Operní panorama Heleny Havlíkové (520) – Královská opera Covent Garden: Připomínka Hoffmannových povídek jako pozvánka na Turandot

• V Královské opeře putuje Hoffmann životem od školáka po starce
• Perfektní obsazení s neobvyklým pojetím rolí
• Na kinopřenos obnovené inscenace Turandot z Královské opery lákají Sondra Radvanovsky a SeokJong Baek

Hoffmannovými povídkami zahájila sezonu přenosů do kin 2024/25 v říjnu i newyorská Metropolitní opera (recenze zde). Nešlo o novou inscenaci, ale obnovené nastudování v mnohém problematické produkce režiséra Barletta Shera z roku 2009. Tehdy generální ředitel Peter Gelb zdůvodňoval obnovené nastudování Hoffmannových povídek hlavně příležitostí využít sestavu skvělých sólistů, které měla MET k dispozici – a diváci v kinech se mohli přesvědčit, že to byl argument do značné míry oprávněný, když ho naplnili při aplikaci těch nejvyšších měřítek pěvecky i představitelsky – zejména Christian Van Horn v ďábelské čtyřroli, Erin Morley jako Olympia a Clémentine Margaine jako Giulietta). O to větší bylo očekávání zcela nové produkce z londýnské Královské opery, která i u nás v kinopřenosech vytváří konkurenci MET.

O+

V Královské opeře putuje Hoffmann životem od školáka po starce

Nastudování nové inscenace svěřila Královská opera zavedenému a respektovanému italskému režisérovi Damianu Michielettovi. Pro nás je zajímavé, že režijně debutoval v roce 2003 na festivalu ve Wexfordu Weinbergerovým Švandou dudákem, v roce 2021 režíroval Jenůfu v Berlínské opeře a Káťu Kabanovou na festivalu v Glyndebourne. Ceněné jsou jeho režie Rossiniho a Pucciniho oper. Na salcburském festivalu debutoval v roce 2012 s Bohémou, v milánské Scale Maškarního plesu (2013/14) a v Covent Garden Rossiniho Vilémem Tellem v roce 2015. Režíruje opery po celé Evropě a získal řadu ocenění, např. za Švandu dudáka cenu Nejlepší operní produkci (2003), Triptych (2013), cenu Lawrence Oliviera za inscenaci Sedláka kavalíra a Komediantů v londýnské Královské opeře (2015) nebo v roce 2023 Mezinárodní operní cenu za koprodukční inscenaci opery Alexandera Raskatova Animal Farm / Farmu zvířat (Holandská národní opera) v kategorii světová premiéra.

Michieletto přenesl děj Hoffmannových povídek z počátku 19. století nejméně o století blíže současnosti (alespoň podle kostýmů Carly Teti) a spolu se scénografem Paolem Fantim, světelným scénářem Alessandra Scarlettiho a choreografkou Chiarou Vecchi připravili čtyři hodiny (se dvěma přestávkami) trvající závratnou opojnou (pro divadelní techniku mimořádně náročnou i tím, že rychlé proměny musí „klapnout“ na vteřiny) fantaskní pouť Hoffmannovými vzpomínkami na jeho osudové ženy.

Zahájil ji mohutným panákem absintu v Lutherově hostinci, kde se to hemží tanci duchů včetně jednoho na chůdách, s „tajemnou“ stínohrou, když čeká, až jeho novému objevu, Stelle, skončí představení. I když jsou prý psychotropní účinky absintu přeceňovány, v případě básníka Hoffmanna (a režiséra Michielettiho) zapůsobil jako halucinogen natolik, že svého nejlepšího přítele Nicklausse vidí jako papouška, kterého navíc do hospody osobně přinese zhmotněná korpulentní Múza (v absintově zelených blyštivých šatech) v cestovní tašce. Že šlo o absint je zřejmé – Hoffmannovy vzpomínky jsou hořké jako pelyněk a vynořují se z mlhoviny halucinací, kde jeho ďábelský nepřítel, obklopený pekelnou baletní kohortou, proměňuje svou podobu podle toho, o kterou z iluzí o lásce básníka právě připravuje – v pořadí Olympie, Antonie a Giulietta. Viděno skrze optiku sklenice absintu, Hoffmannovo putování časem podle Michieletta skončí deziluzí starého ztroskotance v ošuntělém špinavém kabátě, kterému zůstal už jen alkohol, smutek, hořkost a osamění, když ho v poslední chvíli opustí i Múza, která spiklenecky zamává Lindorfovi – „úkol“ splněn.

Lásku k mechanické loutce Olympii, zde třídní šprtce, tak zažije Hoffmann ještě jako naivní student ve školní uniformě s kraťasy při hodině fyziky s učitelem Coppéliem, ze kterého si všichni utahují, a tělocviku. Rozdychtěné srdce ženitby chtivého mladíka pak zlomí Antonie, ze které je zde chorá baletka o berlích. Jak se ukáže, baletkou je hlavně proto, že Michieletto pocítil potřebu zviditelnit (jinak okrajovou a poněkud nudnou) roli sluhy/komorníka Frantze v domě usedlého starostlivého otce Crespela. Zde je z něj taneční mistr s celou baletní dětskou školičkou a osudový příběh zmírající Antonie, zoufalého Hoffmanna a vítězného zlopověstného doktora Miracla je tak zatlačen do pozadí.

Obrněn či znecitlivěn těmito zkušenostmi Hoffmann už rezignoval na lásku a stačí mu smyslná rozkoš sexu – takto ho zaujme benátská kurtizána Giulietta mezi maskami benátského karnevalu. Problém je, že smyslně opojná barcarolla zpívaná papouškem (Niklaussem) zde spíše jakoby jen uplynula s vodou Velkého kanálu. A dramatický souboj na kordy se Schlémilem Michieletto vypustil úplně.

Nejvíce ale Michieletto přetvořil epilog. Don Giovanni skončil a Stella přichází za Hoffmannem do Lutherovy hospody – jak se ale ukáže, nepřijde Stella, ale za ni do jejích šatů a paruky převlečený rada Lindorf, podle všeho sám touto svou proměnou zaskočený – ostatně stejně, jako já.

Jakkoliv některé Michielettovy nápady narážely na mou zažitou představu o eskapádách básníka/opilce Hoffmanna, zakonzervovanou nespočtem inscenací této Offenbachovy opery, musím přiznat, že jsem se jejich novým nastudováním v Královské opeře bavila skoro královsky – režisér měl svou koncepci promyšlenou, a dokázal o ní přesvědčit motivovaný tým účinkujících, kteří ji realizovat do detailů zjevně přesvědčeni o smyslu a významu takto adaptovaného pojetí.

Perfektní obsazení s neobvyklým pojetím rolí

Inscenace je budována na pevných základech, které svým temperamentním hudebním nastudováním s citem pro výrazové kontrasty položil italský dirigent a houslista Antonello Manacorda (*1970). S režisérem Michielettem se setkali v roce 2011 nad projektem v benátském divadle La Fenice, kde připravili trilogii Mozartových oper na libreta da Ponteho a od té doby spolupracují v evropských divadlech i na festivalech.

V Covent Garden měli k dispozici výtečné vyrovnané a typově věrohodné obsazení ostatních rolí, i těch menších rolí. Dominovali mu Juan Diego Flórez, který v roli Hoffmanna zvládl všechny věkové kategorie od studenta po vetchého starce a Alex Esposito v padoušské čtyřroli jeho zákeřného pekelného rivala až po transvestitu.

Roli Múzy (a Ducha Antoniiny matky), obsazenou samostatně, nikoli představitelkou Nicklausse), vytvořila anglická mezzosopranistka Christine Rice. Postihla v ní mateřskou ochranitelku básníka Hoffmanna, která ale v závěru naznačí, že její úmysly nebyly tak docela jednoznačné. Nicklausse ztvárnila francouzsko-kanadská mezzosopranistka Julie Boulianne. V převleku za papouška to neměla snadné, navíc musela i manipulovat se snad metrovou maketou pestrobarevného ptáka.

Jako loutka Olympie v Covent Garden debutovala ruská sopranistka Olga Pudova, která zpívá po celé Evropě a získala řadu ocenění v pěveckých soutěžích. I když jako školačka místo mechanických pohybů loutky „vystačila“ s psaním na tabuli a domácího úkolu do sešitu, svými jistými koloraturami včetně přidaných výšek předvedla, proč se s jejím talentem budeme jistě setkávat i v budoucnu. Pro americkou sopranistku Marinu Costa-Jackson bylo vystoupení v Hoffmannových povídkách v Královské opeře také debutem – díky jejímu i v civilu atraktivnímu vzhledu a barevnému hlasu si s rolí smyslné Giulietty poradila suverénně. Vedle těchto dvou debutantek byla v roli Antonie původem albánská sopranistka Ermonela Jaho zkušenou sopranistkou, která se prosadila zejména v italském veristickém repertoáru. Pro roli Antonie nezvykle musela natrénovat belhání o berlích a přece jen krotit svůj hlasový volumen i chvějivý rozkmit svého sopránu, zaujala vroucností svého zpěvu.

Bylo sympatické, že Královská opera zapojuje i do „velkých“ inscenací frekventanty svého rezidenčního programu Jette Parker Artists, který je určen nejen zpěvákům, ale i dirigentům, režisérům či korepetitorům. Do Hoffmannových povídek se takto mohl zapojit Grisha Martirosyan v dvojroli Hermanna a Schlémila, jakkoli připraveného o souboj s Hoffmannem, a Ryan Vaughan Davies jako Nathanael.

Na kinopřenos obnovené inscenace Turandot z Královské opery lákají Sondra Radvanovsky a Seok Jong Baek

Zatímco v Hoffmannových povídkách předvedla Královská opera letošní novou produkci, další kinopřenos, v České republice v různých městech v různých termínech v rozmezí od 6. do 18. května 2025 znovu připomene Pucciniho Turandot v režii Andreie Serbana. Tato inscenace, nejstarší v současném repertoáru Covent Garden, měla premiéru jako součást kulturního programu olympiády v Los Angeles v roce 1984. Byla zařazena do přenosů už v březnu roku 2023, když patnáctou obnovenou sérii dirigoval Antonio Pappano s „ocelovými“ hlasy Anny Pirozzi jako Turandot a Yonghoona Lee v roli Kalafa (recenze zde).

Serban ve své režijní koncepci zachoval exotičnost základního orientálního koloritu Pekingu dávných dob pro pohádkový (původně perský) příběh ze sbírky derviše Moklese Tisíc a jedna noc o proměně kruté „princezny z ušlechtilého kovu“ (jak ji nazýval Puccini), v zamilovanou ženu. Děsivé obří masky, opulentní dračí kočár s gigantickým kamenným brusným kotoučem, rudé stuhy nepostrádají atraktivitu.

Serbanovi to všem nestačilo a nabalil další vrstvy – alžbětinské divadlo, italskou komedii dell’arte a v choreografii čínské bojové umění Tai-chi. Vznikla tak ne úplně sourodá směs, která příběh spíše rozmělnila, než aby ho posílila. Nicméně přitažlivost dalšího přenosu Turandot z Covent Garden slibuje nejen Sondra Radvanovsky v roli Turandot, ale i Seok Jong Baek v roli Kalafa. Tento jihokorejský sólista začínal jako barytonista, nicméně vítězství v neapolské pěvecké soutěži Vincerò, v níž zvítězil právě árií Nessun dorma, jej nasměrovalo na tenorový obor. Kalafa zpíval v loňské sérii představení Turandot v Metropolitní opeře (vedle Radama v Aidě a Cavaradossiho v Tosce) a známe ho nejen jako Ismaela z kinopřenosu Nabucca v lednu 2024 z MET, ale i živě, když třikrát hostoval jako Kalaf v inscenaci pražského Národního divadla v roku 2023.

Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky
Kinopřenos z Královské opery Covent Garden, recenze z kina MAT 19. února 2025

Dirigent: Antonello Manacorda
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Carla Teti
Světelný design: Alessandro Carletti
Choreografie: Chiara Vecchi
Režie přenosu do kin: Rhodri Huw
Koprodukce s Opera Australia, Opéra National de Lyon a Fondazione Teatro La Fenice di Venezia

Účinkující:
Christine – Rice Múza poezie / Duch Antoniiny matky
Maria Leon – Stella / Manželka / Zdravotní sestra
Julie – Boulianne Nicklausse
Alex Esposito – Lindorf / Coppélius / Doktor Miracle / Dappertutto
Christophe Mortagne – Andrès / Cochenille / Frantz / Pitichinaccio
Jeremy White – Luther
Grisha Martirosyan – Hermann / Schlémil
Ryan Vaughan Davies – Nathanael
Juan Diego Flórez – Hoffmann
Vincent Ordonneau – Spalanzani
Olga Pudova – Olympia
Olle Zetterström – Sólista sboru (La Harpe)
Ermonela Jaho – Antonia
Alastair Miles – Crespel
Martina Costa-Jackson – Giulietta
Dodatečný sbor, tanečníci, chodec na chůdách, malá Antonia, děti
Orchestr a sbor Královské opery