Operní panorama Heleny Havlíkové (476) – Smetanova Litomyšl: Dvě vdovy v domově důchodců

Festival Smetanova Litomyšl uvedl v roce výročí skladatele, jehož jméno nese, nejen inscenace všech jeho dokončených oper, ale také dvě adaptace. Po brněnské premiéře a sérii představení v Divadle S+H i do Litomyšle zavítali se zvědavostí sobě vlastní přechytřelý šmodrcha Spejbl, zvídavý Hurvínek, chytrá Mánička a překážející Žeryk ve vtipné úpravě Prodané nevěsty, která už pobavila tisícovky dětí. Jedinou inscenací, která měla premiéru přímo na Smetanově Litomyšli, byla v našich poměrech hodně odvážná anglická adaptace Dvou vdov. Odehrává se v domově důchodců.

Vítězná koncepce Dvou vdov z Evropské ceny za operní režii

Neotřelý nápad a hluboká empatie pohledu mladých tvůrců na seniorskou lásku 

Skvělé obsazení

Vítězná koncepce Dvou vdov z Evropské ceny za operní režii

Zatímco většinu operních produkcí Smetanova Litomyšl přebírá od stálých nebo studiových souborů a divadel, Dvě vdovy vznikly přímo ve festivalové produkci společně s Birmingham Opera Company. Tento britský profesionální operní soubor založený režisérem Grahamem Vickem a dirigentem Simonem Halseyem v roce 1987 se zaměřuje na inovativní a avantgardní operní produkce uváděné v neobvyklých prostorách, často ve spolupráci s dobrovolníky z místních komunit. Premiéruje také soudobé novinky, především britského skladatele Jonathana Dovea nebo poslední část cyklu Licht Karlheinze Stockhausena (Mitwoch aus Licht). Birminghamská opera získala řadu ocenění za zapojování nového publika.

Na nastudování se podíleli česko-britská dirigentka Lada Valešová, britští sólisté, Škampovo kvarteto a klavírista Filip Martinka. Připojila se k nim desítka amatérských dobrovolníků přímo z Litomyšle. Členové inscenačního týmu režiséra Lorenza Ponte se scénografkou Alicí Benazzi, kostýmní výtvarnicí Giulií Rossenou, choreografkou Livií Bartolucci a světelným designérem Emanuelem Agliatim působí především v Itálii.

Inscenace komorní verze Dvou vdov (50 a 60 minut) je realizací koncepce, s níž italský tým zvítězil v loňském ročníku Evropské ceny za operní režii, která je vyhlašována každé dva roky. Na pořádání této ceny se podílejí Opera Europa a Camerata Nuova. Mezinárodní organizace Opera Europa sdružuje přes dvě stovky operních divadel a souborů z téměř padesáti zemí, provozuje databázi Operabase s informacemi o divadlech, jejich repertoáru, umělcích i agenturách z celého světa a podporuje portál Opera Platform se zdarma dostupnými záznamy operních inscenací. Ocenění není jen symbolické, vítězství je spojeno s finanční dotací 25 000 € na uskutečnění projektu, projekty na 2. až 4. místě získávají podporu ve výši 7 500 €. Peníze poskytuje společnost operních fanoušků Camerata Nuova ve Wiesbadenu, kteří tak chtějí otevřít i velké operní domy mladým divokým, romantickým či drzým režisérům, aby mohli divákům předložit své představy o opeře v dnešní době. 

Cílem Evropské ceny za operní režii je podpora mladých talentovaných režisérů s věkovou hranicí do 35 let, která se vztahuje na všechny členy jejich týmů. Cenu svým renomé zaštítili Gerard Mortier, tehdy ředitel Salcburského festivalu, Klaus Zehelein, tehdejší ředitel Stuttgartské státní opery a Achim Thorwald, tehdejší ředitel Hesenského státního divadla ve Wiesbadenu. Poprvé byla uspořádána v roce 2001. Dle pravidel soutěže je požadován kompletní režijní koncept dané opery v angličtině. Musí jasně vymezit čas a místo, kde má být produkce uvedena a popsat konkrétní inscenační řešení prostřednictvím scénických poznámek, využití médií, scénografie a kostýmního designu. Požadován je rovněž finanční rámec nákladů. 

Neotřelý nápad a hluboká empatie pohledu mladých tvůrců na seniorskou lásku 

Nápad přenést Dvě vdovy do domova důchodců se na první pohled mohl zdát jako další z dnes tak častých režijních schválností. Nebylo tomu tak. Pohled nezatížený českou interpretační tradicí fungoval skvěle díky tomu, že byl domyšlený a propracovaný do nejmenších detailů. Pod komicky odlehčenou vrstvou této opery inscenátoři rozkryli téma milostných vztahů v seniorském věku. Nad špičkováním dvou mladých vdov o způsobu života a dodržování piety po smrti manželů režisér inscenace Lorenzo Ponte otevřel otázky pozdní lásky a odvahy k životním změnám při obavách dát v komunitě nevrlých starců najevo milostné emoce a naplno si užívat života bez ohledu na věk i představy vnoučat, že takové city už k pokročilému věku nepatří. Až se nechtělo věřit, že tak mladý tvůrčí tým může mít takovou míru empatie, laskavosti, pochopení vůči „dříve narozeným“ a přívětivý humor.

Zvolené téma podpořila i adaptace partitury vycházející částečně z první verze Dvou vdov z roku 1874 s mluvenou prózou místo recitativů dokomponovaných v roce 1877 a bez postav Toníka a Lidky, které Smetana také přidal až do druhého znění. Citlivá hudební úprava Christophera Willise spočívala v modifikaci pro smyčcové kvarteto a klavír a dalších škrtech sborů. Graham Vick a Lorenzo Ponte přizpůsobili texty v anglickém překladu situacím dle zvolené inscenační koncepce. Je sice otázka, jak by tyto úpravy, v nichž se nešetřilo slovy “puberťák, sekáč” (jako místa nákupu šatů), ba i blbec, vyzněl u “salonní komedie” v češtině při bezprostředním srovnání s originálem. Angličtina, v podání sólistů velmi srozumitelná při zpěvu i v mluvených dialozích, byla při uvedení u nás v tomto ohledu „milosrdnější“. Inscenátoři ovšem adaptaci nijak neskrývali a otevřeně ji přiznávali. 

Místo prosperujícího statku v čase dožínek, kam Smetana s libretistou Emanuelem Františkem Züngelem lokalizovali svou adaptaci komedie Jeana Pierra Féliciena Mallefille Les deux veuves, v Litomyšli publikum uváděl zdravotnický personál do Domova druhého jara. Měli jste pocit, jako kdybyste přišli navštívit svého dědu nebo babičku do domova důchodců. Diváci nevstupovali do hlediště kukátkového divadelního prostoru, ale přímo mezi stoly a postele, u kterých posedávali po domácku oblečení staří lidé v papučích, někteří v pyžamech, za dohledu a péče ošetřovatelů. Mezi ně patřili v modrých a později růžových zdravotnických úborech i hráči Škampova kvarteta, klavírista a dirigentka. Smutní staroušci se monotónně, a stereotypně věnovali svým každodenním činnostem: někdo si čte, jiný hraje šachy, píše na klasickém psacím stroji, poslouchá tranzistor, stará paní plete nekonečnou šálu, další chová medvídka, hraje si s loutkami. Působí opuštěně se vzájemnou nevraživostí kvůli malichernostem. Do atmosféry apatické odevzdanosti a bezvýchodnosti zapadá i Anežka v černém úboru, která se sice snaží zamaskovat vrásky, ale připadá si nenávratně stará a šeredná. 

Z celkové apatie se ovšem výrazně vymyká Karolina – lékařskou zprávu, kterou ji s útrpným výrazem v tváři a chabě povzbuzujícím objetím předá od lékařky ošetřovatelka, rezolutně a plná energie strčí pod jednu z kytek, které tak ráda pěstuje a zkrášluje si jimi strohý pokoj s nemocniční postelí. Energií hýří i Mumlal v kraťasech, kostkované košili, bílých podkolenkách, kšiltovce s ledvinkou kolem pasu a medailí připnutou na vestě, kterého je všude plno a nakráčí ke Karolině se snídaní na tácu. 

Rozruch ovšem způsobí příchod neznámého muže – Ladislava. Všechny obchází s portrétem mladé ženy, ale na své tázání, zda ji někdo zná, dostává samé zamítavé reakce. Karolina to ve stereotypu života v domově chápe jako podnět k zábavě a podrobí „vetřelce“ výslechu mezi zábradlími pro nácvik chůze nahoru a dolů. Tklivé vyznání Ladislava, jak v žalu bloudí sám a sám a s vroucnou touhou hledá svou dávnou lásku, dojme ostatní k vzájemné náklonnosti. Svačina, k níž ošetřovatelé do poněkud aseptické „jídelny“ roznášejí bryndáky, se promění v rozjařenou pozvánku na sportovní akci a večerní párty. 

Po přestávce se dispozice prostoru někdejší Zámecké jízdárny promění: diváci na „ochozech“ lemují centrální „sportoviště“ s překážkovou dráhou z mopů a míčky připravenými k házení do nafukovacího bazénu. Během předehry k druhému dějství na ni ze startovních pozic nedočkavě vyrážejí obyvatelé domova důchodců, co jim síly stačí ve sportovních úborech s čísly na hrudi. Někteří kulhají o holi, jiní sotva popadají dech, další se plahočí po krůčcích. „Boj“ o vítězství vystřídá solidarita vůči Mumlalovi, když při závodu zkolabuje a do cílové pásky ho ostatní podpírají tak, aby to byl on, kdo vyhrál. Medaile si tak zaslouží všichni. 

Na závod navazuje fyzioterapie s předcvičováním ošetřovatelů. Při ní se však mezi Karolínou a Anežkou strhne hádka, která obyvatele domova rozdělí na dvě „znepřátelené“ party. Rozčilení ale zhorší zdravotní stav Karolíny natolik, že musí usednout do kolečkového křesla. I Anežce se přitíží a během vyšetření na posteli s připravenou kapačkou rozjímá v magické snové atmosféře nočního domova důchodců nad dilematy své lásky k Ladislavovi a zahání v okolním šeru tančící páry. Pak už se párty rozjede naplno a připojí se k ní i Anežka – v hippies oblečení svého mládí s čelenkou kolem hlavy, kalhotami do zvonu a bundou se znakem „peace“, jak v nich v 60. letech prožívala mládí plné revolučních snů a pacifistických festivalů s hesly lásky, svobody a míru. K tancování a radosti nad zasnoubením Anežky s Ladislavem se připojí i diváci, pro nemocnou Karolinu to jsou však závěrečné chvíle jejího, do posledních okamžiků naplno užívaného života.

Tento základní dějový půdorys inscenátoři rozehrávají s velkou divadelní invencí spoustou situací, scén a gest skvěle odpozorovaných z prostředí domovů důchodců a chování lidí této věkové kategorie. Měli pro ně typově přesné představitele plně souznějící s inscenačním záměrem. Nejen v obdivuhodných amatérech z Litomyšle, kteří i ve svých úctyhodných letech našli odvahu se do takového neobvyklého projektu zapojit a neostýchali se dělat si z vetchosti stáří laskavou legraci. 

Skvělé obsazení

Do hlavních rolí byli vybráni profesionální sólisté při pěveckém zvládnutí partů věrohodní právě proto, že nejsou hlasově optimálními představiteli svěřených rolí a protože se díky svým zkušenostem dokázali hluboce a precizně v gestech i mimice vžít do charakteristik svých postav. Sopranistka Jeni Bern, která má za sebou Mozartovu Fiordiligi nebo Straussovu Sofii v Anglické národní opeře, ale i Mozartovu Zuzanku, Verdiho Oscara, Pucciniho Musettu či Bernsteinovu Paquette, byla Karolina sršící energií a optimismem. Navzdory zprávě o své vážné nemoci žije do poslední chvíle naplno a hýří pozitivním přístupem v neutuchající snaze dělat radost druhým. Clarissa Meek, mimo jiné Purcellova Čarodějnice nebo Janáčkův Lišák Zlatohřbítek s vystupováním v londýnské Královské opeře vystihla citlivou Anežku, která si připadá stará a bojí se, aby nevypadala trapně nebo dokonce směšně. Je háklivá na to, co si o ní myslí ostatní. Černými kalhotami a halenou zdůrazňuje svůj smutek, ale mnohem víc nad neúprosně plynoucím časem než nad smrtí manžela, na jehož podobu, jak sama připouští, začíná zapomínat s trýznivou vidinou toho, že i ona bude jednou takto zapomenuta. Velký výstup Anežky Odcházejí spolu před rozhodnutím nevzdorovat své lásce v podání křehké Meek dojímal k slzám. A intenzivní nostalgii vyvolal její převlek do hippies oblečení, v němž si připomněla, jak coby mladá demonstrovala za lepší svět s květinami ve zbraních. 

Urostlý tenorista Ronald Samm z karibského Trinidadu, který má především na britských, ale i německých scénách na repertoáru i Verdiho Otella, Bergova Vojcka nebo Wagnerova Waltera Stolzinga, Siegfrieda i Siegmunda, vytvořil jímavého Ladislava, v této inscenaci také vdovce, který je i za cenu zesměšnění odhodlaný nevzdat se své dávné lásky. Andrew Slater má za sebou kariéru basbarytonisty především na britských scénách jako Rossiniho Basilio nebo Bartolo, Mozartův Don Alfonso či Bartolo nebo Straussův Faninal. V Litomyšli byl jeho neohrabaný Mumlal neodolatelný zastánce staromilského pořádku, který si nepřipouští problémy s pamětí. Nechce rezignovat na svoji činorodost, s níž bedlivě dohlíží na každého a kontroluje, aby se ani nepokusil narušit jím hájená pravidla. A nejspíš prášky, které dostal po kolapsu v závodě, způsobí, že jeho skálopevné zábrany najednou padnou a on začne Anežku svádět dokonce neumělým striptýzem. 

Ačkoli byl doprovod opery pro Škampovo kvarteto zcela neobvyklý úkol, dokonce navíc s částečným zapojením do hereckých akcí, pod vedení Lady Valešové ho zvládl skvěle. Ostatně Lada Valešová, v Británii žijící česká dirigentka, klavíristka, komorní hráčka, vokální a jazyková poradkyně pro zahraniční sólisty při studiu českých oper, ale i neúnavná propagátorka české hudby má s podobnými projekty mnoho zkušeností. U nás jsme je mohli ocenit při velice zajímavém scénickém nastudování Janáčkova Zápisníku zmizelého, který byl na programu festivalu Janáček Brno. 

O nový pohled na Dvě vdovy byl v programu Smetanovy Litomyšle takový zájem, že organizátoři museli přidat další představení. Je dobře, že tím tato originální inscenace Dvou vdov neskončí. Dalšími zastávkami by měl být Birmingham, ukrajinský Lvov a nejspíš i Praha. 

Bedřich Smetana: Dvě vdovy – nový pohled

Hudební úprava pro smyčcové kvarteto a klavír Christopher Willis, anglický překlad David Pountney a Leonard Hancock, dialogy Graham Vick a Lorenzo Ponte.
Hudební nastudování Lada Valešová, režie Lorenzo Ponte, scénografie Alice Benazzi, kostýmy Giulia Rossena, choreografie Livia Bartolucci, světelný design Emanuele Agliati.

Osoby a obsazení: Karolina – Jeni Bern, Anežka – Clarissa Meek, Ladislav – Ronald Samm, Mumlal – Andrew Slater.

Škampovo kvarteto, klavír Filip Martinka.

Produkční spolupráce s Birmingham Opera Company

Festival Smetanova Litomyšl, Zámecká jízdárna, 19. června 2024.