Operní panorama Heleny Havlíkové (514) – Obnovený Werther na úkor nové premiéry

• Naše první operní scéna zredukovala nové inscenace jen na tři tituly
• Věrně okopírovaná režijní koncepce upadala do stereotypnosti
• Hudební nastudování Sébastiena Roulanda bylo poněkud dramaticky přetížené

Naše první operní scéna zredukovala nové inscenace jen na tři tituly

Nejenže lze při nedostatečném zastoupení českých oper v repertoáru Opery Národního divadla polemizovat o zařazení Gounodova Fausta, jeho nahrazení obnoveným Wertherem zredukovalo nové inscenace sezony 2024/25 na pouhé tři tituly – v historické budově Fibichovu Šárku a Janáčkovu Její pastorkyni, ve Stavovském divadle Cherubiniho Médeu. To je pro naši první scénu při velikosti souboru a hlavně výše rozpočtu a ministerských dotací málo.

Pro Werthera Národní divadlo z původního Fausta „použilo“ dirigenta Sébastiena Roulanda a většinu sólistů: Alejandra del Angela a Kyungho Kima, kteří měli zpívat Fausta, Arnheiður Eiríksdóttir (ve Faustovi Siebel), Jerzyho Butryna a Zdeňka Plecha (původně Mefistofeles), Zuzanu Markovou (ve Faustovi Markéta), Jiřího Brücklera a Pavola Kubáně (Valentin) i Pavla Švingra a Jana Hnyka (Brander/Wagner).

Jules Massenet (1842 –1912) byl již zkušený a uznávaný skladatel, když v roce 1887 dokončil lyrické drama o čtyřech dějstvích podle Utrpení mladého Werthera (1774) Johanna Wolfganga Goetha, kultovního románu, který ovlivnil celé generace romantiků. I když pařížská Opéra Comique navzdory úspěchu Massenetovy předchozí Manon s poukazem na přílišnou serióznost námětu Werthera nejprve odmítla (premiéru měl v roce 1892 ve vídeňské Dvorní opeře v němčině), dnes patří právě tato dvě díla z třicítky Massenetových dokončených oper k jeho nejčastěji uváděným.

Také naše divadla zachytila celosvětový trend obnoveného zájmu o dílo tohoto francouzského romantika, který se po mezidobí útlumu začal vymaňovat v repertoáru divadel ze sevření Verdiho pozdních vrcholných opusů a Pucciniho veristických triumfů. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy Massenetově po Wertherovi (2001) navázalo sérií jeho oper Don Quichotte (2012) a Thaïs (2016), pozoruhodnou nejen dramaturgicky, ale i hudebními nastudováními Martina Doubravského a režiemi Lindy Keprtové – k tomu v mnoha rolích se skvělým obsazením. Werthera v poslední době uvedla také ostravská opera (2010), která se k Massenetovi vrátila v roce 2022 inscenací Manon. Tu v režii Jiřího Nekvasila převzalo o rok později plzeňské Divadlo J. K. Tyla. A byly to právě inscenace Massenetových oper, za které soubory z Liberce a z Ostravy získávaly ocenění na festivalu Opera.

Pražské Národní divadlo ve Wertherovi na rozdíl od Ostravy a Liberce převzetím zahraniční inscenace Willyho Deckera (*1950) nehledalo vlastní aktuální výklad témat střetu svobodné individuální touhy a společenských konvencí v příběhu milostného vzplanutí básníka Werthera k Charlottě, dceři městského správce, zadané podle slibu umírající matce úspěšnému obchodníkovi Albertovi. Národní divadlo se znovu přiřadilo za desítku dalších evropských divadel, která se po amsterdamské premiéře v roce 1996 zhlédla v režii tohoto německého režiséra, který se prosadil i v předních operních divadlech typu Metropolitní opery, Covent Garden nebo Vídeňské státní opery. V duu s výtvarníkem scény i kostýmů Wolfgangem Gussmannem ho u nás známe z kinopřenosů zejména díky jeho vyhlášené Traviatě s obřími hodinami, kterou po salcburské premiéře (2005) převzala i Metropolitní opera.

Věrně okopírovaná režijní koncepce upadala do stereotypnosti

Jak bylo v 90. letech pro styl některých německých inscenátorů typické, koncentrovali inscenaci do výtvarně čisté abstrakce, jejíž jednoduchost bez realistických detailů je pouze zdánlivá. V případě Werthera modrý asymetrický rám s posuvnými stěnami odděluje přední „měšťanskou“ část jeviště, za kterou se do dálky otevírá Wertherův žlutě zářivý prostor nenaplnitelné touhy, potlačený ovšem postupně modro-šedou spořádaností maloměsta. Tuto barevnost „kopírují“ také kostýmy, které neutrální prostor z hlediska časového ukotvení lokalizují stylem dámských dlouhých šatů s honzíky do doby vzniku opery.

Pak už inscenátorům „stačilo“ jen několik málo rekvizit, ovšem zvolených tak, aby nesly požadované významy. Makety domů a kostela jsou replikované i jako hračky vštěpující už dětem rigidní morálku maloměsta. Dlouhá řada stolů, u kterých sedí v čele Charlotta a Albert, vyjadřuje i vzdálenost jejího citu k manželovi, když sedí proti sobě. Už od předehry nabývá klíčový význam portrét zemřelé matky jako idol a neustálé memento Charlottina spořádaného manželského slibu. I v závěru, kdy Charlotta klečí nad mrtvým Wertherem, se otočí za rodinkou vzorně seskupenou kolem portrétu. A z epizodních původně komicky odlehčujících rolí pijáckých kumpánů Schmidta a Johanna vytvořili inscenátoři všudypřítomnou dvojici záludných intrikánů, cynických manipulátorů ve fracích, cylindrech s klaunskými bíle nalíčenými obličeji a burleskně přehnanými pohyby jako z komiksu. Jsou to oni, kdo neustále špiclují Charlottu a Werthera, kterému potměšile podstrkují pistoli k sebevraždě.

Národní divadlo ve Wertherovi obnovilo inscenaci, která po téměř třiceti letech od svého vzniku sice nevnáší nové režijní pohledy, ale zachovalo si výtvarnou hodnotu scénografie. I když Stefan Heinrichs a Miroslav Pavlovič replikovali věrně nastudování, jak jsme ho v Praze poznali v roce 2018, přece jen režijní koncepce přes výtvarnou hodnotu scénografie poněkud zastarala. Hlavně kvůli jednotvárným vypracováním situací tentokrát znovu a ještě zřetelněji upadala do stereotypnosti. Ne že by situace zcela postrádaly významové konotace: Hned po otevření opony se ukázal Werther na scéně zalité červencovým sluncem jako psychicky labilní muž s pistolí v ruce, kterou s dojatým pohledem na správcovu rodinu odhodí. Charlotta a Werther se po měsících odloučení dychtivě rozeběhnou proti sobě, ale míjejí se. Jenže inscenace postupně ztrácí napětí, když Charlotta znovu a znovu vybíhá proti stěně, na kterou naráží, či se prudce se vztyčenými pažemi zastavuje o veřeje v protisvětle otevřených dveří.

Hudební nastudování Sébastiena Roulanda bylo poněkud dramaticky přetížené

Do tohoto v tolika divadlech osvědčeného inscenačního rámce vstoupilo Národní divadlo s hudebním nastudováním Sébastiena Roulanda, generálního hudebního ředitele Sárského zemského divadla, který má zkušenosti z mnoha evropských operních divadel v širokém repertoáru. Massenetovu delikátní pastelově lyrickou, ba až sentimentální partituru zbytečně přetěžoval dramatickou intenzitou. Nicméně udržel intenzitu orchestru tak, že nepřekrýval sólisty a i takto vymezený zvukový prostor dokázal využít k plastické dynamice, proměnlivosti barev v často komorní instrumentaci a vypracování frází.

Roulandovo dramatické pojetí v titulní roli ještě zdůraznil Alejandro del Angelo, který se ve Státní opeře v roce 2023 představil jako Mascagniho Turriddu a potom jako Alfréd vstoupil do letité inscenace Verdiho Traviaty. I jako Werther uplatňoval svůj tenor spíše wagnerovsky hutný, včetně sytých výšek. Postupně se ovšem dynamikou přibližoval massenetovské jemnosti a árie Pourquoi me réveiller? s četbou Wertherova překladu Ossianových veršů vyvolala patřičné pohnutí. Del Angelův Werther tak přesahoval snivě sebestředného básníka poblouzněného láskou k zadané ženě a klonil se k iritovanému muži zmítanému vášní a sebevražednými úmysly.

S Massenetovým stylem ovšem souzněla Arnheiður Eiríksdóttir a jako Charlotte předvedla po mozartovském repertoáru (Cherubín, Dorabella), Gounodově Stefanovi (Romeo a Julie), Janáčkově Varvaře, Rossiniho Rosině, Straussově Oktavianovi i Skladateli, Ligetiho Amandovi (Le Grand Macabre) a Neridě v Cherubiniho Médee svou stylovou flexibilitu a všestrannost. Svým vyrovnaným měkkým světlejším mezzosopránem vystihla její váhavost a rozpolcenost, než tato spořádaná měšťanská dívka dá průchod svému milostnému vzplanutí k Wertherovi. Kontrast ke ztrápené Charlottě až přeháněla Zuzana Marková jako její mladší (dle partitury 15letá) sestra Sophie, jejíž švitořivá rozvernost prochází milostným zklamáním k Wertherovi a s empatií pochopí Charlottino trápení.

I pěvecky méně rozsáhlé roli Alberta, Charlottina snoubence a posléze manžela, dodal Jiří Brückler svůj pevný barevný baryton a dle režijní koncepce Willyho Deckera spíše než odpuštění akcentoval neurvalým zacházením s Charlottou neskrývanou žárlivost a hněv. Polský basista Jerzy Butryn prošel inscenací nevýrazně jako Městský správce, který bez většího zájmu dohlíží na své chvílemi nezbedné děti, jejichž vánoční zpěvy skvěle připravil sbormistr Jiří Chvála.

Národní divadlo nahradilo avizované nové nastudování Fausta ve Wertherovi inscenací, která po téměř třiceti letech od svého vzniku sice nevnáší nové režijní pohledy, ale ve své základní koncepci díky sólistům ještě funguje. Výhradou však stále zůstává, proč se naše první scéna nezaměřuje na český repertoár a rezignuje na vstup do diskuse nad jeho aktuálními inscenačními přístupy. Místo pražského Národního divadla tuto žádoucí debatu otevírají ostatní naše operní soubory.

Jules Massenet: Werther
Národní divadlo v Praze
Obnovené nastudování 13. března 2025 19:00 hodin

Hudební nastudování a dirigent: Sébastien Rouland
Režijní koncepce: Willy Decker
Režie obnoveného nastudování: Stefan Heinrichs a Miroslav Pavlovič
Scéna a kostýmy: Wolfgang Gussmann

Osoby a obsazení:
Werther – Alejandro del Angel
Městský správce – Jerzy Butryn
Charlotta – Arnheiður Eiríksdóttir
Sofie – Zuzana Marková
Albert – Jiří Brückler
Johann – Pavel Švingr
Schmidt – Peter Malý
Brühlmann – Oliver Málek
Kätchen – Jana Křížková
Děti – členové Kühnova dětského sboru (sbormistr Jiří Chvála)

Orchestr Národního divadla