Od prvních angažmá k velkým operním scénám
Christian Van Horn (*1978) profesionální operní kariéru zahájil v roce 2004 a brzy se vydal na zkušenou do Evropy, kde získal angažmá v Bavorské státní opeře (2008–2010). Z této „základny“ už odstartoval na orbitu světových operních jevišť – v roce 2013 debutoval v MET jako Pistola ve Verdiho Falstaffovi, kde o pět let později ztvárnil titulní roli v Boitově Mefistofelovi. Následoval Filip II. ve Verdiho Donu Carlosovi v Pařížské národní opeře a v roce 2025 Attila v madridském Teatro Real. V témže roce debutoval v londýnské Covent Garden jako Escamillo v Bizetově Carmen. K Van Hornově osobnosti patří také snaha udržovat přímý kontakt s publikem. Během covidového lockdownu proto založil vlastní The CVH Podcast, který provozuje dodnes a považuje ho za nedílnou součást svých uměleckých aktivit.
Christiana Van Horna mohlo české operní publikum dosud znát především z kinopřenosů MET – jako Pistolu ve Verdiho Falstaffovi (2013), Julia v Adèsově Andělu zkázy (2017), Doktora v Bergově Vojckovi (2020), Raimonda v Donizettiho Lucii di Lammermoor (2022), čtveřici záporných postav v Offenbachových Hoffmannových povídkách (2024) a Giorgia v Belliniho Puritánech (2026). Pražský koncert tak nabídl příležitost poznat jeho pěvecký a herecký projev naživo v áriích z rolí, které ho proslavily.

Ďábelská svádění a ironie
Program pražského sólového recitálu Christian Van Horn sestavil z basových a basbarytonových operních „hitů“. Škoda, že pro pražské vystoupení nezařadil „pražského“ Dona Giovanniho – má ho na repertoáru, ztvárnil jej v roce 2022 v Pařížské opeře a v roce 2024 ve Vídeňské státní opeře.
Úvodní Uherský pochod z Faustova prokletí Hectora Berlioze výborně vystupňoval očekávání příchodu Van Horna. Jeho zjev je opravdu impozantní – je vysoké postavy, s výraznou bradkou a pronikavým pohledem, vskutku předurčený pro role ďábelských pokušitelů a vládců říší. Už svým příchodem Van Horn ovládl prostor, kouzlu jeho osobnosti bylo snadné podlehnout – což bylo zřejmé z bouřlivého uvítání publikem, které okamžitě získal na svou stranu.
Dramaturgii pražského vystoupení koncipoval Van Horn tak, aby na svých nejoblíbenějších rolích ukázal, jak lze vyjádřit různé podoby démonů zla, svádění a moci – v kontrastu k intimní výpovědi osamělosti vládců. Třebaže Van Horn zařazoval slavné árie, přece jen by k úplnosti prožitku přispěly titulky s překladem textů.
Hned v první árii Devant la maison, Mefistofelově serenádě z Berliozova Faustova prokletí, Van Horn s groteskní lehkostí ukázal, že zlo nemusí jen prvoplánově děsivě hřímat. Lze je mnohem účinněji a přitažlivěji „zabalit“ do rafinovaně lákavé podoby, která vyhlédnutou oběť obelstí a uchlácholí, když před Markétčiným domem svolává bludičky a zpívá serenádu, která má Markétku svést a zároveň ironicky zesměšňuje milostné námluvy parodií milostné písně. Van Horn přitom s lehkostí předvedl koloratury a rychle navázal bezprostřední kontakt s publikem.

V druhé árii recitálu, Voici des roses, která ve Faustově prokletí dějově předchází, Van Horn předvedl jinou variantu Mefistofelova pokušitelství: Faustovi, zklamanému z hrubosti rozveselených pijanů v Auerbachově sklepě, předestře kouzelný sen na lůžku z růží, v němž se mu má zjevit Markétka. Van Horn podtrhl její vemlouvavost dlouhými kantilénovými frázemi v pomalém tempu. Ukolébavkový charakter zdánlivě něžné árie se tak stal jen další Mefistofelovou manipulací.
Následovaly árie z Fausta Charlese Gounoda. Po orchestrálním Valčíku následovala Mefistofelova píseň Le veau d’or est toujours debout z druhého jednání. Van Horn se v ní s odstíny démonického chechtotu stal cynickým komentátorem lidské slabosti. Mefistofeles zpívá ve společnosti vojáků a studentů o zlatém teleti, symbolu bohatství a chamtivosti, jemuž se lidstvo klaní jako své modle. A v Mefistofelově serenádě Vous qui faites l’endormie ze čtvrtého jednání Van Horn uplatnil předstíranou galantnost v groteskní parodii milostné serenády určené Markétce.
První část programu ukončila svůdná brilantní árie Scintille, diamant z Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha, v níž se Van Horn jako Dapertutto s elegancí svůdce a manipulátora třpytivým diamantem snažil přimět Giuliettu ke zradě Hoffmanna. Mohutnost Van Hornova hlasu dodávala Dapertuttovu svádění démonickou autoritu.

Mefistofeles, králové a temné síly
Po přestávce následovaly ukázky z dalšího zpracování faustovského tématu, Mefistofela Arriga Boita. Ve slavné árii Son lo spirito che nega sempre tutto Van Horn jako Mefistofeles odhalil skutečnou totožnost této ďábelské postavy, když se hlásí k hříchu, smrti a zničení a opakovaně pronáší odmítavé „ne“ vůči všemu stvořenému, včetně hvězd a květin. Patřičný výsměch a sarkasmus Van Hornově interpretaci nechyběly. Vyznění árie však oslabil její závěr: namísto vyzývavého výsměšného hvizdu se odněkud z orchestru ozvalo jen nesmělé, sotva slyšitelné „pípnutí“. A následovala další podoba ďáblova temného charakteru, když si v árii Ecco il mondo Van Horn se sebejistotou Mefista uprostřed démonického reje Valpuržiny noci s výsměchem a opovržením pohrává s glóbem představujícím svět.
Přechod k druhé, „královské“ části Van Hornova recitálu vytvořila Verdiho předehra k opeře Loupežníci. Příležitost uplatnit vřelý zvuk sólového violoncella skvěle využil koncertní mistr violoncellové skupiny Prague Philharmonia Lukáš Pospíšil, jehož sólový výkon by si v programové brožuře zasloužil výraznější uvedení než pouhé zařazení do seznamu členů orchestru.
Následovaly tři části z Verdiho oper. Ve výstupu Mentre gonfiarsi l’anima parea dinanzi a Roma… Oltre quel limite, t’attendo, o spettro z prvního jednání Attily Van Hornův hunský král podléhá strachu z děsivého snu, varujícího ho před vstupem do Říma, aby se vzápětí za svůj strach zastyděl a v bojovné cabalettě se přízraku vzepřel.

Oproti převážně efektním ďábelským áriím proměnil Van Horn jako král Filip v Donu Carlosovi árii Ella giammai m’amò v bolestnou zpověď osamělého vládce. V dlouhém pěveckém oblouku vyjádřil osamělost a vnitřní napětí zoufalého vládce, který si v noci ve své pracovně trpce uvědomuje, že ho jeho mladá manželka Alžběta nikdy nemilovala.
Verdiovskou část ukončilo v efektním podání Prague Philharmonia Ballabile, tanec temných sil z pařížské verze opery Macbeth, který provází Macbethovu opětovnou návštěvu čarodějnic, od nichž žádá další věštbu.
Ve vyvolávání temných sil Van Horn pokračoval i v závěru programu árií Nonnes, qui reposez z Roberta ďábla Giacoma Meyerbeera, kdy jako vládce pekelných sil Bertram vyvolává mrtvé jeptišky z hrobů a přikazuje jim, aby svedly Roberta ke krádeži kouzelné větévky.
Nadšenému publiku Van Horn přidal dva písňové evergreeny: Some Enchanted Evening z muzikálu South Pacific (1949) a retrospektivní píseň My Way, kterou proslavil Frank Sinatra. Přechod od opery k populární hudbě zdůraznil použitím mikrofonu. Van Horn se tak přiklonil k současnému trendu, v němž operní sólisté chtějí předvést své přesahy do muzikálového žánru a populárních písní. Bylo však zřejmé, že Van Hornova „moje cesta“ vede jinudy než ta Sinatrova.

Zářil, ale neoslnil
Christian Van Horn se v Praze představil jako pěvecky efektní, charismatická osobnost. Přece však při bezprostředním poslechu bez „výpomoci“ zvukových úprav kinopřenosů nešlo přeslechnout určité limity jeho hlasových dispozic. Zatímco střední a vyšší poloha zněly plně a mohutně, nejhlubším tónům scházel srovnatelný objem i nosnost a při závěrečných tónech některých árií jako by mu docházel dech dříve, než dozněla orchestrální dohra.
Van Horn v Praze zazářil, ale neoslnil. Významný podíl na úspěchu večera tak měla Prague Philharmonia pod vedením Rastislava Štúra. Tento zkušený dirigent i tentokrát uplatnil svou bohatou operní praxi a muzikantskou empatii v citlivém doprovázení sólisty, pružných tempových proměnách i ve vystižení výrazového charakteru jednotlivých čísel.
Christian Van Horn – Ďábel i král
8. listopadu 2026, 19:30 hodin
Obecní dům – Smetanova síň, Praha
Program
Hector Berlioz: Faustovo prokletí – Uherský pochod, Mefistofelovy árie Devant la maison a Voici des roses
Charles Gounod: Faust – Valčík, Mefistofelovy árie Le veau d’or est toujours debout a Vous qui faites l’endormie
Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky – Dapertuttova árie Scintille, diamant
Arrigo Boito: Mefistofeles – árie Son lo spirito che nega sempre tutto a Ecco il mondo
Giuseppe Verdi: Loupežníci – předehra; Attila – Mentre gonfiarsi l’anima parea dinanzi a Roma… Oltre quel limite, t’attendo, o spettro; Don Carlos – árie Ella giammai m’amò; Macbeth – Ballabile
Giacomo Meyerbeer: Robert ďábel – Bertramova árie Nonnes, qui reposez
Přídavky
Richard Rodgers – Oscar Hammerstein II: Some Enchanted Evening z muzikálu South Pacific
Claude François – Jacques Revaux – Paul Anka: My Way
Účinkující
Christian Van Horn – basbaryton
Prague Philharmonia
Rastislav Štúr – dirigent