Na jednom pódiu nejen Henry, ale i Daniel Purcell
Na programu byly vokální a instrumentální skladby Henryho Purcella v kombinaci s kompozicemi Daniela Purcella, jeho méně známého o jedenáct let mladšího příbuzného, nejspíš bratrance – vše v úpravách, které zastalo pouze čtyřčlenné obsazení souboru Musica Gloria a kontratenorista Pieter De Praetere. Název koncertu Their Majesties (Jejich Veličenstva) odkazoval spíše na část životních etap obou těchto skladatelů spjatých s anglickým královským dvorem: v případě Henryho s pozicemi sboristy, varhaníka nebo sbormistra Královské kaple, v případě Daniela sboristy Královské kaple.
Podstatnou část programu tvořily árie nebo tance ze semi-opery Henryho Purcella The Fairy Queen (Královna víl), která vychází volně ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Tento specifický anglický žánr kombinoval činohru s hudbou (masques) a hrál se v profesionálních veřejných divadlech, jejichž okázalé inscenace ovšem s oblibou navštěvoval dvůr, zejména Karel II. Stuart. Koncert otevírala slavná árie Musick for a While k činohře Oedipus, King of Thebes, v jejíž scéně s věštkyní Tyresií jsou opěvovány magické účinky hudby pro utišení znepokojené mysli. Zazněly i části z ódy Celestial Music Did the Gods Inspire (Hudbu nebes vnukli sami bohové) a z oslavné ódy k narozeninám královny Marie II. Stuartovny Come, Ye Sons of Art (Pojďte synové umění). Z ní známá árie Strike the Viol, Touch the Lute (Zahraj na violu, dotkni se loutny) s „pěním v šťastných, libých nápěvech“ v textu pravděpodobně Nahuma Tatea večer příznačně uzavírala. Programem koncertu se prolínaly sólové suity a sonáty – pro cembalo, pro teorbu nebo zobcovou či příčnou flétnu.
Ze dvou árií z oslavné ódy Welcome, Glorious Day (Buď vítán slavný den) k narozeninám princezny Anny, dvou sonát a několika instrumentálních částí ze scénické hudby k tragédii The Unhappy Penitent (Nešťastná kajícnice) Catherine Trotter si nejde udělat ucelenější obrázek o kompozičním stylu Daniela Purcella, který zemřel v roce 1717. Ze skladeb, které na koncertě zazněly, by se snad dalo jen dovodit, že jeho hudba je v porovnání s tou Henryho konvenčnější, méně nápaditá.
Místo polibku přes sklo pulzující hudební objetí
Vlámský soubor Musica Gloria založil v roce 2006 v Bruggách tehdy teprve dvanáctiletý cembalista Beniamino Paganini. U nás ho posluchači mohou znát z jejich loňského koncertu na Svatováclavském hudebním festivalu – tam tehdy nadchl posluchače händelovským programem v obsazení komorního orchestru a osmi zpěváky. Na Letních slavnostech staré hudby soubor Musica Gloria vystoupil v minimalistickém čtyřčlenném složení. Vedle kontratenoristy Pietera De Praetera vystřídali instrumentalisté každý několik nástrojů s kopiemi jejich podoby z období přelomu renesance a baroka: umělecká vedoucí Nele Vertommen měnila hoboj a zobcové flétny – sopránovou a altovou, druhý umělecký vedoucí Beniamino Paganini hrál na cembalo, altovou zobcovou flétnu a předvedl se i sólovou sonátou na příčnou flétnu. Gambista Evan Buttar ovládal šestistrunnou sopránovou i sedmistrunnou basovou violu da gamba a Thomas Langlois využil teorbu a barokní kytaru. Při základní zvukové stmelenosti přispělo střídání nástrojů a jejich kombinací ke zvukové proměnlivosti koncertu.
Musica Gloria patří k uskupením, pro které nejsou dobové traktáty a prameny akademické dogma, ale jejich studium je „pouhým“ východiskem pro rozproudění muzikantské energie, temperamentu, mladistvého elánu, hravosti a výrazové nápaditosti. Vystupovali ostatně v neformálně uvolněném oblečení a koncert oživili i vzájemnými interakcemi, například když Nele Vertommen „probudila“ Pietera De Praetera, hluboce zamyšleného do svého zbožňování samoty (O Solitude, My Sweetest Choice! / Ach samoto, má volbo líbezná!), svým pronikavým hobojem v Air z 2. dějství Královny víl. Při samozřejmém ovládnutí nástrojové nebo pěvecké techniky, a to i v brilantních rychlých větách, a při perfektním ladění interpreti s hudbou chvílemi rozpustile, až rošťácky laškovali, chvílemi se hluboce hroužili do její jímavosti. Noty tak naplňovali vrchovatou dávkou emocí, které rezonovaly s publikem zcela zaplněného Císařského sálu tak, že vyvolávaly bouřlivý potlesk i pochvalné výkřiky.
Pieter De Praetere patří ke generaci kontratenoristů, kteří posouvají tento stále ještě ne zcela běžný hlasový obor k novým výrazovým možnostem mužského falzetu – podobně jako nedávno na hudebním festivalu Znojmo v inscenaci Händelovy opery Julius Caesar v Egyptě Franko Klisović nebo Valer Sabadus. Pokud jsem ušlechtilý vokální projev dřívější generace kontratenoristů přirovnávala k polibku přes sklo, tak škála pěveckých možností, jak jimi včera hýřil Pieter De Praetere, byla vášnivým hudebním objetím. Umocněn byl ještě tím, s jakým zaujetím při perfektní deklamaci hudbou vyprávěl zpívané texty v angličtině jako napínavé příběhy. Škoda, že u některých se neobešel bez opory v notách. Při těch, které zpíval zpaměti, si dokázal podmanit publikum i pohledem a gestikou jako sympatický barokní „showman“. Připomněla jsem si tak propastný rozdíl, když při nedávných koncertech na Smetanově Litomyšli Joel Frederiksen, vyhlášený svým podmanivým basem, nesrozumitelně huhlal písně alžbětinské Anglie s očima zabořenýma do not.
Tentokrát Letní slavnosti staré hudby plně dostály svému renomé – nalézají pro své koncerty místa, které se snoubí s jejich programy. Třebaže na včerejším programu byla i hudba spjatá spíše s veřejnými divadly barokní Anglie, Císařský palác navodil příhodnou atmosféru, umocněnou také tím, jak se při už tak úchvatném pohledu na Prahu z terasy Lobkowiczkého paláce s pokračujícím soumrakem postupně rozsvěcovaly tisícovky světel. I to povýšilo včerejší večer na mimořádně obšťastňující zážitek.
Letní slavnosti staré hudby: Their Majesties
31. července 2025, 20:00 hodin
Lobkowiczký palác, Císařský sál
Program
Henry Purcell:
Strike the viol, touch the lute
Musick for a while
When Orpheus sang
Oh, Solitude
Her charming strains
The Plainte
Bid the Virtues
Entry dance, Rondeau
Almand, Corant, Hornpipe
Trio sonata for recorder, treble viol & continuo in d
Prelude in d minor
Daniel Purcell:
Sound the trumpet
Now sooth our joy
Aire I, Aire II, Bore, Slow air
Sonata seconda for flute solo in d
Sonata terza for flute solo in C
Tobias Hume:
Tickle me quickly
Touch me lightly
Účinkující
Pieter De Praetere – kontratenor
Musica Gloria
Beniamino Paganini – cembalo, zobcová flétna, umělecký vedoucí
Nele Vertommen – barokní hoboj, zobcová flétna, umělecká vedoucí
Evan Buttar – viola da gamba
Thomas Langlois – teorba, barokní kytara
