Z Neapole na Coney Island
Metropolitní opera zařadila Così fan tutte do repertoáru v režii Phelima McDermotta v roce 2018. Inscenace vznikla v koprodukci s londýnskou English National Opera, kde měla premiéru už v roce 2014. Režisér, známý zejména výtvarně imaginativními inscenacemi oper Philipa Glasse Satyagraha a Achnaton, přenesl Mozartovu a Da Ponteho hořkou buffu o lásce, věrnosti a nestálosti z Neapole 18. století do newyorského lunaparku na Coney Islandu v padesátých letech minulého století.
Tento přímořský zábavní areál s horskými dráhami, ruským kolem, nejrůznějšími atrakcemi a pouťovými představeními patřil v první polovině 20. století k nejoblíbenějším výletním místům Newyorčanů. A právě v tomto světě, kde se iluze stává zbožím a převleky, triky i klamy jsou součástí zábavy, našel McDermott vhodné prostředí pro poněkud nevěrohodnou zápletku Mozartovy opery.
Dva důstojníci amerického námořnictva zde tráví dovolenou se svými snoubenkami. Podlehnou však pokušitelství cynického Dona Alfonsa, který je přesvědčí, aby vyzkoušeli věrnost svých nastávajících. Předstírají odjezd do války a vracejí se v přestrojení za frajírky ve stylu Elvise Presleyho s vysoko vyčesanými účesy, v kovbojských botách a těsných džínách, jejichž poklopce si pro zvýšení mužské atraktivity náležitě vycpou. Takto „vyzbrojeni“ se pustí do svádění snoubenky toho druhého. Don Alfonso se v McDermottově pojetí proměnil v pouťového šejdíře, který se svou pomocnicí Despinou řídí celý milostný experiment.
V pestré scénografii Toma Pye a dobových kostýmech Laury Hopkins se střídá lunapark s luxusním nočním klubem, v němž obsluhují spoře oděné servírky se zaječími oušky, a typickým americkým motelem. K tomu režisér zaplnil scénu akrobaty, polykači mečů i ohně, hadí ženou, trpaslíky a dalšími pouťovými figurami. Zapojují se jako „kulisáci“, jejich neustálé hemžení však začne působit stereotypně. Mnohem lépe funguje situační komika, například v motelových pokojích, kde se odehrávají pokusy o svádění. Efektní je i výstup Fiordiligi, která se při své velké árii Per pietà, ben mio, perdona točí nad jevištěm v koši ruského kola.
Nové obsazení
Hudební nastudování bylo tentokrát svěřeno Nimrodu Davidu Pfefferovi. Velký orchestr Metropolitní opery a velikost tohoto divadla nejsou pro Mozartovu průzračnou instrumentaci ideálním východiskem. Pfeffer však oproti těžkopádnému, romantizujícímu pojetí Davida Robertsona při přenosu v roce 2018 orchestrální hru alespoň částečně odlehčil a snažil se o větší rytmickou pružnost. Kino Aero však celkově zahlcovala hutná zvuková masa.
Oproti přenosu z roku 2018 Metropolitní opera nasadila jiné pěvecké obsazení ve všech rolích. Připomeňme, že tehdy Guglielma ztvárnil Adam Plachetka, který vynikl nejen znělostí svého basbarytonu, ale i přesvědčivým ztvárněním frajersky suverénního mladíka.
Nová šestice protagonistů byla opět dobře sestavená pěvecky i typově. Je možné uvěřit, že se před námi odehrává příběh mladých lidí, kteří si teprve ověřují své city a představy o partnerské věrnosti. A co je pro zápletku této opery zvlášť důležité, přestrojení mladíků za greasers 50. let do značné míry obstálo i v detailních kamerových záběrech.
Italská sopranistka Federica Lombardi jako Fiordiligi imponovala plným, přitom pružným hlasem, vyrovnaností rejstříků a jistotou v náročných skocích Mozartova partu. Dokázala vystihnout nejen počáteční sebejistotu ženy přesvědčené o neochvějnosti své lásky, ale i její postupné citové rozkolísání. Její Fiordiligi neztrácela komediální nadhled, ani když se zmítala mezi věrností a probouzející se náklonností k novému nápadníkovi.
Americká mezzosopranistka Samantha Hankey vytvořila Dorabellu, jejíž temperament a bezprostřednost dobře kontrastovaly s Fiordiliginou zdrženlivější povahou. Sametově zabarvený mezzosoprán, výrazová pohotovost a smysl pro komediální detail jí umožňovaly rozehrát Dorabellinu postupnou proměnu od zamilované snoubenky k ženě, která nové milostné dobrodružství přijímá se stále menšími zábranami.
Také oba představitelé mladíků, pěvecky výborní, rozehráli rozdíl mezi důstojníky námořnictva a jejich přestrojenými podobami eroticky přitažlivých rock’n’rollových machrů. Korejsko-americký tenorista Duke Kim propůjčil Ferrandovi lyrickou kantilénu, lehkost a citlivé frázování, zvláště v árii Un’aura amorosa. Moldavský barytonista Andrey Zhilikhovsky byl jako Guglielmo jeho temperamentnějším protějškem, s nosným hlasem a komediální suverenitou.
Souhra těchto čtyř sólistů patřila k největším přednostem přenosu. Jejich herectví bylo propracované do detailů, ať už šlo o drobné reakce na partnera, proměny gest nebo vzájemné provokace. Z množství humorných situací bylo patrné, jak důsledně se sólisté dokázali s McDermottovou režijní koncepcí ztotožnit.
Kanadský basbarytonista Gerald Finley se k Donu Alfonsovi v této inscenaci vrátil po předchozím účinkování v roce 2020. Své dlouholeté mozartovské zkušenosti uplatnil v kultivovaném pěveckém projevu. Jenže místo pouťového šejdíře a cynického manipulátora působil jako úlisný seladon, který s pobaveným odstupem sleduje, jak snadno se mladí lidé nechávají nachytat.
Když kamera neodpouští
Jediný zřetelný typový nesoulad představovala Despina Any Maríe Martínez. Této portorické sopranistce s bohatou mezinárodní kariérou a zkušenostmi z velkých lyrických i dramatických rolí nelze upřít pěveckou profesionalitu ani smysl pro komiku. V roli prohnané pokojské se však naplno projevil rozdíl mezi divadelním a filmovým vnímáním. Zatímco z hlediště Metropolitní opery může její Despina působit jako přijatelná stylizace, nemilosrdně detailní kamerové záběry zdůrazňovaly věkový odstup představitelky od ostatních protagonistů. V inscenaci, jejíž komika stojí do značné míry na mladistvém temperamentu a erotickém jiskření, tento nepoměr narušoval jinak přesvědčivou souhru postav.
Osm let poté
Co při uvedení inscenace Così fan tutte v Metropolitní opeře v roce 2018 působilo na pozadí jejího konzervativního přístupu ke klasickému opernímu repertoáru jako téměř provokativní výstřelek, po osmi letech už nepřekvapuje. McDermottova režie neztratila svou hravost, ale ani nezískala hlubší interpretační rozměr. Zůstává laskavě smířlivá a stranou ponechává bolestnou stránku experimentu, při němž Don Alfonso vystavuje čtveřici mladých lidí zkoušce s potenciálně ničivými důsledky pro jejich vztahy. Díky novému obsazení se však za pouťovými atrakcemi výrazněji prosadily vztahy mezi postavami a Mozartova hra o milostné věrnosti získala větší přesvědčivost. Její hořkost ovšem probleskovala jen v okamžicích, kdy pouťový ruch ustoupil do pozadí.
Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte
11. října 2026, 15:00 hodin
Metropolitan Opera New York, Kino Aero
Inscenační tým
Hudební nastudování a dirigent: Nimrod David Pfeffer
Režie: Phelim McDermott
Scéna: Tom Pye
Kostýmy: Laura Hopkins
Světelný design: Paule Constable
Sbormistr: Tilman Michael
Režie obnoveného nastudování: Sara Erde
Režie HD přenosu: Gary Halvorson
Průvodce přenosem: Christine Goerke
Účinkující
Fiordiligi: Federica Lombardi
Dorabella: Samantha Hankey
Despina: Ana María Martínez
Ferrando: Duke Kim
Guglielmo: Andrey Zhilikhovsky
Don Alfonso: Gerald Finley
Orchestr a sbor Metropolitní opery
