Operní panorama Heleny Havlíkové (519) – Oplakávání génia přešlo na festivalu Opera ve veselou taškařici
Nepřehlédnutelný Ensemble Damian
Ensemble Damian v roce 1996 založil a stále vede skladatel, muzikolog, dirigent, hráč na smyčcové nástroje, režisér, scénograf i impresário Tomáš Hanzlík (*1972). K tomu od roku 1998 v Olomouci pořádá různé festivaly (Baroko, Opera Schrattenbach a Olomoucké barokní slavnosti) zaměřené na hudbu období baroka a její soudobou reflexi se zvláštní pozorností k archivu olomouckého arcibiskupství.
O významu postavení Ensemblu Damian v oblasti opery u nás svědčí i to, že patří při rozhodování o cenách, Libuškách, porotou kritiků i diváky k nejúspěšnějším „alternativním“ souborům Festivalu hudebního divadla Opera. V roce 2020 získal diváckou cenu za volnou adaptaci Monteverdiho Ariadny, na které skladatelsky ve svém osobitém stylu barokního minimalismu spolupracoval s Vítem Zouharem. V roce 2013 ředitelka festivalu Lenka Šaldová udělila ansámblu cenu za nastudování Hanzlíkovy opery Voda a vzduch podle deníků malíře, sochaře a spisovatele Jakuba Obrovského. Festivalová vystoupení Ensemblu Damian ovšem budila zaslouženou pozornost i v jiných letech: Třikrát se dostala do užšího výběru poroty kritiků – v roce 2009 za nastudování opery Víta Zouhara Noci dnem, v roce 2013 za inscenaci Voda a vzduch a v roce 2017 za provedení opery Johanna Adolpha Hasseho La Semele, která patřila i k divácky nejúspěšnějším inscenacím onoho třináctého ročníku. Při festivalových produkcích Ensemblu Damian zaujal porotu kritiků i sólový výkon Kristýny Vylíčilové jako Ariadny, byla za něj zařazena i do širších nominací Cen Thálie.
Tomáš Hanzlík se badatelské práci a hledání v archivech věnuje od počátku své profesní dráhy. Na letošním Festivalu hudebního divadla Opera se rozhodl představit další objevy, tentokrát z archivu Pražské konzervatoře – Kantátu o Mozartově smrti Jana Josefa Röslera a Holoprtské posvícení Jana Branžovského. Obě skladby se dochovaly jen jako klavírní výtahy a pro jejich uvedení je Tomáš Hanzlík v souladu s dobovou praxí interpretace klavírních sonát s doprovodem continua doplnil o varhanní pozitiv. Inscenace měly premiéru loni v červnu v rámci festivalu Baroko v olomouckém Vlastivědném muzeu.
Kantáta o Mozartově smrti
Jan Josef Rösler (1771–1812) byl od roku 1795 kapelník ve Stavovském divadle a jeho Kantáta o Mozartově smrti (1789) tam byla patrně provedena místními hudebníky v poloscénické podobě. Smrt génia, kterému se právě v Praze a ve Stavovském divadle dostalo velkého uznání, oplakávají čtyři múzy a jejich smutek je opravdový – právě autentičnost zármutku muzikanta a kapelníka Röslera, kterého možná pojí s Mozartem osobní vzpomínky, je na Kantátě podstatnou hodnotou opravňující její návrat na dnešní jeviště.
Uznání zaslouží Alena Hönigová, která má hlavní podíl na novodobém objevování Röslerovy hudby, kromě komentovaného vydání seznamu Röslerových skladeb se postarala i o zveřejnění všech partitur Pražské konzervatoře na platformě IMSPL. Podle Hönigové „… Röslerovu lásku k Mozartovi prokazuje nejen tato smuteční kantáta, ale i jeho kompoziční styl.“ Hudebně Rösler vyšel z reflexe ducha díla „pozdního“ Mozarta, jak ho vnímal a jak pociťoval ztrátu z jeho konce.
Na vyvýšeném podiu v sále Vzletu tvořily ploché malované kulisy rámec portálu repliky barokního divadla a současně i projekčního plátna, na které byly promítány české titulky a záběry klasicistní architektury Bertramky manželů Duškových, sestavené ze starých fotografií se sépiovou patinou, škrábanci a zrněním. Film postupně mapuje exteriér vily se zahradou, až doputuje k mramorové bustě Mozarta, před níž čtyři múzy v krásných barokních róbách završí své truchlení provázené barokní gestikou. Jeviště bylo lemováno řadami hořících svící, navozujících atmosféru zádušní mše. Pod pódiem vlevo na kladívkový klavír hrála Petra Matějová a vpravo se hry na pozitiv zhostil Martin Smutný.
Kantátu trvající v interpretaci Damiánů 45 minut tvoří recitativy a jedenáct hudebních čísel – po introdukci osm árií, jeden duet a sbor všech čtyř múz. Svou upřímnou poctu Mozartovi Rösler ozdobil pěvecky náročnými party, zvláště pro Polyhymnii s vysoko posazenou tessiturou a spoustou „céček“. Děj je s ohledem na zvolený žánr prostý: Thálie, múza komedie a pastorální poezie (Markéta Israel Večeřová), potkává zamlklou a sklíčenou múzu hrdinských ód Polyhymnii s černým závojem a lyrou zakrytou smutečním flórem (Veronika Kaiserová). Když se Thálie i další dvě múzy (Hana Solanská a Dorota Grossová) od Polyhymnie dozvědí, že příčinou jejího velmi hlubokého žalu je skon největšího hudebníka všech dob, génia Wolfganga Amadea Mozarta, chtěly by po vzoru Orfea obměkčit podsvětní božstvo a vyprosit od samotného Dia jeho návrat mezi živé. Když pochopí, že žádné přímluvy múz Mozartovu smrt zvrátit nemohou, Polyhymnie navrhne uctít Mozartovu památku mramorovým pomníkem, kde budou vzpomínku na Mistra uctívat tancem a zpěvem.
Jakkoli vršovický Vzlet nebyl pro uvedení Röslerovy jímavé panychidy optimální, Damianům patří dík, že tímto znovuobjeveným dílkem ukázali nejen vysokou úroveň hudebnosti muzikantů Mozartovy doby. Árií jedné z múz také inspirativně ukázali, jak význam Mozartovy hudby vnímali jeho současníci: připisovali jí zázračnou moc, která kromě přirozené libosti působí léčivě i na rány, zahání trudomyslnost, obměkčuje netečnost, brání obžerství i alkoholismu a způsobuje sociální rovnost, protože dojímá chudé i korunované stejnou silou.
Holoprtské posvícení
Podle osvědčeného pravidla, že po pohřbu se už hraje zvesela, po přestávce ve Vzletu vystřídala truchlení taškařice. Přitom se opět vzpomínalo na Mozarta, tentokrát skrze zpěvohru skladatele Jana Branžovského Holoprtské posvícení. K Mozartovi se tato zpěvohra vztahuje stylově a parafrázováním jeho tématu z Klavírní sonáty c moll KV 457 v durové tónině.
Jan Branžovský (1790–1840?) byl skladatel, překladatel, divadelník a především velký vlastenec. Pro ochotnické divadlo v rodných Třebechovicích pod Orebem upravoval a překládal texty uváděných her, komponoval do nich hudbu, studoval a řídil představení, ve kterých sám hrál. Z jeho skladatelského působení se dochovala jen zpěvohra na český překlad hry Emanuela Schikanedera Die Lyranten oder das lustige Elend / Lyranti aneb Veselá bída, která vznikla pro třebechovické provedení někdy po roce 1805 a je uložená v Českém muzeu hudby stejně jako zpěvní čísla ke zpěvohře Holoprtské posvícení. V archivu Českého rozhlasu se nachází orchestrální předehra Rytíř Odalinský aneb Nevinná pomsta vraždy.
Autor textu ani rok vzniku Holoprtského posvícení nejsou známé. Rukopis obsahuje mnoho podrobných scénických poznámek včetně „režijních“ pokynů, podle nichž se například scéna rvačky řalhotického a holoprtského ponocného o kompetenci vykonávat tuto důležitou funkci „musí obzvláště vyštudýrovat, aby se dobře fackovali“.
Pro novodobé uvedení Holoprtského posvícení se Branžovského předehra stala v úpravě pro klavír a pozitiv Sinfonií a děj byl zrekonstruován na základě indicií obsažených ve zpěvních číslech. Veršované dialogy dotvořil Marek Řihák.
Základní aranžmá scény (s projekcemi naivistických maleb vesnice a světnice) i hudební doprovod zůstaly ve Vzletu stejné jako před přestávkou – dramaticky však narostl počet účinkujících v duchu ochotnických spolků, kde je třeba dát roli každému ochotnému herci: devět hlavních postav doplňoval početný sbor. Děj je patřičně zašmodrchaný: O přízeň rychtářovy dcery Lídy v Řalhoticích usilují zdejší ponocný Kuba, atraktivní cizinec v růžovém rokokovém oblečení Dorant a Franta, který po návratu z ciziny sklízí jen posměch za své fanfarónské chvástání. Lídě se však Frantovo světáctví zalíbí, naivního Kubu zesměšní a Dorant se kvůli noční schůzce u Lídy dostane do šatlavy. Po spoustě zápletek a nedorozumění nikdo nezůstane na ocet: Kubou nepohrdne Redvuta, která odpřisáhla, že si vezme i toho největšího pitomce, jen aby nezůstala starou pannou, a šťastný pár nakonec vytvoří i Dorant a žalářníkova dcera Mínka. Celá taškařice končí chválou piva a holoprtského posvícení.
Uvedení Holoprtského posvícení bylo autentickou ukázkou dobové lidové zábavy a vlastně i oslavou spolkové činnosti, která držela obecní život pohromadě jako životadárné podhoubí a která opět postupně ožívá, jak předvedl olomoucký sbor Bel canto pod vedením Jany Synkové. Uplatnili se i studenti konzervatoře, i když zpěv nebo herectví nestudují. Síla inscenace byla hlavně v nadšení, s nímž se všichni na inscenaci podíleli – a které přenesli i do hlediště.
Festival hudebního divadla Opera: Kantáta o Mozartově smrti, Holoprtské posvícení
9. března 2025, 19:30 hodin
Vzlet, Praha
Program
Jan Josef Rösler: Kantáta o Mozartově smrti
Jan Branžovský: Holoprtské posvícení
Účinkující
Ensemble Damian
Tomáš Hanzlík – umělecký vedoucí
Obsazení Kantáty o Mozartově smrti
Thalia: Markéta Israel Večeřová
Polyhymnia: Veronika Kaiserová
III. múza: Hana Solanská
IV. múza: Dorota Grossová
Petra Matějová – kladívkový klavír
Martin Smutný – pozitiv
Obsazení Holoprtského posvícení
Kuba, ponocný v Řalhoticích: Matyáš Jirka
Franta: Martin Geržičák
Rychtář a šenkýř v Řalhoticích: Petr Závodník
Liduška, jeho dcera: Kamila Škrachová
Dorant: Arnau Petřivalský
Minka, dcera žalářníka: Anežka Procházková
Redvuta: Veronika Adamová
Rychtář v Holoprtech: Radim Chmelík
Ponocný a trubač v Holoprtech: Nil Petřivalský
sbor Bel canto
Jana Synková – sbormistr
Petra Matějová – kladívkový klavír
Martin Smutný – pozitiv
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
