Festival mezi hvězdnými jmény, místy a novými spojeními
Od prvního ročníku v roce 1992 se Festival Krumlov rozrostl v rozsáhlou letní přehlídku, která využívá historické sály, kostely, zahrady i další místa Českého Krumlova a jižních Čech. Současné směřování pod vedením Gabriely Rachidi stále zřetelněji staví nejen na prestižních jménech, ale také na vztahu hudby ke konkrétnímu prostoru, na mezižánrových přesazích, podpoře mladých interpretů a nové tvorbě. Jubilejní ročník nabídl přes čtyři desítky koncertů a doprovodných akcí na čtrnácti scénách; vedle symfonické a operní linie zahrnoval komorní a varhanní koncerty, Nová spojení, Mladé talenty i Koncerty v zahradách (recenze opery Le Cinesi a hudebně-taneční inscenace Stále stejný příběh v 607. Operním panoramatu zde).
Důležitým pilířem je také volně přístupná Festivalová zóna v Klášterní zahradě. K té se ještě vrátím, protože v ní vidím jednu z podstatných předností současného Festivalu Krumlov – schopnost nerozdělovat město na publikum s festivalovou vstupenkou a ty ostatní, ale nabídnout program, do kterého lze vstoupit během dne prostě cestou přes zahradu.
Po velkolepém zahájení Tisíc a jedna noc / Šeherezáda, které spojilo Ravela a Rimského-Korsakova s novým cirkusem (603. Operní panorama zde), uzavřel festival stejně reprezentativně pojatý operní galavečer Labyrint lásky. Tentokrát nebylo třeba scénografie ani akrobatů. Samotné emoce Pucciniho a Verdiho oper bohatě stačily k vytvoření závěrečné „kapitoly“ Labyrintu příběhů.
Od vzplanutí přes žárlivost až k loučení
Dramaturgie operního galakoncertu byla ve vztahu k mottu ročníku zvolena příhodně, vždyť právě Puccini a Verdi patří mezi mistry vystižení nejrůznějších podob lásky – Verdi jako vrcholný představitel italského romantismu svou melodickou invencí a schopností vystavět dramatické konflikty ve velkých obloucích, Puccini už na prahu hudebního divadla 20. století vyhrocenou emocionalitou a rafinovanou prací s orchestrem.
Na rozdíl od běžných operních galakoncertů, při nichž si pěvecké hvězdy často přivážejí osvědčené árie ze svého repertoáru, Festival Krumlov podřídil výběr tomuto jasnému konceptu: první polovina patřila Puccinimu, druhá Verdimu. Program sledoval nejrůznější podoby lásky – od milostného vzplanutí přes žárlivost a zradu až k bolesti, oběti a smíření.
Nešlo přitom jen o přehlídku notoricky známých „hitů“, ačkoli samozřejmě nechyběly E lucevan le stelle, La donna è mobile nebo závěrečné Libiamo ne’ lieti calici. Vedle nich zazněla orchestrální Tregenda z raných Vil, Crisantemi, arioso kněžny ze Sestry Angeliky, Preziosillina canzona ze Síly osudu nebo Azucenino vyprávění Condotta ell’era in ceppi.
Pucciniovská část měla navíc několik vnitřních oblouků. Dvě Cavaradossiho árie vedly od okouzlení Toscou v Recondita armonia k vzpomínce odsouzence na společně prožité chvíle v E lucevan le stelle. Závěr první poloviny naopak soustředil pozornost na okamžik zrodu lásky – Mimì se představí Rodolfovi v Sì, mi chiamano Mimì a jejich setkání vzápětí vyústí do duetu O soave fanciulla. Verdiovská část pojem lásky rozšířila o konflikt s mocí, válkou a osudem: Eboli si uvědomuje důsledky své zrady, Amneris se pokouší zachránit Radamèse a Azucena znovu prožívá hrůzu matčiny smrti.
Důslednost dramaturgického konceptu se ovšem dostávala do určitého napětí s repertoárovými zkušenostmi sólistů. Festival program nepřizpůsoboval jen tomu, co mají pěvci bezpečně zažité, ale zasadil je do předem vymezeného pucciniovsko-verdiovského rámce. Některá čísla proto patřila k rolím, s nimiž mají dlouhou zkušenost, jiná vycházela z rolí mimo těžiště jejich dosavadního repertoáru nebo z těch, k nimž se teprve přibližují. U několika výstupů se tak objevily i notové pulty. V rozlehlé Pivovarské zahradě by to samo o sobě nebylo příliš podstatné, velkoplošná obrazovka však přenášela detaily tváří a gest a omezenější bezprostřední kontakt s publikem tím zvýrazňovala.
Když nazvučení slouží i operní hudbě
K opernímu zpěvu přes mikrofony přistupuji s rezervou. Hlas je nástroj, jehož nosnost, dynamika a vztah k orchestru patří k podstatě pěveckého výkonu, a elektronické zesílení tyto proporce nevyhnutelně mění. V travnaté Pivovarské zahradě s více než tisícovkou diváků je však nazvučení u podobného open-air galakoncertu praktickou nutností.
Stejně jako při zahajovací Šeherezádě si ovšem zvuková stránka závěrečného koncertu zaslouží pochvalu. Hlasy nebyly od orchestru nepřirozeně odtržené, zachovávaly si své individuální barvy a ani ve forte nevznikal nepříjemně agresivní, „stadionový“ zvuk. Především v tišších pasážích bylo možné sledovat dynamické odstíny, aniž by technika všechno vyrovnávala do stejné hladiny. To bylo důležité například v Černochově E lucevan le stelle nebo v některých ztišených pasážích Ester Pavlů.
Dobře fungovala také obrazová režie na velkoplošné plátno umístěné za orchestrem. Kamerový střih se neomezoval na obligátní střídání detailů sólistů a dirigenta, ale pozorně sledoval i dění uvnitř orchestru. Detaily jednotlivých hráčů a nástrojových skupin přicházely ve chvílích, kdy jim dávala prostor partitura, takže obraz nebyl pouhou ilustrací koncertu, ale pomáhal divákům sledovat jeho hudební strukturu. I tato nenápadná souhra obrazu s hudbou přispěla k profesionální úrovni technického zajištění večera.
Příznivé počasí letního večera a zcela zaplněná zahrada k tomu přidaly onu směs soustředěného poslechu a společenské atmosféry, která patří k půvabu takového festivalového večera.
Ester Pavlů – dramatická mezzosopranistka světového formátu
Hvězdou večera pro mě byla mezzosopranistka Ester Pavlů, jejíž výkony mají v posledních sezonách zřetelně vzestupnou linii. Po Amneris v brněnské Aidě a letošní Kundry v pražském Parsifalovi bylo i v Krumlově zřejmé, jak se její hlas rozvinul v nástroj velkého dramatického formátu – s plnými tmavými hloubkami, sytým středem a výškami, které dokáže otevřít bez ztráty barvy. Ještě důležitější je, že hlas nepoužívá samoúčelně: každému číslu dává promyšlený a vystižený dramatický tvar.
Už v Pucciniho Nel silenzio di quei raccoglimenti ze Sestry Angeliky představila své silné stránky. Chladnou aristokratickou tvrdost Kněžny, která přichází za Angelikou vynutit si její zřeknutí dědictví a nemilosrdně jí připomíná narození nemanželského dítěte jako provinění vůči rodině, vystihla Ester Pavlů temnou barvou spodní polohy, pevností tónu a přesnou deklamací. V duetu z Madame Butterfly pak jako Suzuki, oddaná služebná a důvěrnice Cio-Cio-San, tvořila citlivou a zároveň střízlivější protiváhu nadějeplné hrdince v podání Danielle de Niese, protože i při přípravách na Pinkertonův návrat si zachovávala mnohem jasnější vědomí skutečnosti.
Ještě výrazněji byla Pavlů ve svém živlu u Verdiho. Preziosillino Al suon del tamburo ze Síly osudu mělo rytmický švih a temperament potulné cikánské věštkyně, která strhává muže kolem sebe k vidině vojenských dobrodružství a slávy. V O don fatale z Dona Carla dokázala vystavět proměnu Eboli, dvorní dámy královny Alžběty, která ze žárlivosti zradila její tajemství a teď si plně uvědomuje důsledky svého jednání, od prudkého sebeobviňování přes bolestné zklidnění až k rozhodnutí zachránit Dona Carla. Nešlo jen o velká forte a dramatické výšky; právě proměna barev a přesné zacházení s textem dávaly árii vnitřní gradaci a napětí.
Scéna Amneris a Radamèse ze čtvrtého dějství Aidy přivedla Pavlů k roli, která dnes patří k jejím nejpřesvědčivějším. Z prosby o záchranu milovaného muže přecházela k žárlivé naléhavosti a hrozbě, aniž by se dramatické napětí změnilo v pouhou hlasovou demonstraci. A Azucenino Condotta ell’era in ceppi z Trubadúra, v němž cikánka Manricovi vypráví o upálení své matky a o hrůzném omylu, kdy při pomstě místo hraběcího dítěte vhodila do plamenů vlastního syna, znovu potvrdilo, jak dobře Pavlů umí dramatický příběh vyprávět: působivý byl každý přechod mezi vzpomínkou, hrůzou a posedlostí. V přídavkové maurské písni o závoji z Dona Carlose pak připomněla i jinou stránku role Eboli – koketní lehkost, rytmickou pružnost a ozdobnost, které byly vítaným kontrastem k velkým dramatickým scénám.
Pavel Černoch ve spolehlivě vysokém standardu
Pavel Černoch, jehož výrazná mezinárodní kariéra stojí na širokém repertoáru od českých a slovanských rolí po francouzskou a italskou operu, podal výkon odpovídající vysokému standardu, na který jsme u tohoto tenoristy zvyklí.
Pucciniovskou část otevřel árií Ch’ella mi creda Dicka Johnsona z Děvčete ze západu. Johnson, ve skutečnosti bandita Ramerrez, čeká na popravu a prosí muže kolem sebe, aby Minnie neřekli o jeho smrti, ale nechali ji věřit, že unikl a žije svobodně. Krátká árie vyžaduje bezprostřední emocionální vzepětí a Černoch ji vedl bez tlaku na hlas. Při odpolední besedě v Klášterní zahradě přitom Černoch prozradil, že Dick patří k rolím, které zatím neměl příležitost vytvořit, ale rád by je zařadil do svého repertoáru – podobně jako Radamèse, dokonce jednu ze svých vysněných rolí.
Ještě přesvědčivější byl tam, kde mohl čerpat z dlouhé zkušenosti s Cavaradossim. V Recondita armonia z Tosky malíř Cavaradossi při práci na obrazu Máří Magdalény porovnává světlou krásu modelky s tmavovlasou Toscou a opěvuje rozdílný půvab obou žen. Černoch árii vystavěl sebejistě a s velkou emocí, pro mě však bylo vrcholem jeho výkonu v první polovině E lucevan le stelle. Cavaradossi v Andělském hradě čeká na popravu a ve vzpomínce se vrací k milostným chvílím s Toscou i k životu, který nechce ztratit. Černoch začal skutečně jemným pianissimem, z něhož postupně rozšiřoval hlas až k plnému závěru; právě tento dynamický oblouk zabránil tomu, aby se jedna z nejproslulejších tenorových árií změnila v pouhou exhibici.
U Verdiho vystihl v La donna è mobile z Rigoletta bezstarostnou sebejistotu a cynickou přelétavost vévody z Mantovy, svůdce přesvědčeného o své neodolatelnosti. Zajímavější byla scéna s Amneris z Aidy, v níž se Černoch přiblížil k vysněnému Radamèsovi – egyptskému vojevůdci, který je kvůli své lásce k Aidě obviněn ze zrady a odmítá nabídku Amneris na záchranu, protože by se musel Aidy zříci. Role svým heroickým rozměrem leží dál od těžiště Černochova dosavadního repertoáru. Vedle dramaticky dominantní Ester Pavlů obstál především kultivovaným vedením fráze a nosností tenoru, aniž by se snažil soupeřit s jejím hlasovým objemem.
V Parigi, o cara z La traviaty se mohl vrátit k intimnějšímu lyrickému výrazu. Alfredo se smrtelně nemocnou Violettou na okamžik propadnou iluzi, že opustí Paříž a začnou spolu znovu žít daleko od všeho, co je rozdělilo. Vědomí, že tato naděje už nemůže být naplněna, dává duetu jeho zvláštní něhu.
A když si Černoch na úplný závěr večera ponechal jako přídavek Nessun dorma z Turandot, v níž princ Calaf čeká na úsvit přesvědčený, že princezna Turandot neodhalí jeho jméno, dostal se k další velké tenorové roli. Byla to efektní tečka, která vyšla vstříc očekávání publika – na takovém open-air galakoncertu zcela na místě.
Danielle de Niese za hranicemi své jevištní atraktivity
Danielle de Niese vstupovala do večera jako mezinárodní pěvecká hvězda a na jejím jménu byla do značné míry postavena propagace závěrečného koncertu. Českému publiku je dobře známá nejen z pražských vystoupení, ale také z přenosů Metropolitní opery do kin – jako Euridice v Gluckově Orfeovi a Eurydice, Ariel v barokním projektu The Enchanted Island nebo Despina v Mozartově Così fan tutte. Mezinárodní jméno si vybudovala především v barokním repertoáru, Mozartových operách a v rolích, které jí umožňují uplatnit mimořádnou schopnost komunikovat s publikem.
Už pražský galakoncert Danielle de Niese v roce 2012 ukázal, jak výraznou součástí jejího jevištního působení jsou temperament, bezprostřednost, srdečnost a také osobitý exotický půvab spojený s jejími srílanskými rodovými kořeny (95. Operní panorama zde). Vedle těchto předností se však tehdy projevovaly také nevyrovnanost rejstříků, ostřejší a užší výšky, méně znělá hlubší poloha, intonační nejistota a limity v dlouhodeché kantiléně a jemném dynamickém odstínění. Z Despiny v Mozartově Così fan tutte tehdy bylo zřejmé, že jejím přirozeným dispozicím odpovídají především lehčí, subretní a výrazově živé role.
Před krumlovským koncertem de Niese mluvila o tom, že její hlas prošel výraznou proměnou a že právě Pucciniho a Verdiho chce českému publiku v této podobě představit poprvé. Tento repertoár však klade ještě větší nároky na vyrovnanost rejstříků, dechovou oporu, plnost tónu a schopnost vést dlouhou kantilénu v širokém dynamickém oblouku. V dramaticky vypjatějších místech měly výšky Danielle de Niese ostřejší hranu, delší fráze nebyly vždy neseny stejně klidným dechem a některé tóny nasazovala přes drobný skluz.
V rozlehlém open-air prostoru Pivovarské zahrady navíc nemohla naplno uplatnit svou největší devizu – schopnost okamžitě strhnout publikum jevištní přítomností. Bezprostřední kontakt s diváky tak byl přirozeně oslabený a u několika méně zažitých čísel jej ještě více omezoval notový pult. Velkoplošná obrazovka, která přibližovala detaily sólistů, ještě zdůrazňovala, jak pevně zůstával její pohled upřený do not – a to i u známých čísel operního repertoáru.
Hned v první árii, kterou Danielle de Niese vstoupila do krumlovského galakoncertu, se projevily její limity. Pucciniho Senza mamma ze Sestry Angeliky stojí na dlouhém dechovém oblouku a plynulé kantiléně, které nesou vývoj od zdrcující bolesti matky nad smrtí syna až k touze zemřít a znovu se s ním setkat. Bez plynulého vedení fráze a dlouhého dechu se však tento emocionální oblouk nemohl plně rozvinout. Podobně Desdemonina Ave Maria z Verdiho Otella, modlitba ženy tušící blížící se tragédii, měla spíše výraz soustředěného koncertního přednesu než vnitřního ztišení před katastrofou.
Nejpřesvědčivější byla de Niese jako Mimì. V Sì, mi chiamano Mimì z Bohémy, v níž se mladá vyšívačka při prvním setkání s Rodolfem prostě představuje a vypráví mu o svém skromném životě, zpívala zpaměti a okamžitě se uvolnila i její jevištní přítomnost. Její Mimì nebyla křehce dívčí; měla spíše ženský půvab a působivě spojovala laškovnost s ostýchavostí. V následném O soave fanciulla, kdy první setkání Mimì a Rodolfa vyústí ve vzájemné okouzlení, dokázali de Niese s Pavlem Černochem vytvořit pocit spontánního milostného vzplanutí bez inscenačního rámce.
Také přídavkové O mio babbino caro z Pucciniho opery Gianni Schicchi, v němž mladá Lauretta přemlouvá otce, aby jí umožnil provdat se za milovaného Rinuccia, jí svou kratší lyrickou plochou a přímočarým půvabem vyhovovalo lépe než dramaticky exponovanější čísla.
Krumlovské vystoupení tak spíše než potvrzení nového oborového směřování představovalo sondu do repertoáru, který její komunikační přednosti využívá méně a pěvecké limity naopak odhaluje výrazněji.
Netopil a FOK jako pevná opora večera
Tomáš Netopil, šéfdirigent Pražských symfoniků, měl v programu dost prostoru ukázat, že orchestr nemusí být na operním galakoncertu jen spolehlivým doprovodem pěveckých hvězd. Pražští symfonikové hráli i v open-air podmínkách přesně a koncentrovaně. Divoká Tregenda z Pucciniho Vil měla rytmický tah a temné fantastické napětí, zatímco v Crisantemi vynikl měkký, ztišený zvuk smyčců, plastická dynamika a barvitost orchestrálního zvuku. Předehru k Verdiho Síle osudu vystavěl s potřebnou dramatičností a výraznými kontrasty; osudové žesťové signály stavěl proti lyrickým plochám v dobře odstupňované dynamice a výrazových zvratech. Tanec malých otroků z Aidy naopak přinesl odlehčení a průzračnost.
Festivalová zóna není jen doprovod
Program 35. ročníku byl mimořádně bohatý – více než čtyřicet koncertů a doprovodných akcí na čtrnácti scénách, od velkých symfonických večerů přes Gluckovy Číňanky v barokním divadle, současnou tvorbu, komorní hudbu a varhanní projekty až k mladým interpretům. Přesto chci ve shrnutí letošního Festivalu Krumlov zdůraznit něco, k čemu není třeba kupovat vstupenku: Festivalovou zónu v Klášterní zahradě. Názorně ukazuje, jak může velký festival skutečně žít s městem. Nešlo přitom o druhořadou výplň mezi hlavními koncerty.
Klášterní zahrada byla po dobu festivalu otevřená koncertům nejrůznějších žánrů, divadlu, letnímu kinu, debatám, přednáškám, kreativním dílnám, rodinným programům i hrám – a vstup byl zdarma. K její neformální atmosféře přispívalo už samo prostředí nejstarších dochovaných zahrad v Českém Krumlově – dozrávající jablka a hrušky, záhony plné bylin, zeleniny a květin i současné plastiky rozmístěné mezi zelení.
Poslední festivalovou sobotu před závěrečným koncertem jsem si zónu užila po celý den. V kreativní dílně PORT1560 jsem si vyzkoušela linoryt, zajímavosti k večernímu koncertu jsem se dozvěděla při besedě s jejími protagonisty a měla jsem i čas inspirovat se zdejšími pěstitelskými nápady, zahrát si kroket a badminton a poučit se o první pomoci včetně nácviku nepřímé srdeční masáže na figuríně. Filharmoniště se šansony v podání Aleny Hladké a Petra Ožany i houslista Daniel Matějča s akordeonistou Martinem Šulcem v hudbě Astora Piazzolly ukázali, že volně přístupný program nemusí znamenat slevu z interpretačních nároků. Kombinaci otevřenosti, neformální atmosféry a vysoké úrovně považuji za jednu z cest, kterou má smysl dál rozvíjet.
Správným směrem
Labyrint lásky byl reprezentativním závěrem jubilejního ročníku přesně toho typu, který k velkému letnímu festivalu patří. Přinesl slavné operní melodie, hvězdná jména, zaplněnou zahradu a atmosféru společenské události. Nebyl sice interpretačně vyrovnaný ve všech sólových číslech a ukázal také úskalí dramaturgie, která sahá za hranice repertoáru některých protagonistů. Jeho pevnou oporou však byli Tomáš Netopil s Pražskými symfoniky a především Ester Pavlů, jejíž výkon pro mě představoval pěvecký vrchol večera.
Při hodnocení Festivalu Krumlov je dobré připomenout, že se odehrává ve městě s mimořádně bohatou a různorodou hudebně-divadelní nabídkou. Festival komorní hudby má svou proslulou Barokní noc, která rekonstruuje podobu historické zámecké slavnosti – s hazardními hrami, tanci, hostinou – a vrcholí operou v unikátním barokním divadle a ohňostrojem. Na důsledně historicky poučené oživování zapomenutých oper v nastudování Ondřeje Macka a Hof-Musici se zaměřuje zářijový Festival barokních umění, jehož součástí je také mezinárodní muzikologická konference. A k letnímu Krumlovu neodmyslitelně patří také Jihočeské divadlo se svými činoherními, baletními a operními produkcemi před Otáčivým hledištěm.
Festival Krumlov je jiný a jeho přednost vidím právě v tom, že se nesnaží být úzce specializovanou přehlídkou. Vedle velkých open-air produkcí se světovými interprety nabízí komorní projekty v historických prostorách, současnou hudbu, mezižánrové experimenty, mladé interprety i bezplatný program otevřený městu. Jeho koncepce ostatně staví na rozpětí hudby od 15. do 21. století a na propojování hudby s dalšími uměleckými formami.
Tak pestrá šíře – od světových pěveckých osobností před více než tisícovkou posluchačů po housle s akordeonem v Klášterní zahradě – dává Festivalu Krumlov smysl. V tomto směru se podle mě festival vyvíjí dobře: nespoléhá už jen na atraktivitu Českého Krumlova a slavných jmen, ale stále víc hledá vlastní dramaturgickou a svébytnou tvář, jak v mimořádně bohatém kulturním prostředí města nabídnout něco, co ostatní krumlovské festivaly a divadelní projekty z podstaty svého specifického zaměření neposkytují.
Labyrint lásky: Puccini & Verdi
Závěrečný koncert 35. ročníku Festivalu Krumlov
8. srpna 2026, 20:30 hodin
Pivovarská zahrada, Český Krumlov
Giacomo Puccini:
Víly (Le Villi) – Intermezzo „Tregenda“
Děvče ze zlatého západu (La fanciulla del West) – „Ch’ella mi creda“, árie Dicka Johnsona
Sestra Angelika (Suor Angelica) – „Senza mamma“, árie Angeliky
Sestra Angelika (Suor Angelica) – „Nel silenzio di quei raccoglimenti“, arioso Kněžny
Tosca – „Recondita armonia“, árie Cavaradossiho
Madame Butterfly – „Scuoti quella fronda di ciliegio“, duet Cio-Cio-San a Suzuki
Crisantemi pro smyčcový orchestr
Tosca – „E lucevan le stelle“, árie Cavaradossiho
La bohème – „Sì, mi chiamano Mimì“, árie Mimì
La bohème – „O soave fanciulla“, duet Mimì a Rodolfa
Giuseppe Verdi:
Síla osudu (La forza del destino) – předehra
Síla osudu – „Al suon del tamburo“, canzona Preziosilly
Otello – „Ave Maria“, árie Desdemony
Don Carlo – „O don fatale“, árie princezny Eboli
Rigoletto – „La donna è mobile“, árie vévody z Mantovy
Aida – „L’aborrita rivale a me sfuggia“ / scéna a duet Amneris a Radamèse
Aida – Tanec malých otroků
Trubadúr (Il trovatore) – „Condotta ell’era in ceppi“, árie Azuceny
La traviata – „Parigi, o cara“, duet Violetty a Alfreda
La traviata – „Libiamo ne’ lieti calici“, brindisi
Přídavky:
Giacomo Puccini: Gianni Schicchi – „O mio babbino caro“
Giuseppe Verdi: Don Carlo – Canzone del Velo „Nel giardin del bello“
Giacomo Puccini: Turandot – „Nessun dorma“
Účinkující:
Danielle de Niese – soprán
Ester Pavlů – mezzosoprán
Pavel Černoch – tenor
Tomáš Netopil – dirigent
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
