Operní panorama Heleny Havlíkové (511) – Košický Král Roger s odkrýváním provokativních archetypálních témat

• Král Roger: Od odmítnutí k triumfálním návratům
• Košická inscenace ve světlech a stínech Szymanowského mystéria
• Košický triumf umocnili i sólisté

Král Roger: Od odmítnutí k triumfálním návratům

Szymanowského Král Roger, v širokém slova smyslu moderní opera, je u nás pohříchu prakticky neznámá. Varšavská premiéra v roce 1926 byla přijata s rozpaky – až extaticky pojatý návrat k pohanskému kultu byl pro silně katolické Polsko tématem téměř svatokrádežným. Pamětníci, kteří zažili u nás dosud jediné nastudování Otakara Ostrčila v pražském Národním divadle v roce 1932, mezi námi už nejspíš nejsou. Košická opera ovšem potvrdila, proč se Szymanowského Král Roger po období nezájmu těší od 80. let minulého století těší velké pozornosti divadel po celém světě. Ostatně u nás jej bude na konci letošní sezony v červnu uvádět brněnská opera (hudební nastudování Robert Kružík, režie Vladimír John, Roger Jiří Brückler, Pastýř Petr Nekoranec, Roxana Veronika Rovná).

Karol Szymanowski (1882–1937) je po Chopinovi a Moniuszkovi další výraznou skladatelskou osobností, který ve své tvorbě programově usiloval o formování polského národního stylu, byť ve své době bylo jeho novátorství konzervativní většinou často kritizováno právě pro nedostatečný důraz na ideály národní. Szymanowski se intenzívně věnoval studiu islámu, klasického řeckého dramatu a filozofie, byl silně ovlivněn Nietzscheho filozofií a spřízněn s hnutím „Mladého Polska“, které po I. světové válce vzniklo jako modernistická platforma spíše literární, v opozici vůči polskému „pozitivismu“ prosazující neoromantismus a symbolismus. Hudebně byl Szymanowski ovlivněn hlavně Straussem, Wagnerem, Skrjabinem a Ravelem.

Všechny tyto vlivy i okouzlení Sicílií a jejím mísením evropské kultury s vlivy byzantskými, arabskými i řeckými se promítly do Szymanowského duchovní/filozofické opery Král Roger na libreto skladatele ve spolupráci s jeho vzdáleným bratrancem, spisovatelem Jarosławem Iwaszkiewiczem. Duchovní inspirací pro Krále Rogera, který vznikal v letech 1918 až 1924 se staly také Eurípidovy Bakchantky, Platónův Faidros a Symposion a díla Friedricha Nietzscheho. Szymanowski v Králi Rogerovi syntetizuje hudební styly počátku 20. století s exotickými orientálními motivy, volnými citacemi gregoriánského chorálu a folklorními nápěvy typickými pro Tatry.

Děj je situován na Sicílii do 12. století a je velmi volně inspirován historickou postavou křesťanského krále Rogera II. V palermské katedrále si duchovenstvo i lid stěžují králi Rogerovi na záhadného cizince, který se vydává za pastýře, charismaticky káže o novém náboženství s kultem hédonismu a láká k sobě lid. I když všichni po králi žádají smrt heretika, protože rozvrací zavedený řád křesťanských hodnot, Roxana, Rogerova manželka, i jeho rádce, arabský učenec Edrisi krále přemluví, aby věrozvěsta nejdříve vyslechl. Roger tak učiní – a Roxana i s celým dvorem pastýřovu vábení podlehnou a následují jej. Opuštěný Roger se nakonec za nimi vydá také. V nočním extatickém rituálu se Pastýř promění v Dionýsa, Roger se vzdá svého království, konvertuje k nové víře, radostně vítá příchod Slunce a nabízí k oběti své srdce.

Tuto dějovou osu je ovšem třeba chápat jen jako východisko pro mystérium, jak sám Szymanowski toto své dílo označoval. Bez jednoznačných odpovědí – a znepokojivě – otevírá archetypální a stále aktuální protiklady rozumu, řádu a křesťanské víry na straně jedné a iracionální živelnosti a pudů na druhé, střety světla a temna, dobra a zla, lásky duchovní a tělesné, otázky životních hodnot, moci, závislosti, závaznosti společenských konvencí i nejrůznějších podob erotiky, v košické inscenaci (s oporou v Szymanowského sexuální orientaci) posílených postavou půvabného mladého chlapce – eféba.

Košická inscenace ve světlech a stínech Szymanowského mystéria

Bylo dobře, že košická inscenace nějaké konkrétnější odpovědi explicitně nevnucovala. Získala na zajímavosti i tím, že posunem do blíže neurčité současnosti mnohovýznamovost tohoto Szymanowského hudebního mystéria – včetně mísení hudebních stylů – ještě prohloubila. Takže nechala na divácích, které téma koho a jak osloví.

Když se budu držet jen věcného popisu: Košické nastudování bylo prezentováno jako poloscénické, nejspíš kvůli tomu, že orchestr je umístěný na jevišti. Toto řešení vzešlo z pragmaticky racionálního propočtu, že do orchestřiště košického divadla se počet hráčů dle instrumentace Szymanowského partitury nevejde. Protože inscenátoři nechtěli sedmdesátičlenný orchestr redukovat, bylo jeho umístění na stupňovitě elevované jeviště jediným, co do velikosti dostatečným, prostorem.

Vlastní inscenace se odehrávala v popředí jeviště (nad zakrytým orchestřištěm). Ve výsledku se to ukázalo jako skvělé řešení. Jakkoli bylo náročné zejména pro dirigenta, protože řídil představení sice čelem k orchestru, ale sólisty měl za zády. Peter Valentovič, dirigent s mimořádným citem pro divadlo, to zvládl naprosto perfektně. Řešení bylo prospěšné akusticky, protože ani zvukově nejmasivnější dramatická místa, například erotických bakchanálií, nepřekrývala sólisty před orchestrem a přitom si celek zachovával plnou intenzitu výrazu.

Nejen to. Dalším benefitem umístění orchestru na jevišti bylo i jeho zapojení do inscenace. Tým šéfa opery Rolanda Kherna Tótha, dramaturga Stanislava Trnovského a režiséra Antona Korenčiho využil potenciál tohoto řešení i pro divadelní podobu. Ve výsledku tvořila světla nad notovými pulty a ve tmě spíše tušení hráči orchestru do hloubky jeviště ubíhající až jakési tajuplně mystické pozadí regulérní inscenace, tvarované hlavně světlem, včetně desítek klasických vintage bankéřských stolních lamp se zeleným skleněným stínidlem. Světlo (ale i zvuk) zajímavě odrážely také čtverce pokryté alobalem zavěšené do oblouku nad jevištěm do pěti řad. Pak už stačily jednoduché dekorace s moderními křesly, servírovacím stolkem a pohovkou. Scéně dominovalo uprostřed torzo helénistické sochy Níké Samothrácké, bohyně vítězství – pro mě v rámci koncepce inscenace ovšem spíše matoucí.

Král Roger byl totiž oblečený jako soudobý šéf/oligarcha/státník, Edrisi v neformální kožené bundě působil jako jeho pobočník či psychoterapeut. Roxana začíná v elegantní róbě královny, kterou přes stylizovanou nahotu zamění za prostý úbor vyznavačky nového kultu.

V košickém inscenačním výkladu zaběhnutý chod království nebo podniku a navenek předstíraného harmonického vztahu Rogera s reprezentativní manželkou Roxanou je narušen příchodem Pastýře, stylizovaného zářivě bílým oblekem se svítícím lemováním do role novodobého proroka hnutí „New Age“, obratného kazatele až sektářského manipulátora, žijícího z nesplnitelných slibů. Z jeho manipulací však lze tušit spíše než příslib slunečné budoucnosti obnoveného mládí nadčlověka nedobré mefistofelské konsekvence spojené s píšťalkami nejrůznějších „krysařů“.

Košický triumf umocnili i sólisté

Byly to také výkony sólistů a sboru, exponovaného hlavně v prvním dějství, které dodaly košické inscenaci působivost. A to nejen pěvecky, ale i typově a představitelsky – titulní postavu Rogera vytvořil polský barytonista Michał Partyka. Obdivuhodné bylo, jak Roxanu zvládla mladičká chorvatská sopranistka Gabriela Hrženjak, pro kterou to byla dokonce první role na profesionální scéně. A velké ocenění zasloužil i polský tenorista Andrzej Lampert, který zvládl nejen výšky tenorového partu, ale sugestivně zprostředkoval charisma Pastýře za situace, kdy do inscenace vstoupil doslova na poslední chvíli za nemocného kolegu Juraje Hollého.

Košická inscenace Krále Rogera přesvědčila o síle Szymanowského hudebního mystéria v moderním a mnohovýznamovém pojetí. Synergie sugestivního hudebního nastudování, inscenačního řešení a vynikajících sólistů provokovala i fascinovala. Festival Opera tak byl obohacen o mimořádnou interpretaci díla, jež stále aktuálně otevírá otázky víry, moci a lidských hodnot.

Karol Szymanowski: Král Roger (Festival Opera 2025)
Úterý 4. února 2025, 19:00 hodin
Stavovské divadlo, Praha

Hudební nastudování a dirigent: Peter Valentovič
Koncepce: Anton Korenči, Roland Khern Tóth, Stanislav Trnovský
Režie: Anton Korenči
Scéna: Ondrej Zachar
Kostýmy: Boris Hanečka
Světelný design: Róbert Farkaš
Sbormistr: Peter Valentovič.

Osoby a obsazení:
Roger – Michał Partyka
Roxana – Gabriela Hrženjak
Edrisi – Maksym Kutsenko
Pastýř – Andrzej Lampert
Arcibiskup – Michal Onufer
Diakonka – Myroslava Havryliuk
Mladý chlapec – Oleksandr Tishchenko

Sbor a orchestr Národného divadla Košice, dětský sbor pod vedením Igora Dohoviče.