Benátský triumf mladého Händela
Agrippinou s úspěšnou premiérou v roce 1709 v benátském Teatro San Giovanni Grisostomo prorazil Sas Georg Friedrich Händel v místě největší konkurence. Podle Händelova prvního životopisce Johna Mainwaringa kompozici musel Händel stihnout za tři týdny. Jak bylo v té době zcela obvyklé, zužitkoval při ní části z dřívějších kompozic nejen svých, ale i jiných skladatelů. Hlavní hvězdou provedení byl sopránový kastrát Valeriano Pellegrini v roli Nerona.
Libreto připisované Vincenzu Grimanimu je považované za jedno z nejlepších, které Händel zhudebnil. Volně vychází z historie římského císařství za vlády Tiberia Claudia Caesara Augusta Germanica. Opírá se o Tacitovy Letopisy a 5. knihu Božský Claudius z Životopisů dvanácti císařů Gaia Suetonia Tranquilla. Z nich vybírá příběh Agrippiny, manželky císaře Claudia a matky Nerona z jejího předchozího manželství, která usiluje o dosazení svého syna na trůn. Jak je pro barokní operu seria typické, historické okolnosti jsou východiskem pro zašmodrchané zápletky milostných vztahů, intrik a záměn. S dobovými narážkami libreto vystihuje a přesně popisuje recepturu politiky, touhy po moci a sexu v nejvyšších patrech společnosti. Činí tak s nadhledem, pro žánr opery seria nebývale satirickým.
Stylová jistota a tentokrát i souhra
Hudebního nastudování Agrippiny se opět ujal Václav Luks. Se svým Collegiem 1704 pro rozlehlé Janáčkovo divadlo zvolil na vyvýšeném orchestřišti hojné obsazení smyčcových nástrojů vedle trubek, fagotů a také sólově často exponovaných zobcových fléten a hobojů.
Interpreti přesvědčili, že patří k významným specialistům na historicky poučenou interpretaci – nikoli ve smyslu dogmatického lpění na pramenech, ale s životadárnou muzikalitou a energií. Díky tomu vyznělo Händelovo umění vystihnout bohatství afektů s plnou intenzitou i virtuozitou v plastické dynamice a kontrastních tempech, a to i velmi svižných.
Nad touto stylovou jistotou se sice vznášela otázka, nakolik se podaří vysokou úroveň hudebního nastudování naplnit v praxi divadelního představení zejména z hlediska souhry, protože ta byla určitou slabinou předchozích Luksových brněnských premiér – Händelovy Alciny a Mozartovy Figarovy svatby. Tentokrát i s relativně velkým orchestrem a choulostivými virtuózními pasážemi pěveckých koloratur v duetech se sólovým hobojem nebo zobcovou flétnou se synchronizace dařila.
Pestrý kotel přebil satiru moci
Režisér Martin Glaser se svým týmem scénografa Petra Vítka, kostýmního výtvarníka Martina Chocholouška, světelného designéra Martina Špetlíka, choreografa Martina Paceka a dramaturgyně Patricie Částkové inscenační přístup postavil právě na žánrové mnohovrstevnatosti Agrippiny. Až tak, že výsledkem je show, s nadsázkou řečeno pestrý kotel v estrádním stylu Ein Kessel Buntes. Ostatně v inscenaci s živě rozehranými situacemi dostaly velký prostor i čtyři páry tanečníků, často využívaných jako pozadí pro sólisty při áriích. Je fakt, že brněnští inscenátoři mají pro tento přístup opodstatnění v libretu s humornými narážkami, ovšem ironicky jízlivými. Současně mohou tento přístup opřít o skutečnost, že Agrippina patří k Händelovým raným dílům v žánru opera seria, jímž vyvrcholila jeho léta dozrávání v Itálii. Má blízko ke staršímu stylu tzv. benátské barokní opery, pro kterou bylo typické mísení tragických a komických prvků, rozvíjení dramatických situací v recitativech s menším důrazem na pěveckou virtuozitu – oproti pozdějšímu stylu tzv. neapolské opery seria.
Brněnské inscenační řešení jednotlivých árií jako různorodých klipů, v rozpětí od zklidněných lyrických lament po trsání se zahradní hadicí v ruce jako mikrofonem, dodává inscenaci pestrost a smích publika. Odsouvá však do pozadí neméně důležitou jinou vrstvu Agrippiny – společenskou kritiku mechanismů moci. Tento výkladový potenciál, který v sobě má pro dnešní inscenátory, využil například David McVicar v inscenaci s mezzosopranistkou Joyce DiDonato jako fenomenální Agrippinou a Kate Lindsey v roli Nerona, kterou známe i u nás z přenosů z Metropolitní opery. Pod vizuální atraktivitou nevázané revue se vytrácela témata korupce v nejvyšších patrech politiky, morálních dilemat, bezskrupulózního intrikaření, lživých slibů, prospěchářství, manipulace, podlézavosti – stále tak aktuální.
Různorodost se promítá i do vizuální stránky, která je ještě umocněná o bombastičnost. I ta má oporu v barokní divadelní praxi, pro kterou byla scénická velkolepost typická. Scénu na rozlehlém jevišti Janáčkova divadla tvoří vysoké osmimetrové stěny na točně důmyslně rozmístěné tak, že ohraničují prostor Agrippininy ložnice s realistickou manželskou postelí a nočními stolky v současném stylu. Kolem ložnice jsou dlouhé chodby se spoustou dveří a při dalším natočení se objeví rozlehlá hala, do které jsou podle vývoje děje spouštěny kašírované kulisy stromů nebo jakéhosi Claudiova vítězného oblouku, je zde umístěn hrob s vykopanou hlínou nebo labyrint ze vzorně sestřižených keřů. Vizuální atrakcí je obří rudá květina, která se nafoukne během jedné Neronovy árie. A výraznou roli „hraje“ také velkoobjemový odpadní kontejner, ve kterém končí květiny a náhle nepotřebné (kompromitující) věnce. Princip točny efektně rozhýbává dynamiku čtyřhodinové inscenace, ovšem její využívání začne působit až mechanicky, když postavy při opakování da capo árií přecházejí do jinak natočeného prostoru.
V podobné směsce stylů a časových rovin jsou pojaté i kostýmy. Kombinují stylizovanou antiku, v níž se děj odehrává, baroko, kdy opera vznikla, a současnou výstřední okázalou high fashion módu.
Sólistické hvězdy inscenace
Ozdobou brněnské inscenace byly výkony sólistů. Především Pavla Vykopalová, Doubravka Novotná a Vojtěch Pelka dostáli svým rolím pěvecky, včetně přiměřené ornamentiky v da capo áriích, typově i herecky. Doubravka Novotná sršela energií jako Poppea vědomá si svého půvabu. Ač i tato krasavice, po níž prahne nejen Ottone, ale i Claudius a Nero, je zatažena do spleti intrik, chytře je využívá k naplnění milostného citu k muži svého srdce – Ottonovi. V Brně tohoto vojevůdce a Claudiova favorita nezpívá jako v Händelově benátské premiéře žena, ale švýcarský kontratenorista Constantin Zimmermann. V lyrických áriích kladného hrdiny tvořil žádoucí kontrast k rázné Poppei. Sopránový kontratenorista Vojtěch Pelka vystihl Nerona jako pubertálního bouřliváka, který však před dominantní matkou Agrippinou poslušně zkrotne.
Pavla Vykopalová po titulní roli v předchozí inscenaci Alciny opět prokázala svoji mnohostrannost, když vedle Julie v Jakobínovi, Jenůfy v Její pastorkyni, Káti Kabanové nebo Mařenky z Prodané nevěsty zvládla na vysoké úrovni pěvecké finesy barokního belcanta a plnou škálu afektů. Jen škoda, že paruka s upjatým načesaným černým drdolem z ní dělala spíše usedlou tetku než krutou císařovnu. Pokud to měly být mimikry zakrývající její manipulace, pro mě nefungovaly. Slabinou obsazení byl Wojtek Gierlach, který pro roli Claudia postrádal potřebné basové hloubky i císařský majestát, díky němuž by přesvědčivěji vyznělo jeho směšné záletnictví. Kvalitu pěveckého obsazení ovšem podpořili oba představitelé menších rolí, zištných a vypočítavých propuštěnců Pallanta a Narcisa, Tadeáš Hoza a Monika Jägerová. A David Nykl vystihl v kostýmu s hermesovskými křidélky roli posla Lesba.
Agrippina i pro nedůvěřivé
Brno získalo v Agrippině inscenaci, která i přes čtyřhodinovou délku může zaujmout diváky, kteří mají zatím k barokní opeře nedůvěru. Z mnoha důvodů. Tím základním zůstává Händelova hudba s výrazově mnohotvárnými áriemi včetně efektních virtuózně koloraturních. Dalším je špičkové obsazení – s onou jednou výjimkou představitele Claudia. Ve Václavu Luksovi a Collegiu 1704 má publikum jistotu historicky poučené interpretace. Pokud jde o režii, vizuální atraktivita a klipovitá nesourodost může být pro diváky bez větší znalosti principů barokní opery vítaným oživením – ostatně ohlas po premiéře byl bouřlivý.
Georg Friedrich Händel: Agrippina
Národní divadlo Brno, Janáčkova opera
Janáčkovo divadlo, premiéra 11. dubna 2026
Realizační tým
Dirigent: Václav Luks
Režie: Martin Glaser
Scéna: Petr Vítek
Kostýmy Martin Chocholoušek
Světelný design Martin Špetlík
Pohybová spolupráce Martin Pacek
Dramaturgie Patricie Částková
Účinkující
Agrippina – Pavla Vykopalová
Claudius – Wojtek Gierlach
Poppea – Doubravka Novotná
Ottone – Constantin Zimmermann
Nero – Vojtěch Pelka
Pallanta – Tadeáš Hoza
Narciso – Monika Jägerová
Lesbo – David Nykl
Collegium 1704 a tanečníci
