Operní panorama Heleny Havlíkové (479) – Londýnský Andrea Chénier a Pappanovo temperamentní rozloučení s královskou Covent Garden

Italský skladatel Umberto Giordano, veristický souputník Pucciniho, Leoncavalla a Mascagniho, vstoupil do povědomí hudebního světa v roce 1888, kdy svou první operu Marina přihlásil do soutěže vydavatele Sonzogno o nejlepší jednoaktovou operu. Sice nevyhrál (cenu získal Mascagni za Sedláka kavalíra), ze 73 uchazečů byl šestý, ale jako nejmladší účastník soutěže porotu zaujal – a dostal objednávku na novou operu.

Za svůj život dokončil dvanáct oper, na světová operní jeviště pronikly a udržely se jen dvě: Andea Chénier (1896, Milán, La Scala) a Fedora (1898, Milán, Teatro Lirico). Důvodem, který přispěl k jejich úspěchu, bylo výrazné sepětí hudby s textem kvalitního libreta – to k Andrea Chénierovi je dílem zkušeného libretisty Luigiho Illicy, který se proslavil hlavně spoluprací s Giacomem Puccinim (La bohème, Tosca, Madama Butterfly). Pro Chéniera (původně psaného pro skladatele Alberta Franchettiho) si zvolil atraktivní téma „láska za časů revoluce“. V tomto případě Illica nevyšel z literární předlohy, ale vytvořil vlastní autorské dílo – opíral se přitom o studium historických materiálů o francouzské revoluci, s nimiž ovšem nakládal velmi volně.

André Chénier (1762–1794) je reálná postava: francouzský básník, kterého semlel jakobínský teror Francouzské revoluce. Těsně před jeho pádem ho revoluční tribunál odsoudil v roce 1794 k trestu smrti gilotinou. Na tomto historickém základu vystavěl Illica fiktivní příběh milostného trojúhelníku – o Maddalenu, dceru hraběnky z Coigny, usilují dva muži: básník Chéniér a Gérard, sluha na zámku v Coigny, kterého revoluce vynesla na výsluní. Na pozadí velkoleposti i bídy francouzské revoluce Illica sklenul tragické divadelní drama nabité emocemi uprostřed revolučního běsnění, jemuž dodal Giordano veristicky expresivní hudbu.

Právě tato intenzita emocí byla jedním z důvodů, proč si Sir Antonio Pappano vybral Giordanova Chéniera pro své rozloučení s pozicí hudebního ředitele londýnské Královské opery na konci sezony 2023/24 (bude zde ovšem působit nadále jako hostující dirigent). Ve veristickém stylu Giordanova zhudebnění dal Pappano naplno průchod svému italskému temperamentu, který má v krvi. Přenos pod jeho taktovkou oplýval vzletnou melodikou, hýřil vypjatými vášněmi lásky i nenávisti, mohutnými sbory revolučního patosu a podobně exponovaným orchestrem. I představení Chéniera potvrdilo, že maestro Antonio Pappano za své více než dvě desítky let trvající úctyhodné éry zařadil operní soubor Covent Garden mezi ty nejrespektovanější operní domy. Kolegové na něm během přestávkových rozhovorů oceňovali jeho neuvěřitelnou energii, muzikantskou intenzitu, nekonečnou vášeň pro operu a cit pro divadlo, přívětivost bez jakéhokoli elitářství, přátelskost, srdečnost. Velmi poučný byl sestřih Pappanovy práce se sólisty. My diváci a posluchači milujeme Pappana také jako zasvěceného inspirativního popularizátora hudby a entuziastického průvodce jím uváděnými díly. Atmosféra, která i během přenosu provázela Pappanovo loučení, naznačila, že pro Jakuba Hrůšu nebude snadné Pappana v pozici hudebního ředitele vystřídat.

Inscenace režiséra Davida McVicara vznikla pro londýnskou Královskou operu již v roce 2015, letošní, třetí obnovení připravil Thomas Guthrie. Jakkoli má opera Andrea Chénier mnoho témat evokujících paralely se současností, zkušený skotský režisér David McVicar, který působí na nejprestižnějších operních scénách světa, věrně a v tom nejlepším slova smyslu tradičně převedl do divadelní „řeči“ dramaticky vypjatý příběh z období francouzské revoluce let 1789–1794. Se scénografem Robertem Jonesem pro tuto historickou fresku vytvořili realistickou scénu – zlatem se třpytící síň zámku hraběnky z Coigny s křišťálovými lustry, průhledy do ulic revoluční Paříže s popravčí károu svážející odsouzené, lidový revoluční tribunál a nakonec vězení St. Lazare (kde milenci stráví svou jedinou a současně poslední společnou noc před popravou). Autentickou atmosféru revoluční Paříže dotvořily i kostýmy Jenny Tiramani, podle přestávkového rozhovoru historicky poučené do nejmenších detailů včetně použitých materiálů i způsobu šití. Ostatně, že David McVicar Giordanovi rozumí, jsme se mohli přesvědčit, když MET vloni zařadila do kinopřenosů podobně úspěšně režijně pojatou Fedoru.

Lesku dodali přenosu nejen představitelé tří stěžejních rolí, ale celé vyrovnané obsazení dvacítky dalších rolí včetně sboru. Inscenaci dominoval jako Andrea Chénier tenorista Jonas Kaufmann. Role vzpurného básníka mu padla jako ulitá, z komplexnosti jeho pěveckého i hereckého výkonu bez jakéhokoliv zakolísání vyzařovalo podmanivé charisma. Když ruku v ruce s Maddalenou odcházejí v protisvětle vstříc společné smrti, bylo to opravdu vrcholné finále vybičovaných emocí.

V roli Maddaleny z Coigny vystoupila americko-kanadská sopranistka Sondra Radvanovsky, uznávaná specialistka na italskou operu. V prvním dějství na zámku v Coigny bylo třeba si zvyknout na to, že se Giordanovo uchopení role jako mladé šlechtičny, dychtivé poznávat život přece jen vizuálně dostávalo do rozporu s věkem i vzhledem dospělé ženy, ke které už holčičí způsoby (ani excesivní vibrato) „nesednou“. S postupujícím dějem však už mohla Radvanovsky plně rozvinout svůj mladodramatický soprán i zkušenosti s touto rolí (Maddalenu zpívala už v roce 2018 v Barceloně, kde si dokonce diváci vytleskali opakování árie La mamma morta ).

O překvapení se v přenášeném představení postaral debutující ještě ne ani čtyřicetiletý mongolský barytonista Enkhbatyn Amartüvshin, obsazený do role Gérarda. Hlavně pěvecky postihl vývoj této komplikované postavy od revoltujícího zámeckého sluhy přes strmý vzestup mezi vrcholné představitele revoluce – až po (pozdní) prohlédnutí marnosti své snahy získat Maddalenu násilím a pokus milence ještě zachránit. Pěveckým výrazem vyjádřil muže zmítaného nenávistí, žárlivostí i revolučním nadšením a deziluzí, když se vzepře své pozici sloužícího svým pánům, aby zjistil, že i za revolučního běsnění je z něj zase jen slouha. Díky jeho temnému kantabilnímu barytonu se mu dalo věřit, že přes všechnu nenávist vůči panstvu, kterému musel jeho rod tvrdě sloužit, nakonec potlačil svou lásku ke šlechtičně Maddaleně a pokusil se ji i jejího milence Chéniera zachránit před popravou.

Z plejády ostatních postav i malé plochy svých rolí dokázaly využít například Elena Zilio, ve věku 83 let(!) jako dojemná slepá Madelon, která předává „revoluci“ svého posledního vnuka, Rosalind Plowright, legendární Maddalena s Chénierem José Carrerasem v 80. letech (a skvělá Kostelnička v MET v roce 2003), tentokrát v roli panovačné Hraběnky z Coigny (dříve zpívala Maddalenu) nebo Alexander Kravets jako úlisný záludný špeh Neuvěřitelný, který váhajícího Gérada přiměje k sepsání obžaloby proti Chénierovi.

Královská opera tak dovršila Giordanovým Chénierem sezonu kinopřenosů 2023/24 svých operních produkcí (vedle baletních) způsobem, který by si příznivci této formy operních inscenací neměli nechávat ujít. Distributor alternativního obsahu do kin Pannonia Entertainment CZ, který zajišťuje přenosy do dvaceti dvou měst České republiky, je opatřuje českými titulky včetně překladů úvodního slova a přestávkových rozhovorů. I když jsme pro Českou republiku museli oželet přenos nové inscenace Rusalky, z inscenací Wagnerova Zlata Rýna (dirigent Antonio Pappano, režie Barrie Kosky), Pucciniho Madama Butterfly (dirigent Kevin John Edusei, režie Moshe Leiser a Patrice Caurier), Bizetovy Carmen (dirigent Antonello Manacorda, režie Damiano Michieletto) a nyní i Giordanova Chéniera bylo jasné, že jsou nejen srovnatelné s těmi z Metropolitní opery, ale mnohdy je předčí.

Od nastávající sezony se Královská opera přejmenovala na Královský balet a operu, aby zohlednila oba soubory, které zde působí. A nabídka přenosů bude opět atraktivní. Z těch operních sezonu v říjnu zahájí legendární inscenace Figarovy svatby v režii Davida McVicara pod taktovkou Julie Jones. V únorovém přenosu nové inscenace Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha v hudebním nastudování Antonella Manacordy a v režii Damiana Michieletta bude bezesporu atraktivní obsazení titulní role Juanem Diegem Flórezem. V květnu bude na programu Pucciniho Turandot (dirigent Rafael Payare, režie Andrei Serban) se Sandrou Radvanovsky v hlavní roli. A v červnu na Zlato Rýna naváže opět dirigent Antonio Pappano a Barrie Kosky Valkýrou. Je dobře, že vedle kinopřenosů z Metropolitní opery můžou čeští diváci sledovat operní produkce dalšího nejvýznamnějšího operního domu na světě.

Umberto Giordano: Andrea Chénier

Hudební nastudování/dirigent Antonio Pappano, režie Cavid McVicar, režie revivalu Thomas Guthrie, scéna Robert Jones, kostýmy Jenny Tiramani, světelný design Adam Silverman, choreografie a pohyb Andrew George, choreografie revivalu (1. dějství) Agurtzane Arrien, režie přenosu do kin Peter Jones.

Osoby a obsazení: Carlo Gérard – Enkhbatyn Amartüvshin, majordomus – Simon Thorpe, starý zahradník – Richard Holliday, Maddalena z Coigny – Sondra Radvanovsky, Bersi – Katia Ledoux, hraběnka z Coigny – Rosalind Plowright, Pietro Fléville – William Dazeley, Filandro Fiorinelli – Rich Gittins, Andrea Chénier – Jonas Kaufmann, abbé – Aled Hall, Mathieu – James Cleverton, Orazio Coclite – Michael Kenneth Stewart, Neuvěřitelný – Alexander Kravets, Roucher – Ashley Riches, Maximilien Robespierre – Andrew Hobday, Madelon – Elena Zilio, Madelonin vnuk – Markel Stewart-Arrien, Fouquier-Tinville – Eddie Wade, Laval-Montgomercy – Irine Hardy, Dumas – Jamie Woollard, Gravier de Vergennes – Richard Holliday, Idia Legrey – Judith Georgi, Schmidt – Jeremy White.

Orchestr a sbor Královské opery.

Koprodukce s China National Centre for Performing Arts v Pekingu a San Francisco Opera

Záznam z představení Královské opery 5. června 2024, recenzován přenos v kině MAT 17. července 2024.