Operní panorama Heleny Havlíkové (64)

Týden od 27. února do 4. března 2012 

 – Nadšené přijetí Stravinského morality v Ostravě
 – Královská koruna jako (zlatá) klec
 – Inspirace na dny příští
***

Nadšené přijetí Stravinského morality v Ostravě

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské uvedením Stravinského opery Život prostopášníka opět suverénně potvrdilo svou pozici na špici našich divadel – jak dramaturgicky, tak vlastním provedením. Premiéře se po zásluze dostalo nadšeného přijetí.Světoběžník Igor Fjodorovič Stravinskij (1882-1971) je bezesporu jednou z předních osobností hudby dvacátého století jako skladatel, ale také dirigent a klavírista. Uznání a slávu (i skandály) mu vynesly především balety (Pták Ohnivák, Petruška nebo Svěcení jara), ovšem i jeho vokálně-dramatická díla, zejména opera – oratorium Oedipus Rex (1927) a právě Život prostopášníka patří k těm, která se vracejí do běžného repertoáru.

Život prostopášníka vznikl za skladatelova pobytu v USA, kam jako Rus s francouzským pasem utekl před nacisty; premiéru měl v Benátkách v roce 1951 pod taktovkou skladatele. Tato opera je dílem zralého sedmdesátníka, který prošel stylovou mnohotvárností (podobně jako jeho generační souputník Bohuslav Martinů), když vystřídal příklon k ruské lidové hudbě, pozdní romantismus, expresionismus, jazz, neoklasicismus, ale i schönbergovský serialismus včetně dodekafonie. Proti Wagnerovu principu nekonečné melodie a hudebního divadla jako vrcholného propojení všech umění, Stravinskij uplatňoval především rytmickou složku, racionální odstup s ironií a  vybroušeným intelektuálním vtipem. V Životu prostopášníka se vrátil k ukotvení v neoklasicismu s uzavřenými čísly a hojným využíváním nejen klasických, ale zejména barokních forem a žánrů. 

Ostravské nastudování Života prostopášníka je teprve čtvrté u nás (po pražském Národním divadle v roce 1972 – tehdy v Tylově divadle s Ivo Žídkem v titulní roli, Plzni v roce 1982 a Brně – 1989). Podobně jako v Cardillacovi se ostravské dramaturgii daří propojit uvedení zásadních oper 20. století s událostmi, kdy se právě Ostrava stala místem, které Hindemith i Stravinskij osobně navštívili a kde s velkým úspěchem koncertovali.

V originále má Stravinského opera název The Rake’s Progress, což se u nás překládalo jako Cesta rozmařilce nebo Úděl slabocha. Dnes vžitý český název Život prostopášníka možná až příliš odkazuje na Mozartova Dona Giovanniho. Jakkoli je z kompoziční techniky této opery zřejmé, že Mozart je pro Stravinského jedním z hudebních inspiračních zdrojů, námět, libreto i celkové vyznění díla jsou odlišné. Stravinského zaujal cyklus rytin anglického malíře Williama Hogartha (1697-1764), jehož kresby satiricky karikují nešvary (nejen) Anglie (nejen) první poloviny osmnáctého století. Zatímco Mozart pojal Giovanniho jako energického svobodomyslného muže, který se vzpírá pravidlům společnosti i řádu světa, Stravinskij v této operní moralitě pranýřuje zhoubnou lenost a poživačnost slabocha, který se stává snadnou kořistí vypočítavých manipulátorů. Lenost ostatně zmiňuje už Bible jako jeden z hlavních hříchů.Stravinského morální poselství se ostravskému opernímu souboru podařilo tlumočit moderním, sdělným a sugestivním hudebním i divadelním jazykem. Inscenace měla oporu v hudebním nastudování Jakuba Kleckera, pod jehož vedením především rytmicky obtížná rafinovaná partitura vyzněla přesvědčivě s finesami a pointami kombinace starých skladebných postupů a hudby dvacátého století, s kontrasty křehké průzračnosti i zvukové hýřivosti. Bylo zřejmé, že orchestr „vytrénovaný“ Giordanovou Fedorou, Janáčkovou Věcí Makropulos a především Hindemithovým Cardillacem díky takovým úkolům roste.

Pod vedením Jiřího Nekvasila, režiséra nastudování a ředitele ostravského divadla, se sešel sehraný inscenační tým: výstižnou, výraznou, funkční a přitom jednoduchou scénu připravil zkušený scénograf Daniel Dvořák; krásné propracované dobové rokokové kostýmy navrhla Marta Roszkopfová a svůj podíl na skvělém výsledku má i choreograf Igor Vejsada. Nedílnou součástí je pak vyrovnané a typově výstižné obsazení včetně sboru pod vedením Jurije Galatenka výborného nejen pěvecky, ale i herecky.

V projasněné idylce zmenšené makety domečku, stromků a nádobí, „naservírované“ na dlouhém stole před oponou s růžovými květy spolu rozpustile laškují naivní mladík Tom s odlehčeným spieltenorem Jorgeho Garzy se svou snoubenkou, dobrosrdečnou Anne, pro jejíž koloraturní part má sopranistka Nicola Proksch pohyblivý lehký svítivý soprán. Realisticky uvažující Annin otec s plným basem Jana Martiníka však Toma nabádá, aby před svatbou získal seriózní práci a postavení. Do této selanky vpadne Nick Shadow, štíhlý dlouhán mefistofelsky uhrančivého barytonu Ulfa Paulsena – coby služebník pekel vytuší možnost snadno získat Tomovu duši. Namluví Tomovi, že v Londýně získal pohádkové dědictví a bude mu sloužit. Tom si s Anne odpřísáhne věrnost, Nick strhne květinou oponu a před oběma muži se otevře svět „velkého“ Londýna, tj. scéna otevřená do hloubky jeviště, které vzadu uzavírají obrovská zrcadlová vrata. Vzápětí se zaplní hemžením nevěstek a jejich klientů a udivený Tom, omámen tímto rejem skončí polonahý v rudé lenošce v náručí atraktivní Matky Husy v podání Václavy Krejčí Houskové s temně podmanivým altem.

Tom rychle zapomene na svou venkovskou lásku, která ve velké koloraturní árii vyjadřuje obavy o jeho osud a rozhodne se odjet za ním do Londýna. Tom, ze kterého se i v pěveckém výrazu Jorgeho Garzy stal znuděný „světák“ ve zlatistém okázalém oblečení, se na Nickův návrh ožení s  Babou Turkem. Yvona Škvárová dodala tomuto podivnému holohlavému vousatému stvoření z jarmarečního panoptika báječnou komediální nadsázku natolik, až vyvolávala v hledišti spontánní smích. Ustaraná Anne Toma v jeho okázalém domě skutečně vyhledá a pokouší se ho vymanit ze Shadowova vlivu. Tom nedbá a dokonce podlehne bláznivému nápadu financovat stroj v podobě zlaté pračky s rourou, na kterém Nick předstírá, že z kamení vyrábí chleba. Údaje na blikajícím panelu však neúprosně hlásí údaje z burzy až po bankrot Tomovy „investice“. Do jeho domácnosti vtrhne exekutor, který začne v dražbě rozprodávat chtivému davu zlaté sošky i Babu Turek, které Tom narazí na hlavu jeden z podstavců, aby umlčel její hašteřivost.

Tříaktová opera vrcholí ve třetím jednání, kdy po odstranění soch a podstavců zůstanou na ponurém jevišti černé kříže a uprostřed tohoto hřbitova „zeje“ díra, z níž se valí dým. Se zlověstným výrazem se Nick Shadow dožaduje své mzdy – Tomovy duše. Tom, nyní s dramatičtějším, temnějším tenorem sehraje ještě se Shadowem karetní hru o svůj život – díky nápovědi zavržené snoubenky Anne sice vyhraje a do díry  hrobu sestupuje Shadow, stihne však ještě Toma proklít a připravit o rozum. V závěru opery, který v ostravském nastudování působí poněkud nastavovaně, Tom skončí svůj život v blázinci a ani oddané Anne se dojemným zpěvem nepodaří jej zachránit.Před zataženou oponou opera sólisté divákům v rozsvíceném hledišti zazpívají mravní ponaučení: naivní lenoši jsou snadnou hříčkou v rukou ďábla.

V Životu prostopášníka má Ostrava inscenaci, která aspiruje na událost sezóny.

***

Královská koruna jako (zlatá) klec

Pražské Národní divadlo uvedlo v české premiéře operu Gloriana Benjamina Brittena v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a režii Jiřího Heřmana. Je paradoxem, že Jiří Heřman současně skončil jako šéf souboru opery, u kterého se mu po Parsifalovi podařilo posunout úroveň blíže k evropským standardům, čehož je premiéra Gloriany jasným důkazem. Na svou funkci rezignoval, protože nesouhlasil s vrchnostensky nařízenou, ale dodnes srozumitelně nezdůvodněnou „transformací“, resp. sloučením Státní opery s Národním divadlem. Jistě to pro něj nebylo snadné rozhodnutí, ale je třeba ocenit, že se na těchto podivných rejdech odmítl podílet. Vlastně se s šéfováním rozloučil velmi případně dramatem o mocenských intrikách a osamělosti vládců – při plánování premiér sezóny 2011/12 jistě netušil, nakolik sám bude konfrontován s těmito neúprosnými atributy moci. Britten složil Glorianu na zakázku pro korunovaci Alžběty II. a královna se premiéry v londýnské Covent Garden v roce 1953 osobně zúčastnila – jakkoliv prý výsledkem nebyla nadšena. Nelze se jí divit. Opera na libreto Williama Plomera rozhodně nepatří mezi „standardní“ korunovační opery, které oslavují moudrost panovníka, mají šťastný konec a stvrzují velkorysost vládce. Nicméně toto její určení, značná délka a náročnost provozovacího aparátu (včetně chlapeckého sboru) limitují další uplatnění této Brittenovy opery i přes jeho dodatečnou revizi stále.

Ze 45 let vládnutí Alžběty I. si Britten a Plomer vybrali epizody o její lásce / nelásce k lordu Essexovi, až po rozhodnutí, že je „ve vyšším zájmu“ nutné ho připravit o hlavu. Tříaktová opera se volně vychází z historických reálií, byť nikdo neví, zda Essex byl opravdu Alžbětiným milencem „se vším všudy“. A zda vůbec kdy do jejího královského klína, obestřeného tajemstvím, někdo pronikl. Opera končí, či spíše dohasíná v hlubokém tónu v pianissimu Alžbětinou smrtí.

Všechny tyto komplikované vrstvy Brittenovy opery i „alžbětinského příběhu“ dokázal Heřman se svým týmem  postihnout v inscenaci s velice působivými a pomyšlenými vizuálními obrazy . Základním výtvarným znakem scény Pavla Svobody je obrovská replika královské koruny Alžběty I. odvozená z dobových portrétů panovnice, která sjíždí z provaziště, aby reprezentovala královský majestát – a zároveň byla  klecí, která královnu izoluje od „normálního“ osobního života – a štěstí. Z odryté budky nápovědy na forbíně tentokrát úřaduje do pasu zanořený státní sekretář, hrbatý skřet sir Robert Cecil (v pěvecky jistém podání Martina Bárty). Jeviště je ohraničeno symetricky umístěnými dvěma pojízdnými moduly s řadou dveří, které podle potřeby scénu svírají nebo rozšiřují – jejich horní plocha, ohraničená zábradlím, umožňuje členit scénu vertikálně. Až barokně efektně působila scéna, kdy Alžběta je na svém trůnu doslova vyzdvižena na „nebesa“, odkud shlíží ke svému poddanému lidu.

Majestátní okázalost dodaly inscenaci kostýmy Alexandry Gruskové, odvozené od dobových portrétů alžbětinské doby. Nedílnou součástí inscenačním týmu je i Daniel Tesař, který vytvořil působivý světelný scénář, choreografa Jana Kodeta, který organicky začlenil inspiraci dobovými tanci i sbormistra Pavla Vaňka, který rozsáhlé sborové partie, v exponovaných místech i „a capella“, připravil spolehlivě.

Hudební nastudování je dílem dirigenta Zbyňka Müllera, pod jehož vedením vyzněla Brittenova nápaditá a barvitě instrumentovaná partitura neobvyklých nástrojových kombinací a reminiscencí či přímo hudebních citací plasticky s výrazovými kontrasty a zřetelně formulovanými parafrázemi renesančních hudebních žánrů. Dobře se uplatnila nejen velmi exponovaná žesťová sekce, ale i hráči na anglické rohy, kontrafagot nebo tubu, tedy nástroje, které se běžně v operách sólisticky neprosazují.

Hlavní tíha inscenace ovšem spočívala na německé sopranistce Gun-Brit Barkmin, která po Emilii Marty v Janáčkově Věci Makropulos vytvořila v Praze další velkou titulní roli: královnu Alžbětu zpívala dokonce na obou premiérách, které se konaly ve dvou bezprostředně po sobě následujících dnech. Náročnou roli vyjádřila přesvědčivě především herecky; svým vyrovnaným sopránem obsáhla zejména lyričtější výrazové plochy v tišší dynamické hladině střední polohy; pro dramatičtější části a vyšší rejstříky neměl její soprán větší nosnost, zvukovou hloubku a barevnost. I tak si její výkon zaslouží obdiv, protože věrohodně prezentovala Alžbětu nejen jako vznešenou panovnici, přísnou vládkyni oddanou svému údělu, zbožnou kajícnici, ironicky štiplavou a drsně urážející kritičku, ale i jako mladistvě netrpělivou ženu chvějící se milostnou touhou až po vyčerpanou, utrápenou, zklamanou stařenu, která si je ovšem do poslední chvíle vědoma své hodnoty a majestátu. Je to Alžběta, která v kleci královské moci obětovala své soukromí a štěstí politice. Excelentně jí vyšla scéna, kdy přinutí dvůr, aby se dámy při prudkém tanci zapotily a ona mohla ukrást šaty, které manželce „jejího“ lorda Essexe (neodpustitelně) slušely více než ty její – výskoky ve „zvedačkách“ (Alžběta prý byla výborná tanečnice) byly skutečně impozantní. Když je pak nad ránem – ještě bez paruky a v negližé –  zaskočena vpádem Essexe, který se vrací z neúspěšného tažení do Irska, takto „znevýhodněna“ jako „plešatá zpěvačka“, pošle Essexe na smrt  a sama „nevidí pádný důvod, proč by se měla toužit po životě“. Jakkoli Norman Reinhardt i Martin Šrejma v roli hrabě z Essexu první a druhé premiéry obsáhli vysoký „pearsovský“ tenorový part přesně, chyběla jim větší hlasová průraznost a především přesvědčivější charizma milence, odbojného rebela i vojevůdce. Vedle nich působili barytonisté Jiří Hájek a Aleš Jenis alternující roli lorda Mountjoye věrohodněji. Z mnoha dalších rolí se prosadila především Kateřina Kněžíková jako vzpurná lady Richová, ale i Stanislava Jirků v alternaci s Kateřinou Jalovcovou v roli ponížené lady Essexové.

Heřmanovo „Odcházení“ z Národního divadla si podrželo noblesu a vkus. Co bude s operním konglomerátem Národního divadla dál pod novým šéfem Roccem, uvidíme.
***

Inspirace na dny příští

Vladimír Sommer: Vokální symfonie. V rámci Orchestrálního cyklu A/B Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, dirigent Petr Altrichter. Dagmar Pecková – mezzosoprán, Jiří Suchý z Tábora – recitace, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek. Obecní dům, Smetanova síň, středa 7. a čtvrtek 8. března 2012 19:30 hod.

Jean-Philippe Rameau: Anacréon. Balet se zpěvy na libreto Pierra Josepha Bernarda. Jean-Philippe Rameau: Pygmalion. Balet se zpěvy na libreto Ballota de Sauvot. Emmanuelle de Negri (soprán), Ed Lyon (tenor), Alain Buet (baryton). Soubor Les Arts Florissants řídí William Christie. Záznam představení z pařížského Salle Pleyel 6. března 2011. Český rozhlas 3 – Vltava, sobota 10. března 2012 20:00 hod.

***

Benjamin Britten:
Gloriana
Hudební nastudování:  Zbyněk Müller
Dirigent: Zbyněk Müller
Režie:  Jiří Heřman
Scéna:  Pavel Svoboda
Kostýmy:  Alexandra Grusková
Světelný design:  Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr:  Pavel Vaněk
Sbormistr Kühnova dětského sboru:  Jiří Chvála
Dramaturgie:  Ondřej Hučín
Orchestr, sbor a balet Opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 3.března 2012 Národní divadlo Praha
(psáno z premiéry 3.3. a 2.premiéry 4.3.2012)

Královna Alžběta I. –  Gun-Brit Barkmin
Robert Devereux – Norman Reinhardt / Martin Šrejma
Frances – Stanislava Jirků / Kateřina Jalovcová
Charles Blount – Jiří Hájek / Aleš Jenis
Penelope – Lady Rich – Kateřina Kněžíková
Sir Robert Cecil – Martin Bárta
Sir Walter Raleigh – David Nykl
Henry Cuffe – Jiří Brückler / Jiří Kubík
Dvorní dáma – Michaela Šrůmová
Slepý zpěvák balad – Luděk Vele / Zdeněk Plech
Soudce z Norwiche – Aleš Hendrych
Hospodyně – Lenka Šmídová / Yvona Škvárová
Duch masky – Jaroslav Březina / Václav Lemberk
Ceremoniář – Jan Markvart / Vladimír Doležal
Městský vyvolavač – Pavel Novák/ Josef Brozman
Čas – Petr Kolář
Harmonie – Lucie Šturcová
Moriska – Zdenek Horváth
Královnin přízrak – Tereza Havlíčková
Hráč na kvinternu – Jan Čižmář

www.narodni-divadlo.cz
***

Igor Stravinskij:
Život prostopášníka
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Jan Šrubař)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 1.března 2012 Divadlo A.Dvořáka Ostrava

Tom Rakewell – Jorge Garza (alt. Jaroslav Březina)
Anne Trulove – Nicola Proksch (alt. Jana Šrejma Kačírková)
Nick Shadow – Ulf Paulsen (alt. Jimmy Holliday)
Baba Turek – Yvona Škvárová (alt. Erika Šporerová)
Otec Trulove – Jan Martiník (alt. Bogdan Stanislaw Kurowski, Václav Živný)
Sellem – Ondřej Koplík (alt. Václav Morys)
Matka Husa – Václava Krejčí Housková (alt. Eliška Weissová)
Dozorce v blázinci – Roman Vlkovič (alt. Michal Onufer)

www.ndm.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Život prostopášníka Martin Popelář
Foto Gloriana Hana Smejkalová