Operní panorama Heleny Havlíkové (482) – New Opera Days Ostrava (první část)
- Sedmý ročník NODO jako zrcadlo dnešní doby
- Sugestivně zneklidňující Zaprodanec Františka Chaloupky
- Oběť? Zločinec? Hrdina?
- (Ne)Pomíjivý puls
Sedmý ročník NODO jako zrcadlo dnešní doby
NODO je u nás nejvýraznější platforma pro hledání současných podob komplexního žánru hudebního divadla, navíc s výraznými mezinárodními přesahy. Toto bienále (mezi Ostravskými dny v lichých letech), uvedli v roce 2012 v život Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, a Petr Kotík, skladatel a od roku 2001 umělecký šéf Ostravského centra nové hudby.
NODO otevírá prostor pro začínající tvůrce, nová díla ovšem objednává také u již zavedených skladatelů. Pro NODO například vznikla ne/opera Martina Smolky a Jiřího Adámka Sezname, otevři se!, kterou stále považuji za nejzajímavější hudebně-dramatické dílo posledních let u nás.
NODO zároveň seznamuje české publikum s operami, které u nás do té doby nezazněly. Často jde o klíčová díla 20. století. Mezi mimořádné objevy a zážitky řadím kafkovskou operu Salvatora Sciarrina La porta della legge, Ligetiho smršť emocí beze slov v Aventures, Xenakisovu Oresteiu, první uvedení šestinotónové opery Aloise Háby Přijď království Tvé nebo zvukově-prostorový monument Luigiho Nona Prometheus.
Jak shrnula výkonná ředitelka Ostravského centra nové hudby Renáta Spisarová, NODO se zaměřuje na experimentální operní scénu a interprety, kteří dokážou v limitním čase pouhých deseti dnů flexibilně reagovat na dané podmínky a s mimořádným nasazením a tvořivostí připravit nastudování nových oper nebo kompozic bez inscenační tradice. Často způsobem, který vzbuzuje lítost, že životy inscenací s festivalem většinou končí. Některá díla ovšem festival „nastartoval“ k dalšímu uvádění. Renáta Spisarová si je vědomá, že NODO není jediný evropský takto zaměřený festival, nicméně pro NODO je typické, že i přes rizika s tím spjatá ponechává skladatelům i inscenačním týmům tvůrčí svobodu. A má pravdu, že si NODO od roku 2001 vybudovalo divácké zázemí a sjíždějí se na něj i zahraniční novináři.
A Jiří Nekvasil v rozhovoru pro časopis Harmonie přiblížil „provozní“ stránku inscenací NODO: “Produkce pro NODO vznikají ve velkém nasazení v průběhu asi dvou týdnů. Toto nasazení se týká naprosto všech – zpěváků, hráčů, dirigentů, inscenátorů, ale zejména techniků. Mnohdy na ně klademe naprosto nestandardní požadavky. Zkoušíme mnohdy nevyzkoušené. Vstupujeme do mnoha rizik, ale s vědomím, že výsledek musí být co nejlepší a nejpůsobivější… Realizační limity a specifický způsob práce chápeme jako jednoznačnou výzvu. Je to pro nás velká divadelní laboratoř. Naší devízou je pochopitelně dlouholetá profesionální divadelní zkušenost s různými divadelními formáty.
… Základním prostorem pro konání produkcí NODO zůstávají obě velká divadla Národního divadla moravskoslezského – Divadlo Antonína Dvořáka a Divadlo Jiřího Myrona. Tyto prostory disponují špičkovým profesionálním technickým zázemím a jeho obsluhou. To je logický základ, bez kterého by NODO v této podobě nemohlo existovat… Důvěrná znalost našich divadel, jeho zázemí, technických možností, včetně našeho dekoračního fundu, je v tomto pochopitelně také výhodou. V těchto inscenacích jsme si mnohdy vyzkoušeli scénické postupy a koncepty, které se v repertoárovém provozu nedají takto realizovat. Je to pro nás tvůrčí dílna, kreativní prostor umožňující jedinečná setkání mnohdy s velmi pozoruhodnými tvůrci a interprety, ale zejména díly, která vyžadují „jiný způsob čtení“ a interpretace.
V obou těchto divadlech jsme však schopni zrealizovat maximálně čtyři večery, přitom některé programy se skládají ze dvou, sice kratších, ale zcela odlišných oper s různými realizačními týmy. Pokud chceme – a to rozhodně chceme – realizovat na NODO více kompozic, musíme hledat a najmout pro ně další prostory.”
Mimodivadelní prostory bývají inspirativní a dodávají produkcím další rozměr: V předchozích ročnících to bylo Trojhalí Karolina, různé části Dolu a Provozu Hlubina, multižánrové centrum Cooltour nebo dokonce Ski areál Opálená pro operu Miroslava Tótha Nulanus. Letos si NODO vyzkoušelo Divadlo loutek a basketbalovou halu Tatran, která splňovala požadavek výšky pro akrobatickou produkci.
Letošní 7. ročník NODO, který se konal od 26. do 30. června 2024, měl během těchto pěti dní na programu sedm inscenací. Z kompozic, které vznikly na objednávku festivalu, na něm poprvé zazněly dvě opery českých skladatelů: The Sell-Out / Zaprodanec Františka Chaloupky a Až tu všichni budou Haštala Hapky vedle opery amerického skladatele Iana Davise Ephemeral Pulse / Pomíjivý puls. Dvě díla byla uvedena ve světových premiérách: IMPACT – vnitřní cesta ze tmy Amira Shpilmana a Shiran Eliaserov a Hořký konec Russolův Luigiho Russola, Petra Rezka a dalších. Pro první české provedení byly vybrány Passion / Vášeň Pascala Dusapina a The Little Lives / Malé životy Ann Cleare.
Sugestivně zneklidňující Zaprodanec Františka Chaloupky
František Chaloupka (*1981) není v rámci Ostravského centra nové hudby žádný nováček. Už v letech 2005 a 2007 se stal stipendistou Institutu Ostravské dny a na festivalu Ostravské dny zazněla řada jeho orchestrálních skladeb. Do oblasti hudebního divadla vstoupil hned na prvním ročníku NODO v roce 2012 imerzivní erotickou operou-instalací Eva a Lilith s kombinací mytologického příběhu těchto dvou kontrastních archetypálních postav a analogických výjevů napříč reálnou historií. V rámci Ostravských dnů v roce 2023 jeho čtvrthodinovou flashmobovou operu Rozlučka se svobodou pro e-koloběžky, kolečkové brusle a hoverboardy v rytmu techno-optimismu u obchodního centra Forum Nová Karolina řešila policie. Nyní na objednávku NODO vznikl Zaprodanec. Operu považuje Chaloupka za královský žánr.
Z inscenace v hudebním nastudování Bruna Ferrandise a v režii Rocca jsem odcházela se spoustou znepokojivých otázek a paralel se současností, které ve mě Chaloupkova dystopie vyvolala.
Ke své téměř dvouhodinové „filozofické dramédii“ si Chaloupka za dramaturgické spolupráce Petra Jana Kryštofa vytvořil libreto v angličtině jako současné globální lingua franca. Podle Chaloupky je to stejně jako v životě: drama i komedie zároveň… Pro mě osobně je to spíše absurdní komedie s lyrickými prvky a jemným humorem. Opera nemá děj v tradičním slova smyslu, je spíše mozaikou situací a repetitivních hudebních ploch. Mnohokrát opakované texty a ostinátní melodicky-harmonické motivy, aleatorické plochy a plasticky využívané instrumentální barvy tradičního symfonického orchestru obohaceného mnoha bicími nástroji navozují až magicky fantaskní atmosféru.
Výchozím inspiračním zdrojem byl Chaloupkovi Jan Amos Komenský jako ikona české kultury, „učitel národů”, ale zároveň člověk existenčně podporovaný nizozemsko-švédským zbrojařem, bankéřem a obchodníkem s otroky Ludvíkem de Geerem, který zbohatl na zbrojní výrobě za třicetileté války. Z opery je také zřejmé Chaloupkovo zaujetí dualitou a sjednocením nad protiklady stejně jako zaujetí duchovními naukami. Letištní prostředí pro Zaprodance zvolil jako metaforou dnešního světa, který akcentuje rychlost, organizaci a technologie.
Podtitul opera o organizaci odkazuje na samořídící korporátní navigační systém nazvaný AMOS (Aircraft Maintenance Operational System), který vyzve Pilota Jana/Johna aby optimalizoval život společnosti na principu hry, zábavy, zjednodušení a společného generování i rozdělování zisku. Jeho úmysly jsou čisté. Nemůže odmítnout, protože je přesvědčený, že musí zachránit lidstvo od zmatků. Systém ale vede k tomu, že lidé žijí pouze na palubě letadla nebo na letištních terminálech při přestupu z jednoho letu do druhého, jsou zároveň personálem i cestujícími, jako nový druh člověka homo volans / člověk létající žijí v jedné velké korporátní rodině.
Brzy se ukáže, že systém zdaleka nefunguje bezchybně. Drsnou deziluzi ale vzápětí vystřídá ještě drsnější alarmující reakce: aplikace nového systému s „pouhou“ reverzí písmen na SOMA (evokující řadu reálně existujících systémů v oblasti migračních politik, obchodních procesů, metod strojového učení, celostní péče o pacienty nebo název drogy z Huxleyho románu Konec civilizace).
Po počáteční zdánlivě bezproblémové přípravě pilota, dvou letušek, stevarda a cestujících k nástupu do letadla Chaloupka v Zaprodanci velmi sugestivně nastavil zrcadlo současné společnosti schopné – a ochotné – v labyrintu „systémového přetížení“ a hektických turbulencí, v nichž dnes zpohodlněle žijeme, následovat věrozvěsty. Postavy Chaloupkova Zaprodance nejsou schopny vymanit se ze sítě systémů, které jim jsou organizovány.
Ještě depresivněji však vyznívá Chaloupkova představa charismatické osobnosti, která manipuluje ostatní s pomocí zdánlivě neotřesitelných pravd světových myslitelů, vědců a umělců (Buddhy, Ježíše, Aristotela, Gándhího, Madame Blavatské či Simone Weilové) a představ o spravedlivém a efektivním uspořádání světa s optimalizací a harmonizací života ve společnosti, firmě i domácnosti. Činí tak v dobré víře, aniž si uvědomuje, že je jen nástrojem v rukou jiných, mocnějších, kteří ovládají svět pro svůj vlastní prospěch a bohatství.
Rocc se ve své režii a scénografické koncepci držel letištního prostředí s neustále se usmívajícím personálem a ritualizovanými postupy. Vyšel z odpozorování situací a chování lidí na letišti a v letadle s typickými rekvizitami kufrů na kolečkách a uniforem letušek a pilota (kostýmy Borjan Litovski). A v souladu s Chaloupkovou hudbou vyjádřil repetitivní vzorce chování společnosti podřízené jednotným pravidlům. Důležitou součástí inscenace bylo použití záběrů snímaných přímo z jeviště na zadní horizont. Třebaže se z tohoto efektu stal v posledních letech poněkud nadužívaný prostředek, v případě Zaprodance jeho aplikace Tomášem Hlaváčkem jako multimediálního prostředku pro zachycení emocionálních stavů postav souzněla s tématy opery a podpořila její sugestivnost. Roccovu režii Zaprodance považuji za jednu z jeho nejlepších u nás.
Vynikající byly také výkony sólistů v čele s barytonistou Felixem Heuserem, jehož part se šplhal až do kontratenorových poloh. Byl Pilotem, sebevědomým „hezounkem“ hluboce přesvědčeným o správnosti spasitelské pravdy, kterou neochvějně hlásá, aniž vnímá, že tím ztrácí své nejbližší. Mrazivé bylo, jak se dokázal adaptovat na nový systém. Sopranistka Markéta Drabina Schaffartzik vystihla pilotovu manželku s perfektně odpozorovaným chováním letušky, povinným permanentním úsměvem a loajalitou vůči manželovi i systému. Sopranistka Zuzana Smrčková zajímavě vnesla do role Pilotovy a Letuščiny dcery Grety „nevinně“ dívčí záblesky pochybností o správnosti systému a jeho nekritického přijímání. Tenorista Martin Javorský v trojroli De Geera, Co-Pilota a Stewarda Stewarta vnášel do inscenace neklid postavy, která „tahá za nitky“. Velký prostor má v opeře také smíšený dvacetičlenný sbor – Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka se špičkově zhostil nejen hudebního provedení, ale i hereckých akcí jako stevardi a letušky i cestující.
K přesvědčivému vyznění Zaprodance výrazně přispělo také hudební nastudování Bruna Ferrandise, který suverénně vedl orchestr složený z Ostravské bandy a členů ONO – Ostrava New Orchestra. Ferrandisova úloha byla o to náročnější, že Chaloupkova partitura je jen jakýmsi návodem a přes exaktní, tradiční notaci si uchovává ráz otevřeného „návodu“.
Je dobře, že Český rozhlas pořídil audio záznam Chaloupkovy opery a nezůstalo u jediného představení na NODO. Zaprodanec je velmi aktuální metaforou rozvráceného světa a nástrah při hledání kotvy života či cesty označené za jedinou správnou.
Oběť? Zločinec? Hrdina?
Z novinek objednaných přímo festivalem u českého skladatele byla na programu operní prvotina Haštala Hapky (*1997) Až tu všichni budou. Haštal Hapka má k vokálním žánrům úzký vztah jako basista v Pražském filharmonickém sboru i jako vystudovaný fonetik. Ale jakoby pěveckému projevu a zpěvákům nedůvěřoval. S výjimkou jediné menší role sousedky Váňové pro mezzosopranistku ostatní svěřil činohercům. Žánrové označení opera je i při instrumentaci pro jazzové kombo a smyčcové kvarteto spíše zbožným přáním. Podle Hapky vzniklo “dílo, kterým se doposud asi nejvíce obnažuji – i svůj hudební jazyk, založený na implementaci precizní i nahodilé mikrotonality do až historizující akordotvorby, z níž se čas od času vynořují elementární zpěvné melodie; balancuji zde na několika nebezpečných hranách – možná kýče, banality či přílišné eklekce. A ačkoli je tato chůze po ostří nože jednou z nejsilnějších motivací, proč píšu, názor, že již dávno padám na tu či onu stranu, přijímám s plnou pokorou.”
V Hapkově díle jsme se během čtyřiceti minut s postavami tří generační rodiny při nedělním svátečním obědě postupně nořili do kontextů jejich navenek poklidného a zdánlivě obyčejného života. Postupně se vyjevuje nevšímavost blízkých vůči dědovi, který, v podání Vladislava Georgieva, působil jako tichý, plachý neškodný samotář. Sledujeme ho, jak dumá nad mapami, vypisuje si z notebooku poznámky do notýsku, hraje si s vláčky, má obavu před devastujícím řáděním divokých prasat v lese, která mu začnou splývat s členy rodiny a mění se v jeho živoucí noční můru. Nikdo nepostřehne, že děda spřádá plán pokácet stromy, aby spadly na koleje a způsobily vlakové neštěstí.
Chladně věcné čtení částí policejního spisu vyšetřovatelkou (Barbora Špačková) o skutečném vyšetřování teroristického činu „prvního českého teroristy“, důchodce Jaromíra Baldy v roce 2017, který způsobil srážku dvou vlaků a nehodu chtěl svést na muslimy, se prolíná se scénami rodinného nedělního oběda. Nikdo z blízkých v zajetí vlastních problémků a „bublin“ nevnímá signály dědových narůstajících úzkostí, bezradnosti, zoufalství a strachů, k nimž mohlo přispět i jejich zdánlivě „neškodné“ chování. Přes svou jen zdánlivou vetchost rodinu komanduje autoritativní Babi (Viera Pavlíková). Otec (Zbigniew Kalina) je zahloubaný do novin, ze kterých předčítá headliny různých trestních kauz. Vnučkou Johanou (Anežka Matoušková) cloumá puberta, brnká na kytaru a slavnostní oběd dokumentuje kamerou. Vnuk Peťa (Danny Takieddin) si vybíjí svou agresi boxováním a cvičením s nunčaky, hraje s dědou hru na vyjmenovávání hrdinů z filmů Marvel Cinematic Universe, komiksů a japonských animáků, zatímco děda kontruje Rychlými šípy, kluky z Dětí z Bullerbynu a Rambem, a všechny vyděsí realisticky vypadající pistolí, kterou namíří na dědu, který ví, že to je jen atrapa. Zdá se, že pro dědu má pochopení pouze sousedka Váňová (mezzosopranistka Alžběta Vomáčková), místní koordinátorka hnutí SPD, když mu přijde vrátit motorovou pilu. Ovšem svými řečmi o škodících divočácích, proti kterým nikdo nedokáže zakročit, v dědovi přiživuje jeho běsy. Až závěr opery vyústí v dědovu realizaci záměru vyburcovat českou veřejnost k odporu proti islamistům.
Z kompaktnosti inscenace bylo zřejmé, že vznikala v úzké spolupráci s režisérkou Vilmou Bořkovec, která se s Magdalenou Jiřička Stojowskou podílela na libretu. Také Vilma Bořkovec se scénografem Jakubem Peruthem a světelnou designérkou Juditou Mejstříkovou použila promítání detailů snímaných herci kamerou na jevišti s reálným stolem, lampou, lahví vody a nakousnutým jablkem vyšetřovatelky a vybavením kuchyně ve stylu prarodičů 60. let do nejmenších detailů – kredence, sporáku, jídelního stolu a dědova křesla. Podobně realisticky pojaté herecké akce postupně nabírají absurdní ráz, když do rodiny vstoupí tubista v masce prasete. O to intenzivněji vyzněla závěrečná proměna pokoje v zamlžený les, do kterého odchází děda s motorovou pilou, kanystrem a baterkou.
Ozvláštněním inscenace bylo umístění Smyčcového kvarteta Ostravské bandy a jazzového komba hráčů převážně z HAMU řízených dirigentem Patrikem Kako po obvodu jeviště. I tato kombinace nástrojů a hráčů implikuje charakter spíše scénické či filmové hudby, která kombinuje jazzové idiomy, písničky jak z trampského zpěvníku, mikrointervalové plochy.
Baldův skutek lze podle libretistky a režisérky Vilmy Bořkovec chápat jako „hrdinský, antihrdinský či groteskní, nebo nakonec i banálně stupidní“. Pro vyznění inscenace mělo zásadní význam, že nebyla propagandistickou agitkou proti terorismu a souzením pachatele, ani divadelně pojatým dokumentem o Baldově kauze, ale velmi křehkou a hudebně mnohotvárnou sondou do mezilidských vztahů, které mohou vyústit do radikálního činu.
(Ne)Pomíjivý puls
Vyznění Haštalovy opery s úvahami nad smyslem takového činu podpořilo i to, že inscenaci předcházela opera Iana Davise (*1989) Ephemeral Pulse / Pomíjivý puls. Ian Davis žije v Brooklynu (NY), kde působí jako pedagog – vyučuje hudební teorii a skladbu na Brooklynské hudební konzervatoři a pracuje jako Teaching Artist (vyučující umělec) v rámci programu Newyorské filharmonie Very Young Composers. Jeho tvorba je ovlivněna folkovou hudbou, kontrapunktem, ale i náhodou, dětskými díly, grafovou notací.
Východiskem zhruba půlhodinové „jednoaktové ambientní opery“ je báseň Emily Dickinson Forever – is composed of Nows / Věčnost se skládá z dnešních dní. Davis si ji vybral nejen kvůli její délce, jednoduchosti použitého jazyka či jisté dramatické působivosti, ale také proto, že pro jeho kompoziční cítění je charakteristická snaha obsáhnout věčnost v každém jednom rozhodnutí učiněném v přítomném okamžiku.
Hudba k Pomíjivému pulsu vychází z Davisovy volné improvizace, kterou si nahrával a následně kodifikoval jako pevně strukturovanou operu s instrumentací pro orchestr. Jak uvádí ve festivalové programové brožuře, ve své komorní ambientní opeře, své první, chtěl zachytit a uchovat drsné, nejisté hudební momenty a nechat strukturu organicky se rozvíjet. Obsah i proces reflektují koncept času; jeho plynutí, dělení a pomíjivost/trvalost spontánních rozhodnutí.
Skladba pro tradičně obsazený orchestr a elektroniku se sborem, z něhož občas vystupují sólové hlasy, není vázaná na příběh a dramatické postavy, ale je proudem, plynutím hudebních obrazů.
Sbor Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka diváky ve zšeřelém prostoru Divadla Jiřího Myrona s textem básně Emily Dickinson vtáhl publikum v pomalých hudebních plochách do jemné snové, až hypnotické atmosféry úvah o vztahu věčnosti a dnešních dní. Soustředění na hudbu a dostatek času na úvahy nad významy mnohokrát opakovaného textu citlivě podporovala „nenápadná“ režie Jiřího Nekvasila na scéně Davida Baziky. Stačila „pyramida“ schodiště na točně a na ní rozestavění zpěváci v černém oblečení spoře nasvícení tablety s notami. Atmosféru dotvořil graficky ztvárněný text promítaný na plátno před scénou i na zadní horizont. V souladu s vyzněním díla se vše na závěr ponoří do ticha a tmy.
Hluboká spřízněnost interpretů v hudebním nastudování Ostravské bandy pod vedením Petra Kotíka přispěla k tomu, že Davisův Pomíjivý puls vyzněl velmi sugestivně.
František Chaloupka: Zaprodanec
Opera o organizaci
Libreto František Chaloupka
Dirigent Bruno Ferrandis, scéna a režie Rocc, kostýmy Borjan Litovski, live cinema Tomáš Hlaváček, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturg Petr Jan Kryštof.
Osoby a obsazení: John, pilot (baryton) – Felix Heuser, Žena – Letuška (soprán) – Markéta Drabina Schaffartzik, Greta, jejich dcera (soprán) – Zuzana Smrčková, De Geer / Co-Pilot / Steward Stewart (tenor) Martin Javorský.
Canticum Ostrava, smíšený sbor (stevardi a stevardky).
Ostravská banda.
NODO, Divadlo Antonína Dvořáka, světová premiéra na objednávku NODO, 27. června 2024
Haštal Hapka: Až tu všichni budou
Jednoaktová opera pro jazzové kombo, smyčcové kvarteto a ansámbl sólistů
Libreto Vilma Bořkovec, Magdalena Jiřička Stojowska, Haštal Hapka
Dirigent Patrik Kako, režie Vilma Bořkovec, výprava Jakub Peruth, light design Judita Mejstříková, dramaturgie Magdalena Jiřička Stojowska.
Osoby a obsazení: Děda – Vladislav Georgiev, Babička – Viera Pavlíková, Otec – Zbigniew Kalina, Johana – Anežka Matoušková, Peťa – Danny Takieddin, Váňová – Alžběta Vomáčková, Policistka – Barbora Špačková.
Instrumentalisté: Jan Pudlák – klávesové nástroje, Jakub Švejnar, Antonín Procházka – bicí nástroje, perkuse, Jan Bára – drnkací nástroje, Jan Jirucha – trombon / tuba, Martin Debřička – saxofony, Klára Pudláková – kontrabas.
Smyčcové kvarteto Ostravské bandy.
NODO, Divadlo Jiřího Myrona, světová premiéra na objednávku NODO, 29. června 2024.
Ian Davis: Ephemeral Pulse
Jednoaktová ambientní opera pro orchestr a zpěváky
Dirigent Petr Kotík, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, sbormistr Jurij Galatenko.
Canticum Ostrava.
Ostravská banda.
NODO, Divadlo Jiřího Myrona, světová premiéra na objednávku NODO, 29. června 2024.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
