Operní panorama Heleny Havlíkové (480) – Závěr Letních slavností staré hudby bez překvapení

Operní inscenace bývají u nás součástí programu řady letních festivalů staré hudby – Hudební festival Znojmo, Musica Florea Bohemica, Komorní festival Český Krumlov s Barokní nocí, Opera Schrattenbach nebo Festival barokních umění Český Krumlov. V případě Letních slavností staré hudby jsou operní produkce v posledních letech spíš ozvláštněním nápadité dramaturgie ve formě koncertního uvedení se scénickými prvky. Plně divadelní inscenace, zpívané a taneční, zařazovaly Letní slavnosti do svého programu hlavně s prvním desetiletí své existence a využívaly pro ně různé prostory. Hned na poačátku Letních slavností v roce 2001 to byla baletní serenata Johanna Heinricha Schmelzera Hercules und Onfale ve Vrbatovské zahradě, pak novodobá premiéra komorní opery Antonia Caldara La Contesa de´ Numi v barokním refektáři kláštera dominikánů v Jilské ulici v Praze, v Dvořákově síni Rudolfina následoval další rok večer nazvaný Balet pro krále Slunce s francouzskými dvorskými tance na dvoře Ludvíka XIV., v roce 2004 pak renesanční hra s tanci a pantomimou Šachy na nádvoří Nosticova paláce v Praze, potom tance barokní Evropy pod názvem Ballet des Nations v Divadle pod Palmovkou. V letech 2006 i 2007 program Letních slavností přinášel dokonce dvě produkce: Pergolesiho La serva padrona v Barokním knihovním sále v pražské Melantrichově ulici a baletní večer Don Juan v Divadle na Vinohradech, potom renesanční taneční podívaná inspirovaná obrazem Leonarda da Vinciho Dáma s hranostajem a barokní improvizace Scapinova šibalství, obě v Divadle ABC a v roce 2008 Cestopis tanečního mistra v trojském zámku a slavná Molièrova komedie ve Státní opeře. Pak se frekvence divadelních produkcí začala snižovat: Hudbu barokních benátských ulic a paláců přinesl v roce 2009 v Rudolfinu Večer v Benátkách, v následujícím roce v Divadle Hybernia barokní baletní Putování Evropou, po roční přestávce se do programu dostala hudebně-divadelní adaptace slavného románu Don Quixote (2012). V roce 2015 Collegium Marianum začalo poprvé spolupracovat se souborem Buchty a loutky v Cavalliho opeře Calisto, uvedené ve Státní opeře. Další inscenace se objevily až v roce 2019 s hudebně tanečními produkcemi Večer pro krále v Rudolfinu a Balet o kávě v Divadle ABC. A loni ve vršovickém Vzletu se odehrál renesanční maškarní ples s názvem Terpsichoré.

Je to úctyhodný výčet. V jeho kontextu je ovšem zařazení inscenace Händelovy opery Acis a Galatea do festivalového programu posledních let spíše výjimkou. Ovšem nejen z hlediska festivalové dramaturgie. Volba této produkce do jubilejního čtvrt stoletého výročí, se vymykala i tím, že nešlo o festivalovou premiéru, ale naopak o derniéru inscenace, kterou má rezidenční festivalový soubor Collegium Marianum na repertoáru už od roku 2017 a její záznam je stále dostupný v iVysílání České televize.

Rozumím, že tímto představením chtěly Letní slavnosti letos připomenout sólistku Patricii Janečkovou, která byla v této inscenaci typově ideální představitelkou Galatey a která loni zemřela v pouhých 25 letech. Lze vnímat, že při jubilejním 25. festivalovém ročníků byl Acis a Galatea jakýmsi ohlédnutím. A publikum zájem projevilo – Divadlo ABC bylo v úterý večer vyprodané. Nicméně si myslím, že festival takového renomé, které si Letní slavnosti za ta léta vytvořily a stále udržují, by ve svém programu měl uvádět novinky. A pro barokní inscenaci najít vhodnější prostor než standardní kukátkové uspořádání „moderního“ divadla. Tím spíš, že právě na výběru adekvátních míst podle zaměření programu si Letní slavnosti velmi zakládají.

Ani volbou titulu, a v tomto případě ani výběrem verze Händelova díla na námět Acise a Galatey nepřišlo Collegium Marianum s „objevem“, zejména ve srovnání s dřívějšími scénickými projekty Letních slavností a s počiny souborů Ensemble Damian, Musica Florea, Czech Ensemble Baroque nebo Hof-Musici.

Připomeňme, že Händel zhudebnil tento v baroku tak oblíbený pastorální námět hned několikrát. Vychází ze 13. knihy Ovidiových Proměn o lásce vodní nymfy Galatey a pastýře Acise, kterou zničí jednooký kyklop Polyfémus – v divoké žárlivosti po Acisovi hodí balvan. Galatea krev mrtvého Acise promění v nesmrtelný pramen. Nejprve ho zpracoval během svého raného italského období v roce 1708 jako italskou serenatu (takto jsme dílo Aci, Galatea e Polifemo mohli vidět v rámci festivalu Smetanova Litomyšl v Nových Hradech v roce 2017). Z roku 1718 je první anglická dvouaktová verze Acis and Galatea na libreto Johna Gaye s doplňky Alexandera Popeho a Johna Hughese. Je pravděpodobné, že se Händel inspiroval ovlivněno anglickými pastorálními operami Johanna Ernsta Galliarda a Johanna Christopha Pepusche uváděnými v Theatre Royal, Drury Lane na počátku 18. století. Jak bylo obvyklé, žánrové označení není vyhraněné a kolísá mezi maskou, serenatou, pastorální operou nebo prostě „malou operou“. Dnes je tato verze označovaná jako cannonská podle místa své premiéry v sídle hraběte z Carnarvonu, později vévody z Chandosu, nejspíš v zahradě s vodotrysky a fontánami, což mohlo dodat uvedení tu správnou atmosféru. Händel tuto verzi Acise a Galatey pak ještě několikrát, až do roku 1941, rozšiřoval a upravoval na anglické i italské texty. Opery se pak „zmocnila“ řada upravovatelů, včetně například Wolfganga Amadea Mozarta.

Collegium Marianum se spokojilo s dnes nejčastěji uváděnou první cannonskou verzí této Händelovy pastorální opery (ovšem s přidaným refrénem sboru Happy we k duetu Acise a Galatey po jejich šťastném shledání, který v původní cannonské verzi nebyl). Acis a Galatea patřila už za Händelova života k jeho nejčastěji uváděným dílům. U nás anglickou verzi po řadě nastudování zejména v rámci JAMU uvedl v roce 2005 na Hudebním festivalu Znojmo Czech Ensemble Baroque a pak ještě například v roce 2011 na festivalu Musica Holešov. Navíc je dnes dostupná na velkém množství nahrávek. Collegium Marianum se tak ocitlo v bezprostřední konkurenci takových veličin historicky poučené interpretace, jakými jsou John Eliot Gardiner, Trevor Pinnock, William Christie nebo Christopher Hogwood.

Orchestr Collegium Marianum s respektem k původnímu komornímu složení s houslemi zastoupenými pouze dvěma hráči, pod vedením Jany Semerádové, která se suverénně zhostila i exponovaného flétnového partu na různé verze tohoto nástroje, mě tentokrát nepřesvědčil jistotou souhry (hlavně v hobojích) a bohatším výrazem. K němu přitom zvukomalebnost Händelovy partitury skýtá spoustu variabilních příležitostí od něžné pastorální idylky po děsivé dunění sopky Etny při výstupu zuřivého Polyféma.

V pěveckém obsazení se skvěla jména sólistů s velkými zkušenostmi s historicky poučenou interpretací: Sopranistka Helena Hozová jako Galatea, tenorista Vojtěch Semerád jako Acis s vypracovaným přechodem až do kontratenorové polohy, ale i tenoristé Ondřej Holub a Tomáš Lajtkep v rolích rádců Damona a Cordiona. Ti všichni mají vyrovnané, intonačně naprosto spolehlivé hlasy vycvičené na barokní repertoár. Ale jakoby zapojení herecké složky, na kterou většina z nich není zvyklá, odčerpalo jejich soustředění na bohatší paletu výrazu nad rámec jemné pastorálně idylické nálady a velmi střídmého zdobení opakovaných částí árií ve standardním schématu oper seria A-A´-B-A´´-A´´´´. I díky charakteru a partu obra Polyféma i divadelním zkušenostem vnesl do inscenace větší dynamiku až Roman Hoza, byť nejhlubší polohy basového partu v hlasovém rozsahu tohoto barytonisty neměly až takovou razanci.

Collegium Marianum ke scénickému provedení Acise a Galatey přizvalo alternativní loutkový soubor Buchty a loutky – po předchozí zkušenosti s jinou operou podle Ovidiových Proměn, Cavalliho Calisto. I když se uvádění barokních oper formou loutkového divadla může opřít o historicky doloženou praxi, osobitá poetika souboru Buchty a loutky založená na improvizaci a ironickém nadhledu při aplikaci na operu s pevně daným tvarem vyzněla v celkovém výsledku fádně. Jakkoli je obtížné vymyslet zejména pro první polovinu Acise nosné inscenační řešení, když ji vyplňují touhy každého z milenců po přítomnosti toho druhého. Inscenace Buchet a loutek se však v Acisovi scvrkla na jednoduchou ilustraci s ptáčky, motýly, kameny, které se pohupují zavěšené na „prutech“. Tu a tam se objevily vtípky, když se rokoková paruka změnila (mnohokrát) v ovečku, když Coridonovo rozjímání o peripetiích milostných námluv má podobu tokání dvou ptáčků, s pery čouhajícími ze zadní části kalhot rokokových kostýmů Tomáše Lajtkepa a Ondřeje Holuba. Nebo když na jevišťátko „vyskakují“ další a další ploché kulisy pramenů, potůčků a zřídla. Jenže jejich sporadičnost během dlouhých devadesáti minut nemohla představení zachránit. Naivistické herectví sólistů mohlo zpočátku působit půvabně, ale brzy bylo zřejmé, že to není inscenační záměr, ale maximum možností v tomto oboru (kromě Romana Hozy) v podstatě amatérů.

Poletující pet lahev jako symbol vodní víly Galatey z celkového stylu neústrojně trčela stejně jako kubisticky pojednaný obr, který jen při shazování kamene dostane podobu obřího kyklopa, nikoli však s jedním okem, ale dvěma – jedním zraněným a zavřeným. Režisér Vít Brukner nevyužíval divadelní zázraky, které loutkové divadlo nabízí a ve kterých si barokní divadlo tak libovalo. Nepomohla ani kombinace dřevěných marionet, tu a tam stínového divadla a sólistů, většinou odsouzených stát uprostřed malého jevišťátka, takže byli vidět jen od pasu nahoru a nesměle se snažili o náznaky barokní gestiky.

Osobitost souboru Collegium Marianum (i Buchet a loutek) i jedinečnost Letních slavností staré hudby je jinde než v takovém nastudování Acise a Galatey – v objevitelské nápaditosti festivalové dramaturgie i zvaní u nás neznámých zajímavých a kvalitních interpretů.

Georg Friedrich Händel: Acis and Galatea, HWV 49a

Hudební nastudování Jana Semerádová, režie Vít Brukner, scéna a loutky Barbora Čechová a Kateřina Housková, kostýmy Markéta Stormová, světla Lukáš Valiska.

Osoby a obsazení: Helena Hozová – Galatea, Vojtěch Semerád – Acis, Ondřej Holub – Damon, Roman Hoza – Polyphemus Tomáš Lajtkep – Coridon.

Buchty a loutky: Vít Brukner Marek Bečka Zuzana Bruknerová Radek Beran.

Collegium Marianum: Jana Semerádová umělecká vedoucí a flétny, Stefano Barneschi, Magdalena Malá – barokní housle, Nele Vertommen – barokní hoboj, zobcová flétna, Vojtěch Podroužek – barokní hoboj, Kryštof Lada – fagot, Ján Prievozník – kontrabas, Hana Fleková – barokní violoncello, Jan Krejča – teorba, Marek Čermák – cembalo.

Letní slavnosti staré hudby, Divadlo ABC, 6. srpna 2024.