Operní panorama Heleny Havlíkové (52)

Týden od 28. listopadu do 4. prosince 2011

 – Budějovický Don Pasquale pouze jako fraška
 – Rodelinda z MET jako střet baroka a realismu
 – Inspirace pro dny příští

***

Budějovický Don Pasquale pouze jako fraška

Budějovická opera uvedla premiéru  Donizettiho Dona Pasquala. Tato komická opera se přesně hodí do komorního prostoru Jihočeského divadla. Budějovický operní soubor ostatně v minulosti vynikal právě inscenacemi buffo oper, které u nás bývaly dramaturgickými objevy  – připomeňme Paisiellovy Astrology, Gassmannovu Kritickou noc, Gluckovy Poutníky do Mekky, Salieriho Falstaffa nebo Lest a lásku Josepha Haydna. Budějovičtí je navíc uměli skvěle rozehrát, což vyniklo zejména v atraktivních prostorách českokrumlovského zámku, kde byly uváděny.

I v Donu Pasqualem Miloslav Veselý – režisér, zároveň šéf opery a jako sólista častý protagonista právě takových inscenací – postavil nastudování na vyostřeně charakterizovaných postavách a živě rozehraných situacích. Jenže: Don Pasquale sice vychází z typických principů komedie dell’arte, pro kterou je příznačný hrubozrnný humor. Donizetti ale svou hudbou tolikrát obehranou anekdotu o obstarožním skrblíkovi, jehož choutky po manželství jeho mladá ženuška pořádně vytrestá, zjemnil. Miloslav Veselý se ve své režii držel humoru spíše drsnějšího a inscenaci pojal jednostranně jako frašku. Don Pasquale je přitroublý, zjevem odpudivý ješita, kterému basista Jevhen Šokalo dodal humor založený na protikladu stařecké nemohoucnosti, kterou jako mávnutím kouzelného proutku vystřídá mrštnost směšná tím, jak se poskakuje před svou nastávající jako mladík. Jevhen Šokalo má s tímto typem rolí velké zkušenosti a také tentokrát uplatnil svůj zvučný bas i jeho pohyblivost zejména v „upovídaném“ prestu s doktorem Malatestou. Ten byl v podání Alexandra Beně s jeho měkkým lyrickým barytonem nenápadným strůjcem celé intriky. Pro Marii Fajtovou s pohyblivým jiskřivým sopránem, hereckým temperamentem i atraktivním zjevem je Norina ideální rolí. Po pěvecké stránce zvládla part s přehledem. Škoda že režisér tuto vdovu, která je pro svou lásku k Ernestovi ochotna napálit Pasquala jako upejpavá puťka, aby se po sňatku proměnila v lítou dračici, opět pojal jednostranně a až ordinérně: v síťovaných punčochách a minisukních je redukována na vyzývavou afektovanou potvoru. Lyričtější části této role tak v této koncepci zanikaly.Výborně zafungoval nápad sehrát úvodní výstup Noriny So anch’io la virtù magica nikoli jako četbu knihy, ale jako studium nové role s pomocí garderobiérky a nápovědky v herecké šatně Noriny. Zamilovaný Ernesto Tomáše Kořínka sice vstoupí na jeviště jako zdatný tenista, ale celkově se mu nepodařilo rozpohybovat tuto postavu nad rámec poněkud toporného sentimentálního zamilovaného tenoristy. Obtížný vysoko posazený a částečně prokrácený part zvládl otevřeným kantabilním tenorem – ovšem bez propracovanější dynamiky a výrazu. Vyznění vtipu, lehkosti, jiskrnosti i noblesy a jemné melancholie Donizettiho operních partitur nekompromisně vyžaduje perfektní hudební interpretaci. Ani zkušenému dirigentovi Janu Zbavitelovi se bohužel v Donu Pasqualovi  nepodařilo tyto požadavky naplnit a zejména ve smyčcové skupině vázla souhra. Celkově tak převážil dojem zatěžkané frašky.

***

Rodelinda z MET jako střet baroka a realismu

Dalším přímým přenosem z Metropolitní opery do kin byla Rodelinda Georga Friedricha Händela v obnoveném nastudování inscenace původně z roku 2004. Barokní opera není pro repertoár této newyorské scény právě typická. Dnešní standardy tzv. poučené interpretace barokních oper vyžadují dobové verze nástrojů s jiným, měkčím zvukem; a dnes nesplnitelnou podmínku – obsazení některých rolí kastráty, kvůli nimž vlastně mnohé opery v barokní době vznikaly a jejichž popularita byla srovnatelná s dnešními popovými hvězdami.

Georg Friedrich Händel (1685-1759) byl nejen geniální skladatel, ale také „podnikatel v opeře“, což byla role, v níž se mu tolik nedařilo, ale londýnská premiéra Rodelindy v roce 1725 spadá do šťastného období, kdy se Händelovi dařilo a měl u publika úspěch. Libreto Nicoly Francesca Hayma se opírá o skutečné historické postavy ze sedmého století, kdy na území dnešní Itálie existovala říše Langobardů. Händel dodal aktérům komplikovaného příběhu ztráty a znovunabytí moci přesné psychologické charakteristiky natolik, že i dnes patří Rodelinda k Händelovým nejčastěji uváděným operám.

Hudební nastudování bylo v MET svěřeno uznávanému znalci barokního stylu Harrymu Bicketovi. O skutečném znění jsme se ale mohli jen dohadovat, protože hudební režie pouštěla do kin nepřirozeně masivní zvuk. A bylo škoda, že se slídivé záběry kamer a rozhovory o přestávkách více nevěnovaly právě orchestru a jeho nástrojům s rozdíly oproti jejich dnešním verzím.

Kastráty nahradili kontratenoristé; popularity svých kolegů, jejichž mužství bylo obětováno kvůli nepřirozené artistní virtuozitě lidského hlasu, sice nedosahují, ale patří ve svém oboru ke světové špičce: Andreas Scholl jako vypuzený a domněle mrtvý král Bertarido a Iestyn Davies v roli jeho důvěrníka Unulfa předvedli intonačně i výrazově perfektní výkony, jejichž intenzita v průběhu opery gradovala.

Jak je pro MET charakteristické  – obsazení všech rolí bylo špičkové v čele s Renée Fleming jako Rodelindou, která i při různorodém repertoáru včetně Straussovy Maršálky v Růžovém kavalírovi a Hraběnky v Capricciu dokáže koncentrovat svůj hlas do svébytných požadavků vyjádření afektů barokních partů včetně vkusně zvládnuté ornamentiky. Její předností je dnes ovšem spíše síla výrazu trpících žen, než brilantní kaskády koloratur. Tenorista Joseph Kaiser jako uzurpátor trůnu i domnělé vdovy Rodelindy dokázal přesvědčivě postihnout nejen hřímání tyrana hnaného touhou po moci i ženě svého předchůdce, ale i jeho lidskou váhavost a konečně i obrat ve šlechetné opuštění smíření s porážkou. Jeho zavrženou milenku Eduige zpívala neobyčejně všestranná Stephanie Blythe – v jejím případě však je třeba doporučit, aby více spolupracovala se svým dietologem, neboť její nadváha už začíná zužovat možnosti jejího jevištního uplatnění, což je škoda.

A jak už to tak v MET také bývá, problémem byla režie. V současném hledání přístupů k barokní opeře se objevují jak akademicky suchopárné pokusy o oživení principů barokního divadla, tak snahy pojmout afekty jako nadčasové modely lidského chování a z hlediska jejich významu pro dnešního diváka je zasadit do současnosti. Režisér Stephen Wadsworth se scénografem Thomasem Lynchem a kostýmním výtvarníkem Martinem Pakledinazem zvolili řešení, které se dostává s barokní operou do příkrého rozporu. Vysoce stylizovaná barokní opera seria se schematem secco recitativů a emocemi překypujícími da capo áriemi  a povinným šťastným koncem nekorespondovala s detailním realistickým pojetím ve vypracování scény, kostýmů a hlavně hereckém prožívání a la Stanislavskij. Nechyběl ani živý kůň a sténání Unulfa, když mu – „bez narkózy“ – ošetřují jeho zranění.

Uvedení Rodelindy v kontextu MET bylo zpestřením, stylově přesnějším než nedávný Mozartův Don Giovanni. Nicméně síla této prestižní světové scény je v jiném repertoáru. Ovšem uvidíme, jak v lednu dopadne další barokní titul letošních přenosů – pasticcio pod názvem Kouzelný ostrov. A také v lednu se u nás vrací na jeviště Stavovského divadla Händelův Rinaldo, jehož scénické pojetí se snaží oživit principy barokního divadla. Budeme moci srovnávat.  

***

Inspirace na dny příští

U nás pouze ostravské kino Luna zařadilo přímý přenos zahajovacího představení letošní sezóny Scaly 7. prosince již od 18 hodin. Mozartova Dona Giovanniho bude dirigovat Daniel Barenboim v režii Roberta Carsena. V hlavních rolích Peter Mattei – Don Giovanni, Anna Netrebko – Donna Anna, Bryn Terfel – Leporello.

Na sobotu 10. prosince je zařazen  další přímý přenos z MET do kin – Gounodův Faust. Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Des McAnuff,. Jonas Kaufmann – Faust, Marina Poplavskaja – Markétka, René Pape – Mefistofeles.

Gaetano Donizetti:
Don Pasquale
Hudební nastudování, dirigent: Jan Zbavitel
Režie: Miloslav Veselý
Scéna a kostýmy: Jan Kříž
Sbormistr: Josef Sychra
Pohybová spolupráce: Sergej Škalikov
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Premiéra 2.prosince 2011 Jihočeské divadlo České Budějovice

Don Pasquale – Jevhen Šokalo
Doktor Malatesta – Alexandr Beň
Ernesto – Tomáš Kořínek
Norina – Marie Fajtová
Notář –  František Brantalík
Majordomus – Pavel Tůma
Kuchařka – Gabriela Burianová
Služebná – Zdeňka Lapicová
Garderobiérka Noriny – Michaela Korychová

www.jihoceskedivadlo.cz

***

Georg Friedrich Händel:
Rodelinda
Dirigent: Harry Bicket
Režie: Stephen Wadsworth
Scéna: Thomas Lynch
Kostýmy: Martin Pakledinaz
Světla:Peter Kaczorowski
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 12.2.2004 The Metropolitan Opera New York
Live in HD 3.12.2011

Rodelinda – Renée Fleming
Grimoaldo – Joseph Kaiser
Garibaldo – Shenyang
Eduige – Stephanie Blythe
Bertarido – Andreas Scholl
Unulfo – Iestyn Davies
Flavio – Moritz Linn

Continuo: Harry Bicket, Harpsichord recitative Bradley Brookshire, Harpsichord ripieno David Heiss, Cello Daniel Swenberg, Lute, Baroque Guitar and Theorbo

www.metopera.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde