Operní panorama Heleny Havlíkové (515) – Tuhle Manon litovat nelze

• Prévostova Manon mezi Massenetem a Puccinim
• Režijní aktualizace v zarputilém rozporu s hudbou i libretem
• Premiéru oslabilo obsazení hlavních rolí
• Dirigent bez citu pro Pucciniho dramatický oblouk

Prévostova Manon mezi Massenetem a Puccinim

Manon Lescaut Giacoma Pucciniho měla úspěšnou premiéru v roce 1893 v turínském Teatro Regio. Po Vílách a Edgarovi je to už typický Puccini, se silným milostným příběhem a emočně vypjatou hudbou. Tuto svou v pořadí třetí operu zkomponoval podle povídky L’histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut / Příběh rytíře des Grieux a Manon Lescaut francouzského kněze a spisovatele Antoina Françoise Prévosta s přízviskem abbé (1697–1763). Z jeho díla je dnes známá vlastně pouze tato poslední část sedmidílného románu Paměti a dobrodružství vzácného člověka, do jehož děje zapracoval nejen příběh šlechtice, ale i vlastní milostné životní zkušenosti. U nás je Manon asi nejznámější ve veršované dramatizaci Vítězslava Nezvala z roku 1940, která se však v mnohém od Pucciniho operní verze odlišuje.

Prévostova Manon se stala předlohou mnoha hudebním skladatelům. Nejprve jako balet Jacquese Fromantala Halévy z roku 1830. O šest let později, v roce 1836 zkomponoval anglický skladatel William Balfe podle Prévostova románu operu The Maid of Artois / Dívka z Artois. Další operu v polovině 19. století napsal Daniel-François-Esprit Auber a nazval ji podle hlavní hrdinky Manon Lescaut. A předloha pak inspirovala dalšího francouzského skladatele a Pucciniho současníka, Julese Masseneta. Název jeho opery obsahuje pouze jméno hlavní hrdinky – Manon. Z Massenetovy hudby pak vznikl ještě v roce 1974 balet. Operní verze německého skladatele Hanse Wernera Henzeho druhé poloviny 20. století se jmenuje Boulevard Solitude / Ulice zapomnění.

Puccini byl Prévostovou Manon jako námětem pro operu nadšený – prý konečně našel hrdinku, v kterou může věřit a která získá srdce diváků. Jeho nakladatel Giulio Ricordi ho odrazoval především s poukazem na Massenetovu Manon, ve které viděl příliš velkou konkurenci. Tím ovšem Ricordi spíše vybudil Pucciniho ctižádost. Chtěl být lepší, jakkoli se s libretisty, kteří by podle jeho představ zpracovali předlohu, hodně natrápil. Massenetovu Manon neznal a prý ji slyšel poprvé až po dokončení svého vlastního díla. Podle Pucciniho Massenet cítil příběh jako Francouz s pudrem a menuety, on ho cítí jako Ital s beznadějnou vášní.

I když ohlas Pucciniho Manon byl příznivý, vyskytovaly se i kritické hlasy. Zejména byl postrádán výstup v semináři a ta část příběhu, ve kterém Manon a des Grieux žijí několik měsíců společně, než Manon chudého studenta opustí. Někteří poukazovali na to, že Puccini z Manon udělal ve své opeře prachobyčejnou zlodějku. A za slabinu díla bylo považováno závěrečné čtvrté dějství, které je vlastně dlouhým duetem pouze dvou hlavních postav – Manon a des Grieuxe.

V Národním divadle se Pucciniho Manon Lescaut objevila jen rok po turínské premiéře v titulní roli s Růženou Maturovou, budoucí Dvořákovou Rusalkou. Pak zde byla nastudována ještě třikrát – v inscenaci z roku 1980 zářily v titulní roli Gabriela Beňačková Eva Děpoltová. V tehdy ještě samostatné Státní opeře Praha byla uvedena Manon Lescaut v roce 2007 v podmanivém hudebním nastudování Marca Zambelliho s plnou paletou emocí a v akční režii Jozefa Bednárika jako souhrnný portrét ženy v proměnách staletí. V titulní roli alternovaly Simona Procházková, Christina Vasileva, Jitka Burgetová, Tiziana Caruso, jako des Grieux Nikolaj Višnjakov, Igor Jan, Efe Kişlali.

Režijní aktualizace v zarputilém rozporu s hudbou i libretem

Ředitel Opery ND Per Boye Hansen určil nové nastudování Manon Lescaut italskému dirigentovi Simonovi Di Felice. Ve Státní opeře debutoval a podle jeho (dosud spíše útlé) „pracovní knížky“ je to jeho první setkání s Puccinim. Režii získala Sláva Daubnerová, která ovšem v Národním zaujala spíše nekonvenčními tituly (Šostakovičovým Orangem a Antiformalistickým jarmarkem a Ščedrinovou Lolitou) než „velkými plátny“: Gounodovým Romeem a Julií nebo Janáčkovými Výlety páně Broučka. Postupně se ukázalo, že vedení opery vsadilo na nesprávné koně – jak výkon dirigenta, tak režijní pojetí byly zásadní slabinou inscenace.

Příběh Pucciniho Manon se odehrává na začátku 18. století, kdy na náměstí Amiensu z poštovního dostavníku vystoupí královský pokladník Geronte de Ravoir a sourozenci Lescautovi – seržant královské gardy Lescaut a jeho (osmnáctiletá) sestra, kterou na příkaz otce odváží do kláštera. Tam už ale nedorazí – její krása okouzlí rytíře des Grieuxe natolik, že ji unese a uprchne s ní do Paříže. Brzy ho ale opustí, protože touží po přepychu a luxusu, jak jí ho skýtá Geront. Jenže ani to jí nevyhovuje a s nakradenými šperky chce s des Grieuxem uprchnout. Je zatčena a odsouzena k deportaci do Luisiany. Když se des Grieuxovi nepodaří ji z vězení osvobodit, rozhodne se Manon provázet i do amerického vyhnanství, kde však vyčerpaná Manon umírá.

Sláva Daubnerová se s výtvarníky Alexandrem Corazzolou (scéna) a Terezou Kopeckou (kostýmy), rozhodla pro aktualizaci a feministický úhel pohledu – přenesla příběh do současnosti a umanutě se v průběhu celé opery vzpírala všemu, co libreto a hudba s tak vypjatými emocemi na posluchače doslova valí. Na scénu trojice přijede opravdovou dodávkou (s rozsvícenými světly po celé první jednání), z Amiensu je motel se sloupy elektrického vedení jak někde v zapadákově na americkém středozápadu, kde různorodá společnost včetně rodinky s kočárkem, těhulky, mamin s nákupními taškami, policajty a paní s chodítkem upadá co chvíli do stronza, z něhož se vzápětí probouzí. Z Lescauta je pasák, který hned po zvednutí opony uštědří své sestře pořádnou facku. Des Grieux v této koncepci v kostkovaném svetru vypadá jako usedlý strejda – víc než Manon ho zajímá kalendář s nahotinkami, který vyndá z omšelého batohu. Manon ovšem unese netradičně – nikoli v kočáře (ani v dodávce), ale na štangli svého kola!

Třebaže se Sláva Daubnerová ve svých komentářích snažila přesvědčovat, že Manon je obětí mužského zneužívání a vykořisťování, při premiéře působila od začátku jako marnivá, prospěchářská, vypočítavá a vyzývavě ordinérní mrcha. Chce s prostoduchou lehkovážností a bezohledností všechno, až jí nezůstane nic. Jakkoli libreto i Pucciniho hudba překypují výlevy milostného citu, v inscenaci těžko jí i des Grieuxovi uvěřit, že se osudově milují, protože režie oba drží téměř neustále odvrácené od sebe ve vzdálenosti několika metrů. Scény přepychu Gerontova paláce mezi mrakodrapy americky působícího velkoměsta (podle režisérky má připomínat Las Vegas, kde ale takové mrakodrapy nejsou) působily trapně: Taneční mistr v červeném tričku a rudých kalhotách přijde učit panovačnou Manon nikoli menuet, ale chodit na podpatcích a Manon obskakuje houf „sestřiček“ v bílých uniformách.

Namísto Le Havre, odkud má být Manon deportována do Ameriky, se (ve 3. jednání) ocitne ve vězení jak z amerického filmu – přesun do Ameriky asi proběhl za oponou o přestávce.

A ve finále pod zamračenou oblohou u šedé silnice s rozházenými kostkami pod pouliční lampou klopýtá vyčerpaná Manon stále v luxusním kožichu a lodičkách, zatímco des Grieux hloubá na kopečku v křesle vedle silnice, podle partitury jak sehnat vodu a přístřeší. Podle Slávy Daubnerové se mu ale nejspíš honí hlavou vražedný plán: v rukavicích (kvůli otiskům?) vylije vodu z PET lahve, kterou měl v batohu, a nevšímavě kolem umírající Manon odkráčí v dál.

Premiéru oslabilo obsazení hlavních rolí

Pokud důvodem k novému nastudování Manon Lescaut mělo být obsazení hlavních rolí, volba premiérového obsazení opět nebyla uvážená. Pro oba protagonisty to byl v roli i ve Státní opeře debut. Proč byla jako Manon do premiéry obsazena moldavská sopranistka Ghiulnara Raileanu zůstalo nejasné – její výšky jsou nepříjemně ostré a střední poloha není dostatečně znělá, dotahování tónů vedlo k intonační labilitě. Paleta výrazových kontrastů, jimiž Puccini v áriích Manon obdařil, vyzněla jednotvárně. Ani herecky ve vyzývavých kostýmech nepřesvědčila, že dokáže muže pobláznit už jen svým zjevem.

Bulharský tenorista Milen Božkov byl pro roli des Grieuxe sice pěvecky lépe disponován, ale ani on nedokázal s volumenem svého hlasu pracovat tak, aby naplnil hudební plasticitu svého partu. Oba navíc měli práci se svými rolemi ztíženou pro charaktery ztvárňovaných postav nevhodnými kostýmy.

Sólisté z ansámblu Národního divadla si v rámci omezení dané hudebním nastudováním a režijním výkladem se svými party poradili lépe – Lukáš Bařák jako lehkomyslný Lescaut, František Zahradníček v roli vilného Geronta di Ravoir nebo Martin Šrejma jako veselý Edmont opěvující mládí. Příležitost jedné árie využila v roli Muzikanta, zde pojatého jako kabaretní zpěvačka s mikrofonem, i mezzosopranistka Kateřina Jalovcová.

Dirigent bez citu pro Pucciniho dramatické poryvy

Výkony sólistů jsou závislé na práci dirigenta s orchestrem. Italský dirigent Simone Di Felice před premiérou prohlašoval, jak na Manon Lescaut obdivuje dramaturgickou vyváženost a funkčnost, vyzrálost i rafinovanost instrumentace s tím, že charakter této opery je nesmírně vášnivý, často v zoufalé podobě, ale i obsahuje i nezapomenutelné lyrické melodie a lehké a ironické pasáže. Jeho hudební nastudování se ovšem při premiéře slilo do převažujícího hřímajícího forte, s nímž orchestr překrýval sólisty a místo bohaté barevnosti z něj (v akustice Státní opery) ostře trčely tu flétny či žestě. Že je orchestr Státní opery schopen výrazově mnohem plastičtějšího výkonu, naznačil alespoň intermezzem před třetím jednáním. Hraná při zatažené oponě a očištěna tak od režijní svévole dala plně vyniknout Pucciniho podmanivé hudbě a jako jedna z mála částí s během večera vysloužila samostatný potlesk. Ten ani po skončení nabyl nijak bouřlivě nadšený.

Vzhledem k časovým překryvům s představeními festivalu OPERA 2025 uvidím nedávnou novou inscenaci Pucciniho Manon Lescaut v Brně (hudební nastudování Ondrej Olos, režie Štěpán Pácl, Manon Jana Šrejma Kačírková v alternaci s Lindou Ballovou, des Grieux Peter Brückler v alternaci s Mykhailem Malafii) až začátkem dubna. Nicméně i tak považuji nové nastudování Manon Lescaut ve Státní opeře za další titul, kterým naše první scéna hazarduje se svou pověstí. Nezbývá než doufat, že si alternující sólisté díky svému umění, jak ho známe z jejich jiných rolí, poradí v rámci možností limitovaných hudebním nastudování Simona Di Feliceho a režii Slávy Daubnerové lépe – zejména Petra Alvarez Šimková a Peter Berger v titulní dvojici.

A protože Národní divadlo vedle Médey zařadilo právě Manon Lescaut na bienále festivalu OPERA, brzy uvidíme, jak si touto inscenací stojí v konkurenci mimopražských divadel – ať už pohledem poroty kritiků, tak pohledem diváků, kteří také mohou hlasovat o ceny, Libušky, za nejlepší inscenaci a nejlepší výkon.

Giacomo Puccini: Manon Lescaut
Státní opera, premiéra 27. března 2025

Režie: Sláva Daubnerová
Dirigent: Simone Di Felice
Scéna: Alexandre Corazzola
Kostýmy: Tereza Kopecká
Světelný design: Daniel Tesař
Video design: Dominik Žižka
Pohybová spolupráce: Jan Adam
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Sbormistr: Adolf Melichar

Osoby a obsazení:
Manon Lescaut – Petra Alvarez Šimková / Ghiulnara Raileanu
Lescaut – Lukáš Bařák / Csaba Kotlár
Renato des Grieux – Peter Berger / Milen Božkov
Geronte di Ravoir – Jiří Sulženko / František Zahradníček
Edmondo – Martin Šrejma / Daniel Matoušek
Hostinský / Seržant lukostřelců – Ivo Hrachovec / Roman Vocel
Taneční mistr / Lampář – Josef Moravec / Vít Šantora
Muzikant – Michaela Zajmi / Kateřina Jalovcová
Obsazení premiéry vyznačeno tučně.

Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery
Balet Opery Národního divadla