Vězeň jako válečný stín mezi dodekafonií a kantabilitou
Luigi Dallapiccola (1904–1975), představitel italského hudebního modernismu, byl jedním z prvních italských skladatelů, který se ve své tvorbě přiklonil ke kompoziční metodě dodekafonie. Na principy Druhé vídeňské školy však navázal svým vlastním stylem, v němž ovšem nezapřel své italské kořeny s příklonem k „veristické“ kantabilitě melodických linií.
Il prigioniero (Vězeň), koncipovaný jako rozhlasová opera o prologu a jednom dějství, je jeho stěžejním dílem. Poprvé zazněl ve vysílání stanice RAI 1. prosince 1949. Na scénickou premiéru ve Florencii v roce 1950 navázaly desítky dalších koncertních, rozhlasových a scénických provedení v Evropě a Spojených státech. U nás je v archivu Českého rozhlasu uložena nahrávka Vězně z roku 1969 v češtině s Jindřichem Jindrákem v roli Vězně. Existuje samozřejmě také řada nahrávek.
Vězeň vznikal mezi roky 1944 až 1948 po Dallapiccolově vystřízlivění z ideálů liberální levice 20. let a obdivu k fašistické ideologii Benita Mussoliniho jako reflexe válečného běsnění, s jehož paralyzující hrůzou, umocněnou i strachem kvůli jeho židovské manželce, se tak snažil vyrovnat. Téma nesvobody, manipulace, zneužití víry a naděje, psychologie útlaku a křehkosti lidské identity prostupuje celou jeho tvorbu od konce 30. let.
Vězeň navazuje na Canti di prigionia (Vězeňské zpěvy) pro smíšený sbor a orchestr (1938–1941). Libreto v italštině si k Vězni Dallapiccola napsal sám, inspirován povídkou Mučení nadějí ze sbírky Kruté povídky francouzského spisovatele Augusta Villiers de l’Isle-Adama a Legendou o Ulenspiegelovi a Lamme Goedzakovi belgického romanopisce Charlese De Costera, které jsou ozvukem kalvinistické vzpoury proti španělské nadvládě Filipa II. v Nizozemsku v 16. století. Z Villiersovy temné ironické až dekadentní morality se v opeře stává velké zneklidňující etické podobenství 20. století.
Děj je po prologu s vyprávěním Matky (o jejím snu s přízrakem smrti) sevřený do příběhu krutě mučeného Vězně. V podzemní kobce, na pokraji smrti, podlehne naději, že se může zachránit útěkem, který mu umožní zdánlivě soucitný „bratr“ – Žalářník, ve skutečnosti převlečený Velký inkvizitor. Ukáže se však, že útěk s nadějí na svobodu je jen nastražená past, nejzáludnější bestiální mučení Velkého inkvizitora před popravou na hranici.
Jakkoli je i v Dallapiccolově opeře příběh zasazen do období španělské inkvizice, skladatel ho nepojímá jako historickou rekonstrukci, ale jako nadčasovou alegorii totalitní moci, v níž naděje, tradičně považovaná za ctnost, se stává nejkrutější formou mučení, deformace lidské touhy po svobodě je zbraní a nástrojem útlaku. U českého posluchače vyvolává paralely s praktikami komunistického režimu zejména 50. let 20. století.
Opera vystavuje posluchače padesátiminutovému přívalu hudby či spíše děsu noční můry. Vrací se v motivech strachu a naděje opakovaně jako vlny příboje, útočí a zraňuje smysly i duši, aby usmýkaly vyčerpaného posluchače do stavu, kdy si přeje trýzeň ukončit.
Pappanovo „řádění“ běsů
Prolog patří Matce, která jde navštívit uvězněného syna v předtuše smrtelného nebezpečí, vyvolaného děsivým snem. Emocionálně mimořádně vypjatý part naplnila španělská sopranistka Ángeles Blancas Gulín, kterou i u nás známe jako Emilii Marty z hostování Velšské národní opery na festivalu Janáček Brno v roce 2022, na repertoáru má i Janáčkovu Kostelničku. I díky pevným tmavým hloubkám Ángeles Blancas Gulín je obtížné si v této roli představit někoho jiného. Nešlo uniknout před jejím vyjádřením něžné lyriky, bolesti a úzkostné nejistoty. Temný zneklidňující náznak, že i víra může být zneužita ještě podtrhl kontrast s vyústěním do latinského zpěvu sboru o víře v milosrdenství Boží.
Vězně zpíval americký basbarytonista Brian Mulligan, jehož doménou jsou role oper Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Part zahrnuje dlouhé existenciální promluvy s hudebními oblouky stavu duše. Lyrická místa přes dramatické vyjádření útěku dlouhou chodbou, během kterého proklouzne kolem dvou kněží, gradují do narůstající víry v osvobození a světlo. Mulligan sugestivně vyjádřil zranitelnost zmučené lidské bytosti drcené neúprosným soukolím inkvizice, ocitající se na hranici smrti až v jakémsi kafkovském snu, v němž se stírá hranice mezi skutečností, představami a halucinacemi. Mulliganovo závěrečné tázání po svobodě v pianissimu mělo navzdory takto ztišené dynamice drtivý účinek. I když šlo o koncertní provedení, stejně jako u Matky jeho vystoupení prohloubila i náznaková herecká akce.
Pro drama je stěžejní postava Dozorce/Velkého inkvizitora, který bratrský soucit jen předstírá a cynicky rozpřádá ďábelskou intriku iluze záchrany. Vemlouvavá úlisnost ukrajinského tenoristy Valentyna Dytjuka mrazivě vyústila ve vítězný škleb nad další zlomenou duší.
Role sboru, který v latinských liturgických promluvách dodává opeře rozměr antické tragédie, se svrchovaně zhostil Pražský filharmonický sbor pod vedením Simona Halseye.
Tomu všemu včetně mohutného orchestru s varhanami (s pěticí hráčů u sekce bicích nástrojů) suverénně vládl divadlem ostřílený Antonio Pappano. S uváděním Dallapiccolova Vězně má zkušenosti od jiných orchestrů. „Řáděním“ vypuštěných běsů násilí, které se vracejí a opakují bez jediné minuty oddechu, vyvolal emočně zahlcující až devastující dojem bolesti a beznaděje.
„Vysvobození“ Beethovenem
Dramaturgie večera musela řešit otázku, jak a čím Vězně doplnit tak, aby se divák/posluchač neodpotácel vyčerpaný, bez katarze a alespoň příslibu naděje. V rozhovoru před premiérou pro Operu PLUS sir Antonio Pappano mimo jiné řekl, že když Vězně uváděl poprvé, spojil ho s Beethovenem: večer otevřel začátek druhého dějství Fidelia, následovala Florestanova modlitba o svobodě – a pak teprve agresivně nastoupil Dallapiccola, kdy se pěvec zpívající Florestana stal Žalářníkem/Velkým inkvizitorem. A na závěr večera bez přestávky pokračoval Pappano opět Beethovenem, třetí a čtvrtou větou Deváté symfonie se sborovým finále.
Pro pražské provedení se Pappano rozhodl, vzhledem k možnosti zapojit skvělého klavíristu Víkingura Ólafssona (který měl původně hrát Brahmsův Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur) sice také pro Beethovena, ale pro jeho „Císařský“ koncert. Třebaže mi ani přestávka nestačila, abych se „vzpamatovala“ z Vězně a teprve postupně jsem se dokázala „vpravit“ do klavírního Beethovena, mám za to, že díky vynikajícímu výkonu klavíristy to byla dobrá volba. Ólafssonovo interpretační umění mně, zdrcené triumfem Dallapiccoly přesně to, co Vězeň (záměrně) odepřel – víru v naději a spásu.
Česká filharmonie a Antonio Pappano
26. listopadu 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Luigi Dallapiccola: Vězeň, koncertní provedení jednoaktové opery (česká premiéra) (50′)
— Přestávka —
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“ (38′)
Účinkující
Brian Mulligan – Vězeň
Ángeles Blancas Gulín – Matka
Valentyn Dytjuk – Žalářník / Velký inkvizitor
Víkingur Ólafsson – klavír
Pražský filharmonický sbor
Simon Halsey – sbormistr
Česká filharmonie
Antonio Pappano – dirigent
