Tradiční příběh v současných kulisách
Při inscenování Tosky se režiséři musí vyrovnat s limity danými tím, že to je opera velmi přesně lokalizovaná na tři konkrétní místa v Římě a dobově vymezená bitvou u Marenga 17. června roku 1800 s časovým určením téměř na hodiny. První dějství se odehrává v kostele Sant’Andrea della Valle, kde se v poledne setkají prchající politický vězeň Angelotti a malíř Cavaradossi, který se rozhodne příteli pomoci. V druhém jednání se opera přesouvá do majestátního paláce Farnese, sídla Scarpii, kde v nočních hodinách probíhá výslech Cavaradossiho a Tosca Scarpiu zabije. Místem děje třetího aktu je Andělský hrad, kde je Cavaradossi za ranního úsvitu zastřelen a z jehož hradeb Tosca skočí.
Olomoučtí inscenátoři, režisérka Daniela Špinar, scénograf Marek Cpin a výtvarnice kostýmů Linda Boráros, se neodchýlili od tradičního výkladu s dominantními tématy zneužití moci a milostného trojúhelníku operní divy Tosky a malíře Cavaradossiho, které zničí mocný šéf římské policie Scarpia. Ovšem v minimalistické scénografii s moderně pojatým svícením a v efektních kostýmech Tosky příběh přesunuli do současnosti, velmi volně zacházeli s mnoha konkrétními situacemi danými libretem i hudbou a zaměřili se na detailní propracování hereckého vyjádření jednotlivých postav a jejich vztahů.
Zpovědnice, kamery, jehlice a přízrak Scarpii
První dějství začíná zvesela v jarních barvách včetně vzoru Tosčiných krásných dlouhých šatů moderního střihu. Na scéně je pouze třídílná „historická“ dřevěná zpovědnice a za ní prospekt s moderním stylem malby náboženských motivů. Madona, jejíž oči chce Tosca přemalovat, je umístěna hodně vysoko. Ovšem přemalovat by je stejně nebylo čím: ačkoli si Kostelník stěžuje, že musí čistit štětce a Cavaradossi si říká o barvy, v olomoucké inscenaci žádné malířské náčiní není. A v libretu několikrát zmiňovaný košík s jídlem inscenátoři nahradili zánovním třípatrovým jídlonosičem ze zářivé nerezové oceli. Angelotti se neschovává v rodinné kapli, ale ve zpovědnici v místě pro kněze jako prostředníka Boha. A v závěru se Tosca před Scarpiou překvapivě svlékne do kombiné – nejspíš proto, aby se Scarpia mohl mazlit s jejími šaty a i méně chápavým divákům byla od začátku jasná jeho milostná chlípnost.
Před druhým dějstvím, které následuje bez přestávky, je zpovědnice odstraněna, malovaný prospekt se zvedne a v hloubi jinak prázdného jeviště vidíme strohý válec z drátěného pletiva s židlí uprostřed, s nímž kontrastují vyzývavě rudé šaty Tosky. Na pletivu jsou zavěšené monitory se záběry z bezpečnostních kamer – strohé chodby či toalety pak při mučení Cavaradossiho vystřídají zběsile se střídající detaily zkrvavených obličejů a po zavraždění Scarpii jen bílá linka uprostřed černého obdélníku jako ztráta pulsu mrtvého. Tedy žádné opulentní barokní fresky Paláce Farnese, žádný stůl s večeří, žádný průvodní list, žádný nůž, protože Tosca zapíchne Scarpiu jehlicí z vlasů.
Ve třetím dějství je tmavý prostor jeviště úplně odhalený a jsou na něm rozmístěné pouze stojany s mikrofony, které Tosca v zářivě bílých šatech s impozantní krinolínou shazuje na zem. To jsem pochopila jako rezignaci na kariéru operní zpěvačky v jakémsi černém bezčasí, do kterého se Tosca po zavraždění Scarpii propadla jako do děsivého snu. Ovšem na závěr přijde v Olomouci zásadní překvapení, pro zastánce tradičních výkladů s očekáváním skoku Tosky (z Andělského hradu) šok – skupina černých postav v kápích (sbor), která se od počátku v průběhu opery zjevuje jako předzvěst tragédie, obklopí při exekuci Cavaradossiho, a když se rozestoupí, k Tosce se zvedá s bíle nalíčenou tváří přízrak Scarpii. A po zběsilém tanci se Tosca probodne – také jehlicí.
Od rozevlátého Cavaradossiho k přímočarému Scarpiovi
Cavaradossi i Tosca se v olomoucké inscenaci v mnohém liší od zaběhnuté představy těchto dvou postav. Tosčina žárlivost není tak úplně neoprávněná, protože bohémsky rozevlátý Cavaradossi na začátku laškuje s dámami v publiku a ani v kostele nekrotí svou milostnou dychtivost, když se s Toskou vášnivě válejí po zemi. A vůbec jim přitom nevadí, že je zpoza zpovědnice „šmírují“ děti coby andílci v bílých košilkách s křidélky. Tomu odpovídal i mocný tenor Mickaela Spadacciniho hřímající bez větších nuancí odbojně při výslechu až po závěrečnou árii E lucevan le stelle. S takto energickým Cavaradossim kontrastovala Tosca Radoslavy Müller s útlejším sopránem nikoli jako okázalá až hysterická diva mohutného hlasu, ale ještě mladá, zamilovaná žena, která nezvládne stres při mučení milence a prozrazení skrýše Angelottiho, a po vraždě Scarpii se psychicky zhroutí – jak jsem si vyložila třetí dějství olomoucké inscenace, ve kterém jsem akceptovala, že jí zjeví mrtvý Scarpia.
Na rozdíl od Cavaradossiho a Tosky zůstal v olomoucké inscenaci Scarpia v pěvecky jistém podání Jiřího Sulženka prvoplánový chlípný padouch v černém koženém oblečení bez rafinovanosti, kterou nabízí vnitřní konflikt tohoto krutého šéfa policie balancujícího mezi mocenskou brutalitou a fascinací Toskou. A opět mě zaujal barytonista Daniel Kfelíř, tentokrát jako velmi přesvědčivý Angelotti.
Zsolt Hamar, od roku 2022 šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc, má za sebou mnoho operních zkušeností zejména z divadel v Curychu, Wiesbadenu, takže z hlediska celkové výstavby partitury postihl vypjaté drama s jeho napětím a emocionální intenzitou. Zarazilo mě však, že si nedokázal ohlídat nepřesnosti v intonaci a hlavně kiksy žesťů.
Olomoucké posmrtné pronásledování Tosky Scarpiou vs. brněnský dialog Tosky s Marií Callas
Olomoucká inscenace není samozřejmě jediná, která se především závěrem odchýlila od Pucciniho partitury. Také tím, že se v ní k rolím Cavaradossiho a Scarpii vrátili Mickael Spadaccini a Jiří Sulženko, nabízí se srovnání s brněnskou Toskou z roku 2015. Tehdy režisér Jiří Heřman ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky mezi napoleonskou a rakouskou nadvládou roku 1800 s příběhem jedné z jejích svrchovaných interpretek druhé poloviny 20. století – Marie Callas. Vzniklo tak divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V nezpívané přidané roli, skvěle zvládnuté s obrovským vnitřním napětím Terezou Merklovou Kyzlinkovou, prochází Callas celou inscenací jako jakési alter ego, svědkyně ale i interpretka příběhu Tosky, kterou tolikrát zpívala. Heřman tak odvíjel inscenaci jako reminiscenci Pucciniho opery optikou závěru života této slavné řecké zpěvačky: do kostela (Sant‘Andrea della Valle), kde se odehrává první dějství Tosky, proudí se štěbetavou průvodkyní davy turistů. V elegantní dámě v černém, která se zde úpěnlivě modlí, poznávají slavnou představitelku Tosky. A zatímco ji žádají o autogramy, postupně „ožívají“ jako součást vzpomínek na jednu z jejích nejslavnějších rolí. Toto východisko s Maidou Hundeling v titulní roli otevřelo Heřmanovi cestu k tomu, že se protagonisté nechovají jako operně odtažité historické postavy, ale jako životní lidé s jejich nadějemi, touhami, radostmi, úzkostmi, povýšenou pýchou i ponížením. Shrnuji, že pro mě z tohoto srovnání vychází brněnská Tosca po všech stránkách mnohem zajímavěji.
Giacomo Puccini: Tosca
Premiéra 19. září 2025, 19:00 hodin
Moravské divadlo Olomouc
Hudební nastudování: Zsolt Hamar
Režie: Daniela Špinar
Dramaturgie: Viktorie Vášová
Sbormistr: Michael Dvořák
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Linda Boráros
Light design: Karel Šimek
Osoby a obsazení:
Radoslava Müller/ Lisa Algozzini, j. h. – Floria Tosca
Mickael Spadaccini/Martin Šrejma – Mario Cavaradossi
Jiří Sulženko/Roman Vlkovič – Baron Scarpia
Daniel Kfelíř/Martin Štolba – Cesare Angelotti
Oto Nouzovský/Andrii Charlamov – Kostelník
Raman Hasymau/Jakub Rousek – Spoletta
Radim Šimeček/Vojtěch Pačák – Sciarrone
Jan Vaculík – Žalářník
Maxmilian Leszczynski – Pasáček
Obsazení recenzované premiéry vyznačeno tučně.
Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc
Dětský pěvecký sbor BoDocentrum, o.s. pod vedením Hany Vyroubalové
