vnějším, ovšem zcela nevěrohodném efektu jsou založeny scény, kdy Vendulka a Martinka vláčí obrovské trávnice až do světnice. Další situace replikují obehraná klišé (hádka Vendulky a Lukáše při věšení prádla s přetahováním o prostěradlo a házení košem i prádlem na zem, vrávorání opilého Lukáše s obličejem celým červeným od otisků rtů houfu žen). Pašeráci tu jsou převlečení za jeleny, zajíce nebo ptáky a kontraband tvoří kartony cigaret, jejichž kouření se Vendulka i Martinka zálibně oddávají. Jakkoli je zřejmé, že se ani scénografka ani kostýmní výtvarník Boris Hanečka nedrží Karolínou Světlou / Eliškou Krásnohorskou a Bedřichem Smetanou specifikovanou dobou děje, přece jen volba cigaret a jejich velkovýroba se s dobou vzniku Hubičky podstatně míjí. Další pašovanou položkou schovávanou v obřích tvárnicích jsou lahve alkoholu, kterému se celkově v inscenaci notně holduje. Geometrické sestavy sboru, který se do světnice u Palouckých bojovně nahrne „vyzbrojený“ hráběmi, košťaty, kosami, vidlemi, plácačkami na koberce, vařečkami či válečky, ba i trávnicemi nebo v závěru polštářky radostně vyhazovanými do vzduchu, svědčí spíš o bezradnost, jak sousedy a sousedky zapojit do děje a nepochopení úlohy sboru v této Smetanově opeře.

Bratislavská Hubička v českých kontextech

U nás známe Andreu Hlinkovou z dvanácti operních režií mezi lety 2011 až 2022 v Olomouci a v Ústí nad Labem. Mnohdy se až nechtělo věřit, že byla pár let po absolutoriu operní režie na VŠMU při nominacích na slovenskou divadelní cenu Dosky považovaná v roce 2008 za objev roku. V případě ústecké Smetanovy Libuše (2018) zůstala vzorně pohroužená do dávnověku, nedotčená novým miléniem. Z postav ústecké Rusalky (2022) zůstala jen neživotná schémata s výjimkou koulovačky žínek s elfíma ušima. Carmen (2019) tam v základním aranžmá ilustrovala způsobem, který působil až směšně. Evžen Oněgin byl v Olomouci (2011) studentským nahromaděním nesourodých řešení, které spíše než neotřelost mládí tehdy provázela neobratnost. Pár vtipných gagů nezachránilo jejího olomouckého Falstaffa (2013) stejně jako sázka na motiv písmene „v“ a slovo vendetta v ústeckém Rigolettovi (2015), který „přebilo“ téma nezvládnutého zmatku v kombinaci renesančních okruží s neoprenovými plášti a jednotvárného máchání rukama. V nesourodé směsici nápadů uvízlo řešení Tristana a Izoldy v Ústí (2022) s kombinací sci-fi a pohádkových postav. V Così fan tutte v Olomouci (2019) posunula svérázně děj v čase, když dva mladí a čiperní parašutisté „seskočí“ na scénu padákem – do jaké dimenze dopadli, však zůstalo nejasné. V olomouckém Únosu ze serailu (2022) stylová a barevná pestrost komedie potlačila další vrstvy žánrových přesahů a komplikovanost milostných vztahů, které Mozart do své opery vložil.

Tyto své limity nepřekročila Hlinková ani v nejnovější Hubičce. Zejména když ji porovnáme s nedávnými inscenacemi u nás. Magdalena Švecová s výtvarnicí Zuzanou Přidalovou se sice k pregnantnějšímu výkladu Hubičky nepropracovaly, když založily výtvarný základ plzeňské inscenace na modrotisku a jeho výrobě u Palouckých a ozvláštnily ji lyžemi a sáňkami. Ovšem Michael Tarant se v libereckém Divadle F. X. Šaldy „strefil“ do charakteristických znaků venkovské prózy s detailními popisy povahových rysů postav, prací, zvyků, rituálů a dalších tradic. Zůstal věrný svému režijnímu stylu. V něm domýšlel ze života odkoukané věrohodné situace, které intenzivně dotvářely a prohlubovaly charakteristiky postav nejen pro sólisty a pro individualizovaný sbor, ale i pro přidané postavy. Také Tarant inscenoval předehru, když do ní citlivě zapojil minulost vztahu Vendulky a Lukáše, jak ji podrobně popisuje ve své povídce Karolína Světlá: do jejich milostného laškování vstoupí přísní Lukášovi rodiče, kteří jejich sňatek odmítají (čímž Tarant zvídavější diváky přiměje k četbě předlohy Karolíny Světlé, chtějí-li pochopit důvod, který z němohry na jevišti zřejmý nebyl: Vendulčin a Lukášův pradědeček byli vlastní bratři). Tarant také přidává postavu Lukášovy první zemřelé ženy – zjevuje se v průběhu inscenace v bílém rubáši Vendulce jako memento při odmítání polibku. A také v Liberci se objevil další milostný motiv, když obsazení Matouše Andrejem Kharlamovem posílilo jeho zbojnickou divokost obohacenou o milostné jiskření s Barčetem – při zachování Matoušovy zbožnosti, jak ji s touto postavou spojuje ve své předloze Karolína Světlá.

Z této palety přístupů mám za to, že vystihnout charakter Smetanovy Hubičky pro diváka 21. století se zatím nejvíce podařilo režisérovi Jiřímu Nekvasilovi v Ostravě. V rozpustile provokativní nadsázce zde „naservíroval“ namlouvání čerstvého vdovce Lukáše a jeho dávné lásky Vendulky a jejich hádku o hubičku okounějícím sousedům a sousedkám jako šťavnaté sousto na obrovský stůl přes celé jeviště.

Bedřich Smetana: Hubička
Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Andrea Hlinková, scéna Miriam Struhárová, kostýmy Boris Hanečka, choreografie Lukáš Vilt, sbormistryně Zuzana Kadlčíková, dramaturgie Jozef Červenka.

Osoby a obsazení: Otec Paloucký – Jozef Benci, Vendulka, jeho dcera – Mária Porubčinová, Lukáš, mladý vdovec – Tomáš Juhás, Tomeš, jeho švagr – Daniel Čapkovič, Martinka, stará teta Vendulčina – Terézia Kružliaková, Barče, služka u Palouckých – Mariana Sajko, Matouš, starý pašíř – Ivan Lyvch, Strážník – Pavol Mucha, Nebožka – Liubov Ostrovska.

Orchestr a sbor Opery SND.

Opera Slovenského národního divadla Bratislava, představení na festivalu Smetanova Litomyšl, Festivalová hala, 2. července 2024.