- Multimediální „doku-performance“ na pomezí hudby a života
- Osobní intimita versus divácké voyeurství
- Reflexe podivného světa s výhledem na hranici festivalu OPERA
Multimediální „doku-performance“ na pomezí hudby a života
V průvodním propagačním textu je performance kompozičního „tridemu“ Sáry Medkové, jejího manžela Ivo Medka a Víta Zouhara popsána jako „nový multimediální operní projekt autorského kompozičního týmu […], který přináší osobní výpověď s fragmenty smíchu a zapomenutou hudbou“. Z této mnohoslibné charakteristiky pro mě ve výsledku dominovala ona „osobní výpověď“. Performance, která vznikala během diskusí a vzájemných inspirací všech jejích tvůrců, je provázána se svými autory natolik, že je nepřenosná, alespoň v tom smyslu, že dojem z této výpovědi bez konkrétních osobních vazeb a osudů, rozkrytých ovšem až při besedě po produkci, ztrácí na signifikanci.
Pódiu La Fabriky dominovalo koncertní křídlo doplněné po stranách věšákem na kabáty z ohýbaného dřeva, židlí a trojnožkou. Pod pódiem zleva seděl s notebookem Vít Zouhar, vpravo Ivo Medek se soupravou nejrůznějších bicích a hraček. Pódium vzadu ohraničovalo projekční plátno pro videoprojekce, které z dolní téměř poloviny ovšem zakrýval klavír s deskou otevřenou směrem od publika. Obrazy volně vplývaly do dění na scéně nebo ho „lokalizovaly“ (pohled do hlediště sálu), texty konkretizovaly „děj“.
Osou večera, jak interpretačně, tak obsahově, byla Sára Medková – klavíristka, skladatelka a performerka, mimo jiné i členka Ensemble Marijan a souboru pro současnou hudbu ISHA trio (na předchozím ročníku festivalu OPERA vystoupil s podobně koncipovanou performancí TiAmo stejného autorského týmu, tehdy na téma žen v různých životních situacích s proměnami ženských rolí a objektů jejich zájmu). Při festivalové produkci Sára Medková srdnatě vystoupila navzdory ohlášené indispozici s ortézou a berlemi po pádu na lyžích.
Osobní intimita versus divácké voyeurství
Námětem One Woman Show SÁRA´ SMILE je hodina v životě Sáry Medkové jako klavíristky před důležitým koncertem. Jeden ze spoluautorů kolektivní kompozice SÁRA´ SMILE Vít Zouhar poskytl ke konceptu této performance základní návod: „Je to vrstvení paralel: osudů, životů, pohledů, příběhů. Fragmenty rituálů a náznaky receptů. Záblesky odrazů mnoha a mnoha Sár.“ „Vyčíst“ z volně plynoucích, překrývajících se a navazujících „motivů“ konkrétní „děj“ není snadné (a ani účelné).
Nicméně mám-li pro účely recenze zachytit, jak jsem šedesát minut v La Fabrice sledovala, vnímala jsem mísení banálních každodenních starostí o syna (přítomného v hledišti) se „vznešeným“ posláním umělkyně. Zachytila jsem vlny Sářina opojení z vystoupení a zároveň obav ze selhání, aby se během vystoupení neopakoval výpadek, který Sára zažila při interpretaci Bachova klavírního koncertu minule. Postřehla jsem kontrasty strachu z bolesti zad a rukou i menses nebo trémy a nervozity s nespoutanými výtrysky radosti.
Performancí se prolínala rutina drilu nutného k udržení kondice s rituály, které by měly „pojistit“ úspěch (obřadné mytí nohou). Do „děje“ se promítal i Sářin vztah k nástroji (včetně láskyplného otírání klavíru), k sobě samé i k pletivu sociálních vazeb a vztahů k věcem včetně oblečení i spoluhráčům. Na plátně za pódiem k tomu neúprosně běží „odpočet“, spuštěný zvukem splachovadla a ukončený potleskem s úklonou Sáry publiku na videu. Zvukově se mísila Sářina živá hra na klavír a na zvukově rozmanité bicí Iva Medka s elektronickou hudbou, jak ji od notebooku spouštěl Vít Zouhar.
Hudebně v performanci s pevně komponovanou hudbou a plochami pro improvizaci splývaly a volně na sebe navazovaly hudební styly, jimž se Sára Medková věnuje, od klasické hudby (citace ze Schumannova Koncertu pro klavír a orchestr a moll, op. 54 nebo z Albénizovy Španělské suity, op. 47) včetně cvičení, rozehrávání a volného „preludování“ přes rock a folk po klezmer. Další zvukové vrstvy tohoto hudebního kaleidoskopu s ambientní hudbou tvořily minimalisticky repetované paterny a vstupovaly do něj i konkrétní zvuky (včetně splachování toalety na začátku a poslední výzvy inspicienta, aby se Sára dostavila na pódium na konci).
Je třeba ocenit, že Sára hodinovou zátěž zvládla i po zranění nohy. Jakkoli je úraz nepříjemná komplikace (a z vlastní zkušenosti vím, co to obnáší), berle a ortéza přidaly inscenaci další nečekané asociace, souvislosti a věrohodnost.
Důvěrné nahlédnutí do nitra Sáry, žijící (a živící se) hudbou, bylo pro mne nejsilnější v okamžicích její čiré radosti ze spontánního zpívání inspirovaného klezmerem. Nemohla jsem se však zbavit až nepříjemného pocitu jakéhosi voyeurství při vhledu do intimity jejího soukromí, jakkoli mnohé rituály mají dozajista obecnější platnost. Snaha rámovat niterné pocity Sáry (Medkové) příběhem biblické Sáry (a její radosti z těhotenství) nebo Sarah Bernhardt pro mě byly vnějškově už nadbytečné.
Reflexe podivného světa s výhledem na hranici festivalu OPERA
Bienále OPERA 2025 má podtitul „festival hudebního divadla“. Aniž bych lpěla na „škatulkování“, SÁRA´SMILE se mezi operními inscenacemi „kamenných“ divadel i alternativních uskupení mimo tuto divadelní síť už dotýká hranic žánrového vymezení programu festivalu. Směle vykračuje směrem k dnes širšímu a volnějšímu pojetí hudebního divadla ve formě multimediálních crossover performancí, které kombinují více žánrů, v nichž však hudba v různých podobách a provedeních zůstává podstatnou součástí. Taková diverzifikace festivalu, který si do svého názvu vetkl slovo OPERA, je jistě vítaným oživením – pokud ovšem divákům takto není sugerováno, že označení opera platí i pro podobné projekty, už jen proto, že se objevují na festivalu opery.
Chápu, že podobně jako performance TiAmo se také SÁRA´SMILE může vhodně uplatnit na nezávislých festivalech napříč kontinenty jako součást hledání hudebního a divadelního vyjádření reflexe a interpretace aktuálního, velmi podivného světa. V tomto rámci byla až odvážně obnažující „doku-performance“ výhledem na samé hranice festivalového programu.
Sára Medková, Ivo Medek, Vít Zouhar: SÁRA´SMILE (Festival hudebního divadla OPERA 2025)
1. února 2025, 19:30 hodin
La Fabrika, Praha
Inscenační tým
Rocc – režie
Lukáš Medek – video
Účinkující
Sára Medková – klavír, hlas
Ivo Medek – dětské hračky, perkuse
Vít Zouhar – laptop
