Křesťanské memento Svatebních košil
Vznik Svatebních košil, op. 69, B135, je spojen se zálibou anglického publika ve velkých vokálních dílech a hudebním festivalem v anglickém Birminghamu, který si v roce 1883 takové dílo u Antonína Dvořáka (v té době už světově renomovaného skladatele po jeho londýnském úspěchu se Stabat Mater) objednal. Textu básně Karla Jaromíra Erbena z jeho sbírky Kytice dal formu rozsáhlé celovečerní kantáty pro sóla, sbor a orchestr. Po dvojím představení kantáty v Plzni v březnu 1885 téhož roku následovalo velkolepé provedení v Birminghamu. Dvořák při něm řídil 150členný orchestr a 400členný sbor. Úspěch byl triumfální.
Vzápětí se kantáta dočkala řady provedení v Anglii i ve Spojených státech. Od té doby se Svatební košile staly pravidelnou součástí koncertního repertoáru a jsou dostupné na řadě nahrávek s dirigenty Jaroslavem Krombolcem (Supraphon 1961), Wolfgangem Sawallischem (Český rozhlas 1980), Gerdem Albrechtem (Orfeo 1991), Peterem Tiborisem (Elysium 1993), Jiřím Bělohlávkem (Supraphon 1995), Vladimírem Válkem (Radioservis 2001), Zdeňkem Mácalem (Delos 2001), Corneliem Meisterem (Capriccio Records 2016) a nejnověji Petrem Altrichterem (Navona Records 2024).
Svatební košile bezesporu patří k vrcholným dílům Dvořákovy tvorby. Hororový děj sleduje příběh osamělé dívky, která se v touze po svém milém prohřeší rouhavými myšlenkami na sebevraždu, přivolá jeho návrat z hrobu a vydává se s ním na noční cestu k hřbitovu. Dvořák baladu rozehrál se stupňovaným napětím děsuplné noční cesty, vrcholící na hřbitově. Až tam dívka pochopí, že její milenec je umrlec a její vroucí modlitba a prosba o odpuštění k Panně Marii s rozbřeskem dne přízrak zažene zpět do hrobu.
Dramatičnost obsahu, hudebnost a rytmus Erbenových veršů Dvořák kongeniálně vkomponoval do partitury spolu s obnažováním hranic hříchu, spočívajícího v porušení přikázání. Dvořákovo mistrovské hudební „rozhřešení“ vychází z jeho hluboké víry v Boží prozřetelnost a pomoc v nouzi nejvyšší.
Přehlcení balady nánosy témat
Inscenační tým režisérky Lindy Hejlové Keprtové opustil základní křesťanské ukotvení archetypálního schématu trestu za rouhání s kajícnou důvěrou v Boží pomoc a odpuštění Panny Marie, pro Dvořáka přitom klíčové.
V „návodu“ ke scénické adaptaci Svatebních košil inscenátoři avizovali nadčasové motivy plynutí času, jeho nezastavitelnost a bezvýchodnost, hledání pravdy v lásce k sobě nebo v lásce k druhým. Jak upřesnila Linda Hejlová Keprtová, chtěli se na kantátu podívat „dnešníma očima… z pohledu tří žen, z nichž každá svým způsobem dopomohla ke smrti svého muže, a hledají cestu k odpuštění, které člověk musí udělit jak sám sobě, tak i tomu druhému, byť mu třeba v životě mockrát ublížil“. Svatební košile vysvětlují jako příběh o vině, truchlení a odpuštění, v němž „Ženy a Muži dospějí k vzájemnému smíření“, jako „cestu k vlastnímu nešťastnému nitru, které je potřeba zahojit, aby z něj znovu vyrostla láska a naděje“.
Erbenovy Svatební košile se odehrávají v neurčitém čase. Ani liberecká inscenace není nijak konkrétně časově ukotvená, jakkoli vojenské kabáty evokují 19. století a tísnivou atmosféru války (kostýmy Tomáš Kypta). Scéně Michala Syrového dominuje obří ciferník hodin nastavený na jedenáctou, jehož ručičky pak jednotliví mrtví milenci divoce roztáčejí. Časovou neurčitost zachovává i scéna s třemi domečky a šicími stroji.
Režisérka princip trojího opakování, který se prolíná celou baladou, aplikovala na dívku a jejího mrtvého milence. Jejich party rozdělila do tří různých podob partnerských vztahů – od povrchní touhy po bohatství přes nevěru až po násilí. Jeden pár ztělesňuje mladou rozdováděnou dvojici s dívkou toužící po bohatství, avšak jejich vztah naruší prozrazení milencovy nevěry. V druhém páru je to naopak dívka, která se s nevázaným smíchem oddává atraktivnímu milenci (v programu pojmenovaným jako Dezertér) za zády svého slabošského snoubence, který se oběsí. Ve třetím páru dívka čelí opilství a brutálnímu jednání svého milého a při přetahování o jeho pušku zmáčkne spoušť a zastřelí ho.
K vypravěči pojatému jako Ikona moci, resp. principu mužské dominance, Keprtová přidala, opět do trojice, němé postavy Ikony bohatství a Ikony krásy. Při divoké noční cestě svádějí dívky svými mámivými pokušeními, dokonce hrají o jejich modlitební knížku, růženec a křížek vrhcáby a karty. Jenže akcentováním touhy po penězích, kráse a dominantním muži posunula Linda Keprtová Erbenovu / Dvořákovu baladu jinam – včetně závěrečného odpuštění. V něm se k sobě jednotlivé páry přes všechny životní peripetie ztěžka vracejí – bez happy endu.
Inscenaci nelze upřít přívaly režijních nápadů, vizuální atraktivitu, přesvědčivé herecké výkony a prudký dynamický spád s divokým tancem Umrlce, zde označeného jako Neznámý vojín. Jenže těch motivů, které se Linda Keprtová snaží do Erbenovy balady / Dvořákovy kantáty vměstnat, je tolik, že se v nich divák může ztrácet. Tím spíš, že se změněný základní interpretační přístup v mnohém míjí s tématy a mementem Erbenovy balady a Dvořákova zhudebnění. Zatímco Erben a Dvořák koncentrovaně sledují lineární dramatickou křivku, liberecké pojetí vrství multiplikaci postav a paralelní příběhy, psychologizuje vztahy a otevírá sociální otázky. Hloubka vkořeněného hororového mementa se mění v psychologický rébus tří ženských osudů a sondu do rozvrácených vztahů, v nichž místo umrlců ožívají osobní traumata. Tak intenzivně, až se rozpadá dramatická struktura.
Hudební a pěvecké limity libereckého souboru
Pokud můžeme o inscenačním výkladu libereckých Svatebních košil polemizovat, z hudebního nastudování Zbyňka Müllera bylo bohužel zřejmé, že nedostálo nárokům Dvořákovy partitury. Zploštilo její barevnost a hlavně bohatství výrazových vrstev od velmi dramatických až děsivých po intimní úzkost a pokornou prosbu o odpuštění. Navíc při premiéře se orchestr nevyvaroval chyb v souhře a ladění.
Uznávám, že scénická a koncertní interpretace jsou dvě různé disciplíny. Nicméně relativně nedávné koncertní uvedení Svatebních košil v říjnu 2024 pod taktovkou Petra Altrichtera se sugestivním výkonem zejména Romana Janála jako Vypravěče (500. Operní panorama), jehož nahrávka nedávno vyšla, nastavují libereckému hudebnímu provedení zrcadlo nemilosrdně.
Dvořák zkomponoval Svatební košile pro tři sólisty (Vypravěče, Dívku a Umrlce) a sbor. V liberecké scénické adaptaci je počet sólistů větší nejen ztrojením párů dívky a mrtvého milence, ale i přidáním tanečníků. Herecké nasazení všech dodalo inscenaci intenzitu dramatického napětí. Toto řešení však narazilo na pěvecké limity sólistů – navzdory rozdělení partů Dívky a Umrlce mezi tři sopranistky a tenoristy, které jim mělo jejich role ulehčit. V případě Veroniky Kaiserové a Liany Sass přesahoval mladodramatický part Dívky jejich pěvecké obory. Možná to byl i důvod, proč závěrečná pěvecky velmi náročná modlitba Maria Panno, při mně stůj zůstala, pro velké zkušenosti i s dramatičtějšími rolemi, Lívii Obručník Vénosové nerozdělená, pouze na ni. Při její snaze o vypjatou emocionální gradaci nebyl ani pro ni part optimální.
Dramatické děsivosti živé mrtvoly nedostál ani jeden z tenoristů – každý z jiného důvodu. Hlas Vincence Ignáce Novotného je pro tento part zatím příliš subtilní, na rozdíl od Michala Lehotského, který svůj zvučný tenor ještě přepínal a zhoršil špatnou deklamaci. Třetí tenorista – Dušan Růžička – zůstal u odzpívání předepsaných not bez výraznějšího vkladu. Třebaže se barytonista Pavol Kubáň v roce 2018 skvěle uvedl právě v Liberci v rolích Malatesty a Barona v operách Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Skoupý rytíř, Dvořákův part Vypravěče nenašel v Kubáňovi odpovídajícího interpreta především kvůli nevyrovnanosti hlasu.
Velmi důležitou úlohu má ve Svatebních košilích sbor, který s Vypravěčem příběhem provází. Připomeňme, že při triumfálním provedení v roce 1885 na festivalu v Birminghamu, který si u Dvořáka velké vokálně-instrumentální dílo objednal, účinkoval 400členný sbor. V Liberci to bylo o řád méně. Nicméně alespoň sbor Divadla F. X. Šaldy posílený na čtyřicet byl pod vedením Tadeáše Tulacha hudební oporou inscenace.
Divadelní potenciál Dvořákových Svatebních košil může inspirovat
Erbenovy Svatební košile mají potenciál pro scénické uvedení nejen svým dramatickým, až hororovým příběhem balady, ale ve Dvořákově zhudebnění i strukturou díla ve formě kantáty s rozdělením pasáží mezi Vypravěče, protagonisty a sbor. Ostatně Svatební košile se samostatně nebo jako součást Kytice objevují i v činoherním, tanečním nebo loutkovém zpracování a byly také opakovaně v různých podobách s různou hudbou zfilmovány.
Liberecká inscenace Svatebních košil byla sice po hudební i pěvecké stránce velkým zklamáním a režijní ambice tíhou dalších témat přehlušila étos, který do archetypální balady vložili Erben a Dvořák. Přesto ukázala, že i Dvořákova hudební verze kantáty může dostat divadelní podobu a inspirovat další inscenátory.
Antonín Dvořák: Svatební košile
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, premiéra 13. března 2026
Inscenační tým
Hudební nastudování – Zbyněk Müller
Režie – Linda Hejlová Keprtová
Scéna – Michal Syrový
Kostýmy – Tomáš Kypta
Sbormistr – Tadeáš Tulach
Dramaturgie – Tereza Konývka Frýbertová
Pohybová spolupráce – Michal Kováč
Účinkující
První pár: Veronika Kaiserová a Vincenc Ignác Novotný
Druhý pár: Lívia Obručník Vénosová a Michal Lehotský
Třetí pár: Liana Sass a Dušan Růžička
Ikona moci – Vypravěč: Pavol Kubáň
Ikona bohatství: Petr Jeništa
Ikona krásy: Jana Stránská
Neznámý vojín: Michal Kováč
Dezertér: Marian Mičjar
Orchestr a sbor DFXŠ
