Giordano mezi historií a verismem
Andrea Chénier (1896) a Fedora (1898) jsou z deseti dokončených oper Umberta Giordana (1867–1948) jediné, které se na světových jevištích dodnes hrají – jistě i proto, že mají kvalitní libreta. To k Chénierovi napsal zkušený libretista Luigi Illica: po studiu historie Velké francouzské revoluce napsal příběh, opírající se o reálnou postavu, revolučního básníka Andrea Chéniera, který v naplnění drsného pravidla, že „revoluce požírá své děti“, byl popraven v roce 1794. Zkombinoval ho s tématem „lásky za časů revoluce“, kdy protagonisty milostného trojúhelníku jsou dva muži milující jednu ženu. Básník Chénier se s osudovou ženou, Maddalenou, hraběnkou z Coigny, náhodně setká v předvečer revoluce při soirée na zámku, kde jako sloužící působí Gérard, který dceru svých pánů už dlouho skrytě miluje. Revoluce, na jejímž vzniku se oba muži (i když každý jinak a s jinou motivací) podíleli, dramaticky změní jejich životy – rodinný zámek je vypleněn a vypálen, hraběnčina matka zavražděna a Maddalena musí před honem na aristokracii skrývat svou hraběcí identitu jako obyčejná žena z lidu. Gérarda revoluce vynese na výsluní mezi „novou vrchnost“ a básník se naopak stane podezřelým, protože kritizoval jakobínský revoluční teror. Na pozadí velkoleposti i bídy francouzské revoluce Illica stvořil tragické divadelní drama nabité emocemi, ideální pro operní verismus, které Giordano přesvědčivě zhudebnil.
Na provádění je tato opera náročná natolik, že partitura byla zpočátku považována za nehratelnou. I dnes se do nastudování může pustit jen operní dům, který má k dispozici orchestr a trojici protagonistů (sopranistku, tenoristu a barytonistu) s velkým objemem hlasu a pěveckou technikou adekvátní pro veristický styl.
Chénier z MET i Londýna
Vloni jsme u nás mohli zažít v kině ze záznamu Chéniera z londýnské Covent Garden, když se s Královskou operou touto inscenací v režii Davida McVicara loučil z pozice hudebního ředitele Antonio Pappano (viz 479. Operní panorama). Maddalenu zpívala Sondra Radvanovsky, Chéniera Jonas Kaufmann a Gérarda Enkhbatyn Amartüvshin. Byla to strhující inscenace se skvělými výkony všech.
O to více jsem byla zvědavá na newyorského Chéniera. Pro poslední přenos do kin v tomto roce vybrala Metropolitní opera obnovenou inscenaci režiséra Nicolase Joëla, který právě Chénierem v roce 1996 v Metropolitní opeře debutoval (dirigoval James Levine, v hlavních rolích se představili Maria Guleghina, Luciano Pavarotti a Juan Pons). Francouzský operní režisér a intendant Nicolas Joël (1953–2020) se během své kariéry nejen propracoval mezi světovou režijní elitu, ale byl i úspěšným ředitelem Pařížské opery (2009–2014). Režíroval ve většině světových operních domů (připomeňme i Jenůfu ve Washingtonu v roce 2004).
Děj opery má přesné dobové vymezení lety 1789, v předvečer revoluce, kdy se básník Chénier na zámku de Coigny poprvé setká s Maddalenou, a druhým (a posledním) setkáním v noci před popravou v roce 1794 v období jakobínského teroru. Toto dobové vymezení, stejně jako místa, kde se děj odehrává, inscenátoři nejen respektovali, ale Jöel se scénografem a autorem kostýmů Hubertem Monloupem vytvořili co nejvěrnější repliku pařížských lokací i revoluční doby (režisérem obnovené inscenace byl J. Knighten Smit). Otevřeli tak prostor pro hudební a dramatické linie opery, čehož plně využil nejen Daniele Rustioni, ale i sbor Metropolitní opery.
Hudebně obnovené nastudování vedl mladý italský dirigent Daniele Rustioni (1983), který získával zkušenosti v evropských operních domech a orchestrech, mimo jiné i jako asistent Antonia Pappana v Covent Garden. Poprvé hostoval v Metropolitní opeře v roce 2017 (Aida) a od sezony 2025–2026 je na tři sezony jmenován dalším hlavním hostujícím dirigentem Metropolitní opery. Tuto sezonu tam diriguje vedle Chéniera také Dona Giovanniho a Bohému. Jeho výkon při přenosu byl suverénní a s italským zápalem dodal veristické opeře vrchovatou intenzitu emocí. V předtočeném medailonu o přestávce navíc u klavíru zasvěceně rozkrýval krásu Giordanovy partitury a koncepci jednotlivých pěveckých partů.
Když pěvecké zkušenosti nestačí
Do role Maddaleny di Coigny byla obsazena bulharsko-švýcarská sopranistka Sonja Jončeva (1981). V Metropolitní opeře se od debutu v roli Gildy v roce 2013 zabydlela natolik, že se v sezoně 2017/2018 po kinopřenosech Otella v roli Desdemony v roce 2015 a Traviaty v titulní roli (2017) objevila v The Met: Live in HD dokonce třikrát – jako Tosca, Mimi a Luisa Miller. A v roce 2022 následovala Alžběta z Valois (Don Carlos). V Metropolitní opeře ovšem vytvořila mnoho dalších rolí – Čajkovského Lízu i Jolantu, Belliniho Normu, Giordanovu Fedoru.
Osudovým mužem, za něhož a spolu s nímž položí život, byl v roli Chéniera polský tenorista Piotr Beczała (1966). Patří k velice často obsazovaným sólistům do hlavních rolí v kinopřenosech, často právě s Jončevou. Po debutu v Metropolitní opeře v roce 2006 se rolí Vévody v Rigolettovi uplatnil hned v prvním roce přenosů jako Donizettiho Edgar (2009), následoval Massenetův rytíř des Grieux (2012), Vévoda z Mantovy a Lenskij (2013), Princ v Rusalce (2014), Vaudémont (2015), Rodolfo v Luise Miller (2018), Maurizio v Cileově Adrianě Lecouvreur (2019), znovu Vévoda z Mantovy (2022), Loris Ipanov a Lohengrin (2023), Don José (2024), Radames (2025).
Jončeva i Beczała jsou zkušení a spolehliví sólisté, navíc vystupovali i mnohokrát společně v sopránových a tenorových rolích titulních hrdinů řady oper. Své kvality předvedli i v přenosu. I když oba jako milenci Maddalena a Chénier zpívali doslova „o život“, přece jen jsem měla (i přes dlouhý vášnivý polibek na scéně) pocit, že jejich herecký projev postrádal hlubší vystižení vývoje jejich vztahu, který přitom v zásadně odlišných situacích skýtal mnohem bohatší vrstvy, jak se postupně zbavuje společenské masky, než vyústí do existenciálního rozhodnutí. První setkání v salonu hraběnky di Coigny má ještě podobu společenského gesta a myšlenkového střetu – Chénierova improvizace míří spíše proti světu, v němž Maddalena žije, než k ní samotné. Tajná schůzka v revoluční Paříži už probíhá pod tlakem ohrožení a strachu; z aristokratické dívky je pronásledovaná žena a z básníka obhájce lidské důstojnosti, jejich cit se zde rodí nikoli z romantického okouzlení, ale ze sdílené zranitelnosti. Během revolučního tribunálu s odsouzením Chéniera Maddalena promění osobní lásku v akt oběti.
Vrcholem opery v duetu Vicino a te s’acqueta je naplnění jejich lásky okamžikem smrti. Jenže Jončeva a Beczała jako by milovali spíše jen své představy o tom druhém a soustředili se na pěveckou stránku svých vypjatých partů. Ale byla jsem jistě v tomto pocitu ovlivněna i londýnskou inscenací, kde právě vztah mezi Kaufmannovým Chénierem a Maddalenou Sondry Radvanovsky fungovala dokonale.
Gérard – protivník, který vyhrotil drama
Výborného protihráče měli Jončeva a Beczała v ruském barytonistovi Igorovi Golovatěnkovi (1980) jako Gérardovi. Debutoval v Královské opeře jako Giorgio Germont v roce 2018, o rok později pak v Metropolitní opeře jako kníže Jeleckij v Pikové dámě. Tuto sezónu vedle Gérarda zpívá v Metropolitní opeře ještě Oněgina. Golovatěnko nejen výborně provedl svůj part pěvecky, ale dokázal věrohodně vystihnout vývoj postavy Gérarda, který se narodil do rodiny sloužících a ve snaze vzepřít se služebné pozici se přidá na stranu rebelů. Jenže když ho revoluce vynese mezi nové „pány“, trpce si uvědomí, že je otrokem své touhy po Maddaleně, a že ani nově nabytá moc nad životy druhých mu její lásku nevynutí.
Typově výstižné bylo i obsazení dalších rolí – všestranný Brenton Ryan byl úlisný záludný špeh Neuvěřitelný, který váhajícího Gérarda přiměje k sepsání obžaloby proti Chénierovi. A Olesya Petrova, která se dokázala věrohodně vcítit do role staré slepé Madelon, dojemně předává „revoluci“ svého posledního vnuka.
Atraktivita i limity Chéniera z Metropolitní opery
Pro milovníky velkých hlasů verismu a silných emocí byl přenos Andrea Chénier z Metropolitní opery bezpochyby atraktivní událostí. Tradičně pojatá Joëlova inscenace poskytla bezpečný rámec pro hudební drama, které pod Rustioniho energickým vedením získalo patřičnou váhu i napětí. Barytonový Gérard Igora Golovatěnka se stal jeho nejpřesvědčivější dramatickou oporou. Právě na pozadí této hudební intenzity však vyvstala slabší stránka večera: vztah Maddaleny a Chéniera, který v podání Jončevy a Beczały zůstal spíše součtem dvou sólových výkonů než skutečně sdíleným osudem.
Umberto Giordano: Andrea Chénier
13. prosince 2025, 18:45 hodin
Metropolitní opera New York, Kino Světozor
Inscenační tým
Dirigent: Daniele Rustioni
Režie: Nicolas Joël
Scéna a kostýmy: Hubert Monloup
Světelný design: Duane Schuler
Sbormistr: Tilman Michael
Režie obnovené inscenace: J. Knighten Smit
Režie přenosu: Gary Halvorson
Účinkující
Maddalena di Coigny: Sonja Jončeva
Andrea Chénier: Piotr Beczała
Carlo Gérard: Igor Golovatenko
La Bersi: Siphokazi Molteno
Hraběnka di Coigny: Nancy Fabiola Herrera
Abbé: Tony Stevenson
Fléville: Alexander Birch Elliott
Neuvěřitelný: Brenton Ryan
Roucher: Guriy Gurev
Mathieu: Maurizio Muraro
Madelon: Olesya Petrova
Dumas: Jeongcheol Cha
Fouquier-Tinville: Christopher Job
Schmidt: Richard Bernstein
Majordomus: Ben Strong
Orchestr a sbor Metropolitní opery
Přenosem provázela Lisette Oropesa
