Operní panorama Heleny Havlíkové (527) – Lear ve frontě oper čekajících na uvedení v Národním předbíhal

• Splněné přání Dietricha Fischera-Diskaua
• Redukce Leara na drtivou agresivitu
• Extrémní nároky zvládli sólisté

Splněné přání Dietricha Fischera-Diskaua

Německý skladatel, pedagog a klavírista Aribert Reimann (1936–2024) se zkušenostmi korepetitora v Deutsche Oper Berlin je kromě vokální a komorní hudby autorem také devíti oper, psaných v rozmezí let 1965 až 2017 převážně podle literárních předloh (Strindberg, Shakespeare, Euripides, Kafka, Lorca, Maeterlinck) a pro konkrétní pěvce a divadla. Reimann je považován za jednoho z klíčových skladatelů soudobé německé opery.

O+

Lear, Reimannova v pořadí třetí opera, vznikl na objednávku mnichovské Bavorské státní opery. Podnět k ní dal německý barytonista Dietrich Fischer-Dieskau (Reimann ho při recitálech doprovázel na klavír). A tento „pěvec století“ vytvořil hlavní roli při premiéře v roce 1978 v hudebním nastudování Gerda Albrechta a v režii Jeana-Pierra Ponnella. Libreto podle Shakespearova Krále Leara upravil Claus H. Henneberg. Premiéra byla úspěšná a operu pak nastudovala řada dalších divadel včetně Pařížské národní opery (1982), tehdy východoberlínské Komické opery (1983) nebo Anglické národní opery (1989), takže s třemi desítkami uvedení je to dnes jediná opera na learovské téma, která se ve světovém repertoáru udržela.

Reimannův hudební styl je hluboce zakořeněný v německém expresionismu 20. století s důrazem na psychologickou hloubku a emocionální intenzitu. Pro Leara zvolil atonální, disonantní zvukovou masu orchestru se zdvojenou bicí sekcí. Pěvecké party jsou až na druhém místě, ustupují před valícími se vlnami a plochami odkazujícími na Weberna a Druhou vídeňskou školu. Ke zvukovému ataku využívá i metodu zvukových clusterů, které multiplikují zvukový účinek. Reimannovi nejde o krásný zpěv, ale intenzivní, často velmi drsné vyjádření bolesti, úzkosti, panovačnosti, mocichtivosti charakterově ostře vyhraněných postav. Ostatně řada postav opery pod tlakem extrémních situací, v nichž se ocitají, zešílí – a paradoxně jsou scény šílenství hudebně zklidněné, kdy odstřiženy od tlaku světa ztrátou kontaktu s realitou i sebou samými nalézají jakýsi (dočasný) azyl – byť ne klid a smíření. A zvukovou úlevu přinášejí i výstupy šaška, mluvené role.

Redukce Leara na drtivou agresivitu

Jenže hudební nastudování Hermanna Bäumera ve Státní opeře, nejspíš i pod „tíhou“ obtížnosti Reimannovy hutně instrumentované partitury (mimo jiné s dřevěnými dechovými nástroji po třech, šesti lesními rohy, čtyřmi trubkami a třemi pozouny a bohatou baterií bicích) eskalovalo jednostranně agresivitu zvukového náporu až vysilujícím způsobem (i tak ne zcela zaplněné hlediště druhé premiéry po přestávce ještě prořídlo). Jenže ani Reimannův Lear, jak je možné se přesvědčit i z audio nahrávky mnichovské premiéry dostupné na internetu, natož Shakespearovo drama, není jen monumentálně obludnou agresí, brutální krutostí, ošklivostí, ale hlubokou vnitřní tragédií deziluze, osamění, úzkosti a bezmoci s plochami v tišší dynamice a témbrovém zklidnění. Třebaže Reimann oslabil Shakespearovy motivy spravedlnosti a kosmického řádu a zúžil výklad alžbětinské tragédie na psychodrama Learova vnitřního rozkladu, jsou to tyto záblesky lidské „duše“, které svým kontrastem spoluvytvářejí sílu Reimannovy opery.

Podobně jednostranně přistoupila k režii Leara i Barbora Horáková Joly. Na scénách Národního divadla už režírovala Rigoletta, Sedm smrtelných hříchů, Figarovu svatbu – a na jaro 2026 ještě dostala Dialogy karmelitek. V rozhovoru pro média mimo jiné řekla: „Byla jsem angažována proto, abych zprostředkovala šok z toho, že staré opery se dají dělat i jinak než v klasických kulisách a kostýmech a tento účel byl splněn (smích). Vypadá to, že z ní ředitel Per Boy Hansen udělal skoro kmenovou režisérkou obou operních souborů Národního divadla, aby při zcela pomýlené představě České republiky jako operně „zaostalé“ svévolně zahltila naši první scénu svou povrchně módní umanutostí šokovat za každou cenu.

Scéna Rhey Eckstein nejdříve vzdáleně odkazuje na shakespearovské divadlo Globe, postupně se ale rozpadá a obnažuje konstrukční prvky, včetně dvou pódií, které se pomalu vynořují se dvěma sekcemi hráčů na bicí nástroje po stranách, nebo nákupního vozíku naplněného „domácností“ bezdomovců, dnes téměř „povinné“ rekvizity tzv. moderní režie. Ve finále zůstávají na prázdném jevišti jen mrtvoly postav hrůzného děje, nasvícené přidanými reflektory.

Jakkoli Reimann oproti Shakespearovu Králi Learovi zredukoval počet postav i scén, které odhalují další vrstvy jejich motivací, diváci (i ti, kteří si v rámci domácí přípravy Leara předem zopakovali) se při inscenaci ve Státní opeře ztrácejí. S výjimkou výrazného holohlavého Leara, který se navíc během opery svlékne do spodků, jim orientaci v postavách příliš neusnadňují kostýmy Benjamina Burgundera a převažující šero.

Alespoň hlavní dějová linie slavné tragédie zůstala v pražské inscenaci v hlavních obrysech zachována: stárnoucí král rozdělí království svým dcerám Goneril a Regan, protože pošetile podlehne jejich lichotkám a předstírání, jak mají otce rády – zatímco nejmladší dceru Kordelii, která ho má upřímně ale neokázale ráda, vydědí a zavrhne. Svým neuváženým rozhodnutím tak spustí stavidla zákeřných bojů o moc, které nejen připraví o rozum i život jeho, ale semelou i všechny ostatní.

Režisérka ovšem od začátku nenechala nikoho na pochybách o jednostrannosti své koncepce: Lear není pošetilý stařec, ale krutý egem zaslepený despota. Do roztržené mapy království zabalí rozjedené pečené kuře, na které se Goneril a Regan hltavě vrhnou. Přidala mu i živého vlčáka, kterého má Lear raději než lidi. Pes Donnie, který je dokonce jmenovitě uvedený v programu včetně jeho páníčka, má na jevišti i královskou psí boudu (do které sestry strčí místo do klády Hraběte z Kentu) a stane se první obětí řádění sester a na jevišti se pak objevuje už jen jeho hlava, v detailu ještě promítaná jako na plátno v pozadí jeviště.

Extrémní nároky zvládli sólisté

Pražské inscenaci dominoval výkon islandského basbarytonisty Tómase Tómassona jako Leara – v požadované komplexnosti obsáhl i velmi náročnou fyzickou zátěž role. Tómasson v Praze touto rolí debutoval, bylo však zřejmé, že má ji hluboce zažitou (vytvořil ji v Berlíně, Frankfurtu, Budapešti a Mnichově). Pro média se svěřil, že roli Leara miluje.

Je ovšem třeba velmi ocenit celé vyrovnané obsazení nejen tří Learových dcer – Goneril ztvárnila Viktorija Korosunova, Regan Petra Alvarez Šimková a nejmladší Kordelii Barbora Perná. Nejvyšší uznání zaslouží i další: Miloš Horák jako Hrabě z Glosteru, Hagen Matzeit v roli Edgara a Andreas Conrad jako jeho nelegitimní bratr Edmund, Ivo Hrachovec coby Francouzský král, Josef Moravec v roli Hraběte z Kentu, Csaba Kotlár jako Vévodu z Albany i Jaroslav Březina / Vévoda z Cornwallu. Mluvené role Blázna se zhostila Dagmar Pecková. Všichni se až heroicky vyrovnali s extrémně náročnými party i kvůli velkým intervalovým skokům v expresivní melodice, fragmentované rytmice, rozsahu dynamiky a přechody mezi zpěvem a Sprechgesangem. Reimann si byl jistě vědom, jak jeho hudba atakuje hranice jednotlivých hlasových oborů. Ani to však pro věrohodné ztvárnění rolí v Reimannově opeře nestačí – všichni sólisté obstáli i ve vrcholné zkoušce komplexního operního herectví.

Není sporu, že pražské Národní divadlo má dluhy vůči uvádění oper dvacátého století, které je třeba splácet. Výběr právě Reimannova Leara však podle mého mínění odsunul v pořadí naléhavěji chybějící tituly, navíc s lepší perspektivou trvalejšího doplnění repertoáru.

Aribert Reimann: Lear
Premiéry 7. a 12. června 2025
Státní opera Praha

Dirigent: Hermann Bäumer
Režie: Barbora Horáková Joly
Scéna: Rhea Eckstein
Kostýmy: Benjamin Burgunder
Světelný design: Sascha Zauner
Videoart: Adria Reixach
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturg: Ondřej Hučín

Účinkující:
Tómas Tómasson – Lear
Viktorija Korosunova – Goneril
Petra Alvarez Šimková – Regan
Barbora Perná – Kordelie
Csaba Kotlár – Vévoda z Albany
Jaroslav Březina – Vévoda z Cornwallu
Josef Moravec – Hrabě z Kentu
Miloš Horák – Hrabě z Glosteru
Hagen Matzeit – Edgar
Andreas Conrad – Edmund
Dagmar Pecková – Blázen
Ivo Hrachovec – Francouzský král
Benjamin Hájek – Sluha
Alexandr Laptěv – Rytíř

Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery

Recenze psána z 2. premiéry 12. června 2025.