Jubilejní desátý ročník mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno probíhá od 13. října do 17. listopadu 2026 pod mottem Kořeny. Festival se jím obrací nejen ke zdrojům Janáčkovy hudební inspirace, ale také k tradicím, které skladatele formovaly a jejichž odkaz sahá až do současnosti.
Od studentského operního divadla přes renesanční polyfonii až k Janáčkově hudbě v podzemí – i tak rozmanitý a nápaditý je festival Janáček Brno. Během dvou dnů, 23. a 24. října 2026, jsem vedle inscenace Divadlo za bránou Bohuslava Martinů v provedení Operního studia Konzervatoře Brno a koncertu Ensemble Versus navštívila také zážitkovou prohlídku augustiniánského kláštera a zvukovou instalaci Glagolské mše ve vodojemech na Žlutém kopci.
I z pouhých dvou dnů bylo zřejmé, že festival Janáček Brno nevnímá historické hudební kořeny jako uzavřenou minulost, ale jako živý zdroj současné tvůrčí invence. Jeho dramaturgie se nevyčerpává operními a koncertními produkcemi, ale přichází i s nápady, které otevírají hudbě nové souvislosti a posluchačům nečekané zážitky.
Studentské Divadlo za bránou plné energie a radosti
K pravidelným, dramaturgicky objevným a po všech stránkách inspirativním příspěvkům do programu festivalu Janáček Brno patří inscenace Operního studia Konzervatoře Brno. Výčet inscenací, jimiž studentské produkce obohatily předchozí ročníky festivalu, je výmluvný: Janáčkův Počátek románu společně s baletem se zpěvy Rákoš Rákoczy (2018), scénická koláž z Janáčkovy folklorní tvorby Dřevo promluvilo (2020), komorní inscenace Plačící fontána věnovaná osudu Janáčkovy dcery Olgy (2022) a projekt Vitka Osudová (Koleda milostná) o Vítězslavě Kaprálové (2024).
Letos brněnská konzervatoř obohatila program festivalu Janáček Brno Divadlem za bránou Bohuslava Martinů, dílem, jehož světová premiéra se uskutečnila právě v Brně 20. září 1936. Martinů komponoval Divadlo za bránou v letech 1935–1936 v období svého intenzivního zájmu o českou lidovou poezii a tradice lidového divadla. Navázal na své předchozí práce se zpěvem, tancem a folklorními inspiracemi, zejména na Špalíček a Hry o Marii. Vytvořil pozoruhodný útvar na pomezí opery, baletu a pantomimy. První ze tří dějství tvoří baletní pantomima s postavami komedie dell’arte, další dvě mají podobu opery buffa, v níž se italské a francouzské divadelní tradice propojují s českými lidovými písněmi, říkadly a jarmarečním divadlem.
Milostná dobrodružství Harlekýna, Kolombíny, Pierota a Katušky se v této opeře-baletu prolínají s komickými situacemi, do nichž zasahují Starosta, Ponocný, Hostinská či Zaříkávačka. Martinů rozehrává kaleidoskopické divadlo plné nadsázky, pohybu a hudebních kontrastů. Vedle lidové melodiky a ohlasů jazzu v něm jiskří rytmická jadrnost a neoklasická průzračnost.
Právě stylová pestrost a rychlé proměny nálad byly hlavní předností brněnské studentské inscenace. Režisérka Hana Mikolášková ve spolupráci s choreografkami Ladislavou Košíkovou a Hanou Achilles vystavěla představení na principu hravého, proměnlivého divadelního prostoru. K jeho vytvoření stačilo množství obyčejných židlí, štafle a především nápaditost pohybu a gest. V této jednoduchosti se propojovala tradice kočovného a jarmarečního divadla se studentskou hravostí. Kostýmy Adély Müllerové přispívaly k charakteristice jednotlivých postav i k propojení prvků komedie dell’arte a folkloru s dnešní divadelní stylizací.
Studenti s chutí a mladistvou energií rozehrávali v rychlém sledu jednu situaci za druhou s dobře načasovanými pointami. Jejich pohybová pohotovost, spontánnost a schopnost vzájemně reagovat udržovaly svižné tempo celé inscenace.
Barbora Šedová a Jiří Neumann jako Kolombína a Harlekýn zapojovali do hry laškujících milenců lazzi těchto tradičních typů. Vděčný komický kontrast vytvářeli už svým fyzickým protikladem vysoký, štíhlý a pohybově obratný Jáchym Kroča jako Pierot a korpulentní Magdaléna Jakubíková jako Katuška. Do pestrobarevného světa lidových figur se zapojovali také Vojtěch Boštík jako poněkud natvrdlý Ponocný a Stařec, Vít Lipovský v roli namyšleného veledůležitého Starosty a Denisa Nováková jako rázná Hostinská, která se snaží udržet pořádek v milostných zmatcích.
Ansámblový charakter hudebně-divadelní koncepce Bohuslava Martinů podpořil sbor v kostýmech kombinujících džínové a bílé oblečení. Spoluvytvářel živý divadelní svět, v němž se prolínaly zpěv, pohyb, pantomima a kolektivní jednání. Takto koncipované dílo vyžaduje nejen jednotlivé interpretační talenty, ale především schopnost společně udržet rytmus a dynamiku celého představení.
Uznání patří rovněž Symfonickému orchestru Konzervatoře Brno pod taktovkou mladého dirigenta Filipa Urbana. Martinů partitura vyžaduje přesné rytmické členění, pohotovost při tempových a výrazových proměnách i cit pro odlišné hudební styly. Orchestr hrál s elánem a výrazně přispěl k celkové svěžesti provedení. Souhra s pěvci a tanečními i pantomimickými výstupy svědčila o důkladném hudebním nastudování.
Studentské provedení Divadla za bránou přesvědčilo, jak životaschopné zůstává Martinů hledání syntézy hudby, tance, zpěvu a divadla, když se ho ujme mladá generace s chutí, fantazií a potřebnou interpretační průpravou.
Renesanční polyfonie v místech Janáčkova hudebního dospívání
Úplně jinak – a neméně působivě – naplnil festivalové motto Kořeny koncert komorního sboru Ensemble Versus v refektáři starobrněnského augustiniánského opatství. Dramaturgie vycházela z historických pramenů dokumentujících hudbu, která se na starobrněnském kůru provozovala v době Pavla Křížkovského a Leoše Janáčka.
Augustiniánský klášter sehrál v Janáčkově životě zásadní úlohu. Jako jedenáctiletý chlapec přišel roku 1865 do jeho fundace pro hudebně nadané chlapce. Pod vedením Pavla Křížkovského zde získával základy hudebního vzdělání, později sám řídil chrámovou hudbu. Setkal se také s ceciliánským reformním hnutím, které usilovalo o proměnu katolické chrámové hudby a návrat k ideálům gregoriánského chorálu a renesanční vokální polyfonie.
Sbormistr Vladimír Maňas, který se dlouhodobě zabývá historií chrámové hudby, sestavil koncert na půdorysu mešní bohoslužby. Jeho osnovu tvořily jednotlivé části šestihlasé Missa Assumpta est Maria Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, mezi něž zařadil chorální zpěv a moteta dalších renesančních skladatelů – Tomáse Luise de Victorii, Orlanda di Lassa, Jacoba Handla Galla a Giovanniho Croceho.
Maňas připomněl, jak se polyfonie na starobrněnském kůru v 19. století provozovala nejen výběrem skladeb. Vedle čistě vokálního zpěvu se tehdy používal instrumentální doprovod, například varhany, violoncello, kontrabas a vzácněji pozouny. Právě tuto historicky doloženou provozovací praxi koncert zapojením harmonia, pozounu a kontrabasu oživil.
Ensemble Versus, který vznikl roku 2003 jako komorní sbor studentů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a od roku 2009 působí v rámci Ensemble Opera Diversa, se duchovní hudbě 16. a 17. století věnuje systematicky. Ačkoli nejde o profesionální pěvecké těleso v obvyklém institucionálním smyslu, jeho špičková interpretační úroveň svědčila o soustavné a důkladné práci. Jedenadvacet zpěváků, třináct žen a osm mužů, vytvářelo soudržný celek.
Výsledkem bylo pečlivě vypracované polyfonní předivo, v němž si jednotlivé pěvecké linie zachovávaly samostatnost a zároveň se propojovaly do barevně stmeleného souzvuku s vyrovnanou intenzitou všech hlasů. Od čtyřhlasých motet přes šestihlasou Palestrinovu mši až k osmihlasému Pater noster Jacoba Handla Galla bylo možné sledovat proměny hustoty sazby, hlasových kombinací i zvukové barevnosti. Maňas vedl zpěváky s jistotou, smyslem pro stavbu jednotlivých skladeb a pro dramaturgický oblouk celého koncertu.
Další zvukové odstíny přinášelo citlivé zapojení nástrojů. Filip Hrubý hrou na harmonium dodával sborovému zvuku kultivovanou, měkkou barvu blízkou varhanám, která se pojila s lidskými hlasy. Pavel Novotný na pozoun rozšiřoval barevnou paletu, souzněl s basovým vokálním základem a podporou této linie připomínal historickou tradici instrumentálního zdvojování hlasů. Občas z pěveckého uskupení vystoupil Vojtěch Novotný a ujal se hry na kontrabas.
K vyznění koncertu přispěla také akustika refektáře s ústřední secesní plastikou zobrazující poutníky před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, svatého Augustina a jeho matku. Sborový zvuk zde získával plnost a přirozený dozvuk, který však nesmazával kontury jednotlivých hlasových linií ani srozumitelnost zpívaného textu podpořeného výbornou deklamací zpěváků. Právě tato akustická vyváženost umožňovala vnímat jemné předivo renesanční polyfonie lépe, než by tomu bylo přímo v bazilice Nanebevzetí Panny Marie s jejím komplikovaným půdorysem.
Ensemble Versus proměnil poznatky hudebně-historického výzkumu v živou interpretační zkušenost. V kultivovaném provedení a autentickém prostředí starobrněnského refektáře tak znovu zazněla hudba, která formovala mladého Leoše Janáčka.
Modráčci znovu ožili ve starobrněnském klášteře
Zážitek z koncertu Ensemble Versus prohloubila zážitková prohlídka pod názvem „Modráčci! Tak se nám přezdívalo v celém Brně.“ Janáček a augustiniánský klášter. V augustiniánském opatství ji připravilo TIC Brno ve spolupráci s Mendelovým muzeem. Patřila k doprovodnému programu, který rozšiřuje hlavní program operních představení a koncertů. Průvodkyně, ředitelka Mendelova muzea Blanka Křížová, v dobovém oblečení přibližovala zdejší působení Gregora Johanna Mendela a každodenní život Janáčka jako jednoho z chlapců, kteří v klášteře získávali hudební i všeobecné vzdělání.
Zážitkový charakter prohlídky nespočíval pouze v kostýmu průvodkyně a zasvěceném vyprávění. V klášterní knihovně mohli návštěvníci přihlížet scénicky připomenuté zkoušce modráčků, jak se chlapcům v opatství podle barvy jejich oblečení říkalo, a v bazilice Nanebevzetí Panny Marie se prostřednictvím varhanních ukázek přiblížit hudbě, kterou mohl mladý Janáček slýchat. Historické informace tak získávaly konkrétní zvukovou podobu. Právě bezprostřední zkušenost s prostorem, v němž Janáček žil a hudebně vyrůstal, ještě prohloubila zážitek z koncertu Ensemble Versus.
TIC Brno ovšem připravilo v rámci festivalu mnohem širší nabídku. Patří k ní například procházky Radost se projít, při nichž lze sledovat Janáčkovy stopy městem prostřednictvím mobilní aplikace, i další tematické programy věnované skladatelovu životu a vztahům k Brnu. Součástí doprovodných aktivit je také gastronomické připomenutí Janáčkova jídelníčku podle receptů Janáčkovy hospodyně Máří.
Glagolská mše v podzemní katedrále
K nejoriginálnějším nápadům doprovodného programu festivalu patří zvuková instalace Glagolská mše v podzemní katedrále, kterou TIC Brno připravilo ve spolupráci s Hudební fakultou Janáčkovy akademie múzických umění ve Vodojemech Žlutý kopec. Její iniciátorka Šárka Zahrádková využila pozoruhodnou architekturu jednoho z někdejších městských vodojemů na Žlutém kopci a spojila ji s Janáčkovou hudbou i současnou elektronickou tvorbou.
Vodojemy stojí za návštěvu i samy o sobě. Tři rozsáhlé podzemní nádrže – dvě cihlové z let 1874 a 1894 a jedna betonová z roku 1917 – vytvářejí pod parkem fascinující svět pilířů, sloupů, kleneb, světel a dlouhých perspektiv. Jejich monumentální architektura připomíná podzemní katedrály. Právě toto přirovnání se stalo východiskem hudebního projektu.
Instalace využívá dvacetikanálovou prostorovou zvukovou skulpturu DodekaOtto. Dvacet malých reproduktorů je zabudováno do spojů trubek sestavených do lehké hliníkové konstrukce ve tvaru dvanáctistěnu. Součástí programu jsou vybrané části Janáčkovy Glagolské mše a nové elektronické kompozice, které s původní hudbou pracují prostřednictvím nejrůznějších zvukových transformací. Jejich autory jsou studenti Janáčkovy akademie múzických umění Filip Dobrocký, Katarína Gustiňáková, Marek Krajňák a Patrik Rašman spolu s pedagogem Jiřím Suchánkem.
Základem je nahrávka Glagolské mše České filharmonie pod taktovkou Charlese Mackerrase z roku 1987. Elektronické kompozice na ni navazují odlišnými způsoby – pracují s vybranými motivy, zvukovými vrstvami a spektrálními vlastnostmi původní nahrávky. Jednotlivé úseky instalace zaznívají v určených časech. Nejde o běžný poslech kompletního Janáčkova díla, nýbrž vsazení jeho hudby do nových vztahů se soudobou tvorbou.
Doslova magické bylo propojení hudby s prostorem. Zvuk se přeléval mezi dvaceti reproduktory, přicházel střídavě z různých stran i výšek – chvíli zezadu zdola, vzápětí zepředu shora, pak z boku – jako by hudba putovala prostorem kolem posluchače. K tomuto účinku se přidávala akustika vodojemu. Zvuk se odrážel od stěn a kleneb, šířil se mezi pilíři a vytvářel další vrstvy, jejichž intenzita i barva se proměňovaly podle místa, kde člověk právě stál.
Zvukové kouzlo umocňovala působivá hra světla a stínu v monumentálním prostoru vodojemu. Dlouhé řady tajemně nasvícených mohutných pilířů, opakující se klenby a perspektivy ztrácející se v přítmí vytvářely samy o sobě zvláštní, téměř mysteriózní prostředí.
Ve spojení s hudbou získávala architektura nový rozměr. Člověk ji nevnímal pouze zrakem, ale jako by se její členění, rozměry a hloubka promítaly přímo do zvuku. Hudba naopak proměňovala způsob, jakým bylo možné tento mimořádný prostor vnímat.
A když se rozezněla samotná Janáčkova Glagolská mše, byť jen v úryvcích, byl účinek ohromující. Mohutnost orchestru, sboru a varhan, Janáčkovy prudké kontrasty a rytmická naléhavost získávaly v akustice podzemního vodojemu další dimenzi. Zvuk přicházel ze všech stran, rezonoval v prostoru a zdálo se, jako by přesahoval jeho viditelné hranice. Nebyl to jen poslech mimořádné hudby v neobvyklém prostředí, ale intenzivní smyslová zkušenost, v níž se hudba, architektura, světlo a prostor spojily v jeden celek.
Samotné elektronické kompozice rozšiřovaly tento účinek dalšími zvukovými možnostmi. Jejich proměnlivé struktury místy zvýrazňovaly akustické vlastnosti vodojemu, jindy vytvářely kontrast k Janáčkově orchestrální a vokální monumentalitě. V takovém prostředí bylo možné hudbu nejen poslouchat, ale doslova se v ní pohybovat.
Instalace přitom nechává každému návštěvníkovi značnou svobodu. Nemusí sedět na určeném místě a sledovat hudbu od začátku do konce jako při koncertu. Může procházet prostorem, zastavovat se, měnit úhel pohledu i způsob poslechu. Každá změna stanoviště přináší trochu odlišný zážitek.
Glagolská mše ve vodojemu patřila k nejintenzivnějším hudebním zážitkům, jaké jsem v poslední době zažila. Spojení Janáčkovy svérázné mše s monumentálním prostorem podzemní „katedrály“, zvukem přicházejícím ze všech stran a působivou hrou světla a stínu bylo až uhrančivé. Otevřelo zcela nový způsob, jak Janáčkovu hudbu vnímat a prožít.
Janáček Brno – Bohuslav Martinů: Divadlo za bránou
23. října 2026, 10:00 hodin
Mahenovo divadlo, Brno
Inscenační tým
Dirigent: Filip Urban
Režie: Hana Mikolášková
Hudební nastudování: Tomáš Krejčí, Helena Fialová
Choreografie: Ladislava Košíková, Hana Achilles
Asistentka režie: Kateřina Veselá
Kostýmy: Adéla Müllerová
Světelný design: Monika Lapáčková
Účinkující
Kolombína: Barbora Šedová
Harlekýn: Jiří Neumann
Katuška: Magdaléna Jakubíková
Pierot: Jáchym Kroča
Ponocný, Stařec: Vojtěch Boštík
Starosta: Vít Lipovský
Hostinská: Denisa Nováková
Operní studio a Symfonický orchestr Konzervatoře Brno
Janáček Brno – Ensemble Versus
24. října 2026, 11:00 hodin
Augustiniánské opatství Brno, refektář
Program
Tomás Luis de Victoria: Asperges me, Domine a 4
Chorální introitus Terribilis est locus
Giovanni Pierluigi da Palestrina: Missa Assumpta est Maria a 6 – Kyrie, Gloria
Orlando di Lasso: Meditabor in mandatis tuis a 4
Giovanni Pierluigi da Palestrina: Missa Assumpta est Maria a 6 – Credo
Tomás Luis de Victoria: Vexilla regis prodeunt a 6 alternatim
Jacobus Handl Gallus: Ecce quomodo moritur iustus a 4
Giovanni Pierluigi da Palestrina: Missa Assumpta est Maria a 6 – Sanctus
Jacobus Handl Gallus: Pater noster a 8
Giovanni Pierluigi da Palestrina: Missa Assumpta est Maria a 6 – Agnus Dei
Giovanni Croce: Domus mea a 4 (communio)
Tomás Luis de Victoria: O quam gloriosum a 4
Účinkující
Ensemble Versus
Vladimír Maňas – sbormistr
Filip Hrubý – harmonium
Vojtěch Novotný – kontrabas
Pavel Novotný – pozoun
Janáček Brno – Modráčci! Tak se nám přezdívalo v celém Brně
23. října 2026, 16:00 hodin
Mendelovo muzeum, Brno
Program
Janáček a augustiniánský klášter
Účinkující
Blanka Křížová – průvodkyně
Janáček Brno – Glagolská mše v podzemní katedrále
Vodojemy Žlutý kopec
Autoři elektronických kompozic: Filip Dobrocký, Katarína Gustiňáková, Marek Krajňák, Patrik Rašman a Jiří Suchánek
Zvukový systém: DodekaOtto
