Dramaturgie, která objevuje souvislosti
Lieder Society si za pět let existence vybudovala pověst pořadatele písňových večerů s mimořádně promyšlenou dramaturgií. Její programy vytvářejí tematické a hudební souvislosti, nacházejí spojnice mezi známým repertoárem a pozapomenutými či zcela opomíjenými díly a posluchače vedou k objevování bohatství komorní písně. Významným počinem bylo vydání dvojalba s pěti písňovými cykly Slávy Vorlové, které se časově sešlo s monografií Anny Šerých o této skladatelce. Lieder Society nyní připravuje album s tvorbou moravské skladatelky Agnes Tyrrell (1846–1883).
Vedle koncertů pořádá Lieder Society také Mladý salón, vzdělávací projekt zaměřený na interpretaci komorní písně, v němž mladí pěvci a klavíristé pracují pod vedením zkušených umělců. Mezi jeho lektory patřil i Róbert Pechanec, jeden z účinkujících Československého salónu.
K dramaturgicky objevným projektům Lieder Society se nyní přiřadil Československý salón, uspořádaný v rámci Roku slovenské hudby. Dramaturgie Tamary Morozové tentokrát vyšla ze společných kulturních tradic Čechů a Slováků, které dávno před vznikem společného státu překračovaly zemské, jazykové i politické hranice. Českou a slovenskou hudební kulturu přitom nepředstavila jako dvě oddělené národní tradice, ale v jejich vzájemném ovlivňování a inspiraci.
Program měl zřetelnou vnitřní stavbu. První polovinu tvořily umělecké úpravy lidových písní, druhá se obrátila k původní písňové tvorbě na básnické texty. Tento kontrast umožnil sledovat nejen proměny hudebního jazyka od 19. století k současnosti, ale především rozdílné způsoby, jimiž skladatelé zacházejí se slovem. Jednou jim lidová tradice nabízí již hotovou melodii a její osobitou poetiku, podruhé sami vytvářejí hudební svět básnické předlohy.
Lidová píseň jako obraz života
Lidové písně první části koncertu vytvořily pestrý kaleidoskop milostných vyznání, touhy, žárlivosti, zklamání, veselí, ale také smrti. Jejich poezie dokáže v několika slovech, s prostotou i hloubkou lidové moudrosti, zachytit situaci, náladu nebo celý lidský osud. Právě v této stručnosti a obraznosti spočívá jeden z největších půvabů lidové slovesnosti.
Příznačné je pro ni také nápadité propojování lidských citů s krajinou a přírodou. „Limbora, limbora, zelená limbora, padajú oriešky do našeho dvora,“ začíná jedna ze slovenských písní Vítězslava Nováka. Z obrazu stromu a padajících oříšků vyrůstá prostá otázka s nádechem soucitu: „Ktože vás poberie, chudobné dievčatá?“ Jinde se oslovení stromu okamžitě obrací v milostný vzdor: „Ej, topoľ, topoľ, zelený topoľ! Keď ma ty nechceš, dajže mi pokoj.“
V lidových textech se často potkávají něha s rozpustilostí, melancholie s humorem a tragédie s překvapivou věcností. Výmluvná je Novákova píseň Umrem, umrem, v níž se úvahy o vlastní smrti spojují s bezstarostným „hop, cup, tralala“. V jiné písni Chodzila Mariška po hrázi se během několika veršů odehraje tragédie nešťastně zastřelené dívky. Vedle milostných povzdechů nechybí ani škádlivé narážky na ženění a vdávání, obraz vojenského prostředí či hravá práce se slovy a jejich zvukem.
Hudební zpracování těchto textů přitom nabízí celé spektrum přístupů – od zachování jednoduchosti původního nápěvu po jeho bohatší harmonické, rytmické a klavírní dotvoření.
Od Dvořáka a Nováka k Martinů a Suchoňovi
Úvodní dvě Dvořákovy písně z cyklu V národním tónu, op. 73, které interpretovala Tamara Morozová s klavíristou Róbertem Pechancem, představily skladatele, pro něhož byla lidová hudba celoživotním inspiračním zdrojem. Dvořák v tomto cyklu nesahá k velkým dramatickým gestům, ale ke komorní, melodicky bezprostřední výpovědi. Lidový nápěv pro něj není pouhým podkladem k harmonizaci, nýbrž východiskem k vytvoření svébytné umělecké miniatury.
Také Vítězslav Novák nacházel ve slovenském folkloru mnohem víc než exotické zpestření svého hudebního jazyka. Se slovenskou lidovou písní se důvěrně seznámil při cestách na Slovensko a její melodika, rytmika a modální zvláštnosti významně zasáhly do formování jeho osobitého kompozičního stylu. Výběr ze Slovenských spevů (Tamara Morozová) připomněl, jak rozmanitý materiál mu lidová tradice nabízela – od prostých lyrických výpovědí až po temperamentní, rytmicky výrazné a humorné písně.
Bohuslav Martinů vyrůstal v prostředí české a moravské lidové hudby, k níž se opakovaně vracel i během dlouhých let strávených v zahraničí. Ve výběru z Nových slovenských písní (Eliška Minářová s klavíristou Pavolem Praženicou) se představila jeho schopnost zachovat melodickou a výrazovou přirozenost lidového materiálu, a přitom jej oživit charakteristickou rytmickou energií a osobitým harmonickým myšlením. Lidová inspirace pro něj nebyla návratem k minulosti, ale živou součástí moderního hudebního vyjadřování.
Odlišnou polohu slovenské hudební tradice zastoupil Eugen Suchoň. Jeho ukolébavka Hajaj, búvaj, moje dieťa a výběr z Piesní z hôr (Tamara Morozová) připomněly, jak hluboce byl Suchoňův hudební jazyk zakořeněn ve slovenské lidové tradici, jejíž podněty přetvářel v osobitou kompoziční řeč. Lidová píseň se stala jedním ze základů jeho skladatelské identity a významnou součástí širšího úsilí o moderní slovenskou národní hudbu.
První polovina koncertu tak nebyla jen přehlídkou půvabných lidových melodií, ale také svědectvím o rozdílných cestách, jimiž lidová hudba vstupovala do tvorby českých a slovenských skladatelů.
Od lidové poezie k básnické výpovědi
Po přestávce se dramaturgická perspektiva proměnila. Místo lidových nápěvů a anonymních veršů nastoupila původní písňová tvorba, v níž skladatel hledá vlastní hudební odpověď na konkrétní básnický text. Citové světy obou polovin koncertu přitom zůstaly propojeny. Také zde se vracela láska, touha, loučení, příroda i smrt, avšak v jiné básnické řeči a s jiným stupněm psychologického ponoru.
Ján Levoslav Bella, jedna ze zakladatelských osobností slovenské profesionální hudby, byl zastoupen dvěma různými polohami své písňové tvorby. Dvě písně na texty Elišky Krásnohorské – Pěvcům a Dobrou noc (Eliška Minářová) – připomněly jeho vazby na české kulturní prostředí. Zatímco první píseň přisuzuje umění poslání překračující osobní trápení, druhá rozvíjí obraz usínající přírody a lidského srdce, které ani ve spánku nenalézá úplný klid.
V dalších dvou Bellových písních Jak duši mé se krásnou zdáš a Můj hřbitov (Tamara Morozová) se romantická lyrika obrací k milostnému vyznání a vzpomínkám na ztracené blízké. Zejména obraz hřbitova, který člověk nosí ve vlastním srdci, překračuje obvyklou sentimentální představu romantické písně. Bellova hudba vychází z tradice středoevropského romantismu, avšak jeho písňová tvorba je zároveň svědectvím o hledání samostatné slovenské hudební kultury.
Stručným návratem k folklornímu světu byla půvabná miniatura Ej, padá, padá rosička Tibora Andrašovana (Eliška Minářová). Skladatel a folklorista, známý také díky své tvorbě pro taneční soubory, připomněl, že hranice mezi lidovou a umělou písní není neprostupná.
Výrazný kontrast přinesly Štyri piesne v české premiéře současné slovenské skladatelky Jany Kmiťové, napsané na básně Borise Pasternaka a Josého Birése (Tamara Morozová). Prostřednictvím veršů Zimná noc, Nepoviem, Nikto a Zdalo sa mi se do programu promítla témata samoty, odcizení, pomíjivosti a ztráty životních jistot. Obrazy zimy, prázdného domu, větru, kamene či umírajících černých růží zde nejsou pouhou přírodní dekorací, ale nositeli existenciálních významů.
Zatímco lidová píseň dokáže tragický osud převyprávět v několika přímočarých verších, moderní básnická výpověď častěji pracuje s náznakem, nedořečeností a mnohoznačností. Současná hudba má možnost tuto významovou otevřenost dále rozvíjet.
Suchoňova noc a samota
Závěr koncertu patřil Suchoňovu cyklu Nox et solitudo – Noc a samota, op. 4, na básně Ivana Kraska (Tamara Morozová). Pětice písní Zmráka sa, Balada, Stará romanca, Hľa, luna bledá a Topole představila odlišnou polohu Suchoňovy tvorby ve srovnání s jeho folklorem inspirovanými skladbami před přestávkou.
Cyklus vznikl na začátku třicátých let v období skladatelových studií u Vítězslava Nováka. Patří k jeho raným, ovšem již osobitě vyzrálým dílům. Kraskova symbolistní poezie nabízí obrazy soumraku, krajiny, osamění, nenaplněných nadějí a vědomí konečnosti. Příroda zde není idylickým prostředím lidského života, ale obrazem jeho vnitřních stavů. V závěrečné básni Topole se stromy stojící v mrazu a větru mění v přízraky připomínající lidskou opuštěnost.
Suchoňův hudební jazyk tyto obrazy prohlubuje hutnější harmonií, chromatickým napětím a výrazovou naléhavostí. Klavír už nevytváří pouze prostředí pro vokální melodii, ale stává se rovnocenným nositelem psychologického dění. Právě zařazení tohoto cyklu na samotný konec večera bylo mimořádně šťastné. Vytvořilo dramatický i myšlenkový oblouk od bezprostředních lidových písní k niterné, existenciálně vyhrocené umělecké výpovědi.
Dvě sopranistky a dva klavírní partneři
Vysoké dramaturgické kvalitě koncertu odpovídala i jeho interpretační úroveň. Vedle zkušené Tamary Morozové se jako pěvecká individualita představila i Eliška Minářová, která dosud studuje na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze. Obě prokázaly porozumění textu, vyrovnanost rejstříků, kultivované vedení hlasu a schopnost proměňovat výraz podle charakteru jednotlivých písní.
Tamara Morozová, jedna ze zakladatelek Lieder Society a dramaturgyně večera, zaujala především hloubkou ponoru do jednotlivých písní. S výrazovou pružností přecházela od lyrické vroucnosti k lidovému humoru, od melancholie k rozpustilosti. V temperamentních písních stupňovala tempo až k vířivému závěru. Její interpretace nepodléhala pokušení přetvářet lidovou píseň v operní árii. Zachovávala její přirozenost a smysl pro vyprávění. Odlišnou polohu svého pěveckého umění představila v druhé polovině koncertu, zejména v závěrečném Suchoňově cyklu Nox et solitudo. Jeho temnou expresivitu, proměnlivou dynamiku a psychologickou naléhavost vystihla s výrazovou intenzitou a citlivostí k básnickému textu.
K příjemně neformální atmosféře koncertu přispěla i Tamara Morozová svým milým nápadem. Šaty a doplňky sladila do barev československé trikolóry, a tak i svým oblečením podtrhla téma večera.
Eliška Minářová ovládá kultivovanou práci s hlasem a cit pro proměny nálad – od rytmicky živých a hravých poloh k romantické lyričnosti. V Martinů písních uplatnila smysl pro rytmickou pohyblivost a hravost, v Bellových romantických miniaturách přirozeně rozvíjela delší melodické fráze a citlivě odstínila dynamiku.
Významným přínosem večera byli také oba klavíristé. Róbert Pechanec a Pavol Praženica nepřistupovali ke klavírním partům jako k pouhému harmonickému doprovodu. Jejich hra respektovala charakter jednotlivých skladeb, od lehkosti folklorních miniatur přes rytmickou energii Martinů až po náročnější romantické a moderní kompoziční struktury. Především zachovali citlivou rovnováhu mezi zpěvem a klavírem, která je pro komorní píseň zásadní.
Píseň jako živé setkání
Československý salón znovu potvrdil mimořádnou úroveň koncertů Lieder Society, v nichž se promyšlená dramaturgie spojuje s kultivovanou interpretací a porozuměním hudbě i poezii. Stejně cenná je jejich atmosféra, v níž se vysoká profesionalita přirozeně snoubí s bezprostředností a srdečností. K posluchačskému zážitku přispívají také fundované doprovodné texty a synchronizované promítání slov písní, které umožňuje sledovat jejich básnické obrazy i významové odstíny.
Lieder Society si tak vytvořila osobité místo v českém koncertním životě. Na její večery má smysl chodit pravidelně, nejen kvůli jednotlivým skladatelům či interpretům, ale také pro dramaturgické objevy a vzácné soustředěné souznění mezi hudebníky a posluchači.
Lieder Society: Československý salón
16. října 2026, 19:00 hodin
Novoměstská radnice, Praha
Program
Antonín Dvořák: V národním tónu, op. 73 (výběr)
Vítězslav Novák: Slovenské spevy (výběr)
Bohuslav Martinů: Nové slovenské písně (výběr)
Eugen Suchoň: Hajaj, búvaj, moje dieťa; Piesne z hôr (výběr); Nox et solitudo, op. 4
Ján Levoslav Bella: Dvě písně na texty Elišky Krásnohorské; Písně (výběr)
Tibor Andrašovan: Ej, padá, padá rosička
Jana Kmiťová: Štyri piesne
Účinkující
Tamara Morozová – soprán
Eliška Minářová – soprán
Róbert Pechanec – klavír
Pavol Praženica – klavír
