Operní panorama Heleny Havlíkové (57)

Týden od 9. do 15. ledna 2012

 – Umění madrigalu v mužském podání
 – Ani premiérové španělské prázdniny nevyšly
 – Poslanecké pochyby nad transformací pražských operních scén
 – Podíl zpěvu na polidšťování baziliška
 – Střevíček, který Královské opeře padl přesně  
 – Inspirace na dny příští

***
Umění madrigalu v mužském podání

Jako pátý koncert cyklu Stará hudba koncertní jednatelství FOK (pod záštitou velvyslankyně Spojeného království VB a Severního Irska Sian MacLeod) v úterý 10.ledna.2012 v pražském kostele sv. Šimona a Judy uvedlo vystoupení britského pěveckého, pouze mužského vokálního souboru The King’s Singers. Program s názvem Chansons d’amoure (Od renesance do současnosti) měl ve zcela vyprodaném sále nadšený ohlas – právem.Šestičlenný soubor s dlouhou tradicí a názvem podle Královské koleje (college) univerzity v Cambridgi, kde v roce 1968 vznikl, v Praze vystoupil ve složení David Hurley (kontratenor), Timothy Wayne-Wright (kontratenor), Christopher Bruerton (tenor), Philip Lawson (baryton), Christopher Gabbitas (baryton) a Jonathan Howard (bas). A dodržel obvyklou strukturu svého programu, ve kterém ze svého širokého repertoáru, který čítá na dva tisíce skladeb, nabízí široké spektrum vokální hudby napříč staletími, žánry a styly. Třebaže si soubor získal na začátku sympatie publika i tím, že Jonathan Howard přenesl úvodní text ke koncertu v češtině, včleňování výkladových textů mezi jednotlivé skladby nebo bloky skladeb na koncertech tohoto typu, kde mají diváci k dispozici kvalitní tištěné programy, není běžné. Je však možné, že sloužily i jako odpočinkové vsuvky pro zpěváky, kteří zůstávali na pódiu během celého koncertu – včetně těch, kteří v pěti nebo čtyřhlasých skladbách neúčinkovali a setrvali opodál.

Program byl propojen tématem různých podob lásky, kde v první polovině koncertu převažovala díla skladatelů anglické renesance – Thomase Morleyho a Johna Wilbyeho, romantická vokální tvorba byla zastoupena Camillem Saint-Säensem, Edwardem Bairstowem a Sir Arthure Sullivanem.  A část vystoupení byla věnována také autorům současným, z nichž americká skladatelka Libby Larsen věnovala souboru čtveřici vtipných valentinek většinou na Shakesperaovy texty přímo tomuto souboru. A vystoupení zakončily spirituály i úprava známé balady Greene Sleeves.

King’s Singers, mužské sextetose sopránovými i altovými kontratenory, který se opírá pouze o zpěv bez instrumentálního doprovodu, se dopracoval k dokonalosti precizně vyladěného hudebního nástroje, kde jednotlivci slouží podobně jako klávesy klaviatury výslednému zvukovému účinku. Nejvíce tato sezpívanost vynikla v madrigalech. Zde se polyfonie proplétajících hlasů tkala do kontrapunktických osnov v luxusní zvukomalebný koberec, kterému disonance dodávaly dráždivou podmanivost umocněnou duchovním rozměrem této formy s texty vysoké literární kvality plné metafor a slovních hříček.

Soudobá tvorba po přestávce však naznačila nejen limity dnešních tvůrců, ale i výrazové možnosti sexteta postihnout a vyjádřit přece jen odlišný styl dnešního hudebního výrazu. A pěvecká dokonalost pak byla paradoxně na překážku interpretace spirituálů se zcela jinými kořeny a interpretační tradicí.

Nepřekonatelnou doménou The King’s Singers tak byla tvorba renesančních autorů v první části koncertu, kdy zpěv působil jako plástev medu přiložená na duši. Specifické, až omamné kouzlo takového mužského zpěvu, který přitom obsáhne celé spektrum od basso profondo po vysoké sopránové polohy, je nezastupitelné. Ostatně užívat jsme si ho mohli v poslední době při vystoupení dalšího britského vokálního souboru – kvartetu Hilliard Ensemble, který se u nás loni prezentoval v rámci Pražského jara ve zvláštní podmanivé scénické performanci Heinera Goebbelse I went to the house but did not enter. Další vrcholnou variantu nabídlo mnichovské vokální kvarteto Stimmwerck s hudbou Lutherovy v rámci komorních koncertů FOK ve sv. Šimonovi a Judě loni na podzim. A do této kategorie patří také americký mužský komorní sboru Chanticleer, který po předloňském úspěchu v Rudolfinu přijede do Prahy 26. ledna znovu (tentokrát vystoupí ve Státní opeře).

***
Ani premiérové španělské prázdniny nevyšly

Po předvánoční předpremiéře opery Carla Marii von Webera Tři Pintové, kterou dokončil Gustav Mahler a kterou Státní opera ještě uctila sté mahlerovské výročí, se nyní konala premiéra. O předpremiéře jsme podrobně referovali v Operním panoramatu 2. ledna. Zopakujme, že předpremiéra zejména po hudební stránce působila jako ještě nedostudovaný tvar, který jistě ovlivnila i zjitřená atmosféra státního smutku, přání zaměstnanců v této době komickou operu nehrát i stávková pohotovost zaměstnanců na protest proti sloučení s Národním divadlem. Bohužel premiéra nenabídla pod taktovkou Heika Mathiase Förstera žádné výrazné zlepšení a s postupujícím večerem se v orchestru i ve vztahu k sólistům a sboru prohlubovala zejména vzájemná nesouhra. Sólisté se proti předpremiéře lišili minimálně. Omylem bylo obsazení Václava Sibery, který prvooborovou roli Dona Gomeze usilujícího o sňatek s milovanou Clarissou, zpíval málo kultivovaným tenorem s intonačními problémy. Naopak sopranistka Hana Jonášová se blýskla ve své jediné vzletně subretní „kočičí“ árii. Ze sólistů obou premiér opět poutal pozornost výkon Jakuba Pustiny, jehož sluha Ambrosio dodává opeře plebejskou komiku včetně zpěvu fistulí, když představuje upejpavou ženu. Předpremiéra vlastně vyzněla lépe. Je to škoda, protože uvedení Tří Pintů právě ve Státní opeře byl dramaturgicky zajímavě zamýšlený počin.

***
Poslanecké pochyby nad transformací pražských operních scén

V den premiéry Tří Pintů shodou okolností zasedal petiční výbor poslanecké sněmovny a dokončil projednávání petice za zachování Státní opery, kterou podepsalo přes 18 tisíc lidí.

Petenti podrobili analýze ministerské argumenty pro sloučení, zejména bývalým ministrem Jiřím Besserem opakovaně avizovanou úsporu finančních prostředků nebo jeho kritiku uvádění shodných titulů s Národním divadlem, jako nedůvodné. Nadále požadují zachování samostatnosti a obou souborů Státní opery a jsou přesvědčeni, že nepřipravenou transformaci je nutné okamžitě zastavit, aby se zabránilo dalším škodám.

Náměstek ministryně kultury Radek Zdráhal a ředitel ND Ondřej Černý sloučení obhajovali jako jediný způsob záchrany Státní opery. Ministerstvo je podle náměstkova ujištění na zlepšení podmínek reprezentantů národní kultury i neuměleckých pracovníků připraveno v roce 2012 vyčlenit navíc 165 mil. Kč, jejichž využití chce důsledně kontrolovat. Černý k tomu doplnil, že navýšení finančních prostředků je bazální pro to, aby proces transformace byl úspěšný. Podle Zdráhala neproběhla před vánocemi avizovaná stávka z toho důvodu, že odborové svazy nenašly podporu zvnitř Státní opery Praha. Podle Černého vyjádření petentů naplňuje všechny prvky demagogie a jednostranného pohledu. Černého credem je partnerský a kolegiální přístup a celý dosavadní postup transformace probíhal vůči zaměstnancům Státní opery Praha „v rukavičkách“. Deklaroval zásadu kontinuity procesů a zachování zdvojených titulů Rusalky, Kouzelné flétny i Carmen, střídavě pak Aidy a Traviaty. Rekordní tržby Státní opery Praha, o 13 milionů vyšší než v roce předchozím, označil za velký úspěch managementu Státní opery Praha.Poslanci v diskusi vyjádřili pochyby nad sloučením. Místopředsedkyni sněmovny Kateřinu Klasnovou stanovisko ministerstva kultury nepřesvědčilo. Uvedla, že  se sešla jsem s novou ministryní Alenou Hanákovou a poprosila ji, aby po srovnání všech argumentů pro i proti pečlivě zvážila, jestli je transformace Státní opery skutečně správnou cestou. A vyslovila přesvědčení, že na rozdíl od svého předchůdce se s protiargumenty ministryně Hanáková skutečně seznámí.

V jednomyslně přijatém usnesení žádá petiční výbor ministerstvo kultury, aby do konce května vyhodnotilo dosavadní transformační kroky, transformaci případně přehodnotilo a o výsledku informovalo petiční výbor.

Připomeňme, že již loni v létě označil propojení za nevhodné, nekoncepční a nedůvodné Senát.

***
Podíl zpěvu na polidšťování baziliška

Národní divadlo uvedlo novou operu „pro celou rodinu“ mladého skladatele a dirigenta Marka Ivanoviće Čarokraj. Ten se podílel i na libretu, které je na motivy knihy Geralda Durrella Mluvící balík společným dílem režiséra Petra Formana, Radka Malého a Ivana Arsenjeva. Původní české opery jsou dnes vzácnost, tím spíše ty pro děti, a je třeba každou novinku přivítat. A pochválit i bývalého šéfa opery Jiřího Heřmana, že novou operu Ivanovićovi v týmu s bratry Formanovými zadal.

Zoolog a spisovatel Durrell nejdříve odchytával ve volné přírodě zvířata, kterým hrozilo vyhynutí, aby je pak v „jejich vlastním zájmu“ umístil do klecí zoologických zahrad – s tím, že pak budou opět vypuštěna do divočiny. Záměr možná chvályhodný, ale zároveň přes všechen komfort klecí problematický. Tohle „zoologické“ inženýrství pak Durrell, aby svou vysněnou zoo na ostrově Jersey uživil, proměnil na literární produkci, která si získala celosvětově značnou čtenářskou oblibu. Autoři „rodinné expedice“ do říše zvířat, která žijí jen díky naší fantazii, Durrellovu předlohu zredukovali do deseti obrazů s prologem a epilogem pro deset zpívajících postav, sbor a balet: Říši mytologických bytostí, kde vládne řád a čest, napadnou zlí bazilišci a začnou její Knihu zákonů podřizovat ve svůj prospěch, než houslistka Penelopka, které bazilišci ukradli housle, se správcem slov a létající učeností Papoušem a tuplovaným špiónem poskakujícím Žabákem získá rostlinu, s níž se podaří bazilišky porazit a Mytologii zachránit. Tuto dějovou linii nesou témata a charakteristiky postav, které se nepředvídaně vynořují a zanořují. Celou operou rámuje Slavnost Čarokraje, která začíná a končí pozvolna a posmutněle v šedi hloubky jeviště. A vyústí ve veršovánky: „Kde vládne řád, / tam smíš se hřát / a žít nemusíš se bát. /Kde vládne mír / a dobrá zvěst, / zvítězí čest.“ Podivně naroubovaným dalším happyendem je navíc ještě dodatečný epilog opery (po děkovačce), kdy oproti Durrellovi inscenátoři polibkem Penelopky promění Žabáka v prince. Nejspíše proto, aby mohla na závěr zaznít chytlavá Žábákova písnička, která spolehlivě roztleská publikum. Podle tvůrců je v Čarokraji „klíčový základní konflikt, kdy se jedna skupina mytologických bytostí se rozhodne, že uspořádá svět podle sebe… A my jsme vyrostli v zemi okupované skupinou lidí přesvědčených o své nadřazenosti.“ Nikdo jistě nepředpokládá, že autoři budou i zdatnými filozofy, politology, historiky nebo zoology, jakkoliv fantastické zvířeny. Ale dávat Čarokraji tento „politický“ podtext je bláhové. V závěru pak vzývají kvetoucí zemi, v níž má „správně“ přepsaná Kniha znovu sloužit „cti, pravdě, spravedlnosti, lásce a úctě k druhému“ a životu v míru pro každého tvora. Při hlásání těchto morálních apelů tito badatelé a průzkumníci, jak se tvůrci této inscenace nazývají, však poněkud opomenuli, že před jejich očima jedna skupina lidí chce vnutit jiné skupině lidí názor, jak má v Praze „jedině správně“ fungovat opera; a kádruje novinářské osoby: podle „Knih“ nového vedení opery ND mají na novinářské vstupenky nárok ti, kteří píší o zlaté kapličce a slučování kvalitně, rozuměno pozitivně.Součástí produkce je i  pozvání „k procházce říší Čarokraje“: hodinu před představením se na piazettě Národního divadla promrzlí diváci podle příkrých příkazů z tlampačů byli shromažďováni do skupin, aby „správně“ sestoupili do „podzemí“ ND. Na takto improvizovaném „appelplatzu“ na dodržování pravidel „nadřazené“ skupiny dohlížely přísné elfky, navzdory ujišťování autorů, že to jsou bytostí ušlechtilé. Následoval pochod schodišti ND, kde cesta k propadlům pod jevištěm mohla laické publikum zaujmout složitostí divadelních technologií. Sama inscenace pak trvá hodinu a půl bez přestávky.

Bratři Formanovév týmu s Andreou Sodomkovou, světelným designérem Dádou Němečkem a choreografkou Veronikou Švábovou jsou zkušení divadelníci a jejich rukopis je čitelný okamžitě. Dovedou překvapit a zaujmout – elfky s blikajícími čepicemi v hledišti byly půvabné, dva obří fénixové v rudém světle na 2. galerii magičtí, čaroděj Velebobule v obydlí ve tvaru ulity nahluchle vznešený.  Zpívající obří knize se otáčely panely listů, černo-zelení Vlkodlaci se plížili po temném ostrově lemovaném tesáky a Bazilišci měli ve své Dolní Mytologii hned několik modelů vězení. Pro plavbu zachránců Mytologie mořem inscenátoři použili osvědčenou metodu vzdouvajících se pruhů jemné modré látky. U diváků podle reakcí vítězily líné Lasičky, zde ovšem přestrojené za surikaty, z nichž některé se pod vlivem statečnost vyvolávající routy promění v brilantní b-boye breakdance. Také kostýmy mořských panen s pružnými dlouhými ocasy nebo vlkodlaků rozhodně patří k tomu lepšímu, co inscenace nabídla. Hudebně je Čarokraj směs stylů, druhů a žánrů od barokní opery seria přes buffu, vzletné romantické árie i wagnerovské plochy, inspirace Janáčkem i Martinů po jazz, muzikál a velký populár i písničku ve stylu country. „Lehký“ žánr u publika zabíral výrazně více než operní postupy. Bylo zřejmé, že Marko Ivanović je zkušený autor filmové hudby a dokáže rychle hudbou vyjádřit atmosféru „vesmírných sfér“, zupáckého, údery holí rytmizovaného pochodu i prudké bouře. V áriích, duetech i ansámblech přehledně charakterizoval jednotlivé postavy „příznačným“ hudebním stylem s koloraturní Zpívající knihou, vznešeně chrámovým čarodějem, vyjícími Vlkodlaky, nebezpečně lahodným zpěvem sirén – mořských panen, jemným šveholením Elfek nebo zamilovanými písničkami Žabáka. A bylo zřejmé, že účinkující v čele s  Romanem Janálem i Jakubem Tolašem alternujících Papouše, Lenkou Máčikovou i Lucií Fišer Silkenovou coby Penelopkou nebo činoherci Vladimírem Javorským v alternaci s Petrem Stachem v roli Žabáka vzali inscenační pojetí „za své“.

O úspěchu Čarokraje rozhodnou hlavně děti, odchované již nejrůznějšími „fantasy“ v kinech i na internetu od Hobitů po Pottera. Úspěch měly zatím obě premiéry.

***
Střevíček, který Královské opeře padl přesně

Pražské Bio OKO se alespoň částečně zapojilo do projektu operních přenosů do kin, které na sezónu 2011/12 připravila londýnská Královská opera. Z nabídky, která zahrnuje jak přímé přenosy tak záznamy a kombinuje tři balety (přímé přenosy Spící krasavice, Romea a Julie i La Fille mal gardée) a  sedm oper (živě Faust a Rigoletto, ze záznamu Adriana Lecouvreur, Tosca, Massenetova Popelka, Triptych, a dokonce ve 3D Madamu Butterfly), Bio OKO po Tosce nyní uvedlo Massenetovu Popelku a v plánu má 2. února Triptych a 17. dubna přímý přenos Rigoletta.

Podobně jako Tosca s dirigentem Antoniem Pappanem v režii Jonathana Kenta s hvězdnou trojicí Anglea Gheorghiu, Jonas Kaufmann a Bryn Terfel byla záznamem, který „nedovoloval dýchat“, i Massenetova Popelka byla strhujícím hudebním divadlem, v němž se hudba, režie, výprava, choreografie, pěvecké a herecké umění vzájemně propojují. Je to inscenace, která měla premiéru v roce 2006 v opeře v Santa Fe a vnikla v koprodukci s Gran Teatre del Liceu v Barceloně, Theatre Royal de la Monnaie v Bruselu a Opera de Lille, záznam z Královské opery v Londýně je z roku 2011. Dirigent Bertand de Billy vypracoval přesnou kombinaci francouzského šarmu, komediální odlehčenosti i posmutnělé nostalgie v Massenetově partituře, která vtipně cituje tu z barokní opery, tu z Wagnera nebo Debussyho. Excelentní režisér a autor kostýmů Laurent Pelly v týmu s výtvarnicí Barbarou de Limburg a choreografkou Laurou Scozzi vytvořili inscenaci sršící nápady a vtipem. Scéna byla v podstatě jednoduchá a oproti mnohamilionovým „lamelám“ Ringu v Met určitě levnější a hlavně – skýtala prostor pro skvělé divadlo. Základem byly variabilní stěny „pomalované“ francouzským textem Popelky s mnoha dveřmi, které se podle potřeby proměňovaly v sídlo Madame de la Haltére, královský palác nebo božské sídlo Kmotřičky víly. A kostýmy „panstva“ s vtipně ironickou nadázkou parodovaly své ješitné domýšlivé nositele.Vynikajícímu obsazení sólistů dominovali Joyce Didonato jako milá půvabná, energická i dojemná Popelka v kontrastu s mezzosopranistkou Ewou Podles v  roli nafoukané Popelčiny macechny pojaté jako brilantní karikatura nebo koloraturní sopranistka Eglise Gutiérezz, které při tom nejpřísnějším hodnocení jako Kmotřičce víle tak úplně nevyšly nejvyšší tóny. Snad jen Alice Coote jako Princ působila v kalhotkové roli poněkud strojeně, zpívala ovšem skvěle.

Bio Oko bylo zaplněné snad z jedné třetiny – což je škoda hned z dvojího důvodu – možnost shlédnout Massenetovu Popelku na libreto Henriho Caina (podle pohádky Charlese Perraulta) je výjimečná, mnohem častěji se uvádí jeho Werther nebo Manon. A když už operní Popelka, pak častěji ta Rossiniho. Druhým důvodem je pak umělecká úroveň produkce, která vyráží dech i pravidelným návštěvníkům opery v kině, zhýčkaným přenosy z MET. Tahle pohádková opera působila jako zjevení a je lekcí, jak se dnes dá moderně dělat klasická opera, bez násilných inovací a aktualizací.

Tento Popelčin střevíček Královské opeře skutečně padl – a také napověděl, kde tlačí bota českou operu. Elaine Padmore, za jejíhož ředitelování v Královské opeře byla Popelka uvedena, projevila zájem spolupracovat s (bývalou) Státní operou Praha. Ministerstvo kultury ale na tuto nabídku nereagovalo. Škoda.

***
Inspirace na dny příští

Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Milan Kaňák, režie Irena Žantovská. Jitka Burgetová / Liana Sass – Rusalka, Jaroslav Kovacs / Milan Vlček – Princ, Ladislav Mlejnek / Serguei Nikitine – Vodník, Lenka Jarolímková Schützová / Věra Páchová – Ježibaba, Jana Stehr / Valeria Vaygant – Cizí kněžna. Severočeské divadlo opery a baletu, Ústí nad Labem, premiéra pátek 20. ledna 2012 19:00 h.

Leoš Janáček: Věc Makropulos. Koncertní provedení. Dirigent Robert Jindra. Eva Urbanová – Emilie Marty, Aleš Briscein – Albert Gregor, Peter Mikuláš / Martin Gurbaľ – dr. Kolenatý, Ivan Kusnjer – baron Jaroslav Prus, Agnieszka Bochenek-Osiecka  – Kristina, Luciano Mastro  – Janek. Přímý přenos z Národního divadla moravskoslezského, Český rozhlas 3 – Vltava sobota 21. ledna 19:00 h.

Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Jean-Philippe Rameau a další: Kouzelný ostrov. Dirigent William Christie, režie Phelim McDermott. Danielle de Niese – Ariel, Lisette Oropesa – Miranda, Joyce DiDonato – Sykorax, David Daniels – Prospero, Plácido Domingo – Neptun. Přímý přenos z Metropolitní opery New York do kin v ČR, sobota 21. ledna 2012 18:45 h.

Giuseppe Verdi: Don Carlo. Dirigent Asher Fisch, režie Jürgen Rose. René Pape – král Filip II., Jonas Kaufmann – Don Carlos, Mariusz Kwiecien – Rodrigo, Eric Halfvarson – Velký inkvizitor, Alžběta z Valois – Anja Harteros, Eboli – Anna Smirnova. Přímý přenos z Bavorské státní opery na internetových stránkách Bavorské státní opery www.staatsoper.de, neděle 22. ledna 2012 16:45 h.

Chansons d’amoure
The King‘s Singers
10.ledna 2012 kostel sv.Šimona a Judy Praha

www.fok.cz

***
Carl Maria von Weber, Gustav Mahler: 
Die drei Pintos
(Tři Pintové)
Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster
Dirigent: Heiko Mathias Förster, R. Hein
Režie: Jiří Nekvasil
Výtvarník scény: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Sbormistři: T. Karlovič, A. Melichar
Pohybová spolupráce: Š. Capko
Orchestr, operní sbor a balet Státní opery Praha
Premiéra 12.ledna 2012 Státní opera Praha

Don Pantaleone de Pacheco – Miloš Horák
Don Gomez de Freiros – Václav Sibera
Clarissa – Jana Sibera
Laura – Jana Horáková Levicová
Don Gaston Viratos – WeiLong Tao
Don Pinto de Fonseca – Zdeněk Plech
Hostinský –Ivo Hrachovec
Inez – Hana Jonášová
Ambrosio – Jakub Pustina
Hofmistr – Dalibor Janota

www.opera.cz

***

Marko Ivanović:
Čarokraj
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović (alt. David Švec)
Režie: Petr Forman
Scéna: Andrea Sodomková, Matěj Forman
Kostýmy: Andrea Sodomková
Choreografie: Veronika Švábová
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ivan Arsenjev
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéry 14. a 15.ledna 2012 Národní divadlo Praha

Velebobule – František Zahradníček / Pavel Švingr (alt. Jan Šťáva)
Hlavní bazilišek – Jan Šťáva / František Zahradníček (alt. Pavel Švingr)
Papouš – Roman Janál /. Jakub Tolaš
Kniha – Alžběta Poláčková / Jana Šrejma Kačírková
Žabák – Vladimír Javorský / Petr Stach
Mořské panny – Lenka Šmídová, Alžběta Poláčková, Lucie Hájková / Yvona Škvárová, Jana Šrejma Kačírková, Yukiko Šrejmová Kinjo
Hlavní vlkodlak – Jaroslav Březina / Jan Markvart
Penelopka – Lenka Máčiková / Lucie Fišer Silkenová

www.narodni-divadlo.cz

***

Jules Massenet:
Cendrillon
Dirigent: Bertrand de Billy
Režie: Laurent Pelly
Scéna: Barbara de Limburg
Kostýmy: Laurent Pelly
Choreografie: Laura Scozzi
15.ledna 2012 Bio Oko Praha (záznam)

Cendrillon – Joyce DiDonato
Le Prince Charmant – Alice Coote
La Fée – Eglise Guttiérez
Madame de la Haltère – Ewa Podles
Pandolfe – Jean-Philippe Lafont
Noémie – Madeleine Pierard
Dorothée – Kai Rüütel
Roi – Jeremy White
Doyen de la Faculté – Harry Nicoll
Surintendant des Plaisirs – David Kimberg
Premier Ministre – John-Owen Miley-Read

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde