Operní panorama Heleny Havlíkové (477) – Musica Florea a souboj bohů s obry na španělský způsob

Soubor Musica Florea pod vedením Marka Štryncla vnáší už více než třicet let do naší operní, ale i hudební krajiny výrazné nové podněty v oblasti tzv. staré hudby a historicky poučené interpretace, a to i na základě vlastní badatelské činnosti. Své produkce prezentuje také v Praze rámci svého cyklu Musica Florea Bohemica. Připomeňme, že takto jsme mohli vidět zpěvohru Lékař oční Vojtěcha Matyáše Jírovce, scénický melodram Kirké Václava Praupnera, rekonstrukci libreta Antonia Denziho Praga nascente da Libussa e Primislao s hudbou Antonia Vivaldiho, holdovací melodram Sub olea pacis et palma virtutis Jana Dismase Zelenky, Vesnický trh Jiřího Antonína Bendy nebo Operu o komínku, resp. Opera bohemica de camino a caementariis luride aedificato Karla Jana Loose. 

Pro letošní 22. ročník cyklu Musica Florea Bohemica Marek Štryncl zvolil u nás prakticky neznámou zarzuelu. Tento hispánský žánr hudebního divadla je u nás asi povědomější díky pěvecké soutěži Plácida Dominga, který jako madridský rodák napomáhá propagaci tohoto žánru tím, že z něj udělal jednu kategorii své věhlasné pěvecké soutěže Operalia.

Název zarzuely bývá odvozován od místa, kde se konaly první produkce – královské lovecké chaty poblíž Madridu pojmenované podle ostružiníků (zarzas), které tam rostly. Prošla v historii dlouhým vývojem, často vedeným snahou o vymezování hispánské kultury vůči italským nebo francouzským vlivům. Je chápána jako vyjádření španělské národní identity, jako španělské kulturní dědictví. Zarzuelu období baroka datovaného do let 1630–1750 obnovila od druhé poloviny 19. století romantická zarzuela, od níž se odvozuje řada regionálních variant ve španělsky mluvících zemích, zejména v Katalánsku, na Kubě, v Mexiku, Argentině nebo na Filipínách. Stala se jedním ze zdrojů tanga. Pro zarzuelu je typická kombinace vážných a komických, ba i satirických a později i sociálně kritických scén, a střídání hudebních čísel – instrumentálních, pěveckých – sólových, ansámblových i sborových, a tanečních se zapojením španělského folkloru a s mluveným slovem, často slangovým. Zarzuela je tak do jisté míry analogií k německému singspielu či francouzskému žánru opéra comique.

Děj barokních zarzuel zahrnuje náměty mytologické, historické, náboženské / biblické s oslavou katolických ctností a komické nebo pastýřské s tématy boje dobra a zla, lásky a nenávisti, věrnosti a zrady. I když zarzuela začala jako forma dvorní zábavy, s rozkvětem během tak zvaného španělského zlatého věku se z ní stal populární žánr veřejných divadel. K významným skladatelům barokní zarzuely patřili Juan Hidalgo (1614–1685), Juan de Navas (1650–1719), Sebastián Durón (1660–1716), Antonio de Literes (1673–1747), Francisco Courcelle (1698–1731) nebo José de Nebra (1702–768).

Z repertoáru barokních zarzuel Musica Florea vybrala Válku obrů / La guerra de los gigantes od Sebastiána Duróna. Tento španělský skladatel se po pozicích varhaníka a sbormistra při různých katedrálách po Španělsku v roce 1691 etabloval na madridském dvoře jako varhaník Královské kapely krále Karla II. a své místo si udržel i za vlády Filipa V. i jako ředitel Colegio de los Niños Cantorcicos. Pak se ale stal jednou z „obětí“ války o španělské dědictví, když byl obviněn z podpory arcivévody Karla Rakouského, zatčen, suspendován a nucen odejít do exilu ve Francii, kde působil u dvora Marie Anny Falco-Neuburské, vdově po králi Karlu II., v baskické Bayoně.

Těžiště Durónova kompozičního odkazu spočívá právě v zarzuelách, kterých se v kompletní podobě dochovalo deset. Válku obrů vznikla na objednávku hraběte Salvarierra a premiéru měla pravděpodobně v roce 1701 v Madridu jako součást oslav k oznámení svatby Filipa V. Španělského a Marie Luisy Savojské (v úvodní scéně je nevěsta označena zkrácenou verzí jména jako Melisa). Autor libreta, které vychází z první knihy Ovidiových Metamorfóz, není známý – i když v té době byli aktivní přední spisovatelé, kteří psali texty zarzuel, muzikolog Raúl Angulo podle omezenější kvality přisuzuje autorství spíše amatérskému libretistovi.

Válka obrů je sice formálně sevřená do jediného aktu strukturovaného do introdukce a šesti scén a složeného ze sólových, ansámblových i sborových tonadas se strofami (coplas) a refrény (estribillo) ve volné formě ABA, seguidilly, ariety, recitativu a menuetů, v provedení souboru Musica Florea trvala bez přestávky 80 minut, analogicky s nahrávkami této opery. Chytlavé melodie a poutavé rytmy této plně zpívané zarzuely vystihují svým výrazem vojensky energické situace, dramatické střety i něžné, tklivé a dojemné scény

Ačkoli Válka obrů stejně jako celý žánr barokní zarzuely upadl od poloviny 18. století v zapomnění (stejně jako třeba italská opera seria), dočkala se novodobého provedení v roce 1982 Komorním souborem Villa de Madrid pod vedením José Maríi Barquína, který také operu nahrál. Následně vyšlo několik moderních edic jediné dochované partitury psané jako pamětní rukopis, nikoli jako praktický materiál zamýšlený k interpretaci, objevila se další uvedení a bylo vydáno několik nahrávek (label Pan Classics v roce 2013, IBS Classical v roce 2019).

Příběh Války obrů je z hlediska dnešního diváka jednoduchý. Čerpá podle první knihy Ovidiových Metamorfóz z antické mytologie a zachycuje vítězný boj bohů žijícím na Olympu proti obrům, kteří se je rozhodli z jejich sídla vytlačit. Operu otevírá poměrně rozsáhlý prolog, ve kterém se sbor a alegorické postavy La Fama (Sláva), El Tiempo (Čas), La Inmortalidad (Nesmrtelnost) a El Silencio (Ticho) s mnohomluvnou květnatostí předhánějí, která z nich je nejvíce hodna opěvovat novomanžele, jejichž sňatek se slaví. Vlastní příběh začíná výstupem vůdce obrů Palanta, který svolává za vytrubování a bubnování své věrné k útoku na Olymp. Vládci bohů Jupiterovi se k obraně sídla bohů před mohutností a pýchou obrů žíznivých po triumfech nabízí Minerva. Přesvědčí ho, aby pomohl ještě Herkules, jakkoli není bohem. Herkules, pyšný na svoji sílu, rád vyhoví krásné Minervě, jejíž světlo se vymyká paprskům slunce a je odhodlán Olymp chránit. V běsnícím zápasu armád pod vedením Palanta a Jupitera s trojitým bleskem nejdřív bohové prohrávají, ale končí vítězstvím bohů. Minerva dostihne prchajícího Palanta a probodne ho svým kopím. Při oslavě vítězství bohů nad obry Minerva jako mstitelka nebeských křivd mění své jméno na vznešenou a krásnou Pallas.

Zejména u nás dnes už těžko někdo bez vysvětlujícího „návodu“ v programové brožuře k inscenaci dovodí, že Válka obrů byla psána jako politická alegorie. Role, ať už ty alegorické nebo mytologické, lze navázat na skutečné historické postavy a konflikt mezi habsburskou a bourbonskou dynastií, který vyústil od roku 1701 do Války o španělské dědictví. Příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně po vymření španělské větve Habsburků. Během následujících čtrnácti let se rozhořel v největší ozbrojený střet, do kterého se zapojily tehdejší evropské mocnosti sdružené do bourbonské a protifrancouzské koalice. 

Symbolika postav vychází z francouzského úhlu pohledu, takže Herkules, šampion bohů, symbolizuje krále Filipa V., kterého se nakonec Francouzům podařilo udržet na španělském trůnu, Jupiter Filipova dědečka, francouzského Krále Slunce Ludvíka XIV., statečná Minerva královnu Marii Luisu Savojskou, manželku Filipa V. a vůdce obrů Palante reprezentuje nepřátelského arcivévodu Karla Rakouského.

Pražskému uvedení Války obrů, které gradují bouřlivých válečným střetem, předcházela skutečná bouřka, která se v pátek 12. července přehnala nad Prahou. Mírný deštík, do kterého se liják po deváté hodině večerní proměnil, už produkci neohrozil – i díky tomu, že hráči orchestru byli chráněni stanem na boku jevištní konstrukce Florea Theatrum. 

Ačkoli obsazení orchestru Musica Florea bylo pro Válku obrů početně i druhově skromnější (čtvery housle, violoncello, kontrabas; z dechových nástrojů pouze trubka, dále bicí, varhanní pozitiv, teorba a harfa), díky akustice dvorany Lichtenštejnského paláce se hudba nesla v plném zvuku. Zejména temperamentní árie s trubkami, kastanětami nebo výraznějším partem tympánů, ale i Štrynclova hra na kytaru, kterou stíhá při dirigování, do provedení vnesly patřičnou razanci a dramatičnost. Stejně tak „stačil“ pěvecký sbor Collegium Floreum, tentokrát pouze v osmičlenném obsazení po dvou sopránech, mezzosopránech, altech a tenorech. 

Zdánlivou jednotvárnost pěveckého obsazení rolí pro ženské hlasy oživil Marek Štryncl oborově různorodým obsazením: světlým zářivým sopránem znělým ve všech polohách dominovala inscenaci Helena Hozová jako smělá, statečně odhodlaná Minerva. Temnější barvu a rozsah až do velmi hlubokých poloh do provedení vnesla španělská mezzosopranistka Marta Infante v roli bojovného násilnického monstra, obra Palanta. Ostatně už v roce 2019 se Marta Infante se souborem Musica Florea představila procítěním afektů jako Vlasta v rekonstrukci libreta Antonia Denziho Praga nascente da Libussa e Primislao s hudbou Antonia Vivaldiho a v roce 2021 uplatnila virtuózní koloratury jako Tamari ve Vivaldiho opeře Il Farnace. Infante má s rolí Palanta zkušenosti už od roku 2017 z inscenace Války obrů se soubory Orquesta Barroca de Granada a Iliber Ensembl pod hudebním vedením Daría Maronena v režii Alejadra Gómeze, později zachycené i na audionahrávce. Bylo zřejmé, že Infante využívala výhodu rodilé mluvčí. Její lamento, ve kterém s velkou škálou výrazu a výborné deklamace obohatila ve vazbě na text zpěv zmírajícího obra, se stalo vrcholem provedení. 

Ozvláštněním bylo obsazení Jupitera kontratenoristou Vojtěchem Pelkou. I když se v nižším rejstříku jeho hlas vedle ženských kolegyň zatím výrazněji neprosazoval, v sopránové poloze se zaskvěl znělostí a vypracovanou pěveckou technikou. A lze si velmi přát, aby se talent tohoto nadaného pěvce dále rozvíjel. V této silné sestavě sólistů soprán Michaely Šrůmové přece jen poněkud zanikal, ačkoli právě z její role Herkula s robustním kyjem měla vyzařovat “neohrožená zuřivost, mužná dychtivost, odvážná kuráž bojovníka, ohnivý zápal”, jak určuje text libreta a zároveň vyjadřuje hudba.

Musica Florea využila pro inscenaci již tradičně své Florea Theatrum, převoznou repliku barokního jeviště se zadním prospektem, sufitami a perspektivně malovanými posuvnými bočními kulisami, patřičně „historicky“ vrzajícími. V měkkém spodním a bočním svícení navozují barokní divadelní iluzi perspektivy. Jak v úvodu připomněl Marek Štryncl, tato stavba restaurátora a kunsthistorika Jiřího Bláhy slouží souboru Musica Florea už 13 let. Pro Válku obrů byl použit sloupový sál, lesnatá krajina a vojenský stan. 

Současný rozmach uvádění barokních oper při režijním uchopení osciluje od modernizací a roubování současných příběhů na originální partituru po zachovávání nám dnes známých principů historicky poučené interpretace i pro inscenační tvar. Ze stálých spolupracovníků souboru Musica Florea byla režie i choreografie Války obrů svěřena Andree Miltnerové (mj. spolupracovnice Davida Radoka na inscenacích Arsildy v SND a Salome i Rusalky v brněnském Národním divadle). Zůstala u respektování základních pravidel se statickým setrváním postav v popředí jeviště při minimu základních akcí a ilustrativní gestiky textu pažemi. Tento rámec oživovala choreografie vycházející z barokních tanců trojice tanečnic – Romany Konrádové, Kláry Svobodové a Lucie Holánkové – s rekvizitami obřích vějířů, kopí a v závěru vlajek. Ze scénických poznámek lze dovodit, že někdejší madridské provedení bylo přece jen divácky atraktivnější, když Jupiter má odlétat na zádech orla a Minerva na hřbetě draka. Skály se měly vznášet k nebi, sopečné hory naskládané jedna na druhou si libretista představoval jako žebřík, po němž obři vystoupili na Olymp. A plameny, které z nich šlehaly, měl Herkules proměňovat v rozpadající se popel. 

Kostýmy barokního stylu Christophera Vinze zdůrazňovaly atributy typické pro dané postavy – Čas s přesýpacími hodinami, Nesmrtelnost s korunkou a kruhem, Sláva s vavřínovým věncem a trubkou a Ticho s černým pruhem přes oči a klíčem. Jupiter byl vyzbrojen „žezlem“ s trojitými blesky na obou koncích, Minerva kopím, kyrysem a přilbou s pery, Herkules kyjem.

I když tato první „ochutnávka“ barokní zarzuely u nás nejspíš nespustí lavinu zájmu o tento žánr, uvedení Války obrů poskytlo divákům zaplněného nádvoří Lichtenštejnského paláce příležitost seznámit se s další podobou barokního hudebního divadla. 

Sebastián Durón: Válka obrů
Hudební nastudování, dirigent a kytara Marek Štryncl, režie a choreografie Andrea Miltnerová, scénografie Václav Krajc a Jiří Bláha, kostýmy Christopher Vinz, světelný design Prokop Vondruška.

Osoby a obsazení: Fama (Sláva) / Palante – Marta Infante, Inmortalidad (Nesmrtelnost) / Minerva – Helena Hozová, Silencio (Ticho) / Hercules – Michaela Šrůmová, Tiempo (Čas) / Jupiter – Vojtěch Pelka
Taneční role: Romana Konrádová, Klára Svobodová, Lucie Holánková.

Orchestr Musica Florea, sbor Collegium Floreum
Florea Theatrum na Letní scéně Hudební a taneční fakulty HAMU, Lichtenštejnský palác, 12. července 2024.